The Intricate Ties - 3. Zlom • OurStories.cz ~ naše povídky

Jasmine jede na kontrolu do nemocnice, co se tam dozví a koho potká?

26.01.2011 (11:00) • AshGreene • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1039×

3. Zlom

„Opravdu tam nemám jít s tebou?“

Seděly jsme v autě před nemocnicí. Mamka se pořád ptala, jestli nepotřebuji doprovod, přestože sama potřebovala do práce.

„Ne, to je dobrý. Bude to v pohodě. Je to jenom poslední kontrola.“

„No dobře, pak mi dej vědět.“

Políbila jsem ji na tvář, jako když jsem byla malá a vyskočila z našeho Mercedesu. Šla jsem bezstarostně, od toho setkání s Peterem jsem se ve škole neobjevila, tvrdila jsem, že mi není dobře, a moje psychika se zvedla. Doma už to byla ta stará Jasmine. Jak Jasmine vypadá mimo domov jsem ještě netušila.

Seděla jsem před ordinací a čekala. Kolem mě prošel docela pohledný mladý doktor. Usmál se na mě a pokračovala dále do útrob nemocnice.

„Slečna Stride,“ vyšla ven černovlasá sestřička s nepřívětivým výrazem. Byla tu zřejmě nová, neznala jsem ji.

Vešla jsem dovnitř, kde už čekal můj doktor Richard Bennington. Po důkladné promyšlení jsem se rozhodla, aby mě vyšetřoval můj gynekolog, věřila jsem mu více než jakékoliv cizí ženě, bylo to paradoxní.

„Dobrý den, Jasmine!“ přivítal mne s úsměvem. „Dneska máme konečně poslední kontrolu. Neberte si to špatně, ale byl bych radši, kdybychom se tu scházeli z jiného důvodu.“ Věděla jsem jak to myslí, byl hodný a dobrosrdečný.

Odebral mi krev, aby vyloučil nějakou nemoc nebo infekci.

„Za půl hodiny budou výsledky, možná ještě dřív, nechám Vám to udělat přednostně, abyste nemusela čekat. Musíte být nervózní.“

Vděčně jsem se na něj usmála a šla se svléknout. Prohlídka proběhla rychle a jemně. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala chlapa, nikdy totiž neví, co si může dovolit. Ženy tenhle problém pochopitelně nemají.

Sestřička celou dobu seděla za stolem a se znuděným výrazem doplňovala mojí složku.

Když jsem byla hotová, nasadila výraz typu „Hurá už tu nebudeš otravovat.“

Nevšímala jsem si jí a vyšla na chodbu, kde jsem se rozhodla, že tu nebudu půl hodiny koukat do zdi. Vydala jsem se proto směrem do zahrady, na recepci jsem opět zahlédla toho mladého doktora. Všiml si mě, lehce se usmál a dál se věnoval postarší sestře za pultem, která mu podávala nějaké složky.

S lehkým úsměvem jsem vyšla ven, sluníčko vesele svítilo a já se usadila na lavičku, kde jsem si vytáhla iPod a nastavila svou tvář hřejivým paprskům. Půl hodina mi uběhla rychle a já se těšila, že budu mít za sebou to období, kdy jsem se musela bát o své fyzické zdraví. Nevěřila jsem, že by Peter byl nemocný, ale člověk nikdy neví.

Opět jsem se usadila na tu známou lavičku a po chvíli se znovu objevila sestřička s nepříjemným výrazem.

„Pojďte dál,“ vyzvala mne stroze a já ji poslušně následovala.

Pan Bennington seděl za svým stolem a před ním ležela bílá obálka.

S úsměvem mi pokynul, ať si sednu.

„Ještě jsem to neotevřel, ale věřím, že všechno bude v pořádku. Chcete přinést něco k pití?“

„Ne ne, děkuji. Tak to otevřete, chci to už mít za sebou.“

Jen přikývl, vzal nůž na dopisy a otevřel výsledky. Vytáhl papíry a začal je pročítat. Hledala jsem na jeho tváři jakoukoli emoci, která by mi prozradila, jak to dopadlo. Četl to asi tři minuty. Potom ke mně vzhlédl a v očích měl překvapení a … bolest?

„Jak to dopadlo?“ hlesla jsem tiše.

„Dobrá zpráva je, že jste v pořádku. Vaše orgány neutrpěly trvalé poškození. Budete moci mít děti, až najdete toho pravého,“ tomu se pousmál a pokračoval, „žádnou nemoc také nemáte, testy na HIV, syfilis a podobně jsou negativní.“

„A ta špatná zpráva?“ Naprosto jsem netušila, co by to mohlo být, když nejsem nemocná a žádné trvalé následky tu nejsou. Doktor viděl, že nemá cenu to prodlužovat. Zhluboka se nadechl a začal mi vše vysvětlovat.

„Na vaší poslední kontrole bylo vše v pořádku. Výsledky dnes ale ukazují, že jste nedávno potratila. Je mi to líto. Předtím jsme to nemohli zjistit, bylo příliš brzo…“

Ještě něco říkal, ale já ho neposlouchala.

„Díky, už půjdu,“ vyhrkla jsem a vyběhla ven. Sestřička se na mě nedívala tak otráveně, spíše smutně, asi se všechno dozvěděla, co všechno se stalo. Doktor za mnou volal, ale já se neotáčela, potřebovala jsem být sama, potřebovala jsem si všechno srovnat.

Běžela jsem, ani nevím kam, ale najednou jsem stála před nemocniční kavárnou. Sesunula jsem se ke stolku v nejzazším rohu a konečně se naplno rozbrečela.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Já mohla mít miminko. Ten test nelhal, po tom, jak mne Peter zmlátil, to nebyla menstruace, ale to jsem potratila.

Peter zabil své vlastní dítě. Přestože jsem Petera nenáviděla kvůli tomu, co mi udělal a to dítě bylo z půlky on, sama bych na potrat nešla. Nemohla bych zabít malého človíčka, který neměl ani tušení, co se děje, kdo je jeho otec nebo matka.

Slzy mi neustále tekly po tvářích. Ani jsem se nenamáhala hledat kapesník, nemělo by to cenu. Najednou něco vrzlo a já se vyděšeně podívala vzhůru. Stála tam ten doktor, se kterým jsme se na sebe usmívali. Teď to ale byla minulost. On měl v očích starostlivý výraz a já bolest. Nekonečné moře bolesti.

„Můžu?“ zeptal se melodickým hlasem.

Jen jsem přikývla, bylo mi jedno, kdo to je a proč se sedl ke mně, uplakané osobě, když většina kavárny byla prázdná.

Sedl si na židli naproti mně a chvilku mě sledoval. Najednou vstal a někam odešel. Myslela jsem si, že ho to už nebaví, ale on byl za chvilku zpátky. Položil přede mne sklenici vody, tabletku a balíček kapesníků.

„Na, vypij to, pomůže ti to na nervy.“

Nepozastavovala jsem se nad tím, že mi jako doktor tyká. Vypadal na studenta, ne na lékaře.

„N-ne, to j-je d-dobrý,“ zavzlykala jsem.

„Prosím, vypij to, jsou v tom vitamíny a minerály, nehodlám tě otrávit.“

Ignorovala jsem jeho pokus o vtip a opatrně hodila tabletku do sklenice. Ozvalo se známé zašumění a já se pomalu napila. Nejdříve jsem ucucávala pomalu, ale pak jsem si uvědomila, že mám žízeň, od rána jsem toho moc nevypila. Sklenice byla rychle prázdná. Na doktorově tváři se objevil spokojený výraz. Vzala jsem si kapesník a vysmrkala se.

„Já jsem Jason, ale nepleť si mne, nejsem doktor, ještě studuju,“ představil se.

Mé slzné kanálky přestávaly produkovat slzy, v jeho přítomnosti jsem se cítila příjemně, uvolněně a v bezpečí, další paradox.

„Jasmine, ještě na střední.“ Jakmile jsem to vyslovila, vzpomněla jsem si, co se mi tam stalo a slzy se opět spustily. Jason si přisunul židli blíž ke mně.

„J-já s-se o-omlouvám,“ vzlykala jsem trhaně. Ucítila jsem jeho ruku na rameni.

„Jasmine, co se děje?“ zeptal se starostlivě. Měla jsem pocit, že pokud to někomu neřeknu, tak to neunesu a Jason byl milý. Věděla jsem, že mu můžu věřit.

„Já… můj přítel, když jsem měla oslavu narozenin tak… tak mě znásilnil a… když jsem p-přišla do školy, t-tak mě zmlátil a já…“ Nemohla jsem dál, zhroutila jsem se a hlavu složila do dlaní. Najednou jsem měla ruce obmotané kolem ramen. Opřel si mou hlavu o hruď a já trhaně vzlykala.

Ještě před nedávnem jsem se bála vlastní rodiny a teď mne tu objímá cizí muž. Co se to se mnou děje?

Nemohla jsem si pomoct a dál mu vzlykala v náručí. Hladil mne po zádech a říkal, že to bude dobré.

„Pššt… uklidni se, bude to v pořádku.“

Nakonec jsem se uklidnila a zvedla své uslzené oči. „Potratila jsem,“ zašeptala jsem nakonec a chtěla vstát.

„To je mi líto Jasmine.“ V jeho očích jsem viděla upřímný smutek.

Pomalu jsem vstala a odcházela. Šel se mnou.

„Nechceš odvézt domů? Mám tu auto.“

„To je dobrý, máš určitě práci. Vezmu si taxi.“

„Nesmysl, dnes už končím. Pojď.“

Bez přemýšlení jsem ho následovala do garáže a o chvilku později jsem už nastupovala do černého Audi Q5.

Rodiče by mě pravděpodobně seřvali, že lezu cizímu klukovi do auta, ale mně Jason nepřipadal cizí, zatím. Až se proberu z toho šoku, tak budu ze svého chování určitě zděšená. Teď mi to ale bylo jedno.

„Kam to bude?“ zeptal se s rošťáckým úsměvem, snažil se odvést mé myšlenky jinam, v očích se mu ale zračila starost.

Nadiktovala jsem mu adresu jako v taxíku a on jí zadal do navigace.

Zapnul přehrávač a ozvala se písnička Tick Tock od Keshy. Jason ztlumil hlasitost, aby hudba hrála v pozadí, a my mohli konverzovat. Po pravdě jsem na to neměla moc náladu.

„Kam chodíš do školy?“ zeptal se opatrně. Pravděpodobně netušil, jestli už můžu mluvit.

„Na American institut,“ odpověděla jsem jednoduše, stejně pravděpodobně nebude vědět, kde to je.

„To je soukromá škola, že jo?“

„Jak to víš?“

„Mám tam pár známých.“

Chvilku jsem přemítala, koho by tak asi mohl znát. S největší pravděpodobností je ani neznám, bylo nás tam prostě moc, ale jen tak jsem uvažovala. Bylo příjemné na čas přemýšlet o něčem jiném než o starostech. Nakonec mne přemohla zvědavost. Chtěla jsem o něm vědět víc, přestože se známe sotva půl hodiny a pravděpodobně se už neuvidíme. Proč by se taky mladý perspektivní doktor staral o mladou trosku?

„A co ty? Co studuješ?“

„Studuju Yale psychologii, ale na rok jsem se rozhodl přerušit studium, a nastoupit do nemocnice jako asistent u doktora Milese Packarda.“

„Wow,“ vypadlo ze mě jen. Podle auta a vzhledu jsem usoudila, že bude bohatý, ale netušila jsem, že studuje Yale. Musel být dost chytrý.

„Nezírej tolik, mám stipendia, bez nich by to bylo dost drahé,“ zasmál se, pobavený mojí reakcí, při které jsem na něj zírala s otevřenou pusou.

„Nevypadáš na žebráka,“ poznamenala jsem tiše.

„No, naši jsou bohatí. Táta má soukromou kliniku a máma je právnička. Zaplatili by mi to, ale pohádal jsem se s otcem, snažím se být na nich co nejmíň závislý. Proto ty stipendia. A taky nemám pocit, že jsem se tam dostal jen kvůli penězům, abys dostala stipendium, musíš něco umět,“ objasnil mi to, byla jsem příliš zvědavá na informace o jeho životě, než bylo normální, ale nebylo taktní hrabat se v jeho rodinných vztazích.

„A to něco nebude málo,“ zasmála jsem. Řekl to tak, jako by dostat se na druhou nejlepší univerzitu světa byla hračka.

„Jak se to vezme. Už na základce jsem chtěl být psychologem, když se pět let ve svém volném čase zajímáš o psychologii, lidské myšlení a podobně, tak ti to nepřipadá zase tak moc těžké.“

Přijížděli jsme před náš dům, opět nikdo nebyl doma, bylo kolem poledne.

„Díky za svezení a za všechno, nemusel jsi to poslouchat.“

„Musel, od toho studuju, abych byl psycholog,“ usmál se hřejivým úsměvem.

„Stejně díky“

„Kdyby sis někdy potřebovala promluvit, víš, kde mě hledat.“

„Dobře, měj se.“ Chytala jsem za kliku, že vystoupím, ale jeho ruka mne na poslední chvíli zastavila. Dotkl se mé dlaně a mezi námi proběhlo mravenčení. Podívala jsem se na něj. Vypadal, že váhá, ale pak se zeptal: „Číslo mi nedáš?“

Jen jsem přikývla a rychle napsala svoje číslo na papír, který vytáhl zpod opěradla na ruku. Ovzduší bylo nabité elektřinou. Nechala jsem papír ležet na palubní desce a vystoupila.

„Ahoj,“ rozloučila jsem se rychle, chtěla jsem, aby už odjel, potřebovala jsem si všechny ty emoce srovnat.

„Zatím nashle,“ naposledy se na mě usmál a já zabouchla dveře.

Slyšela jsem, jak se otáčí na příjezdové cestě a jak jede pryč, ale neotáčela jsem se.

Jakmile se za mnou zabouchly dveře, opřela jsem se o ně a zhluboka dýchala, můj mozek se začal uklidňovat, a proto jsem se ani moc nevylekala, když začal zvonit telefon.

„Ahoj mami,“ můj hlas byl celkem klidný, přestože dnes byl otřesný den.

„Zlatíčko, tak co, jak ti to dopadlo?“

„Skvělé, všechno je v pořádku!“ Doufala jsem, že nepozná, jak moc falešně to zní, v mém světě nebylo nic v pořádku, ale proč bych ji tím měla zatěžovat, trápila jsem ji dost.

„To je úžasná novinka, zavolám to tátovi a večer to oslavíme, nechceš pozvat Ashley, udělaly byste si holčičí večer?“

„Dobře, tak já se jí zeptám, ale jestli nemá už něco naplánováno s Marcem.“

„Mohli by přijít oba, Marca mám ráda, je moc milý,“ tohle začínalo být nebezpečné.

„Já se jich zeptám, měj se mami. Papa.“

„Dobře, dávej na sebe pozor Jasmine. Ahoj.“

Rozhodně jsem neměla v úmyslu zvát Ashley a Marca na menší oslavu. Potřebovala jsem si všechno v klidu srovnat a smířit se s velkými obraty v mém životě. Doposud se mi to nedařilo, spíš jsem se o to nesnažila, takže Ashley a Marc mají dnes večer plné ruce práce, i kdyby to znamenalo sedět doma a koukat do prázdna. Mamka nemusí vědět všechno.

Uvědomila jsem si, že bych asi měla zavolat doktoru Benningtonovi, aby neměl strach a nevolal mamce, jestli jsem v pořádku, samozřejmě nemohl porušit lékařské tajemství, ale maminka není padlá na hlavu, došlo by jí, že se něco stalo.

Vytočila jsem číslo do ordinace a čekala, kdo to zvedne.

„Ordinace doktora Benningtona, prosím?“ Podle hlasu to byla ta protivná sestřička.

„Dobrý den, tady Jasmine Stride mohla bych mluvit s panem doktorem osobně?“

„Ale on má právě pacienta,“ očividně jsem ji opět obtěžovala, mé jméno asi ráno nezaregistrovala.

„Nashledanou paní Stephensová, přijďte na kontrolu za půl roku,“ uslyšela jsem v pozadí.

„Jak slyším, tak už právě skončil, mohla byste mi ho laskavě předat?“

Už mi nic neodpověděla, jen jsem slyšela, jak panu doktorovi oznamuje, že tu má hovor.

„Doktor Bennington,“ ozvalo se konečně.

„Dobrý den, tady Jasmine Stride. Chtěla jsem se omluvit za to, jak jsem utekla.“

„Jasmine, ani nevíte, jak jsem rád, že voláte, měl jsem o vás strach, je všechno v pořádku?“

„Jo, už je to lepší, jen prosím, neříkejte o tom mé matce, prosím.“

„To je přece samozřejmost, je to lékařské tajemství, jste doma?“

„Ano, odvezl mě Jason Downing, asistent doktora Packarda.“

„To je dobře, je to šikovný kluk a nadějný doktor, no, budu muset jít, mám plnou čekárnu, ale udělejte si teplý čaj a dejte si kousek čokolády nebo zmrzlinu, prospěje vám to, mějte se hezky Jasmine.“

„Děkuji, pane doktore, akorát, řekněte prosím sestře, ať příště nedává tolik najevo, že ji volající otravuje.“

„Nebojte, povím jí to, je to jenom záskok, moje sestřička je nemocná, ale už musím opravdu jít. Nashledanou Jasmine.“

„Nashle,“ s úsměvem jsem zavěsila, doktor byl milý, rozhodla jsem se poslechnout jeho radu a zamířila jsem do kuchyně. V mrazáku jsem našla čokoládovou zmrzlinu a udělala si koktejl, s pořádně velkou sklenicí a v plavkách jsem zamířila ven, kde jsem si s iPodem lehla na lehátko a nechala sluneční paprsky lehce opalovat mé tělo.

„Jasmine, Jasmine!“

Někdo se mnou zatřásl.

„Co se děje?“ zachraptěla jsem zmateně.

Maminka se rozesmála „Usnula jsi u bazénu, a podle toho, že máš na sobě plavky, je to už nějakou dobu.“

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se a mnula si oči.

„Šest, běž se převléct a pomůžeš mi s večeří, ano?“

Jen jsem přikývla a začala se sbírat z lehátka, byla jsem pěkně rozlámaná.

„Přijdou i Ashley a Marc?“

„Ne, měli něco naplánovaného, tak jsem jim řekla, ať jdou ven.“

„To je škoda, ale tak to bude jen rodinná oslava, co bys řekla na grilování?“

„Super, dlouho jsme negrilovali!“ Grilování jsem milovala, vegetariány naprosto nechápu, i když většinou jím jenom drůbeží.

„Taťka volal, že už jede z práce, tak se běž převléct a já to zatím připravím.“

Dala jsem jí pusu na tvář a běžela se převléct.

Večer se vydařil a já se teď zmoženě vypotácela ze sprchy, hodně jsme se nasmáli a já na chvilku zapomněla na všechny starosti, tyhle klidné rodinné večeře my chyběly. Oblékla jsem si tmavě zelenou košilku na spaní a svalila se na postel. Najednou bliknul můj iPhone a já se po něm s vypětím všech sil natáhla – 2 zmeškané hovory z neznámého čísla, zatímco jsem na něj nechápavě koukala, telefon se rozezněl potřetí.

<= Shrnutí =>

Autor: AshGreene (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování