OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá v krvi 16

21.11.2012 (09:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2261×

Hleděla za ním a nejraději by po něm znovu něco hodila.

„Kdy se přestane chovat jako korunovanej kretén?“ zaprskala.

„Předpokládám, že až dnes večer,“ dostalo se jí nečekané odpovědi.

Škubnutím se ohlédla po Samuelovi.

„Promiň, ale ta vaše včerejší předehra u otevřených dveří nešla přeslechnout,“ pokrčil nevině rameny.

„Tak v tom případě doufám, že dorazí až večer,“ zabručela a s trucovitě založenýma rukama si kecla za stůl.

16.

Bonie měla v úmyslu se zase zašít v tělocvičně. Jinak by se tu ukousala nudou. Nestihla ale ani dojít ke schodišti, když se ozvala rána. Škubla sebou. Byl to výstřel. Nikde ale nic. Žádný povyk. Vyrazila ke dveřím a vyběhla před dům. Ozval se další. Šlo to z opačné strany domu. Opatrně tedy nakoukla. Gregory tam stál se sluchátky na uších a střílel do terče u zdi.

Došla až k němu.

„Ahoj,“ hlesla. Bez odezvy. „Trénuješ?!“ zahulákala. Bohužel se stejným výsledkem. To by si tu taky mohla strhnout hlasivky. Chytila Gregorymu za jedno sluchátko a odtáhla mu ho.

„Můžu...“

Ozval se výstřel a kulka se zaryla dva metry před ně.

„Kurva, ženská!“ zasípal.

To už ale hleděla na terč.

„Můžu si to taky zkusit?“

„Proč ne,“ pokrčil rameny. „Podívám se po druhých sluchátkách.“ Položil zbraň na stolek, kde se povalovaly dvě krabičky s náboji. Zvedla ji a potěkala v ruce. Nebyla moc těžká, ale po chvíli by se určitě pronesla.

„Bacha, je nabitá, tak ať si to nenašiješ do nohy,“ ozval se od domu Gregory a v ruce se mu pohupovaly další sluchátka. Plácl jí je obřadně na uši.

„Bezva sedí,“ přikývl si.

„Co?!“ zakřičela.

Pobaveně zakroutil hlavou a natáhl se k ní. Zvedl jí jedno sluchátko a dal až za ucho.

„Pojď sem,“ kývl na ni. Přešla až k němu. „Postav se stabilně a váhu přenes ke špičkám. Jako by ses na ně chtěla postavit. Neodstrčí tě pak tolik zpětný ráz.“

Stále držela zbraň v ruce, tak jí jen upravil prsty, aby ji svírala pevně.

„A teď si ruku přichytni ještě tou druhou.“ Postavil se za ni a držel ji ruce ve správné poloze. „S nádechem miř a s výdechem pomalu začni mačkat spoušť. Musí to být plynulý pohyb. Rozumíš?“

Přikývla.

Nasadil si tedy pořádně sluchátka a jí taky. Naznačil jí palcem, že může.

Viděl, jak se zhluboka nadechla a s výdechem jedním okem švidrá po mířidlech. Pak to s ní cuklo. Svěsila ruce a Gregory pobaveně sledoval jak něco mumlá. Ani si nemusel sundávat sluchátka, aby mu bylo jasný, že nadává jak zasloužilej námořník.

Stejně tak mu bylo jasný, že ani to ji neodradí. Ještě jednou si protřela rameno a znovu se postavila. Raději se postavil blíž za ni, aby jí chytil za zápěstí a ztlumil další náraz.

Ani vlastně neměla zbraně moc ráda. Byla to jediná věc, které se nedalo utéct. Jednou by se jí to tady ale mohlo hodit. Znovu se nadechla a zamířila. Na stolku už zbyla jen polovina krabičky nábojů a terč byl samá díra. Postupně měla ale více a více zásahů do černého pole uprostřed.

Pomalu začala vydechovat a bříškem prstu tlačit na spoušť. Nebýt Gregoryho rukou, které jí držely zápěstí, už by zbraň asi nezvedla ani do pasu, jak už měla unavené paže.

Najednou jeho ruce zmizely a s ní to taky hezky cuklo. Ohlídla se překvapeně za sebe. Gregory si třel rameno a vedle něj stál Henry s tím svým oblíbeným naštvaným kukučem.

Gregory si sundal sluchátka a na něco přikývl. Strhla si je z uší taky, ale to už Henry rázoval pryč.

„Mělo by vylízt slunko, tak se máme pakovat.“

S tím začal vracet zbylé náboje do krabičky.

Podívala se nahoru. Slunce bylo schované za šedivými mraky.

„Jak moc nám slunko vadí?“

„Nepadneš hned v prach, jestli se ptáš na tohle, ale moc příjemný to na přímím záření teda není.“ Přikývla.

„Sakra,“ hlesl ještě a promluv si rameno.

„Taky tě z toho střílení bolí ruce?“

No,“ uchechtl se, „já to mám spíše z ráže Henry.“ Popadla tašku a strčil tam zbraň. „Samuel je úplně blbej do Margaret, ale já jsem evidentně konkurence,“ mrkl na ni potutelně.

Obešli dům a Bonie už jen zahlídla jak Henry znovu sedá do auta. Chtěla mu v tom jeho žárlivým výstupu vymáchat čumák a on se chtěl zase zdejchnout.

„Vem to, díky,“ pověsila Gregorymu tašku na rameno a rozběhla se, než měl šanci něco říct.

Henry se stočil na sedadle dozadu, aby mohl vycouvat, když se ozvalo bouchnutí dveří. Překvapeně se ohlídl po Bonie, která si kecla na sedadlo spolujezdce.

„Co tu chceš?“ zavrčel.

„Jedu s tebou.“

„V žádným případě.“ Natáhl se přes ni, aby otevřel dveře a vystrčil ji ven. Bonie se ale opřela botou o palubní desku v náznaku, že ven ji nedostane.

„To ty se furt chováš, jako bys byl jedinej, kdo je schopnej mě ohlídat. Tak hlídej.“

Ještě chvíli ji propaloval pohledem, než to vzdal.

„Kam vlastně jedem?“ ozvala se po chvíli ticha. Sledovala míjení domů. Všechno bylo tak normální. Počmárané zdi, lidi s pohledem zaraženým do země spěchající bůh ví kam. Jako by se nic nezměnilo. Teda alespoň pro ně.

„Karl objednal nějaký zbraně, tak je vyzvednout.“

„Vždyť je moc nepoužíváte, tak proč...“

„Když je to něco menšího, tak raději nestřílíme. Nechceme zbytečně poutat pozornost.“

„Takže, když jsem vás viděla, byly to jen menší akce?“

„Jo,“ odsekl naštvaně. Neměla se k tomu nachomýtnout vůbec. Chvíli mlčel, jako by vůbec zvažoval, jestli o tom má něco vědět, ale teď v tom jeli společně. „Tohle byly už jen takový čistky. Většinu jsme toho už zlikvidovali a tohle byly už jen jednotlivý skladiště, kde se snažili využít nedostatku drog na ulicích.“

„Takže to skončilo?“ zeptala se překvapeně. „Tak na co ty zbraně?“

Tohle město není jediný, který je těma šmejdama prolezlý a dříve nebo později se tady objeví další.“

Tvářil se, jako by to byl nekončící boj. A možná že byl. Vlastně o tom nic nevěděla. Do nedávna ještě ani netušila, že existují upíři.

Zajeli do podzemní garáže. Okolo stálo jen pár aut. O jedno z nich byl opřený drobný chlápek a v koutku rtů měl cigaretu. Ostře žhnula ve špatném osvětlení.

„Zůstaň tady,“ přikázal jí, aniž by se k ní otočil a vystoupil.

„Nazdar.“

„Lou,“ kývl na místo pozdravu.

„Mám pro tebe moc hezkej balíček.“ S tím se Lou odrazil od kapoty auta a vykročil ke kufru. Svaly na krku se mu napjaly, když vytahoval tašku a podával ji Henrymu. On už s její váhou takový problémy neměl. Přešel s ní ke kufru jejich auta.

Ve zpětným zrcátku viděla, jak vytáhl druhou tašku a tu se zbraněmi položil na její místo. Lou při čekání zabloudil až k ní.

„Koukám, že sis cestou našel zábavu na noc,“ prohodil a rty se mu rozjeli do stran. Odhalily tak odporně zažloutlé zuby.

Henry mu na místo odpovědi hodil tašku. Lou poskočil, když ji chytil.

„Fajn kšeft,“ kývnul ještě na Henryho, než nasedl. Už byl evidentně zvyklej, že jeho obchodní partner není moc výmluvnej.

Když vyjeli ven, opřelo se do okem slunce. Cítila na kůži ale jen příjemné teplo. Skla musela být tedy nějak odstíněná.

„Nebylo by bezpečnější vyřizovat tyhle obchody v noci?“

Zavrtěl hlavou.

„Tohle je na to ta nejbezpečnější doba. Naši jsou touhle dobou většinou zalezlí nebo spí.“

„Vy ale spíte v noci,“ nakrčila čelo. Jako by se střídali...

„Jen lidský zvyk,“ pokrčil rameny a utnul tak její úvahy.

„A co teď?“

„Nic, jen to odvezu.“

Bonie ho sledovala. Věnoval se řízení a ji ignoroval. Zahákla se podrážkou o okraj boty a obě si postupně zula. Zvedla nohu a položila mu ji na stehno. Přejela mnu po něm a pak i po rozkroku.

Okamžitě ji chytil.

„Ty si ráda hraješ s ohněm, co?“ zavrčel.

„Uhm,“ broukla. V příštím okamžiku vyjekla. Nečekala, že to tak prudce stočí. Vjel do úzké uličky mezi skladišti a pak do jednoho z nich. Bylo opuštěné a prudké zabrzdění se v něm hlasitě rozlehlo.

Prudce vystoupil. Jen ho sledovala, když obešel auto a hrubě ji vytáhl ven. Opřel ji o kapotu a přitlačil svým tělem.

Spokojeně se usmála, když viděla, jak je napružený. Prudce ji políbil a ona mu se stejnou zuřivostí zajela pod oblečení.

Zůstal opřený o auto a vydýchával se, stejně jako ona. Čelem byla opřená do jeho ramene a jednou nohou ho stále ještě objímala okolo boků a druhou mu stála na noze, aby nemusela bosky stát v tom bordelu na zemi.

Odtáhl se od ní a povolil svoje sevření. Bylo mu jasný, že z toho bude mít další modřiny.

„Nechápu, co tě tak baví na tom, mě pořád provokovat,“ zakroutil hlavou.

Opřela se lokty o střechu auta a zvonivě se rozesmála. Byl to vyčerpaný, ale spokojený smích.

„Možná právě ty následky,“ podívala se na něj rozverně přes řasy.

Naposledy ji políbil. Pak už ji postrčil do auta.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá v krvi 16: