OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 5. kapitola

11.01.2015 (16:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 519×

5. kapitola

Po místnosti se začaly rozléhat čím dál tím hlasitější zvuky, způsobené dopadáním chodidel na dlaždicovou podlahu. Odtrhla jsem zrak od inzerátů a zajela pohledem ke schodišti. Kroky se čím dál tím víc přibližovaly a stupňovaly stejně tak, jako jejich nositel. Zpod rohu se znenadání vynořila Stevova postava. Krátce jsem si povzdechla a vrátila se zpět k zaškrtávání dalších volných pracovních pozic, které by alespoň zčásti vyhovovaly mým požadavkům. No, uznejte sami, kdo by dělal školní kuchařku za minimální pracovní mzdu a ještě při tom musel stíhat každý druhý den dělat dozor v jídelně! To bych se ale už opravdu šla dobrovolně utopit, než se vystavila té stovce puberťáků!

„Kdo dneska dělá oběd?" spustil Stev, jen co přišel do místnosti, a rozplácnul se v křesle. Tak tohle téma bylo u nás neustálým zdrojem hádek, hlavně když vařil Log…

„Logan," odpověděl mu nezaujatě Robert. Já mám snad telepatický schopnosti! Odložila jsem noviny společně s propiskou na stůl. Pro dnešek by to stačilo. Jakže se to říká? Nic se nemá přehánět? Jo, to bude ono.

„Hm… fajn, cestou si koupím čínskou polívku," vložila jsem se do hovoru. Protáhla jsem si ruce nad hlavou, promnula krk, pohodlně se opřela o sedačku, ruce složila do klína a zadívala se na televizi.

Bože, ať už, kurva, přestane s tím věčným přepínáním televize! Jen co jsem přibližně zjistila, o co v tom filmu, seriálu nebo podobný blbosti šlo, přepnul to, a já jsem mohla svou zjišťovací strategii započít znova. Nemusím snad ani dodávat, že to bylo velmi matoucí.

„Ty jsi na něj tak zlá," zakoulel na mě očima Rob.

„Tak se jednou spletl," obhajoval ho pro změnu zase Stev.

Co s tím věčným obhajováním pořád mají? Ale že jsem se nad tím vůbec pozastavovala, vrána k vráně sedá a blbec k blbci zřejmě taky.

„Tak to pardon, ale já si myslím, že splést si cukr se solí je dost velký seknutí."

Jestli to ještě jednou přepne, tak se už vážně neznám. Dělal to poslední půlhodinu v kuse, zatímco mě to neskutečně vytáčelo. Vás by to nenasralo? V klidu si hovíte na gauči, koukáte na Smrtonosnou past. V duchu vedete řeči v tom smyslu, jako jak je ten film boží, a najednou bum, je konec! Tuhle povedenou idylku vám překazí jedna mnou nejmenovaná osoba, která se k vám nacpe na gauč a začne kňučet něco v tom znění, jako: „Vždyť je to blbost, už jsi to viděla nejmíň stokrát," nebo „Nedává tam něco lepšího?" Potom přijde reklama a ta osoba, no, nebudeme si nic nalhávat. Tak teda ta osoba Robert vám vytrhne ovladač z ruky a se slovy: „Já ti to hned přepnu zpátky," tu čekám už půl hodiny a ono se pořád nic nedělo!

Ale jednu kladnou stránku tato situace přeci jen měla, díky těm jeho přepínacím manévrům jsem se konečně odhodlala a pustila do těch inzerátů, co se mi už začaly kupit na stole.

„Náhodou, ta pizza, co potom objednal, byla dobrá," pronesl se zasněným obličejem Steve. Podívala jsem se na televizi, na co to vlastně kou… hm, jo, aha. Vypadalo to, že Robert konečně dopřepínal, takže to i vysvětlovalo ty jejich zasněný kukuče. Nějaká kočka se promenádovala okolo bazénu nahoře bez.

„Schválně objednal houbovou s dvojitou porcí hub, ví, že je nejím," postěžovala jsem si. To byla od něj fakt podlost. Jsem se na tu pizzu tak těšila. Později, když ji ten poslíček doručil, mě ta vůně skoro omráčila. Nejedla jsem celý den, byla jsem hladová jako vlk, pak otevřu krabici, a co na mě nevykoukne? Ty sprostý slizký houby! Ještě týden jsem s ním nepromluvila ani slovo. Ne že by mu to tedy vadilo.

„Neměla sis z něj dělat takovou srandu," odpověděl mi Robert furt jaksi nepřítomně.

Bože, co na té holce viděl? Natočila jsem obličej do strany. Postavu měla sice štíhlou, ale ta prsa, měla v nich určitě silikony. To totiž nebylo jinak ani možný, takhle velký je neměla snad ani Dolly Buster! Ne že bych koukala na porno! Proboha, na co to zase myslím? Zatřepala jsem hlavou.

Takže zpátky k té holce. Vypadala jako panenka Barbie, jak se jim, probůh, mohla líbit takováhle umělotina? To snad nikdy nepochopím, ale čemu se vlastně divím, chlapi. To slovo, neboli spíš „nositelé tohoto oslovení " vysvětlovali úplně všechno. Stačilo si před ně stoupnout třeba jenom v plavkách, a odkývají vám první poslední.

„No tak sorry, ale ono to ani jinak nešlo. To se nevidí každý den." Ještě teď mi při té vzpomínce začínaly cukat koutky. Kousla jsem se do vnitřní strany tváře, abych se nerozesmála. Ne že by si toho bývali všimli, jejich oči doslova hypnotizují televizi. Už jsem jenom čekala, kdy jim začnou odkapávat i sliny.

„Haló?" upozornila jsem je na svou osobu. Kurva, vnímá mě tu už konečně někdo?! Začínala jsem si připadat jako schizofrenik, když jsem si tu mluvila jen sama pro sebe. Ještě si k tomu všemu začnu taky sama odpovídat a budu hned jasná!

„Chm… Co jsi říkala?" Áaa, vypadá to, že se nám tu někdo konečně probudil!

„Ale nic, Steve, koukej se radši dál na televizi, ano?" Nač se rozčilovat, nervy mám jen jedny.

„Tak jo," pronesl zase zasněně.

Bože, zabijte mě!

…

S křikem na rtech jsem se prudce vymrštila na posteli, zatímco lokty se podepřela o matraci. Překotně jsem oddechovala. Ukazováčkem jsem si nahmatala mé upocené čelo a odkryla si dlouhý pramínek vlasů, co se mi na něj stačil přilepit.

Myslela jsem si, že jsem z toho všeho už konečně venku. Zřejmě jsem se ale sekla. V posledních týdnech se mi zase začaly vracet ty depresivní sny. Netušila jsem však, co za podnět je opět vyvolalo. Nejčastěji se to stávalo, když mi nějaké gesto někoho v okolí připomnělo minulost.

Musela jsem ale rozhodně uznat, že ty stavy, jak jsem tomu začala později říkat, už nepřetrvávaly v takové intenzitě jako dřív. Pamatuji si to, jako by to snad bylo včera. Měla jsem hrůzu z toho jen zavřít oči, pořád jsem čekala, že se odněkud vynoří s jeho oblíbenou větou: „Byla jsi zlobivá, Willou, a já tě musím potrestat."

Nesnášela jsem ta slova, už jenom při slově potrestat se mi zježily chloupky za krkem. Potřebovala jsem se cítit v bezpečí, proto jsem taky začala navštěvovat lekce sebeobrany, a později, když jsem měla pocit, že dokážu sama sebe ubránit a ten strach a pocit, který mi velel být neustále ve střehu, postupně povoloval, jsem souhlasila, že budu společně s Robertem chodit ještě na lekce Tai-Jiutsu, u kterého jsem se zaměřila především na boj se zbraněmi. Roberta to brzy pustilo, že prý zůstane při starý dobrý osvědčený klasice. Pěstnímu souboji se podle jeho slov nic nevyrovná. O tom bych se s ním hádala, ale nechtěla jsem mu brát iluze.

Pomalu jsem se vyhrabala z postele a přehodila přes ni deku. A aniž bych věnovala nějakou další pozornost teď už dosti neumělecky ustlané posteli, nasměrovala jsem si to ke dveřím. Do ruky jsem popadla propisku visící na provázku pod kalendářem a dvěma plynulými tahy odškrtla dnešní datum.

„Tak to by bylo." Odškrtávání data bylo první věcí, kterou jsem po probuzení vždy provedla. Bylo to něco jako můj každodenní ranní rituál. Zajetý zvyk už od dětství. Když jsem nad tím tak přemýšlela, neměla jsem k tomu vlastně ani nějaký podstatný důvod. Začala jsem s tím asi v devíti letech. Kalendář a obrázek Boha byly totiž jednou z věcí, kterou byl každý pokoj v děcáku vybaven. Tehdy jsem vlastně ani nad tím, proč to dělám, nijak zvláště neuvažovala, jen jsem se zkrátka snažila dělat něco, čím bych si ukrátila volný čas.

Vydrželo mi to přesně do svých jedenácti let, deseti měsíců a dvaceti osmi dnů. Přesně si pamatuji ten den, kdy sestra Albrechta vstoupila do mého pokoje. Jedním dechem mi nakázala sbalit si to málo, co jsem v pokoji měla, a zároveň mi oznámila, že si mě jistý pan Greg Ellison adoptoval. Nevěřícně jsem ji pozorovala. Ona ale na sobě nedala vůbec nic znát. Žádnou emoci, sebemenší gesto, prostě nic, jen tam tak tiše stála s rukou stále na té kovové klice a koukala se mi přímo do očí. Potom jen se slovy: „Buď připravená, vyzvedne si tě přesně ve dvanáct hodin," za sebou zase zavřela dveře. Ještě chvíli jsem seděla na tý posteli, pozorovala ty zavřené dveře a přemýšlela o tom, jestli je to skutečně pravda.

Dokonce i dnes se mi v plné síle vybavoval ten pocit křivdy, co mě tenkrát svíral. Připadala jsem si jako věc, kterou si někdo vyzvedne. Věc, která jen změní adresu a majitele, ale to už je minulost. Všechno to byla už jen dávná minulost.

Zadívala jsem se na odškrtnutou číslici nesoucí číslo jedenáct a hned nato si uvědomila, že počínaje dnešního dne je to přesně týden, co jsem přestala navštěvovat tu na hlavu padlou instituci zvanou Fast Food. A vlastně když jsem teď nad tím tak přemýšlela, už mi ani nevadilo, že jsem odtamtud pryč. Jen při pouhé vzpomínce na ten zvoneček, který vždy zazvonil, aby potvrdil jednu z objednávek, mi lezly oči z důlků. To bylo samý: „Stůl na čtyřce si objednal dvě černé kávy, jeden jablečný džus, jednu minerálku a dvě porce vaflí s javorovým sirupem…" nebo „… stůl číslo pět si objednal tři pomerančové džusy, jednu černou kávu s mlékem a čtyři porce míchaných vajec…"

Vždy mi chvíli trvalo, než jsem se v tom shonu a návalu objednávek takříkajíc zorientovala a dala je dohromady, o to víc mě naštvalo, když rozhlas znovu zahlásil…

„Stůl číslo čtyři, zrušil svou objednávku. Willou Clark, přijďte za mnou, prosím, do kanceláře, děkuji."

Vždy, když jsem tuto na můj vkus až příliš se opakující větu uslyšela, nevěděla jsem, co mám dělat dřív. Jestli se mám začít hystericky smát, či mlátit hlavou o stěnu, být naštvaná, anebo se cítit lhostejně. Nakonec to ale vždy skončilo stejně, sklopila jsem hlavu a šouravým krokem se rozešla do toho Personova zapadlého kamrlíku, kterému s oblibou říkal kancelář, zaklepala na dveře a on mě vyzval dál. Otevřela jsem dveře, tiše vstoupila dovnitř a zase za sebou zavřela. Postavila jsem se na mé oblíbené místečko u jeho pracovního stolu, ruce si propletla za zády, zhoupla se na patách a zeptala se ho, jestli se mnou chtěl mluvit.

Tato věta na něj fungovala doslova jako spoušť. Začal mi vytýkat, že si mu na mě chodí stěžovat zákazníci, na to, že nejsem dostatečně rychlá a objednané jídlo jim často předkládám zčásti studené. Dále mi předložil stížnost v podobě špatně připravené kávy, pletení objednávek a nápojů.

Zatřepala jsem hlavou a znechuceně se zaksichtila. Vzpomínky odešly tak rychle, jak přišly. 
Ne! razantně jsem zakroutila hlavou. Opravdu mi to nechybělo. S tímto uvědoměním jsem do náruče popadla již připravené džíny, spodní prádlo, ponožky, triko, otevřela dveře a rozešla se do koupelny.

Když jsem o malou chvíli později, už vypulírovaná, voňavá a hlavně oblečená, došla ke kuchyňské lince, stoupla jsem si na špičky, otevřela skříňku a vyndala z ní skleněnou misku a krabici čokokuliček. Pohodlně jsem se uvelebila v židli, protáhla si ruce a začala tvořit svou velmi pestrou snídani.

…

Jak jsem tak v puse žvýkala rozmáčené cereálie, uslyšela jsem za sebou šustivý pohyb. Hlavu jsem natočila po směru toho zvuku.

Byla jsem natolik zaujatá těmi tlumenými hlasy a pohyby za mými zády, že jsem si ani nestačila povšimnout, jak nebo co zapříčinilo odsunutí misky s mou snídani na druhý konec stolu. Do ruky jsem popadla pomačkaný papír, který se zničehonic objevil na místě, kde jsem ještě před malou chvílí měla postavenou tu misku.

„Co to je?" ptala jsem se udiveně a tak trochu i nasraně. Vlastně, když jsem o tom teď tak uvažovala, hodně nasraně! „To mě nemůžete nechat se ani v klidu nasnídat?" Poposedali si v hloučku okolo mě.

„Povídali, že mu hráli. To známe, zlato, teď to bude snídaně, později odpočinek, následně oběd, no, a nakonec tě nikde nebude. Nejsme dnešní." Uvažovala jsem nad jejich zvrácenou logikou, jak se jen dalo, ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nemohla jsem tomu zkrátka přijít na kloub.

„Takže tady…" Steve prstem namířil na pomačkaný papír v mé ruce. Trochu jsem na něj zamžourala očima a zaostřila, když… ne. Ten inkriminující dokument mi snad nedá nikdy spát! Čert vem rozpisy služeb! A ty, co je sepisují, taky!

„Stojí tu, že máš tenhle týden na starosti pračku, a tak jsem ti chtěl jen sdělit, že ty černé tepláky se musí prát jen na čtyřicet stupňů a přidat k nim pouze a jedině aviváž, nic jiného. Je ti to jasný? Zůstaly by na nich jinak fleky…" fleky budou tvůj nejmenší problém, „… a pak tu jsou ještě moje košile…"

Poslechla jsem si sáhodlouhou přednášku na téma třídění prádla a co a jak mám s čím prát. Dokonce jsem si vyposlechla i pár zvláštních požadavků, až mi z toho šla hlava kolem. Se zaúpěním jsem se svezla na desku stolu. Něčí ruka mě lehce poplácala po rameni.

„Jsme rádi, že jsme si to tak hezky vyjasnili. A nezapomeň, moje džíny se musejí prát jen na šedesát stupňů, ani o stupeň víc, jasný?"

Proč já? ptala jsem se sama sebe v duchu.

…

„Vyprat…" brblala jsem si pro sebe.

Prej přidat k bílým košilím sodu, jsem snad služka! Do ruky mi padly flekaté džínsy.

„Zlikvidovat…" zkonstatovala jsem.

Já vám dám nějakých čtyřicet stupňů!

„Vyprat…" prý aviváž!

„Zlikvidovat…" žádný už nebude potřeba. Ďábelsky jsem se ušklíbla.

„Vyprat…" Co to, Ježíši…? Rukou jsem z koše na špinavé prádlo vytáhla tričko neidentifikovatelné barvy. Proboha, tahle špína snad nebyla ještě ani vynalezená!

„Rozhodně zlikvidovat!" A to hned, ať se mi ta věc tady ještě nerozmnoží!

To mě přivedlo na myšlenku, jednou jsem viděla film o mimozemšťanech, co napadli jednu holku. Potřísnili ji slizem a malá mimozemšťaňátka byla hned na světě. Fuj, bylo to nechutný. Ty jejich malý slizký ručičky, jak se natahovaly, ne… Zhnuseně jsem se oklepala, zatímco tričko letělo první třídou do krbu. Vzala jsem pohrabáč, trochu to tam pošťourala a teď už jenom sledovala, jak zárodky mimozemšťanů olizovaly plameny. To je za tu holku, vy bastardi!

„Co to tady, za živého boha, nacvičuješ?" Leknutím jsem se otočila na toho vetřelce za mými zády. A hned nato mi taky odlehlo. Útěk se nekoná, zatím.

„Copak nevidíš? Likviduju jaderný odpad." Luci nadzvedla obočí v němé otázce. 
Už chybělo jenom to, aby si začala podupávat nohou o podlahu. Hned by z ní byla jasná paní učitelka.

„Nekoukej na mě jako bacil do lékárny a pojď mi radši pomoct," ukázala jsem prstem na koš s prádlem.

Možná, že jsem si na to měla vzít rukavice, co když je to infekční? Člověk nikdy neví.

„Vědí o tom majitelé těch věcí?" Tázavě jsem nadzvedla jedno obočí.

Nemáte ani páru, jak dlouho mi trvalo ten obličej - Nepraštila ses náhodou při pádu na zem do hlavy? - naučit. Nejtěžší na tom bylo tedy hlavně nadzvednutí toho obočí. Vždy se mi podařilo zvednout je obě naráz. No, a jistě chápete, že to pak už postrádalo ten správný gryf, ale to jsme odbočili. Takže zpátky k věci… 

V ruce jsem neustále mezi palcem a ukazováčkem držela tu ponožku, co smrděla, jako by ji snad někdo vyválel v hnoji. I když jsem do dnešního dne neměla ani páru o tom, jak hnůj smrdí, myslím si, že jsem si už jistou představu udělala.

„Takže nemají," zkonstatovala. 

Vždy se mi na ní líbila její bystrost. 

„Že na tebe přišla řada v praní?" Tak asi tolik ne.

„Nějak moc chytrá, ne? Promiň, ale dát tohle…" ukázala jsem na ponožku v mé ruce, „… do pračky je trestný čin." Nesouhlasně zamlaskala.

„Ale prosím tě," stoupla si k prádelnímu koši, sehnula se a do ruky popadla potrhané tričko. Ještě chvíli se na něj mračila a prohlíží ze všech možných stran a úhlů. O malou chvilku později jen znechuceně ohrnula spodní ret a tričko vhodila do toho plápolajícího krbu před námi.

Že by tu přeci jen byla drobná naděje?

„Tak co bude, pomůžeš mi?" rozzářila jsem se jako vánoční stromeček. Luci si kategoricky založila ruce na prsou a zhluboka si povzdechla.

„Ale jo, vždyť víš, že jsem pro každou špatnost."

Páni, že bych na tu holku měla vážně špatnej vliv?

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 5. kapitola: