Není zloděj jako zloděj! - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Peklo na zemi, motorkář a (ne)možné usmíření.

05.01.2015 (09:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 728×

4. kapitola

V uplynulých dvou hodinách jsem jim ze života učinila hotové peklo. Se vším jsem třískala, nadávala a buzerovala je tak dlouho, až se nakonec sami od sebe sebrali a po špičkách odkráčeli pryč. Poprvé v životě jsem viděla jít Logana a Steva do práce o půl hodiny dřív, a že to tedy byla vážně excelentní podívaná. Vypařili se jako skauti při plnění jednoho ze svých bobříků.

Vlastně… když jsem nad tím tak uvažovala, nedala jsem jim ani sebemenší šanci obrany. Jakmile jsem totiž zaslechla, jak si mezi sebou šuškají o tom, že mě to každou chvíli přejde a později si na to už ani nevzpomenu, naštvala jsem se snad ještě víc. Nekráčela si to před ně, založila ruce v bok a znechuceně pronesla: „Chcete se vsadit?“ Okamžitě se stáhli a šli si lízat rány do kouta. Neušel mi ani Robertův věčně utíkající pohled na ciferník jeho zlatých hodinek, připevněných na zápěstí. Uchechtla jsem se. Do práce měl jít ale až za hodinu a půl. Kdybych na něj nebyla tolik naštvaná, možná bych ho i litovala. A možná taky ne. Zároveň jsem ho ale musela i obdivovat. Ze všech čtyř byl Robert ten, co mou, řekněme neúnavnou náladu, dokázal snášet nejdéle a prozatím se i jakžtakž držel. Ano, čtete správně - prozatím!

Natáhla jsem se po skleničce vody ležící na stolku. Krátce jsem z ní upila a s hlasitým třísknutím ji mrskla zpět na stůl. Přesně tak, jak jsem si plánovala, se mi z ní podařilo vylít i trochu té vody.

„Podal bys mi, prosím tě, houbičku?" zakřičela jsem Robertovým směrem. Při mých slovech jen nadskočil, prkenně se zvednul a rozešel se zřejmě pro tu houbičku.

Kousavě jsem se ušklíbla a sledovala Robertova mizející záda. Ani se nesnažil odporovat. A já moc dobře věděla, že za to z části mohl i jeho pocit provinilosti. Ač se totiž tenhle velký chlap tvářil sebevíc zle, byl to gentleman každým coulem.

„Jestli se ti nechtělo, mohl jsi to říct hned," vypustila jsem z pusy zase další nevinnou větičku. Ještě víc se napnul, ale v chůzi nepolevoval. O chvíli později se ke mně vrátil a podával mi houbičku. „Počkej…," zarazil se, „… já říkala utěrku, ne houbičku," nevinně jsem na něj zamrkala.

Scvaknul čelist tak, až bylo vidět, jak mu v tvářích začaly pocukávat svaly, ale bez řečí se obrátil a došel zpět do kuchyně.

Páni, vážně jsem obdivovala jeho pevný nervy. Když jsem ho zahlédla vcházet zpět do obýváku, pohledem jsem okamžitě uskočila na tu malou loužičku na stolku. S pokrucováním hlavy jsem k němu znovu promluvila.

„Změnila jsem názor. Myslím si, že by se ta voda nejlépe odsála papírovým ubrouskem. Nepodal bys mi ho?" Periferním viděním jsem viděla, jak v ruce pevně sevřel ten kus utěrky.

Páni, když jsem chtěla, uměla jsem být vážně pořádná svině. Robert se vrátil s celou ruličkou ubrousků. Tím mi tak trošku pokazil mé budoucí plány. Chtěla jsem totiž dělat, že jeden ubrousek nestačí a poslat ho pro další, ale budiž. Však já si poradím i s málem.

„Spokojená?" pronesl ironicky.

„Jistě," zářivě jsem se na něj usmála. Položil ruličku na stůl a vrátil se zpět do křesla. Sáhnul po orosené plechovce piva. Zkoumavě jsem se na něj zadívala.

„Víš, že bys před nastoupením do práce neměl pít?" Stisk, který vyvíjel na plechovku, se viditelně zesílil.

„Ano!" vyprsknul a znovu si loknul.

„A proč to tedy děláš, když to víš?"

Polknul a pohledem opět vyhledal ciferník hodinek. Sama pro sebe jsem se musela pousmát. Robert se střetl s mým pohledem. Zkrabatil obočí a zatvářil se dosti… nasraně? Škodolibě jsem se pousmála. On si změny v mém výrazu okamžitě všimnul. Ještě chvíli snášel náš právě navázaný oční kontakt, nakonec ale jen hlavou s tichým zaklením trhnul do strany, zvedl se z křesla, dopil zbylý obsah plechovky, zmačkal ji v ruce a došel ji vyhodit do odpadkového koše v kuchyni. Když jsem ho viděla vracet se, nezavadil o mě už ani okem. Pohled mi padnul na dva mokré ubrousky a celou ruličku postavenou hned vedle nich.

„A ty ubrousky bude uklízet jako kdo? Svatý Petr?" Ze schodů se ozvalo hlasité zaklení. Byla jsem na sebe vážně pyšná, jen co obývák zase zel prázdnotou, hrdě jsem se svezla na sedačku, sáhla po ovladači a namířila jím na televizi. „Tak to vypadá, Willou, že tvá čest byla právě očištěna."

…

Ani ne po deseti minutách, co uplynuly po mém, nazvěme to totálním vypuzení obyvatelů domu z obýváku, jsem si rukou protřela čelo a snažila se soustředit na televizi přede mnou. Bohužel to ale moc nešlo. Do mého podvědomí se zase vplížil ten pocit samoty a beznaděje. Celou bytostí jsem se ho pokoušela zahnat, pohřbít ho někam hluboko do sebe, ale nešlo to. K jeho vykopání postačila jedna jediná malinkatá část mě samé, která si zřejmě mylně myslela, že řešení tohoto problému bylo důležité. Znovu mě přepadly ty myšlenky a otázky, co jsem si pokládala po celou cestu, co jsem se vracela z mé bývalé práce. Vztekem na kluky jsem se ty pocity snažila jen záměrně přebít. Na malou chvilku se mi to i povedlo, ale teď, když byly účty vyrovnány, to na mě zase všechno dopadlo v plné síle.

Rukou jsem si unaveně promnula krk. Nerada jsem si to přiznávala, ale byla jsem zoufalá. Navenek jsem se sice tvářila vyrovnaně, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Ten vyhazov z práce jsem brala jako další svou prohru. Mé okolí se mi sice podařilo přesvědčit o tom, že padáka beru s humorem, ale to nebyla zase až tak úplná pravda. Nikdy mi nešlo moc dobře někam zapadnout. Tohle, neboli spíš kluky a Lu, jsem považovala za jednu se svých největších výher. Škoda, že se mi takových sólokaprů nepodařilo víc.

Vždyť jsem toho zase až tak moc nechtěla. Přála jsem si jen najít práci, která by mě bavila, a lidi v ní, se kterými bych si rozuměla. Přesně tak, jak to měli kluci. Do práce chodili rádi. Cítili se v ní dobře. Občas zašli s chlapy na pivo a přesně to mě štvalo. Tajně jsem jim záviděla, protože tohle jsem já zkrátka neuměla, nedokázala. A každým dnem jsem se čím dál tím víc smiřovala a utvrzovala v myšlence, že ani nikdy umět nebudu.

Luci na tom byla stejně jako já, taky neuměla navázat hlubší vztah jen tak s někým. Rozdíl mezi námi byl ale v tom, že jí to vyhovovalo. V autoservisu pracovala převážně sama. Říkala, že miluje to ticho a klid. A když se náhodou někdy cítila osaměle, vybavila si drnčivý zvuk motoru. Milovala auta. Chtěla jsem na tom být stejně jako ona. Nic neřešit a před nikým se nepřetvařovat. Chtěla jsem ze sebe strhnout tu nálepku outsidera, která mě pronásledovala jako stín.

Vrátila jsem se zpět k přepínání programů. Nakonec jsem to nechala na Kriminálce Miami. Smutně jsem si povzdechla a opřela o opěrku sedačky.

„Ale no tak," uslyšela jsem znenadání Lucin hlas a trhla sebou. „Si to nemůžeš zase až tak moc brát." Sedačka nadskočila při dopadu Lucina těla. Natáhla se ke mně a objala mě kolem ramen. Snažila jsem se tvářit naštvaně.

Ty drbny mi byl čert dlužný!

„Takže už to víš," pronesla jsem mrazivě, se založenýma rukama.

„Vždyť je znáš, oni si zkrátka nenechají ujít ani jednu jedinou příležitost, jak tě naštvat a ještě se u toho dobře pobavit." Pohladila mě po rameni.

Kapitulovala jsem, vypnula televizi a ruce si složila do klína. „Když mě to tak…," rukama jsem ukázala jak moc, „… štve. Tohle je už třetí práce, ze které mě za poslední půl rok vyhodili," stěžovala jsem si. Zároveň mi ale nepřipadalo vůbec divné, že jsem jí tohle všechno povídala.

„Já vím, ale uvidíš. Však ono se jednou najde něco, co by tě bavilo. Musíš jenom věřit," ujišťovala mě nadále.

Povzdechla jsem si. „Když mě tak ubíjí dělat něco, co mě absolutně nebaví. Já sice chápu, že musíme pracovat proto, abychom nebyli nápadný. Ale já… Já bych si prostě chtěla najít práci, která by mi šla a zároveň bavila stejně tak jako vás," ušklíbla se.

Neudržela jsem se a všechny ty emoce, co mě držely, se ze srázu uvolnily a dostaly na povrch.

„Nemysli si, být skoro každý den zavřená mezi součástkami aut není taky zrovna nějaká výhra. Vezmi si třeba takový olej. Víš, jak těžce se mi ho dostává z vlasů?" prsty si prohrábla její dlouhé lokny.

„No jo," pozvedla jsem ruce a práskla s nimi opětovně do klína. „Ale baví tě to. Stejně tak jako Ria oprava počítačů, Steva pracování v baru, Logana restaurování nábytku a Roberta zabezpečování systémů. Všechny vás to baví a já pořád nic." Svěsila jsem ramena. Ten pocit beznaděje byl vážně zdrcující.

„Nedělej si s tím zbytečně těžkou hlavu a radši mi pověz…" Pěstí mě hravě šťouchla do ramene. Znala jsem jí natolik dobře, že jsem hned pochopila, o co se snažila. „… co si tomu starému kozlovi Personovi provedla tentokrát, že se nakonec neudržel a své "plané hrozby, že tě vyhodí" dotáhl do finálního stádia?"

A vážně se jí to povedlo. Ona vždy věděla jak na mě. Přimhouřila jsem oči a krátce se zasmála. Hned jsem měla lepší náladu.

„Ale…," mávla jsem nad tím rukou, „… nic neobvyklého." Podezřele přimhouřila očí.

„Vážně?" zeptala se hravě a začala mě propalovat pohledem.

„Dobře, dobře…," zvedla jsem ruce a rozesmála se, „… no, prostě jsem mu řekla, co si o něm myslím." Nechápavě nadzvedla obočí, a tak jsem přidala.

„Co si o něm doopravdy myslím." Na slovíčko doopravdy jsem kladla obzvláště velký důraz. Lu si chápavě povzdechla.

„No počkej!" Prudce jsem se napřímila „To si ani neposlechneš, co mě k tomu dohnalo?"

„Co?" optala se mě podezřele.

„Víš, jak jsem ti říkala, že Person tento týden vyvěsil na dveře od personálního cedulku: každý zákazník je naším pánem?"

Zamyslela se. „Jo?" zakroutila hlavou.

„No, a tak mi to dnes zopakoval, když zjistil, že jsem na jednoho svého takzvaného pána vychrstla Coca-Colu."

„Ty jsi na zákazníka vylila Coca-Colu?" vypískla.

„Jo a taky sendvič."

Zděsila se. „Sendvič!" vykřikla znovu.

„Krůtí," přidala jsem tento drobný detail.

„Kdybys jen viděla, jak se mu ta majonéza rozprskla na košili a to rajče… no, prostě lahůdka." Zlomyslně jsem si promnula ruce. „A ještě před tím než stačíš něco říct…," zarazila jsem ji, „… nelituji toho!"

„Panebože!" připlácla si dlaně na obličej.

„To ten chlap říkal taky," zamyslela jsem se. Zděšeně se na mě podívala. „Měla jsi vidět jeho výraz, když jsem mu řekla, že kdyby byl bůh přítomen, tak by takového kokota, jako je on, v té židli ještě přidržel a začal mi horlivě podávat další sklenici Coca-Coly." Při této vzpomínce jsem se musela pousmát ještě víc.

„A co on na to?"

Nadzvedla jsem obočí. „No, co myslíš? Samozřejmě, že chtěl mluvit se šéfem. Takový typy lidí vážně miluju, žalují a pomlouvají na každém rohu." Rukama jsem se nadzvedla a přesunula tak, abych si hlavu mohla podložit o opěrku sedačky.

„Promiň, ale nebyla jsi to náhodou ty, kdo na něj vychrstl Coca-Colu a sendvič?"

Lehce jsem nadzvedla hlavu. „Krůtí sendvič," připomněla jsem jí a pohodlně si přes ni natáhla nohy.

„Oh, promiň, já zapomněla. Tak tedy krůtí sendvič."

„Jo…" odpověděla jsem jí, „… ale to až potom, co začal mít oplzlý řeči a pokusil se mi sáhnout na zadek. Podáš mi, prosím tě, ten polštář?"

Sáhla za sebe, rukou nahmatala polštářek a mrskla jím po mně. Zamračila jsem se na ni. „Doufám, že jsi ho tou Coca-Colou pořádně zlila," navázala na náš předchozí rozhovor.

„Si piš. Nejsem přeci žádný začátečník…," snažila jsem si polštářkem podložit záda, „… no, ale abych ti to dopověděla, tak ten hrdina si nechal zavolat Persona. No, a Person…" významně jsem se odmlčela.

„Person co?"

„No… řekněme, že mi dal na vybranou." Zavrtěla jsem sebou a snažila se najít vhodnou polohu.

„Skoro se bojím zeptat mezi čím." Opět jsem vyhledala její pohled.

„Mezi omluvou a padákem," uvedla jsem na pravou míru. „No, a tak jsem řekla, že teda jo."

„To nechápu," zamračila se.

„No, prostě jsem se mu omluvila," mávla jsem před sebou rukou.

„Tak proč tě tedy vyhodil, když ses mu omluvila?"

„No…," poškrábala jsem se na hlavě, „… Person neřekl, jak přesně má ta omluva znít. Myslela jsem si tedy, že její zformulování nechal čistě a pouze na mém úsudku," odmlčela jsem se. „Nemusím ti snad ani říkat, že se má omluva nelíbila jak Personovi, tak tomu motorkáři."

Lu si povzdechla. „Že mě to překvapuje?" zaculila se. „Jak ses mu omluvila?"

„Řekla jsem mu, že mě mrzí, že se chová jako opice bez chlupů a slovo ne nemá zahrnuto ve svém slovníčku. Zároveň jsem ho ale také ujistila o tom, že se u něj jedná nejspíš o nějakou disfunkci. Protože jiná možnost, proč by bůh nechal po světě lítat takového pitomce, jako byl on, snad ani neexistovala."

Vypískla smíchy. „A tohle…," lapala po dechu, „… jsi ty řekla motorkáři?"

„Jo," přitakala jsem.

„Co on na to?"

„Vystartoval po mně."

Její smíchem rozzářená tvář začala dostávat pomyslné trhliny.

„Samozřejmě, že jsem se nehodlala jen tak lehce vzdát a zkusila jsem na něj jeden z těch nových chmatů, co mě naučil Robert," uklidňovala jsem ji pohotově.

„Ten, při kterým s dotyčným pachatelem vytřeš podlahu?"

„Jo, přesně ten. Měla jsi ho vidět. Jak byl vulgární, když jsem s ním mrskla o tu naleštěnou zem. Z pusy se mu začalo linout tolik sprostých nadávek, že jsem je ani nestihla všechny postřehnout. Když už to začínalo přecházet do extrému, připomněla jsem mu, že se nachází mezi slušnými lidmi a ne zvířaty, tudíž by si měl začít dávat pozor na jazyk. Pohrozila jsem mu ještě tím, že bych na něj mohla zavolat policii a nechat ho zavřít za veřejné pohoršování. V tu ránu mu sklaplo. Zvedl se. Hodil po mně znechuceným pohledem, otočil se, došel k Personovi a řekl mu, že tohle se dozví plno jeho známých a že pokud tu já zůstanu, přijde o půlku klientely. Těsně předtím než odešel, jsem se ho zeptala ještě na to, jestli se těm svým známým bude chlubit i s tím, že s ním vymetla podlahu holka. Neodpověděl mi. Hulvát jeden. Jen vztekle zachrčel a už ho nebylo. No, chápeš to?"

„Jo?"

Povzdechla jsem si. „Myslíš, že jsem to přehnala?"

Se smíchem mě objala. „To víš, že ne. Zasloužil si to a navíc si myslím, že kdyby tě kluci viděli u praktikování toho chmatu, byli by na tebe určitě pyšní."

Zaculila jsem se. „Myslíš?"

„Samozřejmě."

„No…," opřela jsem si ruce o kolena a začala se pomalu zvedat, „… tak si myslím, že pro příště bych měla práci ve fast foodu rovnou vynechat."

„Taky si myslím," zasmála se společně se mnou. Uslyšela jsem slabé vrzání. Otočila jsem se ke dveřím. V ten samý moment se skrz škvíru u dveří do obýváku protáhla Riova hnědá nagelovaná čupřina.

„Tak co, už jsme zase kamarádi?" Vyplnil celý rám dveří svou mohutnou postavou a stále se na nás nepřestával zubit. Přimhouřila jsem oči. „Ale no tak," zamlaskal a rozešel se ke mně.

„Jdi ode mě, satane!" Napřáhla jsem dlaň před sebe.

Nepolevoval a stále mě malými krůčky následoval. Protočil očima, v rychlosti mě chytil za napřaženou ruku a přitáhnul si mě k sobě. Snažila jsem se ho od sebe se smíchem odstrčit.

„Já tě mám tááák rád," zachrochtal. Usmála jsem se. Luci se mnou. Rio se na ni otočil a udělal jeden rychlý výpad směrem k ní.

„Co blbneš?!" zaječela jsem pořád v jeho náručí, to už se na mě ale mačkalo i Lucino tělo.

„Holky moje, co bych si bez vás počal?" Všichni tři jsme se v tu samou chvíli rozesmáli. To vážně nevím, stačila jsem si ještě v duchu odpovědět na jeho otázku.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování