OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 3. kapitola

22.12.2014 (12:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 679×

3. kapitola

„Právě včas, ani si neumíš představit, jak rád tě vidím," funěl Logan, zatímco se soukal na sedačku spolujezdce. 

Všichni jsme postupně zabouchali dveře. „Jistou představu mám," ušklíbla se Lu a zpod kol vozu se z rázu ozval drnčivý zvuk doprovázený zaskřípáním drobných kamínků na asfaltové cestě.  

Po vyjetí dodávky nastalo náhle tíživé ticho přerušované jen chraplavým zvukem motoru. Už dobrou chvíli jsem jen tak seděla a pozorovala z okýnka mihotající se krajinu a stromy. „Tak co, jak to šlo?" ptala se váhavě Lu. Nastala krátká odmlka, než se zase odvážila ozvat. „Máte to?"

Na tuhle větu čekali snad úplně všichni. Přišlo mi to, že jenom vyčkávali, kdo se opováží zeptat jako první. 

Všechny pohledy se z rázu přesunuli na Ria, který rychlostí blesku stále něco klikal do notebooku, položeném na jeho kolenou. Vyťukávání ještě chvíli pokračovalo, když vtom zmáčkl enter a nikdo z nás snad ani napětím nedýchal. Potom vytáhl flashku a s palcem nahoře ji vyzvedl do vzduchu. 

Odkašlal si. „Vážení, dovolte, abych vám oznámil, že právě v ruce držím informace v hodnotě půl milionu dolarů." Po této větě ani už nevím, co se dělo dřív. 

Ta slova na nás působila doslova jako spoušť. Začali jsme křičet jeden přes druhého. Když jsme se alespoň částečně uklidnili, vytáhl Stev zpod sedačky naší černé dodávky značky Ford Transit lahev šampaňského. Otevřel ji a nechal kolovat. Když došla k Loganovi, napil se a chtěl ji podat Luci, ta ji ale jen se slovy, že si připije až doma, taktně odmítla. Na její slova Logan reagoval jen pokrčením rameny a ještě jednou si přihnul z flašky.  

Naším domovem se stalo Chicago. Věděli jste, že patřilo mezi třetí nejvíce obývané město Spojených států amerických? To se nám na tom všem zamlouvalo snad asi ze všeho nejvíc. Milovali jsme ruch. A myšlenka, že bychom jistým způsobem zůstali v anonymitě, nám byla více než po chuti. Lidé se tu starali jen sami o sebe a nestrkali nosy do cizího soukromí. Metropolitní oblast Chicaga měla takřka deset milionů obyvatel. Jeho nejvyššími budovami byly Willis Tover. Město se nacházelo ve státě Illinois u pobřeží Michiganského jezera. Z politických důvodů neslo přezdívku Windy City - Větrné město. Na rozdíl od New Yorku nebo Los Angeles si Chicago zakládalo na čistotě a přírodní zeleni. Díky velkému užívání a spotřebě párku v rohlíku se mu začalo přezdívat City in a Garden - Město v zahradě. Tato přezdívka se později stala i městským mottem.  

No neznělo to fantasticky? Jen co jsme to uslyšeli, ani na chvíli jsme nezaváhali a chtěli se stěhovat.  

Dosti zabrat nám ale dalo najít nějaký volný pozemek ke koupi. Chtěli jsme totiž bydlet ve vlastním. Pronájem nás děsil asi stejně tak jako politiky pravda. 

Vycházeli jsme z toho, že dotyčný pronajímatel nikdy neví, kdy se rozhodne vrátit, a své nájemce vykopne na dlažbu.  

Navíc mi přišlo i tak trochu nesmyslné strkat peníze do něčeho, co vlastně ani není moje, neboli v našem případě naše. 

Nakonec se nám ale přeci jen podařilo náš dům snů najít. Vybrali jsme si městskou část zvanou Nort Side. Byla to jedna z nejhustěji obývaných částí města a my měli to štěstí, že se nám do ní podařilo vecpat.  

No jo, známí jsou holt známí. Bod pro nás, když jsme jich pár měli i v realitních kancelářích.  

Ani ne o měsíc později jsme tedy vlastnili dvoupatrový domek, neboli spíš dům, který byl napsaný na Logana. Byl obrovský. Ten dům ne Logan, i když i Logan… Už zase plácám.  

Toho si nevšímejte, občas se mi to stává. 

Kde jsem to přestala, jo… Takže každý z nás měl svůj vlastní pokoj ve druhém patře, a to tam ještě zbyly dva pro hosty. Neuvěřitelné, že? Zbylé pokoje byly ale už až v přízemí, kterému dominoval obrovský obývák. Byl zařízen spoře, ale o to útulněji působil. Uprostřed jedné zdi byl vestavěný kamenný krb, měl v sobě něco jako pozůstatek ze starých časů, což i podtrhovaly dvě masivní dubové skříně u něj stojící. Byly v nich namontované šuplíky a různé dekorace, jako například vázy, mušle a různé dřevěné misky. Ve skříni nalevo byla dokonce vbudovaná plazmová televize. Podél zbylých dvou stěn se nacházely dvě válendy krémové barvy a jedno křeslo pohybující se taktéž ve stejném stylu. Celý dům byl ostatně zařízen postaru, ale to mu nijak neubíralo na eleganci a efektivitě, ba právě naopak. Kuchyně a jídelní kout v jedné osobě mohly svou velikostí konkurovat obýváku. Na zdech okolo kuchyňské linky visely, připevněny na malých hřebíčcích, vařečky, naběračky a další podobné kuchyňské náčiní.  

Další bod na seznamu, o kterém bylo třeba se zmínit, byly koupelny. Byly tři, dvě nahoře a jedna dole, to byl po ránu snad největší boj. Dostat se do koupelny jako první, což se mi taky zrovna moc často nestávalo. O to hůř, když se jedna z koupelen nacházela v Loganově pokoji, který měl na dveřích nonstop vyvěšenou cedulku ve znění "Vstup je trestán trestem smrti!". Je to sice kruté, ale pravdivé. Bohužel.  

Zbylé dvě koupelny byly celé vydlaždičkované sněhově bílými kachličkami s tím rozdílem, že koupelna nahoře vlastnila sprchový kout a ta dole obsahovala pro změnu vanu. Jinak byly k nerozeznání, ale co. Svůj účel si plnily.  

Dále jsme tu měli sklep, který se táhl pod celým areálem domu. Když jsme se sem nastěhovali, nanosili jsme do něj původní nábytek s výjimkou pár křesel. Využívali jsme ho převážně jako skladiště.  

No, a nakonec k jako každému pořádnému domu, i k tomu našemu patřila garáž. Rovněž jako dům, i ta byla obrovská. Měli jsme v ní zaparkované naše milované poklady. Čili dodávku, kterou jsme využívali pouze na akce - když tedy nebudu počítat ten nábytek a vybavení domu, co jsme v ní jednou převáželi - dále tu bylo Lucino jedinečné bílé Audi, Riův černý Nissan, Robovo stříbrné Volvo, Loganova modrá a Stevova zelená motorka a nakonec moje bílé BMW. 

Lehké drcnutí do ramene mě probudilo ze zamyšlení. „Willou… vnímáš mě?" Cože? Jo, aha. 

Lehce jsem zatřepala hlavou „Jo, jasně," odpověděla jsem Robovi a vzala si od něj podávanou flašku šampáňa. Lehce jsem ji nadzvedla v němém gestu přípitku. „Tak na další úspěchy," kývla jsem s flaškou na ostatní a upila trochu té nazlátlé šumivé tekutiny, když vtom mé chuťové buňky udeřila jako blesk z čistého nebe ta chuť! Bylo to něco neuvěřitelného, něco nepředstavitelného. Jak se jim jen, probůh, mohlo podařit dostat tuhle chuť do flašky? Žasla jsem nad tím. Hotová mana sama. Převalovala jsem doušek šampaňského na horním patře, polkla a završila to znaleckým zamlaskáním. Odtáhla jsem flašku na délku paží. Hm… Cristal.  

„Dobrý," pokyvovala jsem uznale hlavou, jako odpověď se mi dostalo jen tiché pochechtávání. Zvedla jsem zrak na Roberta, co se snažil dusit smích. Opravdu jen snažil! 

„Ty máš ale rozmlsaný jazýček," neudržel se a jeho bublavý smích vyplul na povrch. Zhluboka jsem si povzdechla a začala nevěřícně pokrucovat hlavou. S flaškou šampaňského stále v jedné ruce jsem se na něj otočila a snažila se ho svým káravým pohledem donutit, aby se cítil provinile, ale už jen kratičký pohled do jeho smíchem rozzářené tváře mě utvrdil v tom, že to stejně nemá absolutně žádnou cenu. Povolila jsem ze svého napjatého postoje a stejně tak jako Robert jsem nechala volný průběh mému smíchu, který se v hlasitých intervalech začal rozléhat po celé dodávce.  

Tak toto byla jedna z částí našeho života. Ta část, která do našeho života zapadala jako pistole do pouzdra. Byla naší součástí. Bez ní by z nás nebyli ti lidé, jakými jsme teď. Nestěžovali jsme si, nám tento životní styl naprosto vyhovoval. A stejně tak jako jsme k tomuto životu patřili my, patřil k němu i adrenalin, neustálé riskování a hlavně nebezpečí. Nechyběla ani pořádná dávka zábavy, vzrušení a pocitu, že dokážete něco víc než běžní lidé. Než běžní smrtelníci. Že děláte něco, co je nesprávné, a přesto to děláte. A v tom to všechno bylo. Toto všechno se dalo definovat jedním jediným slůvkem - rebelstvím. A to už, jak je jistě známo, přitahovalo mnoho lidí.  

Náš druhý život - ten poněkud usedlejší - představoval běžnou rutinu. Čili spánek, snídani, práci, oběd a večeři. Byl to život, který zná každý z nás. Život, který už nebyl zdaleka tak zábavný, ale stejně tak jako ten první měl i tento své stinné a světlé stránky. Nemuseli jsme se v něm ohlížet na každém kroku, nemuseli jsme se bezustání hlídat a přemýšlet nad následky, co by se asi tak stalo, kdyby nás, nedej bože, chytili. Pocit, že sebemenší chybička bude mít katastrofální dopad na naši budoucnost, tu rovněž nepřevažovala. Zato se ale v tomto životě vyskytovalo na můj vkus až příliš moc nudy a stereotypu. Ale co si vlastně stěžuji? Vždyť jsem si vždy dokázala najít způsob, jak tento drobný nedostatek vykompenzovat. Vždy. 

…

Bouchla jsem vchodovými dveřmi a hned nato uslyšela tu tolik mně opakovanou a otřepanou frázi: „Ty dveře mají kliku!" Na dotyčná slova jsem raději nijak nereagovala a sundala si boty. Dále koženou bundu, kterou jsem pověsila na věšák nad botníkem, a nakonec i mikinu. Když byl můj svlékací ceremoniál dokončený, doklusala jsem pomalu do obývacího pokoje a ignorovala Stevovy a Robovy zkoumavé pohledy. Práskla jsem sebou do volného křesla a dlaní si protřela čelo.  

„Co tady děláš?" promluvil Stev z plnou pusou popkornu. „Neměla bys být náhodou v práci?" pohledem vyhledal hodiny visící nad dveřmi. Lehce jsem podzvedla dlaň z čela a zhluboka si povzdechla. 

„Propustili mě," vydechla jsem a očima začala skenovat jejich výrazy, které se ale ani po mém zdrcujícím přiznání nezměnily. Stev se na sedačce o trochu víc povytáhl, ruku si strčil do zadní kapsy jeho těsných džínů a vytáhl koženou peněženku. Očima jsem ho nehnutě pozorovala. Otevřel ji, vyndal z ní padesát dolarů a bez zaváhání je podal Robertovi. Ten peníze bez jakýchkoliv řečí přijmul a plynulým pohybem zasunul do kapsy od košile. Vykulila jsem oči, otevřela pusu a nevěřícně pokrucovala hlavou. „Vy jste se vsadili!" založila jsem si ruce na prsou. 

Na Robertovy jinak kamenné tváři se mihnul drobný úsměv. Stále ještě jsem jen nevěřícně pokrucovala hlavou. „Jak jste jen mohli!" obvinila jsem je znovu a zády sklouzla na opěrku křesla.

„Normálně," pronesl znovu Robert. 

„Co se to tady děje?" Do místnosti vešel Logan a za ním v těsném závoji ihned i Rio.

„Ale nic, to tady jen Willou vyhodili," sdělil Loganovi dosti pochmurně Stev. Ještě aby ne, když přišel o pade. 

„No chápeš to?" Ruce jsem si zapřela o opěradlo křesla a hlavu vyklonila blíže k nim. „Oni…" ukázala jsem prstem na Steva a Roberta. „… se vsadili o to, že mě vyhodí!" Logan se obrátil na dotyčné dva muže. 

„No styďte se, pánové. Oba dva." Ti dva jen sklonili hlavy a snažili se dusit smích. „A za co že tě to vlastně vyhodili, smím-li se tedy zeptat?" vyzvídal na mně Logan. Robert vyprsknul a začal se nekontrolovatelně smát až lapat po dechu.

„Udus se, blbečku!" pronesla jsem mrazivě, semkla rty a zpražila ho nenávistným pohledem. Přestal se smát. No, alespoň že tak. „Kvůli neprofesionálnímu chování k zákazníkům a používání nevhodných až vulgárních výrazů na pracovišti," vrátila jsem se spět k Loganově otázce a zároveň začala parodovat a citovat toho obtloustlého, páchnoucího a se špatným vkusem se potýkajícího úlisného staříka a mého bývalého zaměstnavatele v jedné osobě - Montgomeryho Persona. Logan se hlasitě rozesmál, došel k Robertovi a natáhl před jeho obličej prázdnou dlaň. To snad… Rob sáhnul opět do náprsní kapsy košile vyndal z ní to pade, které mu ještě před chvíli dal Stev, a plácnul s ním do Loganovy napřímené dlaně. 

„No tak to si ale už snad děláte vážně srandu, ne!" zakvílela jsem tak hlasitě, že by mě i samotná meluzína při mém poslechu hrdě poplácala po rameni, vysoukala se z křesla, došla před ně, založila si ruce v bok a začala si špičkou nohy podupávat o podlahu. „Já jsem z toho hotová a vy se ještě sázíte? Co jste to za přátele! Alespoň že ty…" svůj pohled jsem obrátila na Ria stojícího stále u rámu dveří. Stev se zašklebil, Robert nervózně povolil košili u krku a Logan se zakuckal. „Co?" zeptala jsem se zmateně.

„Rio sázel na to, že tě vyhodí za pozdní příchody," odvážil se nakonec promluvit Stev.

„Ehmmm…!" procedila jsem skrz pevně zatnutý zuby a rukama začala zběsile mávat u mých uší, tak jako bych se snad snažila ovanout studeným vzduchem můj jistě vztekem planoucí obličej. „Vy jste nenapravitelný!" zavrčela jsem ještě a jako uražený generál odcupitala s miskou popkornu ležící na opěrce sedačky do mého pokoje. Byli natolik rozumní, že se nesnažili namítat.

…

Jen co jsem dokráčela do pokoje, ihned mi taky došlo, že můj odchod pro ně vlastně žádný trest nepředstavuje!

„Tak jednoduchý jim to přeci neudělám!" řekla jsem rozhodně. A jelikož jsem byla velmi pomstychtivá osůbka, bojovně jsem se vypjala v prsou a sebevědomě sešla zpět do obývacího pokoje. Pohledem jsem přejela své bojiště a ďábelsky si protřela ruce. V hlavě se mi už začalo rodit několik scén, jak je z obýváku vystrnadit a zároveň důrazně naznačit, že ze mě si rozhodně nějakého pokusného králíčka, na kterého by přihazovali sázky, dělat nebudou.

Udělala jsem ještě pár kroků dopředu. Zatím si mě nevšimli. V duchu jsem se škodolibě usmála. Teď tedy zbývá už jen mé představy převést do reálu. A taky že jo. Má umanutost byla legendární. Jejich smůla, když se právě teď veškerá moje pozornost obrátila na ně. Nasadila jsem neutrální masku, překonala tu krátkou vzdálenost, která mě od nich prozatím ještě dělila, a promnula si ruce. Připravte se, pánové, Willou Clark právě přichází na scénu!

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 3. kapitola: