OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všemocný - kapitola 3.

28.06.2013 (12:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1058×

Byla vystrojená; načančaná ve svém učitelském kostýmku a s brýlemi na nose. Na obličeji jí opět pohrával ten nepřítomný pološílený úsměv. Byt byl dočista uklizenej, že ani smítečka prachu byste zde neobjevili, i kdybyste se snažili sebevíc hledat. Okna se leskla a okolo byl cejtit citronovej chemickej prostředek na sajrajt všeho druhu. Snažila se zvládnout únos dcery po svém, to ano, chápal jsem to, ale právě tohle jí mohlo dostat ještě do hlubšího stavu sebezatracení. Nikomu nikdy neprospělo potlačovat své emoce. Kolikrát se o tom ještě musela v životě přesvědčit, aby to přijala?

Bylo třeba, aby se vypovídala, dostala zlobu ze sebe ven… i smutek a strach.

Tohle ji zničí.

Ne. Omyl. Tohle zničí nás oba.

„Máš hlad?“ zeptala se a položila na stůl talíř se zapékanými těstovinami. „Vařila jsem,“ prohodila.

„Mami?“ zapochyboval jsem. „Co to provádíš?“ povzdechl jsem si. Tohle nebylo zcela normální, a právě proto jsem byl nucen dospět k jednomu nesnadnému závěru. „Snažíš se předstírat, že je všechno v pořádku?“ obviňoval jsem ji. A právem. „Ale tak to není,“ hlesl jsem. Její tajemství bylo odhaleno, bojovej plán prozrazen.

„Co to povídáš, zlato?“ nervózně se ošila. „Vše je tak, jak má být. Podívej!“ Mávla rukou kolem sebe. Ale já jsem nepotřeboval její gesta k tomu, abych si všimnul, jak to tady celý vyšňořila a vygruntovala. Takový změny by si všimnul i slepej, to mi věřte.

„Tak fajn,“ zamumlal jsem. „Kde podle tebe teď Ann je?“ položil jsem jí útočnou otázku, aby mi pomohla objasnit, v jakém stavu se momentálně nachází.

„No, přece ve škole, a pak jde na trénink roztleskávaček přece,“ hájila se. „Tak nedáš si?“ mávala mi talířem před obličejem. „Pěkně to voní, viď? Dala jsem si záležet. A dokonce jsem použila i novou omáč…“

„Tak dost! Proboha! Vzpamatuj se!“ zakřičel jsem. „Nezajímá tě vaření a ani žádná zkurvená nová omáčka, jasné? Tebe momentálně akorát zajímá, kde je Ann a jak na tom je! Jestli jí někdo neublížil… jestli ji ještě někdy uvidíš,“ zašeptal jsem. „Tak se, proboha, vyser na vaření. Nechci, aby ses zhroutila, ovšemže ne, ale nemůžeš potlačovat to… svoje pocity. Není to přirozený. Jdi do práce, svěř se kolegyním. Hlavně dělej něco jiného, než je štrikování a vaření! Nesnášíš to!“ bouchnul jsem ve zlosti do skříně, která pod mou ránou bolestně zaúpěla. Její zaskřípání však nepomohlo matku probrat ze snového dokonalého světa, ve kterém neexistuje kriminalita.

„Já ti nerozumím, Logane. Asi jsi přepracovaný. Možná by sis měl jít lehnout. Nechci, abyste se se sestrou hádali, až dorazí na večeři domů,“ mluvila monotónním hlasem s očima upřenýma do země.

Vlastně myslím, že to podvědomě věděla. Musela cítit, že ona atmosféra je mnohem hustější než obvykle. Takže jestli si její chorý mozek skutečně vytvořil lživou iluzi, pocity přeci oklamat nemohla. Tak proč to předstírala? Proč pro ni bylo jednodušší žít ve lži? Vlastně na to byla ještě jednoduší odpověď… to jen já jsem nechtěl hrát hlavní roli ve stupidní komedii.

Neustál jsem to. Třísknul jsem dveřmi jako malá puberťačka a zmáčknul rychlý vyzvánění. Asi pětkrát to zazvonilo, než mi to doktor Harrison konečně vzal.

„Haló? U telefonu doktor Harrison,“ ohlásil se.

„Můj nervovej systém hlásí výpadek, doktore,“ zavtipkoval jsem, abych se trochu uvolnil.

„Prosím? A kdo volá?“ Byl zmatený. Nepoznal mě. Ostatně už to bylo nějakou dobu, co jsme spolu mluvili naposledy.

„Logan. Logan McCarthy,“ připomněl jsem se mu.

„Ááá, už si vzpomínám. Dobrý den, mladý muži. Co pro vás mohu udělat?“

„Spíš pro mou matku,“ upřesnil jsem.

„Ano, ano. Donna. Jak se má?“

„Právě proto volám. Něco… víte něco se s ní děje. Těžko se to vysvětluje po telefonu. Nemohli bychom se sejít a popovídat si o tom?“ naléhal jsem neodbytně.

„Víte, momentálně mám dost nabytých schůzek. To víte, pacienti. Můj diář je skoro plný.“

„Prosím, doktore, kdyby to nebylo naléhavé, tak bych vás neobtěžoval,“ přemlouval jsem jej. „Nevím si sám rady. Nikdy jsme spolu zrovna dobře nevycházeli. Chci, abyste mě pochopil. Já se snažím, opravdu se snažím, ale mohlo by se stát, že už to dlouho nevydržím a…“ Chtěl jsem říct něco ve stylu, že ji zabiju, uškrtí vlastníma rukama nebo tak podobně, ale radši jsem se ovládnul. „Prostě potřebuju vaši pomoc.“ Nejen jednou mě totiž už něco tak hrůzného, jako sprovodit ze světa svou vlastní matku, napadlo. Ale vždy jsem byl naštěstí silnější než ona myšlenka.

Doktor se na chvíli odmlčel. „Dobře,“ svolil. „Přijďte za mnou do sanatoria. Pokusím se uvolnit a najít si na vás čas.“

„Děkuji vám mnohokrát.“ Hovor jsem ukončil. Byl jsem doktoru Harrisonovi tolik vděčný. Sám jsem nevěděl, co si počít. Třebas by matce prospělo pobýt si pár dní v ústavě. No dobře, patrně asi ne, ale mně by to dalo možnost něco změnit. Udělat něco, jednat anebo se nějak prostě zařídit. Připravit matce prostředí pro tvrdej návrat. Domov bez dcery.  A to pro ni bude kurva těžká změna.

Alespoň dokud se Annie nevrátí domů. Dokud se nevrátí domů! A ona se vrátí! Byl jsem ochotnej pro to udělat všechno.

Okamžitě a bez přemýšlení jsem matku zanechal činnosti, kterou momentálně dělala, a vyjel si mezi blázny. Jedna část mého já se zabývala myšlenkou, jak jsem mohl dovolit, aby matku vždy umístili sem, mezi tak neuvěřitelný schránky bez duše. Jednomu by se tady z toho chtělo brečet. První si namotával stále tkaničku na prst, další se jen kýval zepředu dozadu a jiní mluvili sami pro sebe. Přitom ona se od nich tolik lišila. Maximálně byla apatická, nepřiznávala si realitu anebo mluvila z cesty, zkrátka nesmysly, když už na to přišlo, ale jinak se chovala naprosto přirozeně.

Najednou jako bych zapochyboval o správnosti svého rozhodnutí, nechat ji tu si opět na pár týdnů odpočinout. Nutkavý pocit mě přiměl zapřemýšlet, zdali by to mámě nemohlo víc ublížit, než pomoct. Naneštěstí jsem se nestačil otočit včas k odchodu, když mě zahlédl Harrison. Ten chlap se prostě opozdit nemohl.

„Pane McCarthy! Tady!“ zvolal od dvojice pacientů. Pokýval jsem mu na pozdrav, ale nijak jsem se nehnul. „Počkejte zatím u mě v kanceláři. Jen co to půjde se tam za vámi zastavím,“ nabídl kultivovaným hlasem, z nějž čišela autorita. Ach, ti doktůrci.

Jeho kancelář byla strašná. Bílý stěny s diplomy, stůl s rodinnými fotografiemi a pár dalších cinkrlátek, patrně jako dík od pacošů. Znuděně jsem se svalil do křesla a doufal v jeho brzký příchod. Nic by mi neudělalo větší radost, než to tu co nejdřív vyřídit a vypadnout. Jenomže Harrison na sebe nechal dlouho čekat. Sotva mi nepadala brada na prsa, když se ráčil dorazit.

„Doktore!“ Vstal jsem a potřásl si s ním rukou. „Děkuji, že jsem se mohl stavit tak brzy.“

„Maličkost, mladíku. Tak povídejte,“ pobídl mou maličkost.

„Víte, matka…“ Nevěděl jsem, jak začít. Stále dokola jsem přemýšlel nad tím, co by bylo dobré vynechat a co naopak zdůraznit. Bohužel se mi však nepodařilo rozdělit si důležité od nepodstatného. Díky bohu za empatie tohohle postaršího muže… vycítil můj neklid a začal raději sám. Psychouš je prostě psychouš. Má vás dokonale prečtenýho. Určitě si mě taky analyzoval.

„Ano. Donna. Pročítal jsem si zpětně v pár minutách její složku, ale domníval jsem se, že už je vše v pořádku. Pokud se vyskytly deprese i při braní léků, tak se obávám, že…“ Nikoliv, doktore! Teď se pletete! Je to horší!

„Vyskytly se nové skutečnosti,“ skočil jsem mu nevychovaně do řeči. „Annie, moje sestra, beze stopy zmizela. Donna… teda, má matka to nese opravdu špatně. Cítila k ní velké poutu. Já tu mateřskou lásku zas tak nechápu, víte? Ale byla na ni dost vázaná…“ Možná, že vázaná bylo špatné slovo. Definoval bych to jako závislost, které si Ann sice patrně nevšimla, ale já, jako třetí nezávislá osoba, ano.

„Víc než na vás, pane McCarthy? Cítíte se od matky nějak emocionálně odloučen? Ukřivděn?“ propaloval mě pohledem. Tak dost! On to opravdu dělal! Měl by mě hezky rychle přestat analyzovat, anebo se o to aspoň pokoušet. Jinak s ním raději přeruším spolupráci.

„Tady přece nejde o mě. Navzájem se nepotřebujeme.“ Nelhal jsem. Cítil jsem to tak. Za tím jsem si stál. „Jen ji potřebuju postavit opět na vlastní nohy. To je vše.“ I když jsem chtěl, vykašlat jsem se na ni nemohl. Byl bych dalším, kdo by jí podkopl nohy. A to jsem vlastní matce udělat v takovém momentě nemohl. Byl jsem možná hajzl, jak sama říkala, zkaženej kriminálník, ale tohle bylo… neetické? Jít proti ní, když byla na dně? Dorazit ji? Přejet buldozerem?

Doktor si povzdechl. „Dobře, Logane. Mohu vám říkat Logane, že?“ Přikývnul jsem. „Tak tedy Logane, říkal jste něco o zmizení vaší sestry. Promiňte mi, že jsem tomu tak lehkovážně nevěnoval zpočátku pozornost. To bylo neomluvitelné, řekl bych až necitelné,“ omlouval se. „Je tomu už dlouho?“

Vše jsem mu vysvětlil a dopodrobna popsal matčino chování.

„Víte… to je jasné popírání skutečností. Opět.“ Mluvil spíše pro sebe, než-li pro mě, a něco si poznamenal. „U vaší matky nic neobvyklého. Tak se s tím vším snaží vyrovnat. Ano, vím. Může se vám to zdát nepochopitelné, ale pro ni patrně jediné přijatelné řešení. Třeba nebylo v jejích silách podívat se na to reálně. Zvolila cestu, která pro ni byla jednoduchá.“ Nic nového. Na to jsem nemusel bejt studovanej, abych to poznal. „Rozumějte, taková špatná svépomoc,“ dodal tiše.

„A co s tím?“ Byl jsem netrpělivý.

„Zkusíme nasadit jiné medikamenty. A doporučil bych okamžitou ústavní terapii,“ naléhal. „Měli bychom se pokusit zastavit jisté vyústění dříve, než nastane. A to je v tomto případně více jak jasné. Stálé a nabalované potlačování pocitů musí vždy vyústit v nějaké zhroucení. To víte moc dobře. Upřednostňuji prevenci.“

„A jste si jist, že by nebylo vhodnější ambulantní léčení?“ snažil jsem se mu najednou vymluvit rozhodnutí, pro které jsem si sem původně přišel. „Nechtěl bych se nějak dotknout vašeho mínění, doktore, ale… no, ti lidé tady kolem… jak by jí mohl pomoct kontakt s nimi? Chci říct… nepřitíží jí to? Nebude si myslet, že jsem se jí tak chtěl zbavit?“ Ostatně možná právě toho jsem se bál. Nebyla by daleko od pravdy. Zpočátku.

„Nemějte obavy, Logane. Zde bude v dobrých rukách. Osobně na ni dohlédnu. Navíc nikde není napsáno, že se musí držet v přímém kontaktu s těmito pacienty. Jsou tu i jiné místnosti, i když volně přístupné.“ Viděl však, že nejsem spokojen s konečným vyústěním. „Věřte mi. Pakliže to nezastavíme včas, přejde to k úzkosti, panickým návalům a skončí to zhroucením. Musíme se pokusit tu represi zastavit, anebo máte jiný názor?“ tázavě pozvedl levé obočí. Ten chlap se mi snad zdá! Copak jsem mamo-vrah?

„Samozřejmě, že ne,“ ohradil jsem se nevěřícně. Přiložil jsem si prsty ke spánkům a hrubě si je promnul. „To se mi zdá. Tohle všechno se mi jen zdá!“ šeptal jsem.

„To bude dobré. Uvidíte. Čas je ten nejlepší lék,“ filozofoval.

„Jenomže toho moc není,“ zaskučel jsem. „Tak tedy dobře,“ řekl jsem po dlouhé odmlce. „Ještě dnes ji přivezu. Budete mít pro ni pokoj tak brzy?“

„Samozřejmě,“ ubezpečil mě.

Dál jsme se nebavili. Nebylo o čem. Rozhodnutí padlo. Co jsem dělat měl, jsem moc dobře věděl, akorát následků jsem se bál jako tenkrát, když jsem byl ještě malej kluk a myslel jsem si, že mám bubáka pod postelí.

„Mami,“ oslovil jsem ji, jak nejněžněji jsem dokázal. Jenže můj hlas zněl bohužel stejně hrubě jako vždy.

„Hm?“ nepodívala se na mě. Ani hlavu mým směrem neotočila.

„Pojď si sbalit pár věcí. Odvezu tě někam, kde tě daj zase dohromady, okej?“ broukl jsem a už vytahoval zpod postele její červenej kufr, do kterýho jsem počal házet jednotlivý kusy jejího šactva.

Nepomohla mi… nereagovala?

„Fajn! Sbalím ti sám. Kašli na to. Proč bys mi pomáhala, že?“ rozčílením jsem zaskřípal zuby, zatímco ona dál nečinně seděla. Nedělala si starosti s tím, jestli jí balím vše, co potřebuje, a dokonce ji ani nevadilo, že se jí jako její syn hrabu ve spodním prádle a balím ho spolu s hygienickými potřebami a dalšími podobnými zbytečnostmi. Na co měla v koupelně tolik krémů jsem taky nepobíral. Prostě jsem jí hodil do tašky první, kterej mi padl pod ruku, a tak jsem to udělal i s šampónem a rtěnkou. Na co, proboha, měla tolik odstínů? Červená jako červená! A jsou lepší ty bílý srolovaný vatičky se šňůrkou, anebo vložky? A potřebuje to vůbec ještě moje matka? Tohle bylo tedy víc jak nepříjemný. Asi nebyla tak stará, takže jsem na to sáhnout musel. Raději jsem to však zabalil na samé dno. Hlavně nad tím víc nepřemýšlet.

Máma zavzlykala a pak něco nesrozumitelného zamumlala, čímž mě vytrhla z proklínání kosmetického průmyslu a ženskejch potřeb. Zapnul jsem tašku a sehnul se k ní; podebral jsem ji za loket.

„Půjdeme,“ promluvil jsem rozhodně. Přikývla. Nijak mi to nestěžovala. Nesnažila se za jízdy vystoupit z auta nebo mi vyhrožovat sebevraždou. Absolutně nic nebojkotovala. Nechala se s pokorou odvést. Patrně cítila, že to bylo to nejlepší řešení, a proto, když jsem na místě zastavil, poslušně vystoupila a postavila se vedle doktora a sestřiček.

Ještě než si ji však stačili odvést dovnitř, se na mě naléhavě podívala. „Zlato?“ Natáhl jsem k ní ruce a přidržel ji. Klopýtla ke mně. „Najdi ji! Najdi ji a přiveď mi ji. Rozumíš?“ Z oka se jí vykutálela neposedná slza. Nevěděl jsem, co na to říct. „Tak Logane!“ žadonila. „Slib mi to!“

„Slibuju, mami,“ řekl jsem a upsal se tak ďáblu.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všemocný - kapitola 3.: