OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 13. kapitola

26.11.2012 (19:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1119×

Nový plán

Má oční víčka se otevřela a já opět spatřila nebesa své postele. Měla jsem strach se vůbec podívat do hloubi místnosti. Bála jsem se, že tam uvidím jeho a ne Johna. Hlava mi třeštila a já měla chuť spát dál. Všechno bylo horší než zlý sen. Jak člověk může prožít něco tak hrozného a nezbláznit se z toho? Dost těžko. Nevím, co mě ničí více, to, že je mé tělo samá modřina, nebo, že můj muž trpí. Je to čím dál tím lepší a nečekám, že by se to mělo nějakým zásadním způsobem zlepšit.

Konečně jsem dostala odvahu podívat se do místnosti. Bohužel mé největší obavy se potvrdily. Byl tam v těle mého manžela a v tichosti si mě prohlížel. Jeho pohled byl plný nenávisti a zloby. Ty jeho černé oči se staly mojí noční můrou, která mě nepřestane pronásledovat. Co budu dělat? Už nemám sílu vzdorovat mu. Celým mým tělem prostupovala bezmoc a zoufalství. Mé oči už nemohly plakat, byly vyplakané, jako by se mé slzy vypařily. Co mám sakra dělat? To se ptám už od té doby, co se objevil, a pořád nemám řešení.

„Viktorie, konečně ses probudila, už jsem se bál, že usneš navěky,“ odvětil sarkastickým šeptavě oplzlým hlasem, který opravdu z duše nenávidím.

„Nemůžete mě nechat alespoň chvíli na pokoji?“ tázala jsem se ho zoufale a on se začal z plna hrdla smát. Z jeho smíchu mi naskočila husí kůže všude na těle. Byl to stejný smích jako toho večera, kdy zabil mého nejlepšího přítele. Chudák pan Scott, ta bezmoc v jeho očích a jeho krev všude. Nikdy nezapomenu na ten večer, který změnil můj život navždy.

„Takovou radost bych ti nikdy nedopřál. Víš, já se rozhodl, že se Johna zbavím natrvalo, abych tě měl jen pro sebe. Musím totiž zlikvidovat svou konkurenci. Dělal jsem to vždycky a nehodlám své rituály měnit. Mám sice Johna rád, ale už mi moc překáží,“ konstatoval ten ďábel a já se začala o Johna opravdu bát. Vůbec jsem nečekala, že mi ho bude chtít vzít. Říkal, že zůstaneme spolu všichni tři, proč ten obrat a proč zrovna nyní?

„To nemůžete udělat. Říkal jste, že zůstaneme spolu my tři,“ řekla jsem rozklepaným hlasem a zvedla se nervózně z postele. Začala jsem chodit po pokoji sem tam. Začala jsem opravdu propadat panice. Bez Johna už mi nezůstane nikdo, kdo by mě pochopil. Zůstanu sama a s ním. To přece nemůže takhle dopadnout! To mi opravdu nikdo nepomůže?

„Dostal jsem totiž geniální nápad. Můžu tě ujistit, že budeš nadšená. Bohužel Johna z praktických důvodů vynecháme. Chováš k němu city, které mi prostě překážejí, ale jinak byl John dobrým společníkem. Občas mi bude chybět, ale ty mi ho hravě nehradíš,“ usmíval se na mě krutým úsměvem. Vítězným úsměvem. Bylo mi z něho na zvracení a měla jsem ukrutnou chuť ho něčím praštit. Jenže bych tak za prvé ublížila mému muži a za druhé bych to schytala dvakrát tolik a má tělesná schránka si už tak vytrpěla až příliš.

„Prosím, nedělejte to. Tím, že se zbavíte Johna, nezpůsobíte, že ho přestanu milovat. Takhle to nefunguje,“ pověděla jsem a začal vzlykat. Nemůže mi vzít Johna, je to jediná věc, co mě drží při životě. Můj život by úplně ztratil význam. Jenže tím, že zemřu, se svého prokletí nezbavím. On mě totiž bude pronásledovat i v posmrtném životě. To je na tom to nejvíce děsivé. Jeho zrak, tmavý jak noc, na mě upřeně pohlížel. Zvedl se a pomalým krokem šel ke mně. Vzal mou tvář do dlaní a nasměroval ji na Johnovu tvář. Byla tak jiná, když byl v něm. Jeho rysy se zdály ostřejší a vrásky prohloubenější. Prostě to nebyl on.

„Způsobím ti tím bolest, ale jinak tvé city nikdy nezískám, Viktorie. Já nic jiného nechci, jen abys mě milovala,“ oznámil mi a já se rozbrečela. Slzy mi opět naskočily. Jak ho mám přesvědčit, aby nechal Johna naživu? Proč se mi tohle děje? Pohroma za pohromou. Nemám nervy ze železa, tohle se nedá snést. Tolik zrůdných věcí během necelého měsíce od sňatku, to je šílené. Stane se ze mě blázen, pokud John odejde.

„Tím, že zabijete Johna, si mé srdce nezískáte,“ upozornila jsem ho a pak mi došla síla v kolenou a mé tělo spadlo na zem. Zhroutila jsem se, opravdu jsem v té chvíli byla na dně a nevěděla, co ještě mám udělat, aby mě už konečně nechal. Nechal nás. Mě a mého manžela konečně v klidu žít.

„Bude hůř, má drahá. Za chvíli přijde návštěva a to teprve něco uvidíte. Tahle zkušenost vás posílí a také hodně naučí. Přijdeš sice o Johna, ale já tu s tebou budu pořád,“ odvětil ten ďábel a já věděla, že už si to nerozmyslí. Být s tímto stvořením do konce života a pak i po životě. Tohle si přece nezasloužím. Co jsem udělala tak zlého, že za to platím takovou daň?

Mé tělo mě už nechtělo poslouchat a má mysl byla prázdná. Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a zpívala si písničku, co maminka zpívávala, když jsem byla malá. Jak ráda bych vrátila ty roky, co jsem zažila. Ty krásné chvíle s kluky, lezení po stromech, hraní si na bandity, lovení ryb u říčky, hraní si na babu, procházky po zahradě, čtení krásných knih, které překypovaly láskou a dobrodružstvím. Nádherné okamžiky s mojí matkou. Povídání si o plesech a místní smetánce, vyšívání, které jsem nenáviděla a nudilo mě. Vše by bylo lepší než osud, který mi byl očividně dán a vůbec nezněl jako pohádka. Můj život se změnil ze života obyčejné městské dívky na život z horoucích pekel. Mým věčným pronásledovatelem se stane ďábel, který si z mého muže udělal „kamaráda“.  Jeho ruce mě chytily a položily mě na postel. Bylo mi jedno, co se mnou dělá, co se stane. Jen jsem tam odevzdaně čekala na tu jeho takzvanou návštěvu a hrozila se nejhoršího. On pak začal pochodovat po pokoji jako voják. V jeho obličeji jsem zpozorovala vítězný úsměv, který z jeho tváře stále nemizel. Měla bych něco dělat, jenže jsem neměla odvahu a sílu.

„Jinak bych tě chtěl upozornit, abys moc nevyváděla, až přijde ta návštěva. Stejně se osudu nevyhneš. Všechno bude v pořádku. Tohle město je nudné, lidi také. Znám mnohem lepší. A vezmu tě tam. Určitě se ti tam bude líbit. Všechno jsem už zařídil,“ podotkl, ale já jeho slova pouštěla jedním uchem do hlavy a druhým ven. Bylo mi už všechno jedno. Nebylo to tak, že bych se smířila s tím, co se stane, ale věděla jsem, že rozčilováním a přemlouváním si stejně nepomůžu. Byl rozhodnutý zabít Johna a odvést mě někam do jiného města. Snažit se o útěk? K čemu by mi to bylo, stejně by mě našel. Prostě jsem se vyskytla v situaci, která prostě neměla žádné řešení, žádnou skulinku. Zařídil si to dobře. Věděl, že jsem doufala v lepší život s mým manželem, a tím, že ho zabije, mnou snahu potlačí. Bez Johna už nic nebude takové. Ano, je pravda, že jsem s ním vdaná teprve měsíc, ale za ten měsíc jsem se do něj bláznivě zamilovala. Budu jeho loutka celý život a až umřu, budu jeho loutka i potom, no není to skvělé? Už jsem opravdu propadala zoufalství. Nebyl tu nikdo, kdo by mi dokázal pomoct, a já jsem byla slabá na to, abych mu mohla bránit.

Mrzelo mě, že už nikdy neuvidím své rodiče. On by to prostě nikdy nedovolil. Kdybych se pokusila navázat s nimi kontakt, byl by schopný je zabít a to by bylo ještě horší. Nemohla jsem dovolit, aby ublížil dalšímu člověku v mém okolí. Nikdy už nebudu moci říci svému otci, jak moc ho mám ráda. Konečně, když jsem se usmířila s otcem, tak ho mám opustit? Nezdálo se mi to spravedlivé, ale co bylo spravedlivého na mém životě po mém manželství? Vůbec nic. Musela jsem se dívat, jak ta zrůda zabíjí mého přítele pana Scotta, potom jak ničí mého manžela, a teď se mám dívat, jak ho zabije? Ne, tohle je zlý sen.

Všechno se zdálo hrozné, ale to, co se mělo stát, bylo ještě stokrát horší.

Díky všem za komentáře. Lidičky, jsem na vaše komenty fakt zvědavá!:D

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 13. kapitola: