OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volání noci - 2. kapitola

21.09.2011 (17:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2251×

OneRepublic feat. Timbaland - Apologize

2. kapitola

„Zdravím. Jsem Will a jsem upír," řekl jí po chvilce, co si ji pořádně prohlídnul. Pozval ji dovnitř a zavedl do prvního patra k jejímu budoucímu bytu.

Odemknul dveře a zavedl ji dovnitř. Předsíň byla akorát. Botník prostorný a věšák, který bude muset vyměnit a přibít na zeď, jinak se po ránu vždy přerazí.

„Tady je koupelna a tady toaleta," ukázal jí první místnost. „Když budeš mít problémy s pračkou či sušičkou, ve sklepě jsou centrální. To samé s vodou, jestli problém, stačí přijít za mnou a já to vyřídím. Prosím, až po setmění." Mrkl na ni. Takže to ví, povzdechla si.

Dále ji pak zavedl většího obýváku. Přesně jak předpokládala. Bude muset koupit novou sedačku a skříně. A vyčistit koberec.

„Ehm, omlouvám se. Minulého nájemce jsem musel vyhodit a nestihl to tu uklidit." Podrbal se za uchem a sklopil pohled na špičky svých bot. Auroře tohle gesto připadalo tak lidské a dětinské.

„Nevadí, stejně jsem věděla, že to budu muset kupovat," řekla mu smířlivě. Teď se na ni vyjeveně podíval.

„Zaplatím ti to, je to moje chyba," vyhrkl rychle Will. Ale tohle nechtěla, chtěla si vše zařídit sama a i zaplatit. Nesnášela být na někom závislá, i když se jednalo o použitý nábytek a navíc on je upír.
„Ne, to nemusíš. Peněz mám dost," řekla mu.

Zakroutil hlavou. „Kdybys přece jen potřebovala... stačí říct." Byl vychován tak, aby vždy ženě pomohl a byl galantní.

Pokývala mu hlavou a vydala se nejspíš do kuchyně. Ta byla velmi pěkně zařízená. Moderní a zároveň elegantní. Tmavší barva a vzor dřeva. Horní linka z poloviny prosklená a vyplněná, když otevřela dvířka linky. Dole taky, byly tam i hrnce a vypadaly nově.

„Jsou nové, to jediné jsem stihl," omlouval se jí Will.

„V pořádku." Usmála se na něj.

Odvedl ji do pokoje pro hosty. Postel vypadala čistě, ale pokoj byl menší. Televize v rohu na stolku a vedle DVD přehrávač. Skříň zabudovaná ve zdi a se zrcadlem. Elektronické žaluzie.  A jako poslední hlavní ložnice. Tady bude problém se spaním. Pelest je stará a velmi používaná. Asi bude muset prozatím spát ve vedlejším pokoji. To přežije, než půjde zítra vše nakoupit. Má tu jen i jedno povlíkání. Ale ten malebný byt byl kouzelný.

„Je volný ihned k nastěhování?" zeptala se tiše, ale slyšel ji, přece je to upír s dobrým sluchem lovce.

„Ano. Potřebuješ pomoc s vybalováním? Zahlídnul jsem plné auto." Zase na ni mrkl. No kousat se rozhodně nedá. To musí pěkně bolet.

„Budeš hodnej a dík." Šli pro její věci. Poslušně čekal a neremcal, když mu podávala těžké kufry a krabice. A taky proč, když upír má sílu uzvednout několika tunový náklaďák. Vše jí naskládal do bytu, kam řekla a dokonce byl tak milý, že jí pomáhal i některé věci vybalit. Spíš si to užíval. A pořád čichal. Zamračeně se na něj podívala, ale on uhnul pohledem.

Znovu ochutnal vzduch u jejího krku a ošila se. „Hele! Nech toho!" vykřikla na něj. „Nejsem k snědku, jasný?!" Namířila na něj prstem. Ušklíbnul se. Ne, ona není žádný jídlo.

„Promiň, jen že hezky voníš. Ne jako jídlo, ale jinak. Cítím vlka a zároveň louku. Je to velice příjemné," vysvětloval jí své počínání. „A nejím své nájemníky, na to mám jiné," dodal ještě. To by si nikdy nedovolil. Vždy se chová ke svým, ehm, obětem hezky a snaží se, aby to bylo pro ně velmi příjemné.

Usmála se na něj a pokračovali v činnosti. Rozbalil zrovna krabici, když došla do kuchyně a postavila na čaj a ozval se překvapeně. „Oh, prosím. Nepřipadáš mi na krajky." Ztuhla a málem se opařila, když nesla hrnky do ložnice. „Hmm, ale uměl bych si tě v tom představit," zavrněl.

Vykulila oči na věc, co držel v rukou. Byl to dárek k promoci od Masona a Wesleyho. Měla to být legrace, protože věděli, že nenávidí takové věci. Nejraději spí v dlouhém triku, anebo v teplém pyžámku.

„Ehm, to byl dárek a... nečuchej k tomu," vykřikla na něj, když si k to mu přičichnul jak feťák. Zarděl se a omluvil se. Už to radši nekomentovala, už tak se moc styděla.

Povídali si do půlnoci. Zjistila, že Will je samá legrace a vtip. Miluje vše okolo westernů a kovbojů. Bodejť by ne, když se v té době narodil a taky i pochopila, proč má na sobě flanelovou košili a kovbojské boty i s tou hvězdicí vzadu. Pěkně to cinkalo, když chodil. Vyprávěl jí o své sbírce známek a pistolí té doby. Moc ráda ho poslouchala. A navíc po ní nejel. Zatím.

„Rory? Co si vlastně zač?" zeptal se jí opatrně, jakoby mu mohla ukousnout hlavu. Musela se zasmát, protože to opravdu nehrozilo.

„Jsem vlčice," shrnula to zkrátka, ale Will jí to nevěřil. Zvedl zvídavě obočí. Čekal, dokud se nerozmluvila. „Narodila jsem se tak. Táta byl vlkodlak a máma člověk, ale neměním se."

„To je zajímavé, to jsem ještě neslyšel," polemizoval nad tím.

„Jsem výjimka, ale ne jedinečná, občas se to stává." Pokrčila rameny. Dál to nerozebírala. Musela si přiznat, že na to, že to je krev sající démon, je hodný. Stále ji, ale přitahovaly ty modrostříbrné oči. Věděla, že každý upír má mimo své barvy ještě tu stříbrnou, ale bylo prostě dech beroucí a krásné. Takhle se dali jednoduše rozpoznat upíři. Krátce po půlnoci se odebral na nějaké pochůzky a Rory si ustala a nařídila mobil na ráno. Lehla si a ani nemusela počítat ovečky. Spala jako, když ji do vody hodí. Spala bez nějakých snů. Jen klid a odpočinek.

Píp, píp, píp, píp. Ozýval se ráno v osm hodin budík. Aurora ho zaklapla a cestou i shodila na zem. Otráveně vzdychla. Nebyla ranní ptáče, ale musí vstávat. Vstala a její první cesta byla kuchyň a kávovar. Pak šla do koupelny. Vysprchovala se, umyla vlasy a vyčistila zuby. Pak si vypila kávu. Oblékla se a vzala batoh, peněženku a doklady. Musí vybrat peníze z účtu. Večer zaplatí Willovi nájem na tři měsíce, aby to měla z krku.

Nastoupila do auta a vydala se kousek dál do města. Ani ne za pět minut zastavila a šla vstříc bance. Vše vybrala a pořádně uschovala. Jela pak do nákupního střediska nedaleko. První věc, co musí zajistit je nábytek. Sedačka a obývák nebyl těžký. Ale postel, která by byla prostorná a pohodlná. To byl oříšek, ale nakonec vybrala si správnou po dvou hodinách zkoušení a ležení. Zaplatila a už dnes k večeru by jí to mohli přinést. Poprosí Willa, aby jí to sestavil, když tak. Dále se vydala hledat povlečení. Koupila čtyři a ještě k tomu deky a polštáře. Naskládala do auta. Koupila potraviny a čokoládu. Její oblíbenou samozřejmě. S oříšky.

Když projížděla městem, zahlídla cedulku hledající výpomoc. Okamžitě zaparkovala a vydala se hledat onu cedulku. Zarazila se, když pohlédla, kde tu práci našla. Stála před barem Bestie. Pod tím velkým nápisem bylo zvýrazněno: Kousni mě a já kousnu tebe víc. Sebrala odvahu a otevřela dveře. Divila se, měli otevřeno. Bylo už odpoledne. Rozhlídla, nebyl to jen bar, ale i herna. Sedla si u baru. Barman, nejspíš, zrovna domýval nádobí. Podle kouře nedokázala odhadnout, jestli je to člověk, ale páni. Měl ten nej sexy zadek, co kdy viděla. Široká záda a ramena. Tmavé vlasy, nakrátko zastřižené. Byl k ní otočený zády.

Otočil se a ztuhla jí krev žilách a dech se zastavil. Byl krásný a nebezpečný. Nebyla si jistá, ale on určitě nebyl člověk. Tmavé oči, symetrický nos a ústa stvořená k líbání. Přes rameno měl přehozenou utěrku. Všiml si jí a přešel k ní. Nedíval se na ní.

„Dáte si?" Nemohla odpovědět. Byla jako v transu. Ten hlas byl hluboký a exotický. „Hmm, dáte si?" opakoval. Zachmuřil se a podíval se na ni. Zasekl se v pohybu, aby se jí dotkl. První čeho si všimla, že se mu začaly měnit duhovky. Z černé na zlatou a pořád dokola. Začala přerývaně dýchat. O tomhle už slyšela. Ale netušila, že by se jí to mohlo stát.

Nadechl se, ale stále z ní nespouštěl zrak. Pocítil její vůni a otřásl se. Přivřel oči. Uvolnil postoj. Pomalu je zase otevřel. Teď na ni hleděli oči jen zlaté, nebezpečné a sexy. Oči velmi dominantního vlka. Přiblížil se k ní, aby ji mohl lépe očichat a prozkoumat. Uvědomila si, co dělá. Začala se bát a velmi, ale ne toho, co dělal, ale toho, co by se stalo. Odskočila ze židle a málem spadla. Podklouzla jí noha, ale ustála to. Postavila se a upravila. Prohlížel si ji jako kus masa. Co ji odzbrojilo, že na ni pohlížel majetnicky. Polkla.

„Promiňte, ale viděla jsem cedulku ohledně práce a přišla jsem se zeptat," vyhrkla, aby to zastavila. Nemohla to dovolit. To by rovnou mohla zůstat doma v Texasu.

Jakoby ho vytrhla z transu. Zamračil se a pokývl. „Jo. Je to pomoc za barem a příležitostní servírka." Prohlídl si ji, ale ne už jako předtím. „Je to práce na plnej úvázek od čtyř do čtyř, zvládneš to?" zeptal se jí pobaveně a zároveň naštvaně.

Nevěděla proč je na ni naštvaný. Nechtěla si přidělávat problémy s vlkodlaky a navíc, určitě patří do smečky toho alfy. Nikdo na ni nebude bezdůvodně takový. Nenáviděla to. Už jako malá toto všechno zažívala a nechce, aby se to opakovalo i tady. Chce si v klidu žít a bez zábran a nebezpečí. I když bydlení s upírem asi není bezpečné. To teď nebude řešit.

Vystrčila bojovně bradu. Zaprvé, nikdy se nedívejte vlkodlakovi do očí. Vyzýváte ho k boji o dominanci. Zadruhé, když vás upřeně pozoruje, nedejte najevo strach a ústup. Zatřetí, když už mu koukáte do očí, nesledujte je moc dlouho. Začtvrté, pokud jste jako Aurora, radši utíkejte, protože vám hrozí zabití. A zapáté, jestli jste taky tak paličatí jako Aurora, buďte rádi, že jste pod ochranou Alfy Texasu. Protože teď jí hrozilo jen to špatné. A smrt tady by byla děsivá.

„Jsem Aurora Jensonová a beru tu práci." Stále se mu dívala do očí. Byl už popuzený a silně naštvaný. Začal vrčet a nahýbal se přes bar. Přeskočil a stoupl si před ni. Věděla, že to udělá a necouvla. Přimhouřil oči a zavrčel výhružně. Vycenil zuby. Očí teď byly ryze zlé a vlčí. Do jakého maléru ses to zase dostala, povzdechla si Rory.

1. kapitola ☼ 3. kapitola

Tááák, doufám, že se Vám to bude líbit, zapomněla jsem zmínit, že Rory je no, velmi a velmi tvrdohlavá... :-D Snad se dílek bude líbit... A jak to dopadne? Dostane zavýučku od vlkodlaka? A co práce?

Poradím Vám něco... toto už je Sebastian. ;-)

Děkuju za Vaše komenty a za Vaši podporu... ;-)

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání noci - 2. kapitola: