Příběh o modrovlasém chlapci - 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Psal se rok 3023.
Svět jako takový zanikl. Třetí světová válka zničila vše krásné a vzala sebou vše dobré. Navždy...
Vše bylo zahalené a zamořené v šedém dýmu, který pohlcoval ve své podstatě veškerou oblohu i hvězdy.
Lidé už ani přesně nevěděli, jak dlouho je to už dlouho, kdy se ze dne na den zastavil čas a už nikdy více neplynul dále.
V každé válce se ale najde někdo, kdo může svými činy předejít další katastrofě. V tomto příběhu padla mince na dívku s jménem Nathaly.

PS: Tato kapitola je kratší kvůli tomu, že by jinak byla příliš dlouhá, protože děj v ní nešel nijak rozumně rozpůlit... I tak doufám, že budete číst dál. :)

10.10.2012 (10:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 981×

Víčka jsem měla těžké a zesláblé. Musela jsem je ale otevřít, abych viděla, kde to jsem.
Ležela jsem na posteli v nějaké chodbě. Kolem byly jen staré košíky a hrnce. Už jsem nebyla ve svém městě, natož ve svém světě. Vstala jsem.
Ve špinavém zrcadle přede mnou jsem si pečlivě prohlížela svůj odraz; jestli nejsem někde zraněná. Nebyla jsem, ale… kde jsem to byla?

Vypadalo to jako bych byla někde na statku své babičky. Asi mi to jen připomínalo všechno to harampádí kolem. Prázdnou, ale teplou chodbou jsem vyšla na jaké si nádvoří nějakého kláštěra.
Schovala jsem se za jednu z kamenných zdí a sledovala poletující COSI přede mnou. Ti lidé nebo co to bylo neměli oči. Místo nich měli jen hlubokou černou díru.
Tam vzadu! Pomyslela jsem si, když jsem uviděla sedět toho modrovlasého kluka.
Musím utéct! Určitě mě tady zabije, když to neudělal předtím!

Rychle jsem se otočila, ale do něčeho jsem narazila.

„Neboj se,“ řekl někdo přede mnou. „Nemusíš se těch duší bát.“ Byl to on! Já se ale nebála jich, ale jeho.

„Prosím, neubližuj mi,“ řekla jsem rozklepaným hlasem a rozběhla se z místa pryč.

Vyběhla jsem nějakými dveřmi z ´kláštera´ a ocitla se u nějakého jezera. Jako malá jsem tady byla. Hrávala si tu.
Běžela jsme podél lesa v mokré hlíně. I když se mi nohy stále bořili, snažila jsem se běžet a neohlížet se. Vběhla jsem do lesa. Byl podzim. Listí bylo žluté, teplo kolem.
Měla jsme divný pocit. Někdo byl zamnou. Prostě jsme musela, ohlédla jsem se. Nikoho jsem ale neviděla.

Pořád jsem se prodírala kupředu a zakopla o špalek, který na mě neúmyslně čekal v cestě. Tvrdě jsem dopadla s vyraženým dechem k zemi. Posadila jsem a rozhlížela se vystrašeně kolem. Přibližoval se ke mně. Vždycky, když jsem mrkla, byl aspoň o metr blíž. Nebyla jsem schopná vstát. Cosi mě táhlo k zemi.
Začal jsem alespoň couvat po zadních, ale on byl ode mě jen pět metrů, dva… metr…

„Ne!“ zakřičela jsem a zavřela oči. Cosi mě chytilo pod krkem a silněji ponořilo do listí, ale jako do měkké peřiny. „Prosím ne!“ otevřela jsem pomalu oči. Překvapil mě. Měl výraz uplakaného štěněte, ale jeho oči… jedno bylo modré a druhé hnědé. Vůbec jsem to nechápala. „Prosím, neubližuj mi…“ zanaléhala jsem znovu a on pustil svůj stisk na mém krku a stáhnul se.

„Egghw!“ zasyčel a svalil se vedle mě k zemi. Jaká si černá látka z něj začala vycházet. Připomínalo mi to tu černou mlhu u nás ve městě. Trhal sebou, jakoby bojoval sám se sebou. Silněji máchl rukou ve které držel malou černou lahvičku a ta mu vyletěla z ruky. Dopadla k jednomu ze stromů kousek ode mě.

„Uteč!“ zakřičel a pořád na zemi bojoval s čím si kolem sebe. Jeho pohled byl už jen tmavý, jako u těch duší v ´klášteře´.

Vstala jsem, ale ne proto, abych utekla. Něco mě nutilo tam zůstat. Klekla jsem si do listí a začala jsem ho obracet, abych našla to, co mu vyletělo z ruky.
Jen, co jsem se té lahvičky dotkla, hlava se mi začala plnit vzpomínkami, vzpomínkami o něm. To, jak byli na něj všichni v městě zlí. To, jak na něm dělaly různé pokusy… Ach, Damiane…

„Dost!“ zakřičela jsem a ony přestaly. Rychle jsem vstala, otevřela lahvičku a nalila mu ji do úst. Byl tak… klidný. Otevřel oči, ty se mu změnily z hnědé zpět na křišťálově modrou a zhluboka se nadechl.

„Ty…!“ Zaostřil mě pohledem. „Proč jsi neutekla?! Mohl jsem tě zabít!“
Nevěděla jsem co odpovědět, co říct. Nadzvedl se a posadil se k mým nohám. I já sem klesla k zemi, ale z toho důvodu, že mě zalilo prázdno. „Slyšíš mě?!“ cukl semnou. Až po nějaké chvilce jsem na něj soustředila svůj pohled a objala ho.

„Vše už bude v pořádku, jsem tady s tebou, Damiane.“ Objala jsem ho a políbila na čelo.
Krajinu opět pohltil – jako vichřice – černý dým.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování