OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 12

01.01.2016 (12:00) • Carol1122, Eliza • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1612×

12. kapitola

Z komnaty nejvyšší potřeby jsem vyběhla rychleji než kulový blesk. I to pitomý koště by se mohlo zahanbit nad svou leností v pohybu. Brala jsem to po chodbách úprkem. Skoro jsem vypadala jako řvoucí černá šmouha, která prchá spíš před někým jako Sirius Black nebo Pán zla. Já prchala před Malfoyem. Prchala jsem před svým zasraným a mizerným životem, který mě neustále pronásledoval. Mohla jsem tomuto osudu utéct? Mohla jsem utéct minulosti a začít žít jinak?

Vím, co by říkali ostatní…

Otec: Pohrdavě se zasměje a vycení na mě své zuby: „Jsi jen obyčejná malá coura, která dělá Pánovi zla ostudu. Pojď, Nagini, dneska jsi ještě nesnídal…“

Severus: Ušklíbne se a pokrčí rameny. „Zřejmě sis svoji potupu zasloužila. Ta touha k němu klíčila v tobě už dlouho.“

Malfoyovic rodina: Falešně se usmívá nad zprávou, že dcera jejich „šéfa“ randí s jejich synem. Ve skutečnosti vymýšlí dlouhodobý plán na útěk a Draca potají fackují za to, že si se mnou začal.

Draco: Fňuká ještě stále v pokoji.

Máma: Obrací se v hrobě.

Studenti a profesoři v Bradavicích: Plivají mi do ksichtu.

Moje malá Adriane: Její první slova budou směřovat ke větě: „Ty jsi tak pitomá, mami.“

Ano, zlatíčko. Maminka je velmi pitomá. Tak pitomá, že kdyby teď neměla důvod brečet nad sebou, určitě by se tvůj táta válel v pokoji v Komnatě nejvyšší potřeby ve vlastní krvi.

A proč jsem to nemohla ani udělat z normálního a prostého důvodu? Jasně, Draco mě sváděl už delší dobu. Jeho kotlík mu v kalhotách stál při každé příležitosti, kdy mě uviděl, už v podstatě od chvíle, co se mu na ksichtu udělal první beďar. Taky díky jeho zázračnému obsahu se nám narodila naše dcera. Jenže Draco si pak dal na chvíli pokoj. Možná si někdo s ním promluvil z naší rodiny. Možná i sám můj otec. Moje těhotenství na chvíli přerušilo tu divokou vlnu všech pomst a zabíjení kolem mě. Alespoň na chvíli jsem měla dojem, že se nevznáším na černé vlně nevinných obětí. Draco se mi vyhýbal v okruhu několika kilometrů. Nenapsal mi ani jediný řádek, ani jediné slovo, že ho to mrzí. Nepřišel se na mě podívat, jak se mi pod jedinými těhotenskými šaty, které mi z milosti poslala jeho matka, vyjímá bříško.  Nebyl u mě ani v době, kdy jsem tajně vlezla na vánoční večírek Smrtijedů, tajně ho odtamtud pozorovala s rukou svírající hůlku namířenou na něj, zatímco usrkával Martini a já najednou dostala porodní bolesti. Uviděl mě, lekl se a utekl. Nikdy jsem nezapomněla na jeho vystrašený obličej plný hanby. Styděl se za svoji stránku násilníka. Ale já ho při cestě do postele, kde jsem měla rodit, proklela. Proklela jsem jeho i tu jeho zatracenou rodinu a zapřísáhla se, že mu nikdy nedovolím vzít naše dítě do ruky či se mě jen dotknout.

Jak vidíte, porušila jsem obojí.

Adriane se směl dotknout díky mému otci, který tyhle mé sliby odmávl rukou a skoro mu strčil čerstvě narozenou holčičku do ruky. Křičela jsem a bránila se. Chtěla jsem vyletět z postele a zabít ho. Byla jsem v té době skoro šílená po pomstě. Jenže ten hajzl mě přesvědčil. Ukázal svou velmi dobře citlivou a milující stránku, když jsem ho uviděla jednoho večera v pokoji naší dcery. Byly jí sotva dva měsíce. Držel ji posazenou na koleni opřenou o rameno, zabalenou v dece s čelenkou s mašlí na hlavě. Máchala ručičkami ve vzduchu a měla roztomile našpulenou pusu s nakrabacenou bradou. Draco ji jemně houpal a četl jí mudlovské pohádky. Párkrát jí zabroukal nějakou písničku, kterou slyšel ode mě. A několikrát ji láskyplně políbil na hlavičku.

Umíte si představit, jak se mě celý tenhle výjev dotkl. Nebyla jsem schopná slova ani pohybu. Možná tak po pár minutách jsem automaticky couvala z dosahu dveří s vyjevenýma očima, ze kterých kapaly slzy. Smutku? Štěstí? Nepoznání? V tu chvíli jsem pochopila, že ačkoliv Draco ublížil mně, nikdy by neublížil naší dceři. A od té chvíle jsem měla v jeho přítomnosti schovanou hůlku a přestala od něj utíkat. Jediná věc, která nás opět spojila dohromady, byla Adriane.

Kdyby mě někdo teď viděl, rozhodně by volal celý profesorský sbor včetně madame Pomfreyové. Ta by mi mohla dát nějakou injekci na uklidnění, ale mé srdce by to rozhodně nezaléčilo. Měla jsem štěstí, že bylo brzy ráno a všichni byli po plese jak v kocovině. Celý hrad ještě spal, jen pár nedobrovolníků uklízelo jako školní trest za neposlušnost celou síň od poházených kelímků od džusů, barevných papírků, poházených praporků a větviček z ozdob, a dokonce i pár kousků oblečení, které někteří jednotlivci odhodili už v síni. Mohla jsem jim navrhnout, že se k nim přidám. Ale pochybuju, že by o moji přítomnost stáli. V tuhle chvíli bych jim připadala milá asi tak jako Ufňukaná Uršula.

Brečela jsem. Slzy mi tekly proudem, i když jsem skoro nevzlykala. Můj make-up byl rozmazaný, šaty pomačkané a nehodící se, a vlasy rozhodně dávaly najevo, co jsem musela celou noc dělat. Ale nevadilo mi to. Ne, když na mě nikdo nezíral. Teď by celý můj houf zájemců jistě utekl.

Ani jsem si nevšimla, že otvírám bránu hradu a vycházím ven na školní pozemky. Ranní jinovatka mi při běhu ve střevících dala párkrát na kluzké trávě zabrat. Mohla jsem už mít pěknou díru do zadku. Ale já ještě víc přidala do běhu. O necelou půlminutu jsem už zírala přes záhon velkých zasněžených dýní směrem do lesa. Sníh přes noc na trávě zázračně roztál a na chvíli se udělalo i sluníčko. A Hagrid zapomněl sklidit úrodu již dva měsíce zpátky.

Při pohledu na tmavý les kontrastující se všudypřítomnou svěží zelenou trávou mě napadaly myšlenky, že bych mohla utéct. Mohla bych utéct z Bradavic – pryč od Draca, Pottera a jeho pitomé party i od otce, Snapea a… Adriane. Ne, potřebovala maminku. Nedovolila bych, aby ji vychovávala ta čarodějnice Narcissa. Ne, když jsem…

„Je tu hezky, že?“

Zahřmění vedle mě po ránu vyvolal jedině ten pitomej obr. Zároveň vyplašil ptáky, kteří se uhnízdili v krajních korunách stromů lesa. Trhla jsem sebou, ale nedokázala jsem odpíchnout oči od krajiny. Jen jsem víc svěsila hlavu a nahrbila se do svého nebelvírského zaprášeného pláště.

„Hm,“ zamumlala jsem a neurčitě kopala do štěrku u cestičky.

„Jsi nějaké ranní ptáče,“ poznamenal Hagrid, zjevně aby se mnou vedl zdvořilou konverzaci.

Znáte ten vtip, jak utajená dcera Pána zla, čarodějka z nebelvírské koleje a mamina v šestnácti ukázala na správce hradu a hajného, třímetrového obra prostředník? Ne? Já taky ještě ne. Ale měla jsem pokušení zjistit, jak by to dopadlo.

„Ne, jen si přeju být na druhém konci vesmíru,“ zamumlala jsem znovu. Hagrid neodpovídal a já se poprvé na něj musela podívat. Nejdřív jsem musela nepatrně zaklonit hlavu, abych se mu podívala do tváře, ve které jsem překvapivě nespatřila žádné nechápavé grimasy či pochopení a opovržení. Ten obr měl dostatek kuráže na to, aby vztáhnul obě pracky velké jako polovina mého těla a obejmul mě. Zadržela jsem dech a překvapením se skoro zadusila. Objímal mě přítel otcových nepřátel a já se jen nechala. Nechala jsem ty slzy pustit ještě víc naplno, abych už konečně začala štkát a smrkat smrky kolem mě, hlavně tedy do hnědého, prachem zaneseného kabátu toho obra.

Hagrid se odtáhl a z náprsní kapsy vytáhl kapesník velký skoro jako ubrus. Vděčně jsem ho přijala a vysmrkala se pořádně do něj. Pak mi ho sám vzal a utřel mi slzy, které jsem měla na tváři. Jedním pohybem mi umyl celý make-up a nad černými šmouhami od řasenky se jen vlídně usmál. Pokynul rukou ke své chatce, kam jsem ho mlčky následovala.

Přivítalo mě jeho oslintané psisko a taky o chvíli později i hrnec čaje se sušenkami velkými jak talíř.

„Jen si dej, Sophie. Myslím, že ti to bodne.“

„Díky, Hagride,“ usmála jsem se. Úsměv mi hned oplatil.

„Chtěl jsem jít zrovna pro stromek k sobě – říkal jsem si, že když ho máte vy, proč bych ho nemohl mít taky – ale všiml jsem si tebe, tak jsem všechno uklidil zpátky a podle tvého výrazu mi došlo, že se něco muselo stát. Prozradíš mi to?“

Jeho zájem o mě mě natolik dojal, že jsem skoro začala brečet znovu. Byla jsem v tomhle období nějaká přecitlivělá. A taky mi došlo, že se nikdo o mě nikdy tak nezajímal. Prasečí hnědá očka z jeho buclaté tváře si mě se starostí prohlížela, zatímco jsem usrkávala čaj.

„Teda, já vím, že bych neměl-“ začal, ale já ho hned přerušila.

„To je v pořádku. Nic se vlastně nestalo.“ Ne, že bych nelhala často, ale při vyřknutí těhle vět jsem si poprvé připadala provinile. Zeslábla jsem. Najednou jsem nedělala čest svému jménu a otci. Připadala jsem si, jako bych ztrácela kus své narozené a vychované duše. Možná, že jsem spolu s tím ztrácela i rozum.

A navíc ten obr nebyl tak hloupý, jak se na jeho velikost zdálo. „Ne, že by mi do toho něco bylo, ale mám dojem, že se něco stalo. Jsem tu taková bradavická vrba, Sophie. Kdyby sis potřebovala někdy promluvit, rád ti vyhovím.“

Povzdechla jsem si. Byl na mě tak hodný. Nikdo mě nevaroval, že někteří lidi z těhle „hodných řad“ mě svou dobrotou skoro přemůžou. Že možná na chvíli zaženou mou zvrácenou černou duši a zhypnotizují mě svou dobrotou.

„Jak sis aspoň užila ples?“ zeptal se s domněním, že změní téma, ale když viděl můj zničující pohled zamlžený dalšími slzami, chápavě se zarazil. „Aha, omlouvám se. A jak chceš trávit prázdniny? Pojedeš domů?“

„Nemám kam,“ vyšlo ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit. Urychleně jsem se otřepala a zasmála se. „Táta má hodně práce, takže by stejně na mě neměl čas. Raději budu tady v Bradavicích a doženu ztracenou látku. Stejně jsem pozadu víc než ti nejhorší studenti.“

„Ale mám dojem,“ navázal Hagrid povzbudivě a soucitně, „že nejsi ta nejhorší studentka. Profesoři jsou s tebou spokojeni. Obzvlášť profesor Křiklan je s tebou spokojen. Je polichocen, že se zajímáš o jeho bylinky.“

„Zajímám se tak zhruba o všechno stejně,“ odmávla jsem to a rozpačitě uhnula pohledem. V obraně proti černé magii bych byla rozhodně nejlepší studentkou, kdybych ze sebe nedělala před ostatními takového vola. I Snape to věděl. A schválně po mně házel posměšné úšklebky. Sice byla černá magie jediná, ze které jsem do této doby dýchala, ale její proti-kouzla jsem musela znát rovněž tak. Každej se proti ní bránil. Pche, idioti. Neví, o co přichází.

„Tušíš už, čím bys chtěla být?“ položil mi stejnou otázku jako Potter před několika měsíci. Nájemným vrahem a poskokem svého otce Lorda Voldemorta? Mamina na mateřský vychovávající svou dceru od dosahu blonďatých účinků Malfoyů? Zametačka podlahy na smrtijedském sněmu? Či shánět hobliny do postele pod toho hnusného krysáka Červíčka? Neměla jsem žádnou jistou budoucnost. Obzvlášť ne před tím, co mě mělo čekat. Zabití Pottera trvalo už nějak moc dlouho.

A v tu chvíli jako by projel mnou záblesk poznání. Znovu jsem slyšela v hlavě otcova slova, která mi vkládal do hlavy, když mi dával pokyny k tomu Úkolu. Znovu jsem viděla naši přísahu, kdy jsme si podávali ruce a já mu svatosvatě slíbila, že to dokážu. Že mu neudělám ostudu. A taky jsem viděla ten jeho zazubený pohled s vážnýma očima, kterýma mě propaloval. Věřil mi. Otec do mě vkládal naději. Jako ochránce mi určil Severuse. A jako pojistku udělal Malfoye.

Hrnec s talířkem dopadly s hlasitým třísknutím na podlahu. Vykuleně mi hlavou a myslí zněly všechny slova okolo celé záležitosti. Jako kdyby někdo znovu chtěl, abych si vzpomněla, co tu vlastně dělám. Nemám se bratříčkovat s nikým. Mám tu někoho zabít. A příliš dlouho to protahuju.

Hagridův vlkodlak zvedl hlavu, když jsem se současně s rozbitým hrncem zvedla. Vytáhla jsem hůlku a zašeptala jednoduché zaklínadlo na jeho opravu. Podávala jsem ho se sebevědomým úsměvem zmatenému Hagridovi. Zíral na mě jak na cizího člověka. Na druhou stranu byl potěšený, protože si myslel, že mi zvedl náladu. Nechtěla jsem ten moment kazit, takže jsem se tvářila taky tak.

„Hagride, díky za všechno, ale mám dojem, že musím ještě něco zařídit.“

„Dobře,“ odpověděl se zamručením a odložil můj hrnec stranou. Za velkého skřípotu křesla se zvedl. „Dávej na sebe pozor, Sophie. A nezapomeň, jsem tu vždy pro každého,“ mrkl a podal mi svou tlapu. Stiskla jsem ji vděčněji a silněji, než jsem měla původně v úmyslu. Znovu jsem vyběhla ze dveří rychlostí kulového blesku. Ale tentokrát s velkým širokým úsměvem.

Nakonec jsem toho obra měla docela i ráda.

Prozradím vám důvod své veselé nálady.

Nejen, že jsem si připomněla svůj Úkol, ale připomněla jsem si i jeho důležitost. Což vlastně znamenalo navýšení sebevědomí a spřádání nového plánu do blízké budoucnosti. Znamenalo to, že si před Malfoyem nebudu hrát na chudinku. Naopak jemu bych se měla vysmát do ksichtu. Pokud bude tvrdit, že jsme se spolu vyspali, budu se mu vysmívat, že mu ratochejl vlezl do té malé kebulky s mozečkem velikosti hrášku. A pěkně mu tam haraší. Jsem přeci jen Sophie Riddle. Dcera slavného čaroděje. A můžu být pyšná, že to já dostala úkol zabít Pottera. A ne on. Mám navrch. Mám důvod, proč se smát a bojovat až do konce.

To vše jsem si říkala, zatímco jsem si poskakovala zpátky směrem do své koleje. Mezitím uběhla už asi hodina a vybraní studenti stále mrzutě a unaveně uklízeli před Velkou síní. Proběhla jsem skákavě kolem nich a za velkého hvízdání jim i zamávala. Byli evidentně úplně mimo. Koukali na mě, jako kdybych si něčeho šlohla, protože si samozřejmě ještě pamatovali to uslzené děvče, které před hodinou fňukalo kolem nich na chodbě.

Jenže ta veselá nálada netrvala tak dlouho. Obrazu jsem samozřejmě dokázala bez problému říct Felix dies Nativitatis (Veselé Vánoce), což takhle vtipně změnila McGonagallová speciálně pro vánoční svátky, a já doufala, že to pak někdo urychleně změní na Tempus caedo (Čas zabíjení), jenže dál než do společenské místnosti jsem se nedostala. Grangerová se rozhodla šprtat se s úkoly i den po Vánocích a v novém svetru od maminky. Seděla na pohovce u stromku s několika dárky, v jedné ruce knihu se sešitem a tužkou, v druhé hrnek horké čokolády s dýňovou příchutí. Všimla si mé veselé nálady a naladila se sama tak, aby mi dala jasně najevo, že sama jednu má.

„Vánoce, Grantová.“ Schválně neřekla ani šťastný a veselý, ale ani jejich opak. Určitě by prohlásila hnusný a smradlavý.

„Velikonoce,“ ucedila jsem skrz zuby a raději zamířila směrem do dívčích ložnic.

„Hej! Vrať se!“ zavolala. Měla jsem co dělat, abych nepoužila jeden ze svých speciálně nacvičených vraždících pohledů. A že mi šly, sakra, dobře.

Místo toho jsem nasadila sladkou Sophie. „Ano?“

„Máš tu nějaký dárek.“ Zamávala s obálkou ve vzduchu a překvapivě nedělala žádné ksichty. Naopak mně to vyrazilo natolik dech, že jsem málem z těch dvou schodů, na kterých jsem už stála, spadla.

„Od koho… od koho to je?“ zakoktala jsem.

„Měla bych to vědět?“ ušklíbla se. Ty víš přeci vše, Hermionko. „Třeba tě Malfoy zve na další noc u sebe v posteli.“

Ovládej se. Ovládej se. Nepředstavuj si, že jí zapícháváš hůlku do očí. Nepředstavuj si, že jí házíš knížky do krbu včetně její urvaný hlavy. Klííííídek, Sophie.

Neodpověděla jsem a jen se tajuplně usmála. Obálku jsem jí vytrhla z ruky a zkoumavě si ji prohlédla.

„Nekoukala jsem do toho, i když jsem měla pokušení.“

„Když sis byla tak jistá, že je to od Malfoye, tak jsi ho ani mít nemusela. Mimochodem hezký svetřík,“ prohodila jsem, když jsem odcházela k sobě do pokoje a stačila s hůlkou ještě zamumlat zaříkadlo, které jsem se kdysi naučila jako jeden ze šprýmů, když jsem chtěla potrápit Severuse. Moje nová oběť – Hermiona Grangerová měla místo svého vyšitého jména na sobě: Ronova roštěnka. Stejně jí chtěla být.

„Necítím palce u nohou. Mám dojem, že mám zarostlý nehty. Brácha Charlie na to trpí. Víš, jak to bolí? On má jenom pravej palec, ale já mám snad všech deset prstů!“

„Ani bych se nedivil, Rone, ty si nehty nestříháš.“

„Ale, Harry! To není od toho. Sakra, ještě mám i puchejře. Nemáš taky puchejře?“

„Rone, nechceš jít rovnou na pedikúru?“

Stůl kolem nás na snídani vyprskl smíchy. Bylo to naposledy před prázdninami, co byla jídelna ještě docela plná. Sedla jsem si schválně k Potterovi, abych odposlouchávala. Začala jsem si totiž dělat poznámky, co všechno musím podniknout, abych byla ve svém Úkolu lepší.

Od Ginny jsem ráno na posteli našla malý zápisníček jako dárek. Byla zrovna v koupelně, takže jsem měla možnost prohrabat svoji sbírku šperků a vytáhnout nějaký nejméně používaný náušnice. Byly celkem výstřední a hodily by se spíš pro Lenku, ale stejně z nich měla velkou radost.

Ještě než ale vyšla, stala se menší událost, která mě opět nutila vymáčknout slzu. Narcissa mi poslala fotku malé Adriane rozbalující dárek ode mě. Narcisse jsem před Vánoci poslala vzkaz, jestli by jí dala malého plyšového medvídka, kterého jsem měla jako malá já. Schovával se v krabici na půdě a já se jen modlila, aby ho mezi vším tím bordelem moje tchýně našla. Naštěstí ano. A moje malá dcera měla z toho podle jejích vysmátých tvářiček několika zoubky obrovitánskou radost. Očička jí radostí svítila. Tou fotkou mi Narcissa udělala takovou radost, že jsem na chvíli přestala dýchat a s rukou před pusou si opět jen na chvíli zaplakala nad naším odloučením. Sevřela jsem fotku a dala si ji na chvíli k srdci. Pak jsem si ji urychleně schovala mezi své oblečení do přihrádky, aby ji nikdo jako čmuchalka Grangerová, nebo i Ginny nenašly.

Po důkladné sprše a vybírání čistého normálního oblečení bez nutnosti uniformy, jsem se konečně odhodlala sejít na snídani. Naštěstí jsem nepřišla ani jako první, ani jako poslední. Sedla jsem si k Harrymu, který se už s Ronem dohadoval o nejlepší kousek bábovky a zároveň vyprávěl i zážitky s plesu.

Právě nad Ronovýma nohama se smáli všichni kolem nás včetně mě. Možná bych i bývala zapomněla na Malfoye, kdyby neseděl o několik stolů dál přímo proti mně. Na tu dálku se mi zdálo, že má lehce opuchlé a začervenalé oči a rozhodně kolem sebe nešířil svou jedovatou náladu dál. S podepřenou bradou zíral mlčky na všechno jídlo před sebou. Na chvíli jsem ustala v mazání topinky a jen se dívala. Napadlo mě, že kdybych mu ukázala fotku naší dcery, třeba by byl veselejší. Opět se ale dostavily nešťastné vzpomínky a laskavost byla rázem pryč. Zvedl oči ve chvíli, kdy jsem se rozesmála nad další Harryho poznámkou. Setkala jsem se s Malfoyem pohledem a jako naschvál se přiblížila víc k Harrymu. Nepotřebovala jsem se podívat na jeho reakci, abych viděla, že sebou trhnul, prudce se zvedá a za mumlání svých přátel vybíhá ze síně. Můj úsměv to z tváře neodehnalo. Právě naopak.

Harry se na mě podíval a usmál se. Z jeho pohledu jsem vycítila, že mi důvěřuje. Že nemá ke mně žádné pochyby a patřím už i k jeho přátelům. Zamrkala jsem, abych dala najevo, že i já ho tak beru.

Kouzlo toho veselého vánočního okamžiku na chvíli pominulo, když si k nám sedla nakvašená Grangerová. Vraždila mě očima už z dálky.

A jéje, copak se stalo?

„Hermiono?“ zalapal Harry po dechu, když si prudce dosedla na lavici proti mně. Ron se podíval tím směrem jako Harry a začal se dávit vločkami.

I já jsem zírala. Málem – ale skoro jen málem – jsem vyprskla smíchy. V místě, kde měla Hermiona na svetru můj dárek k Vánocům, a sice sexy nápis o roštěnce, skvěla velká vystřižená díra. Ne, že by Hermiona byla perverzní a nevzala si pod to nějaký tričko nebo tílko, ale stejně to bylo komické. Metala kolem sebe blesky a mně obzvlášť nevyjímaje.

„Co se ti, proboha, stalo?“ vyjekl Weasley a pustil lžíci do misky.

„Někdo mi do skříně nasadil agresivní škrkny.“

„Ale škrkny nejsou jako moli,“ ozvala se Lenka, která si výjimečně přisedla k nebelvírskému stolu, „škrkny kradou vě-“

„Sklapni, Střelenko,“ neovládla se Hermiona, ale rychle obrátila list. „Omlouvám se, promiň. Jsem nějaká podrážděná.“

Lenka přikývla a nechala si na tváři jeden ze svých úsměvů. Obdivovala jsem její statečnost.

„Víte co? Půjdu se trošku projít, ani nemám hlad,“ ozvala se Hermiona a rychle odešla ze sálu. Všichni jsme ji sledovali se zamračenými výrazy.

„Co do ní vjelo?“

„Neudělal včera něco Ron?“

„To težko, Seamusi, to ona mi pošlapala nohy.“

Seamus pokrčil rameny a Harry se otřepal. Obrátil se ke mně. „Co budeš dělat o prázdninách?“

Další zvědavec. Musím jen opakovat svou nahranou písničku. „Nic. Potulovat se po hradě, doplňovat učení…“

„Ty nejedeš na prázdniny domů?“ ozval se překvapeně Ron. Asi nebyl zvyklý na lidi, co nemají rodinu, která by je nechtěla i o Vánocích. Kromě Harryho, ale ten jezdil s ním automaticky.

Zavrtěla jsem hlavou a smutně se usmála. „Ráda bych, ale táta má moc práce a já bych ho jen rušila.“

„Tak pojeď s náma.“

V tu chvíli jsem zírala na pudink, ale kdybych ho teď měla na lžičce, asi by spadl na stůl. Podívala jsem se na Rona a Harryho, a přemýšlela, kdo z nich to řekl. Překvapením jsem otevřela pusu, když na mě v očekávané odpovědi zíral Harry. Ron zíral stejně překvapeně jako já a pak vyjekl.

„No jasně, pojeď! U Weasleyů je každý vždycky vítán!“

Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem se vůbec nezmohla na slovo. Zjevně jsem si tak zvykla na představu prázdného programu o prázdninách, že jsem ani najednou nevěděla, jestli skutečně chci a je to dobré pro mou pověst. Co když se něco zvrtne? Jak se dám do kontaktu se Severusem?

„Já – asi – no, ráda bych, ale musím si to ještě promyslet. Měla bych rychle napsat tátovi a zeptat se ho. Aby mi to vůbec dovolil, chápete…“

Urychleně jsem si vymýšlela všechny možné výmluvy. Potřebovala jsem získat co nejvíc možného času.

„No jasně,“ přikývli unisono a usmáli se. Cítila jsem Harryho pohledy na svých zádech dlouho poté, co jsem spěšně opustila jídelnu.

Vyběhla jsem doslova tryskem, abych se dostala co nejdřív k jednomu známému kabinetu. Doufala jsem, že se teď Severus nenacpává vánočním cukrovím.

Zabušila jsem na dveře a chvíli vyčkávala venku. Pak jsem znova zabušila.

„To ani o Vánocích nebudu mít po-… ale, ale, Grantová?“

„Nazdar, starej páprdo, potřebuju s tebou mluvit.“ A nečekající na žádnou odpověď – vecpala jsem se k němu do dveří. Severus měl ve svém kumbálku plném lektvarů neskutečnej bordel. Mnoho lahviček a surovin vytažený venku před několika skříněmi. Zarazila jsem se v předchozí odhodlané a v duchu nacvičené řeči a otočila se na něj.

„Uklízíš si? Děláš si zásoby?“

„Řekněme, že si pojišťuju své přísady a lektvary před nečekanými hosty,“ promluvil svým arogantním tónem, při kterém se mu hýbala jen pusa, ale pohled jako by mu zamrzl. A bože můj, Snape odložil svůj plášť a teď se tu promenádoval v černém teplém svetru. Vypadal najednou… mladší.

Zašklebila jsem se. „To jsou teď v módě svetry?“

Snape se choval, jako by mou otázku přešel. „Tak, copak se děje, že jsi sem tak vtrhla?“

„Weasley a Potter mě k sobě zvou na Vánoce.“

Severus se zatvářil částečně překvapeně a částečně zamyšleně. Jeho odpověď/otázka mě dostala. „A co má být?“

„‘A co má být?‘ Nevím, co mám dělat!“

„Cos jim řekla?“

„Že potřebuju dát vědět otci a všelijaký takový řečičky o přemýšlení.“

Severus hodnou chvíli mlčel. Přecházel po místnosti a mnul v ruce jeden z jeho lektvarů. Když jsem si chtěla na jeden sáhnout, plácl mě po ruce. Ani jsem nevěděla, že se dostal tak blízko.

„Au!“

„Musíš jet,“ rozhodl nakonec.

„Cože? Vážně? A zvážil jsi všechna pro a proti?“

„Hm… ano.“

„A co dát vědět Vol- … Pánovi zla?“

„Zbytečně bychom to komplikovali. Navíc si myslím, že je mu jedno, jak se k Potterovi přiblížíš, ale hlavně že to uděláš.“

„A ty si myslíš, že ho za ten týden, dva, sbalím? Vždyť jsi to viděl – pozval na ples Ginny Weasleyovou.“

Znovu se mu na tváři usadil velký škleb. „Zatímco si slečna Grantová užívala vydatné pozornosti pana Malfoye, že?“

„Já? O čem to-“

„Nezapírej to, Sophie, Malfoy tu byl.“

„COŽE?!“ vyjekla jsem tak nahlas, že se to rozléhalo snad až po celém jezeře. „A co tu chtěl?“

„Chtěl ti dát tohle.“ Severus z kapsy hábitu vytáhl dopis. Nebyl v žádné obálce, takže ho musel rozhodně číst. „A jestli se ptáš, ano, četl jsem ho. Ale domyslel jsem si vše ještě předtím, než jsem začal, když tu ještě byl. A důrazně jsem mu řekl, aby se k tobě raději ani krokem nepřibližoval. Jsi tu přece z jiného důvodu, ne? Navíc ten nápoj lásky a touhy jsi připravila výtečně. Účinky jsem cítil až do Velkého sálu, takže jsem pochopil, že bys sama takové rozhodnutí, abys strávila noc s panem Malfoyem, neudělala. Nemám pravdu?“ Popadl jeden kufřík a zavřel za sebe dveře od kabinetu. Na chvíli mě tu nechal samotnou s vyraženým dechem a třesoucíma se rukama.

Rychle jsem rozložila dopis a začala číst:

Nejdražší Sophie,

kdybych byl v psaní omluv tak dokonalý, jako je má maličkost, určitě bys už byla u mě a přijímala mou omluvu. Nedokážu vyjádřit ani slovy, jaké jsem měl pocity z předešlé noci. Doufal jsem, že ta láska, která se mezi námi již nějakou dobu rodila, konečně vzplanula. Asi jsem se musel mýlit. Nechápu, co jsem udělal, co jsem řekl, či co jsi o mně opět zjistila. Rád bych to věděl – a jak rád! – ale mám dojem, že se to nikdy nedozvím. Moje tušení mi však dává vědět, že se ti vrátily vzpomínky na onu dobu. Nikdy toho nepřestanu litovat. Nikdy jsem ti takhle nechtěl ublížit. S klukama to byla kdysi sázka. Ale za jakou cenu? Že jsem ublížil dívce, ke které jsem už něco cítil již tenkrát. Mám dojem, že jsem se změnil. Že nejsem už ten rozmazlený a ufňukaný Malfoy, kterého jsi znala. Ano, musel jsem se změnit. Jenže jako důvody uvádím dva – tebe a naši dceru Adriane. Ze srdce vás obě miluji nade vše. Jste má rodina. A já doufám, že jednoho budeme spolu. My dva a naše dcera. A ne, nezakládám si na tom, abychom měli příjmení Malfoyovi a bydleli u rodičů v Manoru. K dokonalému štěstí mi postačíte jen vy dvě, ať už budeme společně kdekoliv. Kéž bych své chyby mohl odčinit. Děkuji za ten nejkrásnější dárek k Vánocům, Sophie, že jsem si opět mohl připadat milovaný.

D.M.

Všem přeju dodatečně krásné Vánoce i svátky. Snad jste si je pořádně užili a odpočinuli si. :) Přeju také krásný Silvestr, ať už ho trávíte doma s rodinou nebo přáteli, a vše nejlepší do nového roku, ať stojí múza při vás a hlavně ať máte zdraví. Věřte mi, važte si ho. :)

Pro info: Příště se můžete těšit na Vánoce u Weasleyů. :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), Eliza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 12: