OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 26. kapitola

22.10.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 417×

Ležela jsem na gauči a zírala do prázdna. Jakmile jsem přiletěla v ranních hodinách z Kanady do LA, doma jsem se okamžitě vrhla na důkladnou likvidaci veškerých stop, které tu po sobě zanechal ten sobecký šmejd Peter. Přepečlivě jsem hodlala smazat naprosto jakýkoliv pozůstatek, který by nám ho mohl připomínat. Měla jsem na něj pořád takový vztek, že povlečení z pokoje, který obýval, jsem s určitým pocitem úlevy a zadostiučinění rovnou vyhodila do kontejneru. Současně s tím jsem se zařekla, že přesně takhle se ze své hlavy zbavím všech vzpomínek na něj. Chtěla jsem co nejdřív zapomenout na celou tuhle zatracenou kapitolu svého života, která se mi tak nechutně vymstila. Nic z toho, co jsem prožívala v jejím slibném počátku, mi za tyhle sračky zcela určitě nestálo.

Napsala jsem ještě Jacobovi, že jsem zdárně dorazila do cíle, jelikož on mě doslova posadil do letadla a poslal sem. Cítil za mě zajisté zodpovědnost, a tak jsem se naopak cítila povinována se mu ozvat, ačkoliv jsem si přitom připadala jako náctiletá holčička, která odjela na svůj první tábor a rodiče požadovali pravidelný report. Jake na natáčení zůstal jako můj zástupce s plnomocným svěřením, dokud se nevyřeší ten problém s náhradním režisérem. Nejvíc férové by nepochybně bylo, kdyby mě vystřídal právě on, protože Jake rozhodně měl na to to natočit, ale obávala jsem se, že takovou důvěru do něj Sandra nevloží. Již z principu po tom zklamání se mnou.

Dokud jsem se něčím zaměstnávala, jak svoje ruce tak i hlavu, tak to bylo docela únosné, ale jakmile jsem se zastavila a nechala průchod svým myšlenkám, mohla jsem se z nich zbláznit. Hodila jsem do sebe další prášek, který na mě snad už ani neúčinkoval, ale nedalo mi to jinak. Nepochybovala jsem o tom, že opět budu bojovat s tím protivným návykem a hodně ztěžka ho odbourávat, až se tahle bouře zase uklidní. Teď jsem pro změnu válčila s nepodloženou neblahou předtuchou, která se mi bez ustání plížila po páteři, obratel po obratli, jako nějaký slizký slimák, a kterou jsem se pokoušela ze zbylých sil nějak potlačit. Ještě ke všemu mě paralyzoval iracionální strach z toho, co nejhoršího by se mohlo stát mezitím mým rozhovorem se Samanthou a mého příletu do Los Angeles. Ale kruci, jaká je vskutku reálná šance, že by se ten nejhorší scénář fakticky odehrál? Navíc když už se jich několik předtím bohužel vyplnilo… Tohle by bylo prostě příliš. Příliš smůly pro jednoho člověka.

Probudil mě až šramot kdesi z útrob vilky, který mě nejprve vyděsil. Hned vzápětí jsem se dovtípila, že Rosie konečně dorazila domů. Zkontrolovala jsem čas na mobilu, který hlásil skoro půl šesté. Podle zvuků a jednoho neznámého ženského hlasu jsem snadno odhadla, že ji doprovázela chůva. V rámci možností jsem se vydrápala na nohy, jelikož mne již několik dní trápila jistá malátnost a nižší krevní tlak, díky němuž se mi zatmělo na okamžik před očima. Srdce se mi prudce rozběhlo kupředu, jak mně najednou úplně převálcovala nervozita z tohohle setkání.

„Rosie?“ oslovila jsem ji roztřeseně, když jsem jí vyšla vstříc. Střetly jsme se někde v půli cesty a Rosie se zatvářila značně rozpačitě, když mě spatřila. Zasekla se na místě v pohybu a ani se nehnula. Srdce mi pro změnu na pár úderů úlekem a obavou vynechalo.

„Dobrý den, paní Chadwicková. Já jsem Anette Batemanová, moc ráda vás poznávám osobně,“ jala se chůva pohotově společenských formalit, které mě absolutně nezajímaly, ale nabízenou pravačku jsem bezmyšlenkovitě přijala. Mladá slečna vypadala poměrně sympaticky, spolehlivě a mile, ale já se jí prozatím neplánovala vyptávat na to, jak tu s Rosie během mé nepřítomnosti hospodařily. To bylo na pořadu dne až po rozhovoru s malou.

„Rebecca, těší mě a díky za váš čas,“ odbyla jsem si formality ze své strany, ale moji pozornost si výlučně kradla má dcera. Nespatřila jsem jediný náznak nadšení, že mě po několika dnech odloučení vidí. Natož po tom všem traumatickém, co se odehrálo. Přezíravě si mě prohlížela a mně bylo zcela jasné, že je něco špatně, hodně špatně.

„Nepřivítáš se se mnou, Rose?“ přeptala jsem se kontrolně a nechala alespoň slabě vyhoupnout koutky úst patrně výš. Jako její reakce mi v odpověď přišlo nesouhlasné podmračení.

„Ne,“ hlesla stručně a pevně. Zmateně jsem očima zatěkala mezi ní a Anette, u které jsem hledala nějaké logické vysvětlení a která se právě tvářila poněkud nejistě.

„Stalo se něco?“ vypadlo ze mě ustaraně, přičemž se mi opět začínalo dělat jaksi mdlo. „Ty se na mě zlobíš kvůli tomu, že si myslíš, že Peter odešel kvůli mně?“ vychrlila jsem na ni vzápětí, protože mi to jinak nedalo, ačkoliv jsem podvědomě věděla, že bych to před Anette řešil neměla. Jenže já to nedokázala ovládat, musela jsem. Anette byla naštěstí natolik vnímavá a taktní, že si vzala od Rose školní batoh a odporoučela se někam dovnitř domu.

„Jo,“ odsekla rozlobeně a z velkých očí jí šlehaly nebezpečné blesky.

„A jde jenom o tohle, nebo tě štve ještě něco?“ vyptávala jsem se obezřetně dál, přestože má nedočkavost dosahovala až nebeských výšin.

„Nechci s tebou mluvit,“ vyštěkla úsečně a viditelně nafoukla obě tváře, čímž mi jasně ukázala, že se mnou skutečně nehodlá komunikovat. Poté se rázným krokem rozpochodovala pryč, pravděpodobně do svého pokoje podle toho, kam si to mířila. Pár vteřin jsem ustrnula na místě jako opařená, než jsem se za ní ukvapeně vydala. Dohnala jsem ji právě včas, protože se jí skoro povedlo mi prásknout dveře před nosem.

„Rosie, srdíčko, mluv se mnou,“ požádala jsem ji úpěnlivě, aby poznala, že mi na tom skutečně záleží. Jenže ona se najednou vyhýbala byť jedinému pohledu na mě. Čím delší dobu se mnou byla v kontaktu, tím těžší pro ni bylo mě snést, poznala jsem to na ní. Bože můj, co se to, kurva drát, děje?! 

„Když mi řekneš pravdu!“ vyzvala mě nekompromisně, kdy se v ní zajisté ozvaly ty špatné zkušenosti, kterých jsem se na ní svou hloupostí dopustila. Rosie na mě drze, provokativně zírala a já naopak zírala, kde se v ní tohle vše bere.

„Pravdu o čem? Už jsem ti přece říkala, že nemůžu za to, že Peter odešel,“ připomněla jsem jí, protože tohle jsem si kupodivu sama krystalicky jasně vybavovala, přestože tyto dny se mi zahalily do takové prazvláštní mlhy, která vše slévala do jedné příšerné noční můry.

„Teta Samantha říkala, že můžeš,“ ohradila se umanutě, načež si ostentativně založila ruce na hrudi. A jakmile její slova dozněla v tom jinak hrobovém tichu pokoje, se mnou se zatočil celý svět. Bezmyšlenkovitě jsem jednou rukou zašátrala kolem sebe, jestli se mi něco pevného nedostane pod ruce, abych se nesložila rovnou k zemi. Na okamžik se mi zatmělo před očima, ale vzápětí mi docvaklo, že se mi podařilo se zapřít o dveře, které mi pomohly se udržet na nohou. Ne, tohle nemůže být pravda… prostě ne, jenom to ne…

„Tys mluvila se Samanthou? Kdy?“ ptala jsem se téměř bez dechu, který mi naprosto vzala ta zdrcující novinka. Musela jsem ale ze sebe něco urychleně dostat, než bych se definitivně ztratila ve svých myšlenkách, jako se mi to stalo v Kanadě. Další takový kolaps jsem si nemohla dovolit.

„To je jedno,“ odsekla mi, přičemž v podstatě trefně poznamenala, že zrovna na tomhle skutečně nesejde.

„Co ti ještě říkala?“ ponoukala jsem ji, aby mi prozradila víc, ačkoliv jsem se z hloubi duše modlila snad ke všem možným božstvům, aby se aktuálně moje nejhorší noční můra nevyplnila, přestože vše nasvědčovalo tomu, že ano. Nikdo přece nemůže mít takovou šílenou smůlu, nikdo. Nikdo za jedno špatné rozhodnutí nemůže platit takhle šíleně vysokou daň.

„Nechci to opakovat. Ty víš sama moc dobře co,“ ohradila se zpupně a prohlížela si mě veskrze přezíravě. I když měřila lehce přes metr, najednou jsem měla dojem, že se na mě dívá vyloženě svrchu, s lehce pozvednutou bradou a svým útlým nosíkem, přimhouřenýma očima a pevně stisknutými čelistmi. „Učili jsme se o tom ve škole! Učitelka dějepisu nám říkala o těhle příbuzenských poměrech, protože se takovým lidem potom rodili postižený, ošklivý děti! Je to vážně odporný, mami… Vždyť je Peter můj bratr.“ Neudržela se nakonec a spustila na mě. Horečně, zmatečně a opovržlivě. Děsivým způsobem teď vypadala mnohem dospěleji, než by bylo záhodno, až mě napadlo, co z toho jí do úst a hlavy vložila Samantha. Ten nesmysl o incestu každopádně asi fakticky slyšela ve škole a trochu si to popletla.

„Nevěděla jsem o tom,“ vypadlo ze mě zničehonic, když jsem také vůči své malé dceři pocítila jakési absurdní nutkání se před ní ospravedlnit. Ihned jsem si to vyčítala, protože Rosie nesměla přijít na to, že je jakkoliv v právu či ve výhodě. Potom by si na mě vyskakovala ještě víc, a to jsem v žádném případě nemohla dopustit. Jenže ten kolosální šok, co mi tahle nevídaně kuriózní a především tristní situace způsobila, totálně paralyzoval moje racionální uvažování. Nemluvě o tom, že jsem stále bojovala s opravdu silnou nevolností.

„Navíc je Peter oproti tobě o dost mladší… Takový věci se nedělají,“ poučovala mě znechuceně, až mi bylo neochvějně jasné, že tohle jí nakukala Samantha. Tu negativní konsternaci pomaloučku vytlačoval pekelný hněv.

„Tak dost! Přestaň papouškovat tyhle stupidní kecy po Samanthě!“ vyjela jsem na ni zostra a poněkud nevybíravě, jelikož mi ten vroucí vztek dodal akutně chybějící elán, který dokonce na nějakou dobu zažehnal i tu ochromující slabost. Cokoliv bylo lepší, než abych se znovu složila. Krátce na to jsem zjistila, že ta narůstající zloba ve mně mě zajisté přiměje také k tomu, abych si to vyřídila přímo se Samanthou. Tohle jí neprojde, o to se postarám. Za tohle zaplatí…

„Tak mě prostě nech bejt! Já s tebou nechci mluvit! Už nemám o čem...“ vyštěkla na mě stejně neurvale, vypadala přitom veskrze vzpurně a absolutně přesvědčeně.

„Jak to myslíš?“ hlesla jsem zaraženě a slabě jsem se na ni zamračila.

„Stydím se za to, že zrovna ty jsi moje matka! Nenávidím tě za to, co jsi dělala s mým nevlastním bratrem! Takový věci se nedělají, není to správný! Nemůžeš být dobrý člověk, když jsi udělala něco takovýho… Chci bydlet s tátou a ne s tebou. Chci odsud pryč, v tomhle domě už být nechci...“ vychrlila na mě jednoduše, takže jsem poznala, že tohle jí do úst Samantha s největší pravděpodobností nevložila. Zatrnulo mi. Kde se v ní tohle vzalo?

„Tohle nemyslíš vážně, Rose. Teď jsi na mě naštvaná, otřesená tím zjištěním. Vím, že sis Petera oblíbila, ale on hodně věcí předstíral a lhal nám. A nezapomeň na to, že tě tady nechal úplně samotnou… Navíc ještě nemůžeš úplně chápat, co mezi mnou a Peterem bylo, ale určitě to nemělo nic společného s tím, co říkala vaše paní učitelka,“ obeznámila jsem ji autoritativním tónem, který ji ale očividně o to víc popudil a současně také zatvrdil. Přitvrdila jsem zcela bezohledně, ale kdybych tak neučinila, nejspíš by mě ten její krutý monolog rovnou položil.

„Ale to ty jsi mi několikrát lhala a já už ti nevěřím… Nechci tady s tebou dál bydlet, chápeš to?! Chci se odstěhovat k tátovi, hned jak se vrátí z Anglie,“ stála si tvrdošíjně za svým a ze svého rozhodnutí dozajista neustoupí. Tahle její radikální reakce se mě nesmírně dotkla. Zabolela mě v takových částech mého nitra, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Ale po tom všem, čím si již prošla, jsem se nemohla divit. I pro ni toho již bylo dost. Přesto mi to regulérně zlomilo srdce.

„Promluvíme si o tom později, až se uklidníš,“ prohlásila jsem neurčitě, protože samotné mi to momentálně vůbec nemyslelo, když se nakonec vyplnila moje nejčernější očekávání a to mě zcela odrovnalo. Jakmile budu mít víc času se nad tím zamyslet a zpracovat, dopadne to na mě vší tou drtivou silou a složí mě to. Nejprve se ale zastavím u Samanthy a zchladím si na ní se vší parádou žáhu.

„Stejně ode mě nic jinýho neuslyšíš,“ řekla stručně a sebejistě, jako by tuhle její volbu skutečně nešlo již nijak změnit. Já jsem si ovšem odmítala připustit, že by se něco takového doopravdy stalo. Že bych takhle přišla o svoje dítě. Musím to nějak napravit, jakkoliv, ale musím. Je mi fuk, jestli mi nikdo jiný v životě nezůstane, ale o ni přijít prostě nezvládnu. Bez ní nebudu mít důvod ráno vstát z postele…

„Nikam se stěhovat nebudeš!“ zaburácela jsem rezolutně a zle jsem na ni pohlédla. Kdybych si neudržovala tuhle přísnou masku, padla bych před ní na kolena a odprošovala bych ji, aby mě neopouštěla, ale pak už bych se asi nezvedla.

„Tak uteču! Nebudu tady s tebou bydlet. Nechci, abys byla moje matka! Lepší by bylo, kdybys umřela. Za to všechno by sis to zasloužila a já si to doopravdy přeju!“ Náš konflikt se eskaloval do neúnosných rozměrů. Ona na mě čím dál hlasitěji křičela a z očí ji sršela taková neskutečná nenávist, která se do mě zařezávala jako miliony ostře nabroušených nožů.

„Takové věci se neříkají!“ zaječela jsem na ni bezmála hystericky, načež jsem k ní v jakémsi zatmění mozku přiskočila, popadla jsem ji kolem ramen a hrubě jsem s ní párkrát zatřásla. „Tohle se neříká!“ zopakovala jsem z plných plic, přičemž mi již hlas směšně přeskakoval. V dalším okamžiku jsem totiž propukla v lítostivý pláč. Rosie na mě vyděšeně zírala, přičemž se mi instinktivně snažila vymanit ze sevření. Cukala svými drobnými rameny a jednou rukou mě chtěla od sebe odstrčit. Když jsem v jejích lesklých očích spatřila ten čirý strach a také zároveň utvrzení ve svém názoru, beze všeho jsem ji pustila a ruce obmotala kolem svého trupu. Rosie utekla na postel, kam se schovala pod peřinu, jako bych byla nějaký hrozivý bubák a jen jsem slyšela, že se také hlasitě rozbrečela. Po téhle scéně jsem v jejím pokoji nemohla zůstat už ani jedinou vteřinu. Málem jsem se přetrhla, když jsem z místnosti vyběhla s roztřesenými koleny ven, přičemž mi v hlavě rezonovalo jediné – za tohle bude Samantha pykat.

„Ale ale, Becco, kde ty se tu bereš? Natáčení už skončilo?“ přivítala mě se vší možnou kousavostí Samantha, když mi asi po druhém zazvonění otevřela dveře. Ještě víc mě rozohnilo to, jak se suverénně, vítězoslavně tvářila a nijak se tomuhle rozhovoru ani nesnažila vyhnout. Jako by snad byla hrdá na to, že je to její zásluha, že psychicky poznamenala moje dítě tím, že ji velkolepě odhalila něco, co v dané situaci zaručeně nebylo určené pro malé děvčátko. Ona jako rodič vždycky nestála za nic a teď to definitivně potvrdila.

„Do prdele, ty ses musela naprosto zbláznit, Samantho! Proč si to Rosie řekla?! Chápeš vůbec, co jsi to provedla? Co to s ní udělá?“ vychrlila jsem na ni plná hněvu, který mnou cloumal tak moc, až jsem se celá třásla. Vlítla jsem dovnitř jejího loftového bytu jako uragán, div jsem ji nesmetla z cesty.

„A ty sis snad myslela, že nechám jen tak to, že jsi udala mého syna policii?“ opáčila v otázce, aniž by reagovala na cokoliv z toho, na co jsem se ptala a na co jsem skutečně chtěla znát její odpověď. Tu jsem sice nedostala, ale za to jsem z toho pochopila, že ona to viděla stylem Chammurapiho zákoníku – oko za oko. Jenže z mého úhlu pohledu v této analogii jsem ji já do toho oka maximálně tak šťouchla, zatímco ona mi ho regulérně vydloubla.

„To byl tvůj manžel!“ zakřičela jsem na ni pěkně od plic, protože na ní jsem si všechnu tu frustraci, nesnesitelný pocit ukřivdění a nespravedlnosti mohla vybít.

„Kterýho jsi do toho ale zatáhla ty! Protože sis nedokázala sama poradit se sotva zletilým klukem!“ vyštěkla po mě a nejspíš podvědomě zlehčovala trestuhodné chování jejího syna. Posledně z něj byla sama nešťastná a teď vinu svalovala na jiné. Její změna postoje mě poněkud zmátla, ale na to má ostatně každý své přirozené právo.

„Tvůj syn je sobeckej, vypočítavej a bezcharakterní parchant, a to především díky tobě! Jako matka jsi naprosto selhala, Samantho,“ cedila jsem slova skrze zatnuté čelisti a měřila jsem si ji odsuzovačným pohledem.

„No ani ty cenu Matku roku rozhodně nedostaneš,“ vysmála se mi pobaveně a vrtěla nade mnou hlavou.

„Tvojí vinou, protože kdybys byla aspoň trochu soudná, tak to Rosie neřekneš. Kdyby v tobě byl aspoň kousek empatie, tak to tý holce neuděláš, protože ses tím na ní podepsala do konce života!“ obvinila jsem ji bez jediného zaváhání, poněvadž jsem o tom byla neoblomně přesvědčená. Už takhle to neměla Rose jednoduché, ale tohle mohla být velmi pravděpodobně poslední kapka, aby už nikdy nebyla stejná jako dřív. Kurva drát!

„Kdybys byla aspoň trochu soudná, nešukáš s mým synem. A kdybys měla aspoň kousek empatie, nezasadíš se o to, aby skončil ve vězení,“ vrátila mi to s notnou dávkou zadostiučinění, přičemž jsem zřetelně dle jejího důrazného tónu hlasu slyšela, že se cítí v právu a nad svým rozhodnutím nijak nepochybuje.

„To ty ale nedopustíš, tím jsem si jistá. Hádám, že touhle dobou už je někde na úplně jiném kontinentě,“ podělila jsem se s ní o svoji domněnku, kterou potvrdila pouze prohnaným úsměškem. Nic dalšího k tomu nebylo zapotřebí.

„Nečekáš snad na to, že ti to v zápalu triumfu vyžvaním, že ne?“ pronesla opět výsměšně a přiblble se culila.

„O to je nesmyslnější to, že jsi všechno o Peterovi vyžvanila Rosie,“ namítla jsem v návaznosti na její výrazivo a zabodla jsem se do ní s očima překypujícími nenávistí. Za to, co provedla, si ji patřičně zasloužila. Neměla k tomu v podstatě žádný relevantní motiv, spíš se pouze zaslepeně mstila. Nebyla o moc lepší než její syn. Spíš naopak...

„Jsou věci, který se neodpouští, ale trestají se,“ informovala mě rádoby důležitě, ale pro změnu jsem ji úsměšným šklebem počastovala já.

„Jak bych teda měla potrestat já tebe?“ chytila jsem se té její absurdní průpovídky a ucítila jsem v sobě podivný, surový podnět, který ústil až v neodvratnou chuť ji fyzicky napadnout. Za ty její příšerný kecy, za ty její pobavené pohledy a škodolibé úsměvy.

„Tohle jsi projela na plný čáře, holka,“ uchechtla se a dle jejího spokojeného výrazu si to náramně vychutnávala. Připadalo mi, že za tímhle bylo daleko víc. Že tenhle náš konflikt byl pouhou špičkou ledovce.

„Jenže tohle nebyla žádná stupidní soutěž, do hajzlu! Zkurvila jsi mojí dceři celý dětství, rozumíš tomu?“ zopakovala jsem jí asi po sté, jelikož to nejspíš vůbec nebrala na vědomí. V té své načesané hlavince si držela jen to, co se jí samotné hodilo a zbytek cíleně ignorovala.

„Nejsi o nic lepší než já, Rebecco,“ podotkla záštiplně a já pomaličku začínala chápat, okolo čeho by se tohle všechno mohlo motat. Nebylo to tak komplikované na pochopení, poněvadž se jednalo s největší pravděpodobností o velmi nízké lidské pohnutky.

„Co tě tak hrozně žere, Samantho?“ položila jsem jí otázku, kterou jsem ji tentokrát nemínila nijak popíchnout, ale spíš z ní konečně dostat vše, co v sobě evidentně držela. Možná předlouhé roky, stejně jako to tajemství o svém synovi. A teď když už část pravdy vyplula na povrch, musel ven i ten zbytek. Samantha se akorát zvláštně zašklebila, ale tipla bych si, že tím chtěla jen zamaskovat, že jsem ťala přímo do živého. Proto jsem zašla ještě o kus dále: „Že jsem doteď rozhodně byla lepší matka než ty? Že jsi kvůli vlastní blbosti přišla o skvělýho chlapa, manžela, otce? Že jsi kvůli svým lžím zničila svoje manželství s Jacquesem, což dáváš za vinu mně?“

„Nejseš o nic lepší než já!“ zakřičela na mě s nervy evidentně napjatými k prasknutí. Nepochybně jsem se trefila do černého, protože zareagovala značně podrážděně, přestože nuceně předstírala, že nikoliv.

„Ty si to asi myslíš, když se snažíš zničit všechno, na čem mi záleží,“ ohradila jsem se pohotově, když během krátké chvíle zopakovala úplně tu samou průpovídku již podruhé.

„Manželství a rodinu sis dokázala bravurně podělat sama… Naservírovala jsem ti Chrise jako na zlatém podnose a ty jsi stejně nebyla schopná si ho udržet. Roky jsem sledovala tu vaši idiotskou rodinou idylku, než se najednou provalilo, že ti Chris zahejbá… Ani nevíš, jakou mi to udělalo radost. Najednou to nebylo až tak dokonalý, jak jsi mi pořád hrdě tvrdila,“ vyrukovala na mě upřímně, čímž potvrdila moje nejčerstvější obavy, že se jednalo o pouhou závist.

„Tuhle idiotskou rodinnou idylku jsi mohla mít sama, jenže Chris ti nebyl dost dobrej, a tak si ho bez zaváhání dohodila mně, aby ses ho zbavila, a teď mi to předhazuješ jako nějakou obrovskou službu… Zaručeně to nebylo o tom, že sis myslela, že se pro mě hodil víc než pro tebe, jak jsi mi tvrdila! Vždycky jsi totiž chtěla mít jen to nejlepší, nejokázalejší a nejdražší, jenže on neměl v tý době nic, takže jsi o něj neměla zájem. On se ale sám vypracoval až tam, kde dnes je, čemuž si asi tenkrát nevěřila, za to já ano. Podporovala jsem ho, i když to někdy fakt nebylo snadný, ale nakonec nás to ještě víc sblížilo… Ty jsi nikdy nebyla ochotná dávat, jen brát, takže je jasné, že ve vztahu nemůžeš mít to, co lidi, kteří si navzájem pomáhají. Pak jim to ale nezáviď!“ přehltila jsem ji záplavou slov, která ze mě tryskala neskutečnou rychlostí a se zápalem, díky němuž mi ani nevadilo, že se stačím sotva nadechnout. Ten kyslíkový deficit jsem dohnala záhy.

„Pokud vím, to ty se rozvádíš, ne já,“ odsekla stručně, aby mi připomněla aktuální situaci, která víceméně hrála v její prospěch.

„Třeba se mince obrátí,“ pronesla jsem na oko lhostejně, ačkoliv jsem si vyloženě přála, aby se mé zbožné přání vyplnilo. Pro ni by to byla další cenná lekce, i když si nejsem jistá, jestli by si z ní byla schopná něco vzít. Každopádně o tomhle jejím absurdním, podlém kroku, který podnikla vůči mojí dceři se její manžel neodkladně dozví. Měl by vědět, s kým má doopravdy tu čest.

„Jen vážně nerozumím tomu, kde se v tobě všechno tohle zlo vzalo… Vždycky jsem stála při tobě, ať se dělo, co se dělo. Pomáhala jsem ti, když jsi potřebovala, jakkoli to šlo… A ty mi pak takhle bodneš kudlu do zad. Nechápu proč a za co, Samantho, ale tohle jsem si od tebe vážně nezasloužila,“ neodpustila jsem si, abych před ní nevyzdvihla veškeré své zásluhy na tom, kam to až dopracovala. Asi bych nijak dramaticky nepřeháněla, že by bez mé pomoci skončila hodně špatně. Ona se nad tím pouze sarkasticky zasmála.

„Bože, a vsadím se, že sis to všechno neskutečně užívala. Chudáka Samanthu tahat z každého průseru… Vždycky jsi to dělala s takovým skrytým povýšením… A pak ses vrátila ke svému bezstarostnému, perfektnímu životu, kde já jsem byla ta černá ovce, nepříjemná komplikace,“ vyčítala mi zcela otevřeně a já na ni doslova zírala. Vůbec mi můj mozek nebral, že veškerou mou pomoc si takhle vykládala. Přijímala ji, jelikož stejně neměla na výběr, protože jsem byla jediná, kdo při ni zůstal, ale současně se za to asi nesnášela a aby s sebou nějak vyšla, poněvadž na jednu stranu se měla až příliš ráda, začala místo toho raději skrytě nesnášet mě. Do háje, tohle je silný kafe i na mě.

„Takhle to nikdy nebylo! Byla jsi moje nejlepší kamarádka a já ti pomoct chtěla, protože jsi to potřebovala… Kdybych ale věděla, jakou nenávist to v tobě vyvolá, asi bych se na tebe vykašlala, ať si poradíš sama,“ srozuměla jsem ji s dosti halasným projevem, jelikož se mě její přiznání nefalšovaně dotklo. Pro dobrotu na žebrotu, aneb každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. „Ani ten potrat bych ti nevymluvila,“ podotkla jsem záhy, poněvadž to byl s největší pravděpodobností ten zlomový moment, který mezi námi všechno změnil. Ona dítě nechtěla, ale nakonec dala na mé argumenty a nechala si ho a stejně jako v ní rostlo to dítě, tak se v ní sbírala zloba a hněv vůči mně, než to teď celé velkolepě bouchlo.

Ani jsem se nestačila instinktivně ucuknout, když ke mně celá běsná přiskočila a napálila mi neskutečnou facku. Uhodila mě takovým způsobem, že mi hlava padla na rameno a jelikož nesedla jak měla, cítila jsem, že mi tou ránou prasknul ret a ihned z něj začala crčet krev. Vyvalila jsem na ni oči, poněvadž jsem takovou prudkou reakci nečekala, ale mou jedinou spontánní reakcí bylo jí to vrátit.

„Zavři už tu hubu, Rebecco!“ zaječela nepříčetně a div se jí neroztrhl hrudník, jak se jí divoce zvedal a klesal. Ještě předtím jsem měla sto chutí se do ní pustit, ale teď mi zavdala jasný důvod. Ona byla asi úplně ten poslední člověk, který by měl jakékoliv právo mi vrazit facku, čímž mě opět akorát rozzuřila. Než jsem se na ni dravě vrhla, zavrčela jsem jako zuřivá šelma připravená kousat a rvát. To pro změnu nečekala ona, že se zachovám jako malá holka, která neumí konflikt řešit jinak než fyzicky, a tak se začala bránit pozdě. Strčila jsem do ní vší silou, takže ztratila rovnováhu a počala přede mnou couvat, čehož jsem okamžitě využila a poslala ji rovnou k zemi. Ona se mě ale stačila chytit za rukávy mikiny a strhla mě za sebou dolů. Tvrdě jsem na ni dopadla a narazila si přitom loket, přičemž jsem hlasitě zaúpěla. Ani pro ni ten pád nebyl příjemný, jelikož se ji tvář zkroutila do velmi výmluvné grimasy.

„Slez ze mě, ty jedna čubko!“ křičela na mě dál a snažila se mě od sebe rukama odstrčit, ale já jsem ji pevně chytila za obě zápěstí a pokoušela jsem se jí je omlátit o podlahu, protože kdybych to neudělala s jejíma rukama, tak by to spolehlivě byla její hlava.

„Co si o sobě, kurva, myslíš?! Seš tak akorát nevděčná mrcha, Samantho!“ řvala jsem na ni nazpátek, zatímco se pode mnou zmítala a svíjela jako nějaký had, kterého jsem si po celou dobu naivně hřála na prsou ve svitu jejího zdánlivého přátelství. Tahle její úskočná zrada mě ranila až do samotných základů mé bytosti, asi stejně jako tenkrát ta Chrisova nevěra. Věděla jsem, že jsem s ní definitivně skončila. Po tomhle všem již nebylo o čem…

Samanthě se najednou povedlo mě kolenem kopnout blízko k ledvině, čímž jsem nechtěně povolila její sevření, což vzápětí proměnila ve svou výhodu, vysmekla se mi a povalila mě vedle sebe na zem. Její tmavě kaštanové vlasy se mi přitom připletly pod prsty, takže jsem je stiskla v pěst a smýkla jsem s ní mým směrem, kam jsem sama padala. Ona u toho trýznivě kvílela a šermovala svýma rukama všude kolem sebe, abych ji co nejrychleji pustila. Protože mě málem dvakrát škrábla do oka, raději jsem ji pustila a ještě jsem se od ní po kluzké podlaze odstrčila o něco dál.

„Nech mě už bejt! Ty seš úplně šílená! Vypadni odsud, rozumíš!“ řvala na mě naopak ona jako smyslů zbavená a ten její aktuální zjev lesní divoženky, protože měla totálně rozcuchané vlasy a neuhlazené oblečení, nemluvě o jejím nepříčetném pohledu, to pouze potvrzoval.

„Ještě se někdy přiblížíš k mojí rodině, přísahám, že tě roztrhám na kusy! My dvě jsme spolu jednou pro vždy skončily!“ varovala jsem ji s chladnokrevnou pohrůžkou, přičemž jsem na ni mířila ukazovákem. Protentokrát se vyvarovala jakékoliv posměšné reakci a jenom mě bedlivě pozorovala. V téhle nedůstojné pozici ležmo jsem si připadala poněkud nepatřičně a jsem se trochu krkolomně vyškrábala na nohy a s ryzí nenávistí v očích jsem se od ní vzdalovala. Neotočila jsem se k ní zády, protože jsem nemohla věřit tomu, že by se ještě o něco nepokusila.

„Hlavně běž už do hajzlu, Becco.“ Svým tónem hlasu si pomyslně odplivla a přestože stále seděla potupně na zemi, jelikož jsem tuhle naši dívčí bitku s nespornou převahou vyhrála já, tvářila se viditelně hrdě. Omezila jsem se na pobavené uchechtnutí a proklatě hlasité prásknutí dveří. Za nimi jsem si rázně utřela zakrvácenou bradu a uvědomila si, že mě fakt proklatě bolí ten loket. Ani to mě ovšem neodradilo od toho, abych dotáhla do konce, co jsem si v duchu slíbila. Hned venku jsem totiž vytočila Jacquesovo telefonní číslo, přestože se mi s loktem čím dál hůř hýbalo...

 Holky se nám poškorpily a alespoň tím Becca trochu upustila páru. Sice by asi bylo lepší, kdyby si šla bouchnout do boxovacího pytle, ale podlá sv*ně převlečená za nejlepší kamarádku taky dobrá.

Holky, čtenářky moje zlaté, omlouvám se, že Vám nestíhám odpovídat na Vaše milé komentáře, ale každého z nich si nesmírně vážím, těším se z něj a srdečně Vám za ně děkuju! Jste ty nejlepší! Samozřejmě vřele děkuju i všem ostatním čtenářům, kteří dál čtou, také toho si pochopitelně velmi cením! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 26. kapitola: