OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volání noci - 3. kapitola

23.09.2011 (16:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2161×

Ana Johnsson - We Are

3. kapitola

„Jsem Aurora Jensonová a beru tu práci." Stále se mu dívala do očí. Byl už popuzený a silně naštvaný. Začal vrčet a nahýbal se přes bar. Přeskočil a stoupl si před ni. Věděla, že to udělá a necouvla. Přimhouřil oči a zavrčel výhružně. Vycenil zuby. Oči teď byly ryze zlé a vlčí. Do jakého maléru ses to zase dostala, povzdechla si Rory.

„Sebastian a nevyzývej, když na to nemáš, vlče!" zavrčel na ni. Otočil se a šel za bar domýt nádobí. Někdo jí položil na rameno ruku. Vykřikla a ohnala se po tom. Chytla ruku a přetočila ji, dotyčný se natáhl na břicho s dlaní v bolestné poloze. Kolenem si ho přidržovala.

„Hej, hej, au, au. Stačí. Fajn zvítězilas. Pusť mě," pípl dotyčný muž dvakrát tak větší než ona sama. Pustila ho a on se vyšvihl na nohy. Slyšela za sebou zavrčení, ale nevšímala si ho.

„Jsem Quinn." Podal jí ruku. Přijala a on pokračoval, „první rada: nerozčiluju alfu, jo? Druhá: viděla si nápis? Tady se nemlátí. Můžeme tě na dobro vyhodit, ale můžeš se bránit," upozorňoval ji Quinn. Byl zrzek, ale obrovský. Musela předklonit hlavu, aby vůbec na něj viděla.

„Fajn, příště na mě nesahej," řekla mu tvrdě.

„Ok a teď se mazej převlíknout. Buď ráda, žes nedostala nakládačku." Doprovodil ji do šatny, kde vytáhl zástěru s logem. Dal blok a tužku. Postavil ji za bar. „Tohle umyj a ukliď. Stoly jdou podle hodinek. Dole je seznam cen... a vítej," řekl a odešel si za prací. Nestačila ani říct slovo. Podívala se na hodinky. Musí zavolat aspoň Willovi, aby počkal na nábytek. Povzdechla si a zavolala mu.

Ozval se jí záznamník. „Ahoj, tady Will... Momentálně nejsem doma nebo spím. Zanechte mi vzkaz." Píplo to.
„Wille? Tady Rory, prosím tě. Našla jsem si job a mají mi kolem sedmý přijet stěhováci. Můžeš jim otevřít byt a ať to tam nastěhujou? Já si to, když tak pak sestavím a zaplatím za jejich odvoz. Končím ve čtyři. Díky Rory," domluvila a šla teda na to nádobí.

Právě ho myla, když se jí u ucha ozval hrubý a sametový hlas: „Volání v pracovní době je zakázáno," řekl jí Sebastian.

„No dovol! Vzali jste mě narychlo. Včera jsem se přestěhovala, musela jsem dneska koupit nábytek a přece nenechám nábytek stát před domem. To jsou pak vyhozené peníze, když mi ho ukradnou," rozčílila se Aurora.

„To mě ale vůbec nezajímá. Chceš práci? Nevolej a makej!" řekl jí autoritativně. Bála se ho, ale nedá nic najevo. Ona je Aurora, ne hloupý pes.

„Ty!" Namířila mu na hruď prstem. „Ty mi nebudeš poroučet! Ty jeden arogatní chlupatej psisko!" řekla mu a začala trochu litovat, ale nesmí ustoupit.

Z hrudě mu vyšly hluboké vibrace. Celý se třásl. Oči mu žhnuly zlatou nenávistí. Ani si nevšimla, že mají obecenstvo. Ale nesměla couvnout, nikdy necouvla. Byla tvrdohlavá a paličatá. Vrčel a musel se hodně přemáhat, aby se neproměnil. Přestal se třást a dýchal přerývaně. Pohlédl na ní.

„Ty máš, co říkat. Drzá vlčice, co neslyší měsíc," urazil ji už klidně.

Ne. To neřekl, že ne. Zuřila a hodně. Nikdo ji urážet nebude. Praštila s utěrkou. Hrdě se mu podívala do očí. „Sere tě to? Asi ano, když si mě takto nazval. Fajn, jak chceš," otočila se na podpatku a kráčela otírat špinavé stoly a rovnat menu.

Jen na ni nevěřícně koukal. To si k němu ještě nikdo nedovolil. Přimhouřil oči. Je drzá, panovačná, tvrdohlavá. A přesto má sexy zadeček. Zadíval se na něj, když se ohnula po shozeném tácku. Nahnul hlavu. Páni. Líbila se mu a moc. Bylo v ní něco nedocenitelného. Když ji uviděl. Jeho vlk vyl na počest. Nechápal to a zároveň jo. Bylo to jiné. Ona je jiná. Podíval se na část smečky. Všichni měli otevřené papuly a vykulené oči, všech šest. Zavrčel na ně. Klidili se zpátky k rozdělané práci. Měli z něho strach a měli pravdu. Byl v první i druhé světové i ve válce konfederace. Pral se v Indii s tygry a v džungli s anakondami a v lesích s medvědy. Nikdy se ničeho nebál, a přesto mu ona motala hlavu. Vždy byl drsný. Nebezpečný, ale pro smečku ideální alfa. Dominantní a chránící. Nikdo už mu dlouhá jen tak nepohlédl do očí, ale Aurora Jensonová. Celý tatík. Tvrdohlavec a paličák.

„Páni Sebe. Takhle jsem tě ještě neviděl rozčilenýho," vyrušil ho z myšlenek Quinn. Podíval se na něj a viděl, že se usmívá.

„Budu vzadu," řekl naštvaně Sebastian. Zamířil do své kanceláře. Třískl dveřmi a sesunul se do křesla.

Mezitím, co odešel, se Aurora snažila, co nejrychleji vše poklidit a hlavně uklidnit. „Co si o sobě vůbec myslí. Podvraťák," mumlala si pro sebe. Otírala stůl a vyměňovala popelníky, když se před ni postavila nějaká žena. Byla velmi vysoká a hubená, měla blond vlasy a zvláštní úsměv ve tváři.

„Ahoj, jsem Irina," představila se s ruským přízvukem. Podala jí ruku. Až teď si všimla, že má na sobě tutéž zástěru jako ona.

„Jsem Rory."

„Oh, da. Já vím. Asi budeme pracovat pospolu," sdělila jí. Měla velmi tvrdý tón. Uvědomila si, že je vlčice. Vztáhla ruku k jejímu pasu a vytáhla druhou utěrku. „Takhle to bude rychlejší."

Pomohla jí uklízet, díky tomu měly celý zbytek baru čistý v kratším čase. Což se zamlouvalo Auroře. Rozuměly si. Pracovaly, vzájemně si nepřekážely a ještě si stihly popovídat o baru. Zjistila, že tento bar už existuje nějaký ten pátek, přesněji něco přes třicet let. Chodí sem všichni, většinou až po setmění. Je to bar a zároveň se tu netolerují žádné rvačky ani z legrace. Sebastian tohle vše zařídil a vybudoval. Kdokoliv jeho pravidla poruší, už nesmí navštěvovat Bestii. Ale také je to útočiště pro zraněné a hledající pomoc. „Nesmí se jim tady nic stát, jinak toho budou litovat," řekla jí Irina.

Přehoupla se osmá hodina a vše bylo připravené. Quinn byl u vchodu jako vyhazovač ještě s jedním. Pouštěli sem i občas smrtelníky, ale pak se musejí hlídat. Stála za barem, připravená, když už vcházelo několik prvních hostů. Docela jí to šlo. Bylo to jako v Texasu. Natočila pivo, sem tam nějaký drink namíchala a roznášela jídlo. Šlo jí to od ruky. Irina se jen nemohla divit.

Hlavní vchod se nezastavil a každou chvíli se objevovali další a další. Sebastian právě mluvil s nějakým mužem. Na takovou vzdálenost si nebyla jistá, zda je to nadpřirozená bytost nebo ne. Na sobě měl tmavší džíny, které mu obkreslovaly báječný sedací sval a černou košili. Byl k sežrání.

Blížil se pomalu už konec a Irina už radši jen seděla, vzala si nové boty a poprvé. Bolely ji nohy jako čert. Nemohla už dál chodit, ale Rory to nevadilo. Vše poklidila, natočila pár piv a nádobí hodila do kuchyně. Musela uznat, že tady vařili výtečně. Dokonce v lednici našla sáčky krve. Nejdřív se lekla, ale pak jí to došlo, že je samozřejmě pro upíry. Líbilo se jí to tady.

Za ní se ozval hlas Sebastiana: „Fajn, beru tě. Výdělek je slušný a neděle jsou volné, ale občas se může stát, že tady budeš muset být kvůli ostatním." Podívala se na něj a přikývla. Koukla na hodinky. Půl páté, čas jít na kutě. „Běž domů a uvidíme se zase ve čtyři a přijď dřív. Sepíšem smlouvu," řekl jí ještě.

Našpulila pusu a sundala zástěru a hodila dozadu. Vzala batoh a zamířila ke dveřím, když... „Buď tak hodná a jdi hned domů!" nařídil jí hlas Sebastiana. Zarazila se a otočila se.

„Nejsi můj táta tak mi nerozkazuj," ohradila se na něj a dotkla se kliky.

„Ne to nejsem, ale mám tě na starost vlče. Nechci mít s tebou problémy." Vypadal pobaveně, čekal, že vystartuje a taky že jo.

„Nejsem mála, psisko, dej mi pokoj!" Konečně vyšla a nastoupila do auta a zamířila domů. Vidina teplé a nové postele byla velmi lákavá a moc se těšila.

Dojela před svůj nový domov. Odemkla si dolní dveře a po schodech šla do svého bytu. Otevřela a zrak upřela na nový sestavený obývací pokoj. Shodila batoh na zem a rozeběhla se do hlavní ložnice. Postel tam byla a celá. Dokonce byla i povlečená. Rozesmála se a vysvlékla se a zamířila do sprchy. Umyla si vlasy, vyčistila zuby. Pohled jí sklouznul na komodu v předsíni. Byl tam lístek.

Ahoj Rory. Udělal jsem, jak si mi řekla. Měli zpoždění, ale to jsem zařídil. Doufám, že jsem to sestavil správně. Koupil jsem ti povlečení, protože jsem žádné nenašel. Blahopřeju ti k práci, už jsem to slyšel od kamarádů. Prý nová servírka v Bestii. Je to velmi dobré místo.
Hezky se vyspi a dobrou noc nebo spíš ráno? Will...

Usmála se. Samozřejmě, že to byl Will. Lehla si do postýlky a přemýšlela, co by mu mohla koupit. Asi čokoláda nepadá v úvahu. Nevadí. Něco seženu, přemýšlela v duchu, ale nic už nevymyslela, protože jakmile zavřela oči, usnula.

2. kapitola ☼ 4. kapitola

Tááák, co na to říkáte? Je pěkně tvrdohlavá co? No a Sebastian... Moc doufám, že se Vám dílek líbil a další bude MOŽNÁ zítra, jinak až v pátek... Děkuju Vám za Vaši podporu a zatím pa... :-)

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání noci - 3. kapitola: