Volání noci - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

4. kapitola... Probuzení a nečekaný návštěvník a baseballová pálka a nakonec práce v Bestii a smlouva...
Přeji příjemnou zábavu a snad se bude líbit... ;-)

25.09.2011 (12:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1836×

4. kapitola

Usmála se. Samozřejmě, že to byl Will. Lehla si do postýlky a přemýšlela, co by mu mohla koupit. Asi čokoláda nepadá v úvahu. Nevadí. Něco seženu, přemýšlela v duchu, ale nic už nevymyslela, protože jakmile zavřela oči, usnula.

Zdály se jí prapodivné sny. Chvíli ji honily stromy, pak králíci s lidskými hlasy. Prostě to bylo šílené a nakonec ji obalila cukrová vata a růžová. Po poledni se probudila a zacítila vůni vařeného jídla. To je divný, pomyslela si. Odhodila deku a pod postelí vytáhla baseballovou pálku, kterou má od svých pěti let a kráčela potichu do kuchyně. Byla v obýváku, když uslyšela šramocení po kuchyni. Sevřela pálku, tak jak jí to učili kluci. Připomněla si kroky. Držet ruce pevně, rozkročit, lokty na úrovni ramenou a máchnout! Blížila se jako myška. Už byla za rohem. Skočila a málem praštila pálkou někoho, koho určitě nečekala.

„Do prdele! Chceš mi způsobit infarkt?" křikla na osobu v její zástěře na vaření a s chňapky na rukou.

„Durag! Ježíši, ty si mě vylekala," lekla se Irina a zdvihla ruce nad hlavou. Otočila se a začala řvát smíchy. „Co sis myslela? Chtěla jsem tě překvapit teplým obědem a ne tě strašit."

„Pche, já se nebojím, jen jsem se lekla. Příště dej dopředu vědět," řekla jí Rory a pálku hodila na sedačku.

„Sedni si!" přikázala jí Irina. Otevřela skříňku na hrnky a z kávovaru jí nalila čerstvě uvařenou kávu. Položila ji před ni a ještě přidala mléko a cukr.

„Pro mě?"

„Da a pij," zase jí řekla Irina a vyndala z trouby maso s brambory. Vonělo to skvostně. Tak domácky. Ze skříňky vzala talíře a nabrala jim pořádnou dávku. Položila na stůl a přindala ještě příbory. Rory na to koukala vyjeveně. Bylo toho jako pro vlkodlaka.

„Hmmm," mumlala Rory, když konečně dojedla i ten poslední kousek jídla. „Bylo to výtečné," pochválila Irinu. A opravdu, dokonce snědla celou porci, co jí nandala. Nenechala ani ždibeček.

„Spasiba, já to učila od narození. Vařit je moje, ehm, jak vy to říkáte? Jo, vášeň," konečně dořekla.

„Irino? Jak dlouho si tady v Americe?" Musela se zeptat, byla zvědavá, protože její mluva byla velmi dobrá.

„Asi dva roky. Žila jsem v Russia, ve vesnici se svým přítelem. Měli jsme jet nakoupit a po cestě v autě nás něco napadlo. My mysleli, že to medvěd, ale nebyl. Nikola to nepřežil, ale já ano. Tam mě našel v nemocnici Sebastian. Byl tam na cestách. Zachránil mě a přivedl sem. Jsem mu moc vděčná. Je možná moc přísný, ale záleží mu na jeho smečce. Má srdce na pravém místě, sice zlomené, ale má ho," dovyprávěla.

Aurora se nad tím zamyslela. Měla nejspíš pravdu, ale když ho uviděla. Věděla, že to bude problém a nedopustí, aby se zase spálila. Nesmí, už ne. Když si vzpomněla na to, jak s kluky vyváděla a dělala blbiny. To jí asi nejvíc bude chybět, ale to že odešla, bylo to nejlepší řešení.

„Jo, hele," vyhrkla Irina. „Toto si měla ve dveřích." Podala jí papírek. Rory ho otevřela.

Uvidíme se brzy ráno. A nic po tobě nechci. Will

Stálo tam. Bude si muset před vlky dávat pozor, koho si vede domů, jestli ucítí, že tady žije upír... No nebude to hezké.

„Dík," zamumlala potichu.

„Nechceš mi radši vysvětlit, proč to smrdí jako upír?" Pozvedla obočí Irina. Aurora vstala a šla mýt nádobí. Když se uklidnila a domyla ho. Otočila se na Irinu, která ji sledovala přísně. Stála u okna a vyhřívala se na sluníčku.

„Je to můj pan domácí," shrnula to jednoduše. Radši.

„Děláš si srandu? Vždyť to démon. Da. Ty máš ráda problémy." Vykročila k ní.

„Will... Je hodný a nekouše své podnájemníky a je to můj kamarád."

„Až to doví Sebastian, on tebe přetrhne jak hada," hrozila jí.

„Ale ty si má kamarádka, ta nejlepší a tak mu to neřekneš," šla na ni chytře. Irina se zastavila a vykulila oči.
„Já tvá nejlepší kamarádka?" zeptala se nevěřícně. Rory jí to odkývala a v Irininých očích se zatřpytily slzy. Došla k ní a objala ji silně a pevně. Vzlykala jí nad hlavou a Rory ji utěšovala. Ano, je její kamarádka a jediná za celý život. Už včera to poznala. Ona věděla, jaká je a přesto na ni byla hodná a dneska jí přišla uvařit.

Odtáhla se od ní a podívala se jí do očí. „To neznamená, že to nedoví se Sebastian. On je chytrý," řekla jí Irina.

„Ale zatím se to od tebe nedozví, až se to dozví, já ho zpacifikuju." Mrkla na ni.

Irina najednou poskočila. „Rychle, rychle za půl hodiny máme být v práci a ty si ještě v pyžamu. Šup do koupelny a převlíknout," popoháněla ji. Strčila ji do koupelny. Tak si rychle umyla i vlasy. Vyfénovala, oblíkla džíny a tričko. U dveří si vzala botasky a batoh a obě upalovaly k Auroře do auta.

Stihly to jen tak tak. Měly ještě sotva pět minut, když dojely před bar Bestie. Vešly dovnitř a rovnou do šatny pro zástěry a bloky. Rory si tam odhodila batoh a mobil si radši nechala u sebe. Když si nazula pracovní tenisky, všimla si, že má ponožky každou jinou. No, hold spěchala. Postavila se před bar a řadila sklenky do vitríny i s lahvemi.

„Rory!" ozval se křik. „Do kanceláře k šéfovi," objevil se před ní Quinn. Nechala práci a vydala se dozadu k Sebastianovi. Zaklepala se slušnosti, ne že by z něj měla respekt.

„Pojď," řekl přes dveře hlas Sebastiana, ale nebyl zrovna přívětivý. Opatrně vešla, přece jen měla nějaký pud sebezáchovy. Seděl v křesle před velkým stolem, kde se to hromadilo papíry. Stoupla si před něj a čekala. Asi něco hledala a nemohl to najít. Protože otevíral všechny dvířka a skříňky. Prohlídla si ty papíry. Většinou účty a korespondence baru. Sedla si. Všimla si i své pracovní smlouvy. Bylo tam totiž celé její jméno i s datem narozením.

Vzala do ruky její papír a četla zatím, co on něco hledal. Vrčel u toho, ale nebála se. Měla z toho takovou tu škodolibou radost. Něco si pod neviditelnými vousy mumlal. Dozvěděla se, že má právo na nedělní volno a prázdniny. Dvakrát do roka čtrnáct dnů. To znělo slibně. Provize nebyla malá, spíš nečekaně veliká. Bude muset pomáhat smečce, když bude zraněná a nad barem s hosty. Na telefonu pořád dostupná. S tím se počítalo. Má zákaz bojovat. Ach, ti chlapi, vzdychla si. A jídlo a pití zdarma. Mňamka.

Sebastian vystřelil z křesla a vydal se přes celou místnost k telefonu a otevřel dostupný šuplík. „Kam jsem to dal," říkal si stále dokola.

„Co?" ozvala se konečně Aurora.

„Tvou smlouvu," řekl otráveně. „Budu ti muset přepsat novou." Musela se pousmát, ale chtěla ho nechat v tom ještě vymáchat. Proč by si neužila legraci zadarmo. Sebastian se sklonil u dvířek a jí se naskytl nádherný, přímo senzační výhled na jeho sexy zadek. Byla to paráda. Byl určitě pevný a svalnatý. Úplně si dokázala představit, jak by ho stiskla při sexu a zarývala do něj své nehty. Poklepala hlavou a tváře se zbarvily do ruda. Musela se zhluboka nadechnout, aby tu vizi vyhnala z hlavy. Polil ji pot. Stále hledal onu smlouvy, kterou ona držela v rukou.

„Myslíš tuhle?" Ukázala mu na papír v rukou s úsměvem. Zachmuřil se na ni a přešel k ní a smlouvu si prohlédl.

„Jak dlouho už ji máš?" zeptal se hrubým hlasem. Pomyslel si, že ho zase dostala. Nejdřív tím provrtaným pohledem před barem a teď? Zase.

„Co jsem přišla," odpověděla mu lehce. Vřelo to v něm. Uvědomoval si to, ale nedokázal to ovládat. Působila to jen ona.

„Taky si mohla dát vědět," vytkl jí.

„Promiň." Ale vůbec jí to líto nebylo. Líbilo se jí to. On to poznal. Raději by to měl nechat nebo se ještě něco stane. Rozhodně jí nesměl ublížit. Max by ho zabil.

„Takže souhlasíš?"

„No jasně, že jo," odpověděla rychle. Práci potřebovala, i když má být pod dohledem. Což se jí samozřejmě nelíbilo, ale peníze líp voní.

„Fajn. Podepiš a můžeš začít," hnal ji. Nechtěl se ještě víc zesměšnit. Tahle holka mu přivede smrt, podle hovoru, co vedl s Maxem. Prý hotová mluvka a tvrdohlavec. Přesně řekl.

Rychle to podepsala, začalo tam být trošku dusno. Vstala a pomalu přešla ke dveřím.

„Kdybys potřeboval sekretářku? Řekni si. S papíry to umím," řekla mu hravě a věnovala mu šibalský úsměv.

„Promyslím to." Odešla. Jo, tahle holka je, prostě je, jaká je. Uvědomil si. Líbilo se mu to a zároveň to na sobě nenáviděl. Už nechtěl, ale ta vlčí záležitost je prohnaná. Nedá se obejít. Ona je jiná, to věděl určitě, ale co když bude jako jeho bývalá. To nechtěl. Musí ji nejdřív poznat. Ale už podle toho věrného a lesku v očích věděl, že má dobré srdce.

3. kapitola ☼ 5. kapitola

Takové menší škádlení... Líbilo? Doufám, že ano... No a v příští kapitolce dojde ke zvratu. Asi si myslíte, že je na to brzy, ale nebojte. Nebude to lehké. ;-)

Příští kapitolka nevím, kdy přibyde, ale nejspíš až v neděli... Jsem zvědavá na vaše názory a zatím se mějte Vaše Petronka91 ;-)

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování