OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (6. kapitola: NIO obr, 1. část)



Květoslav se vrací domů za deště, a tak nepohrdnou nabídnutým přístřeším obra, který se mu později svěřuje se svým životním příběhem. Byl totiž vyhnán z rodiny kvůli tomu, že je jiný!

Teplo bylo až příliš dlouho, a tak většina lidí toužila po dešti. Bohužel pro Květoslava přišel v nejnevhodnější dobu. Zrovna, když se vracel z výpravy. Lilo a lilo. Což o to, jedním velmi složitým kouzlem zajistil sobě i ostatním členům jeho skupiny, aby se jim dešťové kapky vyhýbaly. Nešlo to jinak, ač kouzla s počasím dělal nerad. Kdyby tak ale neučinil, koberce by byly totálně promočené a nasáklé vodou by těžko mohly létat. Jenže v dešti byla špatná viditelnost a s ní přišel i chlad. Letní počasí bylo už minimálně týden pryč.

Ano, země byla vyprahlá obrovským žárem, který víc než měsíc v kuse sužoval oblast, a deště bylo potřeba, ale všeho moc škodí. A hospoda, ve které by se skupinka na chvíli zahřála, nikde. Moc rád byl Květoslav, že se už vrací domů a doufal, že než déšť ustane, nepřijde žádná další zakázka. Vždyť i tahle se vykonávala těžko. Sbírat zmoklé byliny v lese a prodírat se rozbahněnou půdou není zrovna snem žádného čaroděje. Dešťové kapky se mu sice vyhýbaly, ale boty a šaty měl špinavé.

Cestou domů nikdo nepromluvil. Jako by nečas ovlivňoval i náladu. Kecal byl schoulený do svých křídel, Květoslav se zabalil do deky, jen rodinka létajících koberců byla dobře vybavena. Už z principu toho jak a z čeho byly vyrobeny, nepociťovaly chlad. Pochopitelně, že kdyby létaly v zamrzlých vysokohorských oblastech, na které nebyly uzpůsobeny, pravděpodobně by zamrzl úsměv i jim, ale tento letní chlad jim nijak zvlášť nevadil.

„Kdy už tam budeme,“ drkotal zuby Kecal.

„Musím letět pomalu, v tomhle počasí mám špatnou viditelnost. Těžko se orientuji,“ vysvětlila Létavice.

„Jestli někde uvidíš hospodu, seník nebo nevěstinec, prostě cokoli, co má střechu, tak tam zastav,“ řekl Květoslav.

Létavice intenzivně přemýšlela, jak by mohla z výšky odhadnout, až uvidí nějakou budovu, zda se jedná o hospodu či nevěstinec. U té druhé varianty se nehodlala ani náhodou zastavovat. Nahlas jen řekla: „Už jsi mi to říkal.“

„Já něco vidím,“ prohlásil Lotr a zamířil jiným směrem, než letěli.

„On na nás nepočká?“ podivil se Kecal.

„Prozkoumá, co vidí, a vrátí se,“ odpověděl Květoslav a pozoroval mizející koberec v dáli.

„Jediné, co mě uklidňuje, je, že z takové dálky nemůže žádný koberec, ručník ani dečku vidět,“ ulevila si Létavice, ale spíše pro sebe. Na její slova nikdo nereagoval, a tak se otočila jeho směrem. Netrvalo to ani moc dlouho a její manžel se už vracel.

„Co jsi to vlastně viděl?“ zeptal se ho Květoslav, když dolétl až k nim.

„Viděl jsem dým. A déšť ustupuje. Tam,“ ukázal směrem, kterým letěl, „už neprší.“

„Vážně?“ rozzářil se Kecal.

„A co tam je? Nějaký dům, jeskyně nebo sluj?“

„Dům, ale obrovský. Skoro bych řekl, že v něm žije nějaký obr.“

„Obr, už jsi viděl obra?“ pochybovala Létavice.

„Nechci se chlubit, ale můj děda měl známého…“ začal Kecal, ale Květoslav jej přerušil, i když mu bylo jasné, že pokud tam skutečně bydlí obr, historce se nevyhnou.

„Nebudeme se tady vykecávat, letíme tam,“ rozhodl a Lotr letěl první, aby skupinu vedl. Za ním se vydala Létavice.

„Já jsem ještě nikdy neviděl obra,“ řekl Blesk, hovící si rozložený na otcových zádech.

„Já taky žádného obra neviděl. Kdo ví, jestli v tom domě vůbec je,“ odpověděl otec.

„Musí, když jde z domu dým. Kam by se taky v tom hrozném počasí vydával,“ rozumoval Blesk.

„Uvidíme,“ řekl Lotr a zamířil tryskem k zemi.

Skupina se zastavila na zápraží domu. Byl skutečně veliký, Lotr nelhal. Květoslav už pár obrů v životě potkal, a ne všichni byli zrovna mírumilovní, ale jedno bylo jisté, zde obr nepochybně žije. Květoslav pěstí zabušil na dveře a v duchu se připravil na vše.

Déšť opravdu ustupoval a v dáli se objevily i první sluneční paprsky. Čaroděj to zaznamenal zrovna ve chvíli, kdy se domem nesly tlumené rány.

„Někdo nám jde otevřít,“ upozornil všechny, i když to jeho přátelům nejspíš bylo jasné.

V zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely. V nich stál obr, kterého čaroděj ihned odhadl jako zcela mírumilovného a dobrotivého. Vysoký, na obra štíhlý s bohatou kšticí a modrýma očima. Obr jim otevřel v teplácích a čisté béžové haleně. A nečekaná návštěva ho překvapila. Zaraženě si všechny prohlížel, a protože nic neříkal, ujal se slova Květoslav.

„Nazdar, já jsem Květoslav a tohle jsou mí přátelé. Letěli jsme domů v dešti. Jsme celí zmrzlí. Mohli bychom se u tebe ohřát, než poletíme dál?“ řekl čaroděj a řeč zakončil úsměvem.

Obr ustoupil. „Jistě, pojďte dál. Pochopitelně, že musíte být celí zmrzlí. Venku je zima. Ale za horami už vysvitlo slunce.“

Celá skupina vstoupila do domu. Trojice létajících koberců ulehla před krbem, a co ocenili zvlášť, na velmi čisté podlaze. Kecal usedl na krbové římse a Květoslav se málem ztratil v obří sedačce, do které se s obtížemi vyškrábal.

„Mohu vám něco nabídnout? Možná jste vyhládlí,“ navrhl obr a hned zamířil do kuchyně. Za chvíli se vrátil s tácem, na kterém byla drobná mistička, kterou postavil před Kecala. Další tři misky postavil před létající koberce a tři lžičky ihned vykonávaly svou práci. Všechno nádobí bylo v jejich běžné lidské velikosti, což čaroděje překvapilo, ale na druhé straně usuzoval, že si ho pořídil právě kvůli neobřím návštěvám.

„Tak způsobného obra jsem již dlouho neviděl,“ poznamenal čaroděj. „Co to vlastně jíme?“

„Je to zeleninová polévka. Sám jsem ji vařil. Ovšem co se týče těch způsobů, musím se omluvit. Vy jste se mi představili a já vám ne. Jmenuji se Halpaka Dobrácký,“ a způsobně se uklonil.

„Zajímavé jméno. Když už jsme tady a máme trochu času,“ začal Květoslav konverzaci mezi jednotlivými lžičkami, „jak ses vlastně ocitl na tomto místě a sám? Pokud vím, tak obři málokdy bývají někde sami. Většinou obývají hory nebo údolí, ale vždy celé generace. A já o tom něco vím, jsem totiž čaroděj.“

Halpaka se posadil do křesla vedle sedačky a smutně si povzdychl. „To je dlouhý příběh.“

„Klidně vyprávěj, chceš-li, máme spoustu času. Třeba ti nějak budu nápomocen. Něco ti dlužím za to, že jsi nás pohostil.“

„Nepomůžeš, ale máš pravdu, nemám si s kým popovídat, tedy vám povím svůj příběh.“

Kecal, který už dojedl, se natáhl na krbovou římsu a za chvíli tichounce chrápal. Létavice jednu misku po druhé položila na stůl a pěkně za velmi dobrou polévku poděkovala. Květoslav se pohodlně usadil v sedačce.

„Kdysi dávno jsem byl šťastný obr. Člen jedné velké obří rodiny. A slovem obří nemyslím, že by nás bylo moc. Slovem obří myslím obří. Byli jsme tam jen já, bratr, mamka, taťka, mamka z matčiny strany, taťka z matčiny strany, mamka z tátovy strany, táta z tátovy strany…“ vypočítával Halpaka.

„Prostě ty, rodiče a babičky s dědečky,“ snažil se posunout děj Květoslav.

„Ale nejen babičky, i babičky babiček a dědečci dědečků. Takže vlastně pradědečci. Aby to bylo úplně jasné, matka z babiččiny strany z matčiny strany a otec dědečka z matčiny strany…“

„Já myslím, že všichni rozumíme,“ ujistil Květoslav.

Halpaka přikývl. „Tak tedy dobrá. Budu pokračovat.“

Květoslav si ulehčeně oddychl.

„Ale nebyli tam jen babičky a dědečci a prababičky a pradědečci. Ale taky strejda, tedy brácha táty, a teta, tedy žena bráchy táty a sestřenice, tedy dcera bráchy táty a také bratranec…“

„Syn bráchy táty,“ doplnil Květoslav.

„No pozor, to ne. To byl syn sestry matky.“

„Podívej, já myslím, a nechci tě nijak urazit, ale že to můžeš přeskočit. Prostě jste tam žili jako jedna velká, šťastná rodina.“

„A rozvětvená,“ dodal Kecal, poškrábal se na hlavě a otočil na bok.

„Dobře, omlouvám se, já jak jsem neměl s kým po celá léta mluvit, tak jsem tak nevymluvený, že asi vyprávím příliš rozvláčně.“

„Malilinko,“ naznačil prsty čaroděj.

„Zkrátka,“ Halpaka se poškrábal ve vlasech, protože ztratil nit, „prostě jsem byl šťastný obr. Ale už v dětství se u mě začaly projevovat neobří manýry.“

„To zní zajímavě. Jaké manýry.“

„Víš, čaroději, obři už od pradávna jí maso. A každý, kdo se vymyká, je divný. A já prostě od jistého věku odmítl jíst maso.“

„Nechutná ti snad?“ zeptal se Blesk.

„Kdepák, o chuť nejde. Poprvé jsem to na sobě pozoroval o Vánocích. Otec nachytal dvě tuny kaprů a já byl přítomen tomu, jak je jednoho po druhém zabíjel. Pěkně každého udeřil pěstí do tváře, čímž je ihned usmrtil. A mně jich bylo líto. Všech živých tvorů, kteří musí zemřít jen proto, abychom se my mohli najíst.“

„Nerad tě přerušuji, ale tolik kaprů… kde jste to všechno vzali? Nechceš mi tvrdit, že jste byli přítomni výlovům rybníků s lidmi.“

„Samozřejmě, že ne. Měli jsme vlastní rybníky, kde jsme je chovali. Má rodina je docela bohatá. A když jsem viděl, jak vyděšeně se ti kapři tváří, jak si mezi sebou ustrašeně špitají. Já prostě nemohl. Tím to začalo. Zkazil jsem své rodině Vánoce. Tenkrát mně maminka naložila pouze brambory v domnění, že je to jen nějaký rozmar, který brzy pomine. Jenže já pak nechtěl jíst ani ulovené srny, jeleny, kance, orly nebo i sýkorky. Tím spíš, když mi ty zvířátka prozradily svá jména. A když to trvalo několik měsíců, rodina mě začala nutit. Mávali mi husími stehny před obličejem, snažili se mi otevřít pusu ve svěráku nebo mě všichni zalehli, jeden mi otvíral ústa a další mi do nich házel kousky masa. A ostatní členové sborově skandovali: ,Polkni, polkni´ a tleskali u toho. Já ale odolal, a když už jsem musel po takovémto nátlaku nějaké maso sníst, vzdorovitě jsem jej pak ihned vyzvrátil.“

„Doufám, že tu polívku taky nevyzvrátím,“ podotknul Kecal a obrátil se na druhý bok.

„Takže jsi odešel z domu?“

„Musel jsem, Květoslave, musel jsem. Vyhnali mě. Řekli mi, že se za mě stydí. Tatínek mi řekl, že jsem ostuda jejich rodiny a že se za mě musí před zbytkem rodiny stydět a bratr volal k nebesům, proč zrovna on musí mít za bratra obra, který patří ke čtyřprocentní menšině. Nakonec mi řekli, abych táhl z domu. Tak jsem šel. Hledal jsem místo, kde bych se mohl usadit. Chtěl jsem, aby to bylo daleko od mé rodiny a daleko od lidí, kterých jsem se chtěl stranit. Proto jsem si vylezl na jednu velmi vysokou horu a usadil se tam. Dlouho tam nezavítal ani živáček. Jenže pak to začalo. Skupina sýkorek prozradila nějakému psovi, že na blízké hoře se usadil obr. Byl to myslivecký pes, který k hoře svého pána dotáhl. A myslivec vylezl za mnou nahoru.“

„Chtěl tě odtamtud vyhnat a nebál se použít jakýchkoliv prostředků, že?“ odhadoval Květoslav.

„Vůbec ne. Také jsem to čekal, ale myslivec mě překvapil. Prý ať mu dám ty zlaťáky nebo jakýkoli druh zlata. Že to tak bývá v pohádkách.“

„V pohádkách? O takové pohádce, kde by obři rozdávali zlato, jsem tedy neslyšela. A to jsme z exotické krajiny,“ přemítala Létavice.

„Já tedy pohádky moc nečtu,“ obrátil se na ni Halpaka, „ale on mi říkal, že prý v jedné vyleze nějaký smrad – to jsou jeho slova,“ dodal rychle, když se Létavice zamračila, „na nějakou liánu a nahoře sedí nesmírně bohatý obr a ten mu dá nějaké zlato, protože je to moc velký dobrák.“

„Já tomu nerozumím,“ prohlásil Blesk.

„Čemu nerozumíš?“ hladila ho po okraji Létavice.

„Jak může mít smrad nohy a ruce.“

„Já taky ne,“ posadil se Kecal, „já třeba, když si prdnu…“

„Kecale!“ zařval Květoslav. „Proboha on tím myslí dítě. Prostě mladého kluka.“

„Tak dítě nebo mladého kluka? V tom je totiž rozdíl,“ zvedl křídlo Kecal. „My jednou jednoho holuba považovali za kluka a ono se až po třech letech zjistilo, že je to holka.“

„Můžeš, prosím, pokračovat?“ řekl důrazně čaroděj zíraje zamračeně na ukecaného holuba.

„Já ale žádné zlato neměl, tak jsem mu žádné nemohl dát, čemuž on nevěřil. Jenomže mu bylo jasné, že nemá jak mi ublížit. Jednak jsem byl na vysoké hoře, kam by se větší skupina lidí těžko dostávala, takže na mě nemohl poslat třeba armádu, a jednak jsem byl proti všem lidem moc veliký a v boji by ani tisíc lidí se mnou nemělo šanci.“

„Ale něco udělal, jak jsem pochopil,“ dodal čaroděj.

„Ano, rozmrzelý z přesvědčení, že mám zlato a nechci se o něj podělit, udělal jedinou věc, jakou se mi mohl pomstít.“ 

„Vykadil se ti tam,“ zvolal Kecal.

„Ty jsi ale prase, fúj,“ křičel Blesk.

„Tak se všichni uklidníme, a když přestanete ječet, on nám to Halpaka řekne sám,“ klidnil oba Květoslav.

„Ne, nevykonal mi tam potřebu. Rozhlásil po všech okolních vesnicích, že mám zlato a rád se o něj se všemi podělím. Aby tam za mnou chodili lidé a nedali mi pokoj.“

„Počkej,“ zasmál se Květoslav, „chceš mi říct, že na tu vysokou horu lezli lidé? To přece mohlo dokázat jen pár zdatných lidí, hlavně mužů.“

Halpaka mávl rukou. „To by ses divil, co s lidmi dělá zlato. Samozřejmě, že zpočátku tam lezli hlavně mladí muži. Jenže jak se ta zpráva šířila, neměl zábrany vůbec nikdo. Postupně jsem tam přivítal i dívky, dokonce tam za mnou vylezla i malá holčička. Jedna princezna mi nabízela, že mi ukáže prsa, když jí dám alespoň kousíček zlata. A když jsem odmítl, řekla, že si teda sundá i sukni, ale jen na chvilku. Nahoře totiž byla docela zima. Když jsem jí vysvětloval, že žádné nemám, zlostně dupala nohama, až si zlomila střevíček vejpůl. A druhý den na mě poslala svého otce s celou královskou výpravou a zlatým kočárem.“

„Tak on tam vyjel i kočár,“ kroutil hlavou Kecal. „Tomu nevěřím, vždyť on kecá,“ zvolal.

„To říká ten pravý,“ podotknul Květoslav a vyzval pokynutím hlavy Halpaku, aby pokračoval.

„Nekecám, to už jsem měl takovou zlost, že jsem mu řekl, aby si sloupal zlato z kočáru, a bude ho mít dost.“

Všichni propukli v řehot.

„Tos mu dobře řekl,“ přitakal Květoslav.

„Rozezleně odjel. Byli tam snad všichni, na které si jen lze vzpomenout. Vybelhal se tam i invalida bez jedné nohy. Prý mu to trvalo dva týdny. Ke mně dorazil skoro polomrtvý. Bylo mi ho líto, tak jsem mu dal najíst a napít a věnoval mu alespoň pozlacený talíř.“

„Jeden? To ses moc nepředal,“ komentoval Kecal.

„Musíš si uvědomit, že jeden obří talíř je velký asi tak jako deset, dvacet lidských talířů, nevím, nikdy jsem to neměřil.“

„A jak ho odnesl?“ divil se čaroděj.

„Tak to bylo hodně zajímavé. On si na něj nasedl a prý, že tu horu sjede. Nejsem si však jistý, zda dojel, protože jsem po chvíli slyšel nějaký hlučný praskot.“

„Dobrá, dobrá, ale to jsme pořád u té hory. Co bylo dál? Když tě ani tohle nepřimělo opustit ji, co tedy bylo tím důvodem?“ ptal se Květoslav.

„Myslel jsem, že časem proudy lidí odezní. Až si mezi sebou řeknou, že zlato nemám, nebo že jim ho nechci dát, to mně bylo jedno. Ale když mi v jeden den přišel ke dveřím domku mladík až z daleké Číny, dívka, která kojila své miminko a k tomu byla znovu těhotná, a stará babka o berlích, řekl jsem si, že je opravdu čas zmizet. A tak jsem horu opustil. Na jedné straně mi těch lidí bylo líto. Potkal jsem totiž cestou z hory jednoho slepce, který se mě ptal, zda ještě nahoře sedí ten obr a rozdává zlato.“

„Co jsi mu řekl?“

„Přeci jsem nemohl tomu chudákovi lhát. Odpověděl jsem, že už dávno ne.“

„Tak to jsi udělal dobrý skutek,“ pochválila obra Létavice.

„Stejně mi nevěřil. Řekl, že mu prý beztak kecám, aby zbylo víc na mě a zmlátil mě svou slepeckou holí.“

„A pak ses usadil tady,“ snažil se Květoslav trochu posunout vyprávění.

„Ano, tohle údolí se mi zdálo nejlepší. Ze všech stran chráněné horami a také sem moc lidí nepřijde,“ potvrdil Halpaka.

„S rodinou je to někdy těžké, já o tom něco vím,“ prohlásil Květoslav.

„Ano, to máš pravdu,“ řekl Halpaka a bylo vidět, že má slzy na krajíčku.

„Proboha, jen neplač. Nechceš si přece vyplavit dům. A taky stačily bohatě ty poslední urputné deště, nemusíš způsobit záplavy teď, když vysvitlo konečně slunce,“ uklidňoval obra čaroděj.

„Ne, to já jen tak.“ Halpaka vytáhl kapesník, který by běžným lidem posloužil jako prostěradlo, a vysmrkal se. „Teď, když venku svítí sluníčko, můžu vám ukázat svou zahrádku. Jak vám vůbec chutnala polévka? Zelenina v ní byla vypěstovaná právě na mé zahradě.“

„Opravdu? Sám si pěstuješ zeleninu? Pěkné,“ pokyvovala uznale Létavice.

„Pojďte,“ řekl Halpaka a vstal. Vyšel z domu ven a všichni ho následovali. Kromě Kecala, který opět ulehl.

Skupina obešla dům a před nimi se rozprostřela zahrada velikosti několika polí. Halpaka střídavě ukazoval z jedné strany na druhou a vysvětloval, kde co pěstuje.

„Támhle mám mrkve. A tam je prosím salát. Brambory. Rajčata. A podívejte,“ sklonil se k jednomu z řádků, „tohle je řádek pro celer.“

Na okrajích Halpakovy zahrádky stály sady. „V tomhle pěstuju jablka, hrušky a na druhé straně jsou třešně a ořechy. A za sady, to z téhle strany nemůžete vidět, pěstuji různé druhy koření a bylinek.“

„Hladem nejspíš netrpíš, když jsi tak zdatný pěstitel,“ uznale pokyvoval hlavou Květoslav.

„Tak to ne, pořád se učím. Nechci se chlubit, ale mám velmi chutnou zeleninu. Já mám totiž na její pěstování fígl,“ mrkl na skupinu Halpaka. Květoslav jeho mrknutí pochopil tak, že obr čeká na to, až se zeptají, jaký fígl tedy má. I když ho to vůbec nezajímalo, protože pěstování čehokoli se nevěnoval a odmítal s tím začínat. Stejně je pořád na cestách a neměl by na zahrádkaření čas. Ze slušnosti tedy splnil obrovo očekávání.

„Tak to vám rád prozradím. Já totiž se svým ovocem, zeleninou, kořením a bylinkami mluvím.“

Nastalo delší ticho. Květoslav by rád tvrdil, že se přeslechl, ale to byl nesmysl. Obr mluvil srozumitelně.

„Co prosím?“

„Jo, jo… povídám si s nimi. Vím, že je to divné, ale já své zelenině rozumím.“

„Opravdu? A není to stejné jako se zvířaty? Že jsi jim rozuměl a pak je odmítl jíst?“

„Není, čaroději, protože budeš se divit, oni přijali svůj úděl. Jablka nebo i saláty prostě ví, že se narodily proto, aby byly snědeny. A jsou na to připraveny. Vždy mě jen prosí, abych s nimi zacházel šetrně a s láskou.“

„A tím se myslí třeba co?“ zeptala se Létavice.

„Třeba, abych s nimi neházel do krabice. Nenechal je shnít nebo je vždy rozkrojil podélně, aby zemřely hned a bez bolesti.“

Květoslav konsternovaně přikývl. „No, já už mluvil s lecčíms, ale se zeleninou nikdy,“ řekl, ale snažil se všemi silami, aby to znělo jako pouhé konstatování a nikoli, aby si obr myslel, že jeho slovům nevěří.

„Víte, já své zelenině i čtu,“ pochlubil se obr.

„A co jim čteš? Pohádky, odbornou literaturu?“ zajímal se čaroděj a tušil, že ve své předchozí snaze uspěl.

„To je právě to. Já vím, že vypadám divně a že si o mně myslíte, že jsem blázen, ale já k tomu pěstování přistupuju tak nějak… filozoficky. Já totiž předpokládám, že pakliže kdokoli pozře inteligentní nebo prostě jen vzdělanou zeleninu, vrátí mu to ona tím, že na jeho tělo bude mít nadmíru blahodárné účinky.“

„O takové metodě jsem jakživ neslyšel. Možná se časem proslavíš,“ uvažoval čaroděj.

„Takže abych to vysvětlil. Například jablíčka a hrušky chtějí, abych jim vyprávěl pohádky. Naopak ořechy mají rády povídání o hvězdách. Části zeleniny čtu každý den historické knihy, části zase alchymistické příručky a mrkve milují zamilované romány.“

„Nevím co na to říct. Kdyby ke svému pěstování přistupoval každý zemědělec jako ty, oč bohatší by byly naše žaludky,“ poznamenal čaroděj. „A komu čteš cestopisy?“

„Tak to ses zrovna trefil, Květoslave…“

„No to mám radost, teda.“

„… protože cestopisy rádo poslouchá koření a bylinky.“

„A nehádají se mezi sebou navzájem? To se vždycky shodnou, že všechny mrkve chtějí poslouchat zamilovaný román?“ zajímalo Bleska.

„Samozřejmě, že se občas najde nějaký ten mrzout, který chce něco jiného, ale jsem přece obr. Když čtu, můj hlas je slyšet po celém poli.“

„Ale to pak přece…“ chtěl něco říct Květoslav, ale vzápětí si to rozmyslel. Hlavně, když je Halpaka spokojený.

„A co zajímá brambory?“ zeptala se Létavice.

„Těm přednáším poezii. Jak jsi říkal, čaroději, že bych se mohl s touto svou metodou i proslavit, tak jsem o tom i uvažoval a pro jistotu jsem tomuto druhu plodin dal i název.“

„Asi nerozumím. Tomuto druhu znamená takovému, kterému čteš?“

„A povídám si s nimi,“ doplnil obr.

„Ano, a povídáš si s nimi. Jaký název, smím-li se ptát?“

„Vymyslel jsem zkratku. Čistě pro případ pozdější slávy. Samozřejmě by ji mohli nazvat Halpakova metoda pěstování čehokoli, ale to mi přišlo moc dlouhé. A tak já zde pěstuji…“ na chvíli se obr odmlčel a netajil se tím, že schválně dělá dramatickou pomlčku znázorněnou výrazem tváře a gestikulací, „NIO ovoce a zeleninu.“

„NIO?“ opakoval čaroděj.

„Ano, NIO. Jistě se chceš zeptat, co ta zkratka znamená.“

„No, napadlo mě to, a když už to zmiňuješ…“

„Nesmírně Inteligentní Ovoce.“

Nastalo ticho. Všichni o té zkratce uvažovali. Halpaka to sice nemyslel tak, že uvedením názvu spouští diskuzi, ale ta přesto nastala.

„A neměla by ta zkratka tedy znít NIOZ?“ zeptal se Lotr. „Nesmírně Inteligentní Ovoce a Zelenina?“

„To by ale pak muselo být NIOAZ,“ doplnil Květoslav.

„To by asi bylo už moc dlouhé,“ přemítala Létavice.

„Své pěstování jsem započal s ovocem a tedy NIO. Pěstuji NIO ovoce a NIO zeleninu.“

„Mně by se víc líbil název DIO – Dost Inteligentní Zelenina,“ řekl Lotr.

„Nebo VIO – Velice Inteligentní Ovoce,“ přidala se Létavice.

„A co BIO – Brutálně Inteligentní ovoce,“ navrhl Květoslav.

„Děkuji za nápady,“ procedil mezi zuby Halpaka. „Ale vymyslel jsem to já a já tomu chci říkat NIO, ostatně… jsem autor této metody, vymyslel jsem ji a mám právo si ji pojmenovat, jak chci,“ řekl trochu uraženě.

„Né, jistě, máš naprostou pravdu, tohle záleží čistě na tobě,“ uklidňoval ho Květoslav, „je to hezký název. Nápaditý. Třeba se uchytí nejen on, ale i ta metoda.“

Zatímco Létavice dále obdivovala rozsáhlou Halpakovu zahradu, Květoslav si všiml, že Lotr náhle zmizel do domu. A hned věděl, kolik uhodilo. Permanentně trvající manželskou krizi nehodlal ani náhodou prohlubovat.

„Létavice, vezmi Bleska a požádejte tady Halpaku, zda by nám neprodal nějaké to koření a hlavně bylinky. Však ty víš, čeho už máme doma méně a co by potřebovalo doplnit zásoby.“

Létavice nadšeně přikývla a vůbec absenci manžela nezaznamenala.

Květoslav následoval Lotra. Prošel obývací pokoj s krbem a vstoupil do chodby. Na jejím konci byly pootevřené dveře. Než do koupelny vstoupil, zaslechl Lotrův monolog.

„Jsi tak krásná a mám co dělat, abych ti odolal. Jistě, vím, že už tě držím v náruči, ale zatím jsem tě nepomiloval. Musím se tě zeptat, jsi si jistá, že si chceš začít něco se ženáčem? A navíc mám dítě. A také už brzy odcestujeme a možná se nikdy víc neuvidíme.“

„Lotře, okamžitě polož ten ručník velikosti mého ložního prádla.“

„Čaroději, já se omlouvám, ale ona je tak hebká.“

„ON je ručník.“

„A má tak krásné bílé chlupy.“

„Pěkně tam, kde jsi ho vzal.“

„A jak se ke mně vine.“

„On se nevine. Držíš ho pevně v náruči.“

„Vidíš snad, že se od sebe nemůžeme odtrhnout.“

„Jestli to neuděláš nejpozději ihned, přísahám, že ji proměním v žulový balvan.“

„Ne, to nedělej, je ještě tak mladá.“

Květoslav protáhl oči a pak sledoval, jak Lotr ručník něžně pokládá přes kovovou tyč. „Sbohem, lásko, možná kdybychom se potkali jinde a za jiných okolností.“

Pak spolu opustili místnost. „Měl by ses začít léčit. Nebo navštěvovat nějakého odborníka. Tohle už není normální.“

„Já vím, čaroději, ale když já si nemůžu pomoct.“

„Halpaka Dobrácký nám nabalil několik pytlů koření, bylinek, ale i ovoce a zeleniny,“ hlásila Létavice.

„Výborně, děkujeme. Od posledního zákazníka jsem dostal měšec zlaťáků, byla to jen taková lapálie, je to jediné, čím můžu zaplatit.“

„To nech být, mně vyrostou další. Co já bych tady dělal se zlaťáky, komu bych asi tak platil?“ zasmál se Halpaka.

Jeho smích přerušila trubka. Někdo kousek od jeho domu, který byl zahrazen nevysokým kopcem, hlasitě troubil na trubku. Nebo se o to alespoň pokoušel, protože nástroj vydával kvílivý zvuk a v orchestru by jistě neladil. Když zvuk utichl, někdo něco volal, ale přes kopec nebylo pořádně slyšet co.

„Kecale,“ zavolal Květoslav do domu. A musel zavolat ještě několikrát, než Kecal konečně vyletěl ven.

„Co je?“ promnul si oči.

„Ty ve své pracovní době chrápeš,“ oznámil mu Květoslav.

„V pracovní co?“ zívl.

„Seber se a leť přes kopec zjistit, jaký trotl tam tak falešně troubí. A co tam vříská.“

Kecal přikývl, chvíli stoupal vzhůru a pak zmizel za kopcem. Když dosáhl vrcholu, okamžitě spatřil armádu ozbrojených mužů, kteří se mezi sebou vzrušeně bavili. Nepřipadali mu jako vojáci, ale přesto měli v rukou meče, někteří i nože a jiní kuše. A uprostřed mezi nimi stál velký stroj, jehož funkci v tuto chvíli neuměl odhadnout. Slétl tedy dolů mezi ně a posadil se na nejbližší strom. A zaposlouchal se do jejich hovoru.

„Co budeme dělat veliteli, když se ten obr neobjeví? Co když si z nás dělá prdel. Slyší nás, ale odmítá přijít. Jeho barák je ze všech stran vobehnaný horama. My se tam vyškrábeme, ale jde vo to, že ten prak tam nedostaneme,“ ptal se jeden ozbrojený muž druhého a po skončení své řeči si odplivl.

Velitel se poškrábal na hlavě, až si posunul helmu, a začal uvažovat. „Já nevím, chlapi. Kníže žádný podrobný rozkaz nevydal. Budeme tu troubit tak dlouho, až z toho bude obra bolet hlava a vyleze.“

„Ale to taky může trvat týdny, vzhledem k tomu, jak má velkou hlavu.“

„A co jako? Buď rád, že se tu můžeš jen povalovat a seš za to placený.“

„No jo, to je vlastně pravda. Ty vole, chlapi,“ obrátil se ke zbytku mužů, „tak pohov, klídeček a čekáme.“

Ozvalo se nadšené volání.

„Takže ten stroj je prak. U nás jsme měli jednoho holuba a ten měl vypíchnuté oko a nosil pásku přes oči. Jednou ho přepadli loupeživí sokoli, tak z té pásky udělal prak a střílel po nich šiškama, ale takovýhle prak jsem ještě neviděl,“ mumlal si Kecal a letěl zpátky.

„No konečně,“ zvolal čaroděj, „tak co ses dozvěděl?“

„Jestli jsem to teda pochopil správně…“ začal Kecal a Květoslav se plácl do čela.

„A jéje, to jsme tam poslali toho pravého.“

„Měla jsem letět já,“ řekla Létavice.

„Nechtěli jsme vzbudit zbytečný rozruch a létající koberec by ho teda rozhodně vzbudil,“ vysvětlil čaroděj.

„Kdybyste mě nechali domluvit, tak bych vám řekl, že ty chlápky tam dole poslal kníže. Nevím přesně, co s Halpakou zamýšlejí, ale mají s sebou nějaký velký dřevěný stroj a nazývají ho prakem. Teda řeknu vám, já už viděl různé praky. Dokonce jsme měli u nás jednoho holuba a ten měl vypíchlé oko a…“

„Proboha přejdi k věci, říkali ještě něco dalšího?“ zeptal se nervózně Květoslav.

„Že budou čekat tak dlouho, dokud se obr neobjeví. Klidně i týdny.“

„Tak to je můj konec. Chtějí mě vyhnat i odtud. A zrovna, když jsem se tak hezky zařídil,“ naříkal Halpaka.

„To je dobrý nápad, rozbreč se a vyplavíš je od tama,“ navrhl Kecal.

„Nikdo tady nebude brečet a už vůbec ne se stěhovat,“ uklidnil obra rázně Květoslav. „Lotře, nasedáme a jedem. Ostatní zůstanou zatím tady. Zjistím, co se to vlastně děje.“

Květoslav usedl na Lotra a vystoupal ke kopci, za kterým vzápětí zmizel. Jeho přílet okamžitě vzbudil pozornost. Muži na něj začali ukazovat a hromadně volali: „Hele, chlápek a lítá na hadru.“

„Ty vole, létající koberec.“

Jeden dokonce klesl na kolena, sepjal ruce a spustil: „Ježišmarjá, Bůh je už tady a jde nás všecky potrestat.“

Květoslav přikázal Lotrovi slétnout jen tak nízko, aby ho muži slyšeli, ale zároveň zůstával v dostatečně bezpečné vzdálenosti, ač to samozřejmě v jeho případě nebylo nutné. Byl připraven okamžitě zasáhnout celou řadou možných kouzel, kdyby se situace zvrtla.

„Zdravím vás, jmenuji se Květoslav a jsem čaroděj. Přišel jsem se zeptat, co se to tady děje.“

„Jak přišel, vole? Však jsi přiletěl na té rohoži?“ zvolal někdo z davu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (6. kapitola: NIO obr, 1. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!