OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 11



Úkol: Pomsta Pána zla - 11Sophie se probudí s dobrou náladou ve vyhřáté posteli. Ale jak už to tak bývá, nevydrží jí to věčně. Nakonec se bude sama sebe ptát, jak vůbec někdy mohla být šťastná, když si vzpomene na den početí své dcery. Den, který se jí zjevuje v nejhorších nočních můrách. A Draco na tom má lví podíl. (18+)

11. kapitola

Probudila jsem se s pocitem klidu a štěstí. Takové probuzení už jsem hezky dlouhou dobu nezažila. Pokud vůbec někdy.

Hned jak jsem otevřela oči, musela jsem se zeširoka usmát a labužnicky se protáhnout. Rukou jsem přitom lehce zavadila o osobu zamotanou v lehké bílé přikrývce, která ležela vedle mě.

O Draca.                              

Spokojenost se během několika vteřin dočista rozplynula. Nahradilo ji hrůzné uvědomění, které se postupně šířilo do každého nervu, do každé buňky v mém těle.

Vymrštila jsem se do sedu. Musela jsem počkat, než mi před očima přestanou tančit hvězdičky, a zcela novým pohledem jsem si prohlížela sebe, Draca, postel, všechno. Byla jsem nahá, překvapivě, a Draco ještě zařezával. Tiše u toho chrápal.

Co jsem to udělala…

Do prdele, do hajzlu… Co jsem to provedla.

Chytila jsem se jednou rukou za hlavu a promnula mezi prsty několik rozcuchaných pramenů. Připravila jsem Veritaserum a Malfoy ho vypil. Měl mluvit pravdu, měl ze sebe sypat všechna svá tajemství, ale nic se nestalo. Malfoy mi nic neřekl, on… On neudělal nic.

To já.

To všechno jsem udělala já.

Omotala jsem kolem sebe deku a vystřelila z postele. Silou vlastní mysli jsem donutila Komnatu, aby sakra taky obsahovala koupelnu. V tu chvíli mi to nepřišlo divné. Potřebovala jsem něco vidět.

Vrazila jsem do koupelny jako velká voda a stanula před obřím zrcadlem ve zlatém rámu. Mám lepší představivost, než jsem si myslela. Dívala jsem se na svůj obraz, po prsa zahalený, s tmavými vlasy rozcuchanými sexem, a najednou jsem k sobě pocítila neskutečný odpor. Bezva, Sophie, tohle byl vážně výkon. Smrtijedská štětka, to jsi. Nic jiného. Ale moje pochybnosti a výčitky teď šly stranou.

Vyplázla jsem jazyk. Tušila jsem to už předtím, ale potřebovala jsem si být jistá.

Můj jazyk měl zářivě růžovou barvu, trochu podobnou cukrové vatě.

Takovouhle stopu za sebou zanechává nápoj touhy. Ingredience na něj a na Veritaserum jsou podobné. Tenhle lektvar donutí člověka také vyjevit tajemství, ale jen pokud se týkají sexu a touhy po někom dalším. Netušila jsem, kde se stala chyba. Na co jsem zapomněla? Špatná rostlina? Krátká doba, něco navíc? Spadl mi, u všech svatých, do kotlíku chlup nadržené krysy?!

Teď už to bylo jedno.

Ten lektvar nevypil Draco. Vypila jsem ho já. Jak bych si bývala přála, aby to bylo Veritaserum. Stokrát radši bych Dracovi prozradila všechny své tajnosti.

Nemohla jsem.

Zhroutila jsem se na podlahu koupelny v slzách. Můj vnitřní hlas mi říkal, že poslední dobou brečím až moc často, ale bylo mi to jedno. Všechno bylo jedno. To, co jsem pod vlivem lektvaru udělala… Nic horšího se stát nemohlo. Nic.

Spala jsem s Dracem. Spala jsem s ním, protože nějaká zvrácená část mě to doopravdy chtěla. Nejsem pitomá, bez prvotního pudu by lektvar nefungoval. Ta touha už ve mně musela být. Takže co bylo na téhle situaci horší? Že se to stalo? Nebo že jsem věděla, že něco ve mně ho doopravdy chtělo? I přes to všechno, co mi ta malá peroxidová svině udělala, jsem s ním chtěla být.

Nenáviděla jsem se. Hrozně jsem se nenáviděla.

Vstala jsem ze studené kachličkové podlahy a vyšla ze dveří. Draca moje běsnění neprobudilo, kdepak. Trochu jsem si oddechla. Jestli jsem neměla na něco sílu, tak s ním mluvit. V tuhle chvíli bych ho asi radši mávnutím hůlky zabila, než abych s ním musela mluvit o tom, co se stalo.

Přešla jsem k oknu.

Udělala jsem ho tu už na začátku, matně jsem se pamatovala. Ať jsem byla kdekoliv, vždycky jsem se ráda dívala z okna. Místnost bez nich pro mě byla noční můrou. Možná trochu klaustrofobie, nevím. Posadila jsem se na kamenný široký parapet a zírala jsem do kraje.

Skotská krajina byla nádherná. Pokud jsem mohla něco říct s jistotou, bylo to tohle. Bradavice postavili na úžasném místě. V ranním slunci se nad zalesněnými kopci a horami vznášel mlžný opar. Několik sov kroužilo nad sovincem, jinak panoval absolutní klid. Temný les, který jsem měla na dohled, si stále udržoval tajemnou atmosféru a zbytky předešlé noci.

Připomnělo mi to ten den. Den, kdy se to stalo.

 

Byla jsem zrovna v otcově sídle. Většinu dne jsem trávila mimo svůj nový domov, protože, no… Patnáctiletá holka a banda smrtijedů? Brali mě ještě jako zbytečnou přítěž. I otec mě tak bral. Bylo pro něj obtěžující, že jsem se vůbec vyskytovala poblíž. Neřekl mi to, ale mně to bylo jasné.

Tehdy jsem ještě nevěděla, že si mě celý ten čas testuje. Že mě zkouší pro tohle, pro Úkol, který mi svěřil až teď. Netušila jsem, že debaty za zavřenými dveřmi se nesly v duchu mého jména. Co by se změnilo, kdybych to věděla? Nejspíš vůbec nic.

Nejčastěji jsem vysedávala na vřesovištích, na haldě kamenů, kterou tam bůhví kdo navršil, poblíž staré dřevěné boudy. Většinou jsem si četla, nebo jenom tak koukala do kraje. Do boudy jsem nechodila. Byla vratká, špinavá a já milovala ten prostor, na který jsem měla z kamenů výhled. Tu iluzi volnosti a svobody, kterou jsem nikdy nepoznala. Na krátké okamžiky jsem měla dojem, že jsem tam šťastná. Když jsem zvládla zapomenout na to, že jsem dcera Voldemorta a celý kouzelnický svět mimo smrtijedů by mě rád viděl studenou, mrtvou a pod zemí.

Nikdy mi nikdo nedal důvod k tomu, abych byla optimista. Tak jsem s tím ani nezačala.

V sídle byly ještě tři další rodiny s dětmi. Malfoyovi byli jediní, které jsem znala. Narcissa se mnou občas prohodila pár slov, protože v sídle se obvykle nevyskytovalo moc žen.

Ty další rodiny měly po jednom dítěti, pokaždé to byl chlapec. Draco se s nimi kamarádil, nebo je spíš bral jako svoje prázdninové nohsledy. Občas na mě pokřikovali, otravovali mě pitomými poznámkami, ale většinou si hleděli svého. Asi mučili veverky nebo pálili mravence lupou.

Ale jednoho dne přišli až za mnou na kameny. Zrovna jsem si četla o historii famfrpálu. K té knížce mám od té doby svébytný odpor.

„Sophie! Co tu děláš, takhle sama samotinká? Šprtáš se kouzla? To bude někomu, jako jsi ty, úplně k ničemu,“ křiknul na mě jeden z těch dvou kluků. Snad David? Dustin? Při tom se mi dost poškleboval a jeho kamarádi se přidali. Nezvedla jsem zrak od knihy. „Ale no ták, přece nedělej tak nedostupnou. Pojď se bavit! Jsme tu jen my čtyři, musíme zažít nějaký úžasný dobrodružství!“ vykřikoval a rozpřáhnul ruce, jako by tím chtěl chytit svoje poslední mozkové buňky. Nepodařilo se. Smůla.

„Jo, Sophie, přece nebudeš celou dobu číst tuhle bichli.“

„Pojď s náma dovnitř, ti ukážeme, jaký pavoučí hnízdečko jsme našli!“

„Nebo tu mrtvou kočku, co se válí na půdě,“ ozval se Malfoy. Při zvuku jeho hlasu jsem konečně knihu zaklapla. Na jeho háro a debilní pohled jsem si už zvykla. Když jsem zjistila, že tu bude, myslela jsem, že to bude můj kamarád. Šeredně jsem se zmýlila.

D-nevímjakdál se ke mně povážlivě přiblížil a chmátnul mi po ruce. Vytrhla jsem se mu.

„Běžte do hajzlu, kreténi,“ zasyčela jsem výhružně. Jenom se smáli. Ten pitomec se nepřestal posouvat blíž a blíž ke mně.

„Nebo si taky můžeme užít jinou zábavu, Sophie. Kolik ti je? Patnáct, co? Jsi docela hezká, víš to? Třeba pod těma svetrama taky něco máš,“ zašeptal mi slizce do ucha a zkusil mi sáhnout na prsa. Ten druhý se smál a Draco to celé se zájmem pozoroval, oči mu jen svítily.

Seskočila jsem z kamene a praštila ho loktem do žeber, jak nejsilněji jsem dovedla. Byla jsem za tak rychlou reakci na sebe docela pyšná. Zalapal po dechu a zlomil se v pase. Pousmála jsem se. Vítězství.

Ten jeho bezejmenný kámoš k němu přiskočil a zjišťoval, jak velký zásah utrpěl. Díval se na mě bojácným pohledem a já věděla, že tihle už mi dají pokoj.

Zacouvala jsem a chystala se vydat do domu, do bezpečí svého chladného zelenočerného pokoje, ale někdo mě popadl za svetr a smýkl se mnou do strany. Na mokré trávě jsem podklouzla, tak tak, že jsem si něco nezlomila.

„Ještě jsem tu já. Se mnou je taky spousta zábavy,“ zavrčel Draco. Využil mé chvilkové nepozornosti. Popadl mě za pas, přitisknul k sobě a táhnul mě za sebou od těch dvou směrem k boudě.

„Pusť mě! Draco, nech mě bejt, tohle není sranda. Pusť!“

Bojovala jsem s ním a chvíli měla pocit, že mám šanci. Dloubala jsem ho loktem, kolenem, snažila se mu způsobit co největší újmu, ale když mně chytil za ruce a zkroutil mi je za zády do nepřirozeného úhlu, nemohla jsem nic, než jenom bolestně fňukat.

Dveře od boudy byly dost chatrné, stačilo do nich jenom strčit. Jak jsem si přála, aby bylo zamčeno. Bála jsem se. Bála jsem se Draca. Byl vyšší než já, ne o moc, ale přece. Rozhodně byl silnější, jak jsem se přesvědčila.

„Měli pravdu. Už je ti patnáct, Sophie, jsi velká holka. Neměla by ses stydět před klukem něco ukázat,“ ušklíbl se a hodil mě do místnosti. Zavrávorala jsem, ale ustála jsem to a zběžně se podívala kolem. V boudě nebylo nic moc. Stará pohovka, stolek, ošuntělý kuchyňský kout. Nikdo tu dlouho nebydlel.

„No tak, Soph. Užijeme si to tu. Líp, než si umíš představit. Já jsem něco speciálního. Měla bys být ráda, že tě chci. Víš, kolik holek by za noc se mnou dalo cokoliv? Dost. A ty mě ani nemusíš prosit,“ šklebil se stále víc a víc. Došel ke mně a snažil se ze mě servat svetr. Když jsem se znovu bránila, máchala kolem sebe pěstmi jako šílená, přirazil mě ke stěně. Praštila jsem se hlavou o uvolněná prkna, byla to pořádná řacha. Sevřela jsem rty bolestí. Na chvíli jsem byla mimo a on mi mezitím stáhnul se svetrem i tričko. Hůlka, kterou jsem měla zastrčenou za páskem kalhot, mi spadla na zem. Draco ji kopnul pod pohovku.

„No to se podívejme! Fakt nejsi plochá,“ poznamenal. Přiblížil se ke mně. Zkoušela jsem ho vší silou odstrčit, ale popadl mě za zápěstí a přišpendlil mi ruce nahoru. Pak mě políbil.

Kousla jsem ho do rtu tak silně, že mu okamžitě vytryskla červená. Neubránila jsem se jízlivému úsměvu, když zavyl a odtáhl se jako raněný pes.

Dotkl se rtu. Na prstě mu ulpělo několik kapek krve.

„Tos přehnala, ty malá couro,“ zavrčel.

Když se na mě vrhnul podruhé, bylo to jiné. Horší. Celý se na mě nalepil tak, až jsem cítila, že celá tahle odporná situace ho vzrušuje. Škubala jsem sebou, vyhrožovala, že to povím, že ho zabiju, ale nic nepomáhalo. Strhnul ze mě škubnutím podprsenku a já najednou byla od pasu nahoru nahá. Nemohla jsem se zakrýt, stále mi držel ruce, a v očích se mi začaly hromadit slzy studu. Nechtěla jsem před ním být nahá. Svoje poprvé jsem si zatím ani nijak nepředstavovala, ale věděla jsem, že tohle nemá být ono. Tohle není to, co chtějí patnáctileté holky. Tohle byla noční můra.

Hrubě mi stisknul jedno ňadro a požitkářsky zamručel. Jeho vzrušení se mi hnusilo snad ještě víc, než celá ta situace. Prsty mi hrubě kroužil okolo bradavek a já vypínala hlavu vzhůru, abych se na to nemusela dívat.

Pak mi začal rozepínat kalhoty. Poznala jsem, že už jde opravdu do tuhého. On to chce udělat, nezastaví se. Není to jen hloupý vtip.

Sebrala jsem v sobě sílu, kterou jsem ani nevěděla, že ještě mám, a znovu se vzmohla na odpor. Vymrštila jsem nohu a kopla ho někam do stehna, měla jsem značně zhoršenou mušku. Házela jsem celým tělem ve snaze dostat ho dost daleko na to, abych mohla vyprostit ruce. I kdybych měla nahoře bez běžet do sídla, byla jsem ochotná to risknout, jen pokud se dostanu od Draca pryč.

„Tak to ne. Mohlo to bejt po dobrým, ale ty ne. Tak fajn,“ odpověděl temně.

Kolenem mě bolestivě kopnul do slabin. V bolesti jsem se zkroutila, tohle jsem nečekala.  

Zatímco jsem se snažila vyrovnat s nepříjemnou odezvou po jeho úderu, dotlačil mě k pohovce. Podkopl mi nohy a strčil mě na ni bez ladu a skladu. Když jsem ležela, nohou na břiše mě donutil zůstat na místě, zatímco mi rozepínal kalhoty. Dost tlačil a já se po chvíli začala dusit. Kašlala jsem a skučela, bušila jsem ho rukou do nohy a zkoušela ji sundat, ale on nepřestal, dokud jsem neměla boty, ponožky i kalhoty dole. Byl důkladný. Jindy by to snad bylo vtipné, ale ne teď.

V kalhotkách mě tam nechal ležet. Zkusila jsem se ještě odvalit na zem, ale vrazil mi takovou facku, až se mi zatočila hlava. Další rána za tak krátkou dobu nevěstila nic dobrého a já jen malátně zůstala tam, kde jsem byla, neschopná se zorientovat. Jen jsem tupě zírala do prázdna a mrkala jako rozbitá panenka.

Draco ze sebe shodil mikinu, triko i džíny. Neváhal ani s boxerkami.

Tvrdý a vzrušený došel k pohovce. Skučela jsem na důkaz odporu, slzy se mi kutálely z očí. Když nebyly nic platné hrozby, povolila jsem stavidla a prosila. Zahodila jsem veškerou hrdost, kterou jsem měla, a prosila o smilování.

„Nech mě, Draco, nech mě být. Prosím, nikomu nic neřeknu, jen mě nech být,“ plakala jsem a doufala, sázela celou bytost na to, že se on nebo jakákoliv náhodná vyšší mocnost smilují a nechají mě žít. Nechají mě bez toho cejchu, bez hrozné vzpomínky.

Ale ne. Asi mi to bylo souzeno mít další šrám na duši, který se nikdy doopravdy nezahojí. Tenhle horší než jiné.

„To zrovna,“ odsekl, tvář nečitelnou, a přitáhl si mě za nohu k sobě. Kalhotky mi ani nesundal, strhl je ze mě bez váhání.

„Prosím, ne…“

„Ale jo.“

Roztáhl mi nohy a vniknul do mě.

Bolelo to. Hodně. Bolelo by to, i kdyby nebyl tak surový, ale s tím… Připadalo mi, jako by mě trhal ve dví.

Začala jsem naplno brečet. Cítila jsem se špinavá, jako by celý svět zhasl a nezbylo v něm nic hezkého. Kam se hrabou mozkomoři.

Natáhl se přese mě a tiše mi vzdychal do ucha. Pohyboval se ve mně čím dál tím rychleji a já trpěla čím dál tím víc. Snažila jsem se ho ještě slabě shodit nebo ho odstrčit, ale byly to komické pokusy. Neměla jsem vůli, neměla jsem sílu, neměla jsem nic.

„Není to tak hrozný, ne,“ dostal ze sebe mezi vzdechy a já tak toužila ho zabít… Toužila jsem, aby umřel. Toužila jsem, aby trpěl, tak jako já teď. Chtěla jsem ho mučit a jenom se smát tomu, co z něj zbude.

Během toho všeho se dotýkal mých prsou, zkoušel mě líbat na krk, ale aspoň to se mu nepovedlo. Snažila jsem se mysl oddělit od těla, nevnímat to, ale nešlo to. S každým dalším přírazem mnou projela vlna ostré bolesti, která mě vrátila zase zpátky do reality. Doufala jsem, že poleví, ale nic takového se nedělo.

Zase zrychlil. Věděla jsem, že se blíží k orgasmu.

Chytil mě za boky. Teď už se vůbec nedržel. Naše těla do sebe narážela a já kvičela a svíjela se v agonii. Prosila jsem, aby to už skončilo. Aby už bylo po všem. Ale on si mě vychutnával. Přirážel pomalu, ale co nejvíc tvrdě. Chtěl mi ublížit.

Naštěstí to nevydržel věčně. Asi po dvou dalších hrozných minutách se konečně udělal. Cítit v sobě jeho sperma bylo hnusné, až jsem si skoro ublinkla. O to víc, když ze mě vystoupil a já ho uviděla stékat po stehně na pohovku. To už jsem nebyla schopná vydržet.

Naklonila jsem se a vyhodila ze sebe snídani i oběd. Cítila jsem alespoň malý pocit zadostiučinění, že Draco ví, co si o něm myslím, ale nemohla jsem ani svým dávivým reflexem změnit, co se stalo. Cítila jsem se s každým okamžikem jenom hůř a hůř.

Když jsem znovu vzhlédla, byl už pryč.

Zkusila jsem vstát, ale popošla jsem sotva dva kroky. Rozkrok mě neuvěřitelně pálil, bylo to utrpení. Nemohla jsem dát nohy k sobě a nemohla jsem chodit.

Na chladné podlaze jsem se stočila do klubíčka a rozplakala se nanovo. Vyplakávala jsem kousky sebe, všechno, co se stalo, ale nepomáhalo to. Vzlyky se měnily ve zvuky, které snad ani nepřipomínaly člověka. Muselo mě být venku slyšet, ale nezáleželo na tom. Jen ať si do mě kopnou, když už ležím. Ať mě třeba zabijou. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem umřít. Zoufale jsem si přála, aby někdo ukončil celý tenhle svět.

Zatímco jsem se nahá a plačící svíjela na zemi, neměla jsem ani tušení, že za měsíc a půl zjistím, že čekám dítě. A že nebudu mít jinou možnost, než si ho nechat. Než ho odnosit a porodit. Pamatuju si dobře na to zhnusení, že v sobě nosím něco, co má Dracovu DNA. Chtěla jsem se bodnout do břicha. Už jsem držela nůž v třesoucí se ruce, připravený konat. Ale uvědomila jsem si, že to, co ve mně roste, ta malá holčička, je taky oběť. Ona za to nemohla. Nebyla to její vina. Nenáviděla jsem Draca víc než cokoliv na tomhle světě. Ale od chvíle, kdy se ve mně Adrianne poprvé pohnula, od chvíle, kdy jsme spolu trávily v mém pokoji každou chvilku, jsem ji milovala. Povídala jsem jí o všem, co mi přišlo na mysl. Četla jsem jí pohádky, i když byla ještě v břiše. A často jsem začala plakat dřív, než jsem se dostala k jejich šťastnému konci.

Zařekla jsem se, že nikdy nikomu nedovolím, aby jí ublížil. Aby ublížil mojí Adrianne. Slíbila jsem, že ji ochráním před vším na tomhle posraným světě. A zabiju vlastníma rukama každého, kdo se jí zkusí jen dotknout. Byla mým jediným společníkem celý rok po tom, co se to stalo, a když se narodila, když se drala na svět, přísahala bych, že to nebolelo. Jako by moje tělo vědělo, že tenhle uzlíček vážící tři kila je něco dobrého, něco, co mi pomůže překonat všechno v životě.

Možná jsem nikdy nebyla a nebudu ideální matka, ale vím, že jsem ta nejlepší, jakou pro ni můžu být.

Od té doby jsem vřesoviště nenáviděla. Tu boudu jsem rozstřílela kouzly a kameny zrovna tak. Draco mi vzal moje šťastné místo, moji naději, a já už nikdy nebyla stejná. Uchovala jsem si v sobě nehasnoucí vztek, nejen na něj, ale na všechny, kteří o tom věděli a neudělali vůbec nic. Největší vztek jsem měla na otce. Jen bylo těžké si to přiznat.

 

Draco zachrápal obzvlášť hlasitě a tím mě vytrhl z myšlenek.

Kupodivu jsem neměla chuť ho tím polštářem, který vehementně objímal, zadusit. Byla jsem mu vděčná, jak jen jsem dokázala. Probírat se minulostí nemělo nejmenší smysl. Akorát to bolelo. Nějaká část mě se divila, jak to, že po tom všem ještě stojím na nohou a jsem schopná fungovat.

„Dobré ráno,“ ozvalo se najednou z postele. Hrklo ve mně. Nějak jsem zapomněla vymyslet, co budu dělat, až se probudí. V duchu jsem si za dnešek už podruhé ironicky gratulovala

Dneska se daří.

„Dobrý,“ odvětila jsem stroze a Draca hned přešla veškerá dobrá nálada. Zmateně zamrkal. Moc často jsem ho neviděla tak vyvedeného z míry. Nějak mi to dnes ovšem nepřinášelo potěšení.

„Kdy jsi vstávala?“ optal se konverzačně, ale já ho sjela zničujícím pohledem. „Co je? Co jsem udělal?“ divil se. V jeho výrazu nebyla ani známka po tom, že by tušil, co se ve mně odehrává. Asi měl dojem, že touhle nocí, touhle pochybnou nocí, se smazalo to, co udělal tenkrát. Měl za to, což jsem mu nemohla dávat za vinu, že moje konání z předchozí noci bylo pravé a ničím nenucené. Logika ale ustoupila mému vzteku.

Navíc, nic z toho, co se stalo, se nesmazalo. To se nikdy smazat nemůže. Něco takového se prostě neodpouští.

„Nic. Vůbec nic. Akorát, no, však víš. Znásilnil jsi mě, jestli si to vůbec ještě pamatuješ. Nechal jsi mě tam ležet ve špíně. Kdyby tě k tomu nedonutili, nepřihlásil by ses ani k naší vlastní dceři! Nejsi její otec, jsi jenom posranej nevyžádanej dárce genů. Jdi se bodnout, Malfoyi. Tohle, tohle všechno, nic neznamená. Vůbec nic. Jenom to, že jsem mizerná na lektvary. Celý je to jenom jedna blbá chyba,“ dokončila jsem svou plamennou řeč a z očí mi skoro doslova šlehaly blesky. Nekřičela jsem, ale můj hlas byl natolik hrubý a důrazný, že Draco v posteli zacouval. Přes tvář mu proběhla spousta emocí. Zmatek, vztek, hanba a i trocha chtíče, který mě naprosto zhnusil. Nakonec se však usídlila lítost. Mrzelo ho, co udělal.

Ale mně to bylo jedno.

„Sophie, já… Miluju tě. Nechtěl jsem… Omlouvám se…“ zkoušel, ale já se jen uchechtla. Jo. Omluva vážně pomůže. Výbornej nápad, Draco. Jsi hlavička po tatínkovi.

„To si strč do prdele,“ odsekla jsem a mávnutím hůlky si přičarovala oblečení. Nejspíš bylo naprosto příšerné, ale byla jsem ráda, že se ve svém značně rozrušeném stavu ještě vzmůžu na kouzlení. Než se naopak Draco vzmohl na něco dalšího, vyrazila jsem z Komnaty jako žíznivá čára.

Nesměla jsem dovolit, aby viděl mé slzy. Zase.


Vánoce už nás minuly, ale i tak vám dodatečně přeju krásné prázdniny :) Snad jste pod stromečkem našli to, co jste si přáli, a hromadu knižních dárků ;)
Co se týče téhle kapitoly, bylo docela těžké to psát (čtěte: málem jsem to nedopsala a depku jsem potom zaháněla dva dny). Ani ne kvůli formulacím, jako spíš kvůli samotnému prožívání postavy. Sophie mi strašně přirostla k srdci, a i když se jedná o flashback, stejně mi bylo za těžko jí tohle dělat. Chudák holka toho má dost.
Jako vždycky děkujeme s Carol za ohlasy a za přečtení, máme vás moc rády :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 11:

7. FantasyNikol přispěvatel
26.01.2016 [20:37]

FantasyNikolDo háje, tak tohle bylo... silný. Emoticon Já se divám, že jsi, Elizo, ještě ve vzkazu nenapsala něco jako "Teď už Malfoye nebudete mít tak rády, co?". Emoticon Nedivím se, že bylo těžký něco takovýho psát. Tyhle témata prostě nejsou lehký na psaní. A že ty jsi to napsala fakt výborně. Jako... měla jsem to před očima. Bohužel. Emoticon Teď už mi je úplně jasný, proč Soph Malfoye nenávidí. A nedivím se jí. To, co provedl, byla odporná surovost. Že jí miluje? To ať si strčí někam. Jaj, že bych se nakonec "přetýmovala" na Pottera, co se týče tohoto příběhu? Emoticon
P.S.: Jo, opět jsem začala zase komentovat. Snad budu mít dost času, abych to všechno dohnala do týdne. Emoticon
P.S.S.: Musím ti říct, že jsi fakt frajerka. Já bych něco takovýho napsat nezvládla. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Tara
30.12.2015 [12:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Potlesk. Prostě potlesk :-D Emoticon Emoticon

5. Ealex přispěvatel
29.12.2015 [21:31]

Ealex Emoticon Emoticon Emoticon

4. Inugirl přispěvatel
28.12.2015 [18:37]

InugirlMoc pěkná episoda:-) Také jsem to prožívala:-)

3. mima33 admin
28.12.2015 [18:02]

mima33Tiež som zvedavá, aká bude reakcia Chrabromilčanov na Sophiin plesový doprovod Emoticon
A ten flashback... Emoticon nečakala som, že to bude práve takto, prekvapilo ma to, ale aj tak mám Draca rada (nie som normálna, že?) Emoticon

Teším sa na ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon

2. Trisha přispěvatel
28.12.2015 [9:42]

TrishaMyslela som si, že to bolo takto, veď ste to aj naznačovali, no i tak čítať to bolo... Emoticon Emoticon A on len povie, že ho to mrzí??? To ako vážne? A jeho vyznanie lásky bolo naozaj "úžasné"! A facka = bozk, všakže?! Emoticon
Mimochodom jej reč mohla byť aj dlhšia, hodilo by sa to tam . Teším sa na ďalšiu časť a čo v nej bude. Hlavne či si niekto všimol, že nespala na intráku, a čo povedia na to, že na ples šla s Malfoyom.

1. Ivet
28.12.2015 [9:12]

Chudák holka Emoticon No snad bude mít taky trochu štěstí jednou. Těším se na další kapitolku Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!