OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh o modrovlasém chlapci - 3. část

11.10.2012 (13:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 932×

„Kde to jsme?“

Byli jsme na travnaté pláni. Nebe bylo temné a z jeho mraků padal šedý popel.

Damian procházel travnatými stébly přede mnou. Utrhnul pár stébel... v rukou si je seskládal a začal je v ústech najednou, lámat. Přežvykoval a polykal. 
Chvíli jsem ho pohledem sledovala, ale po chvíli přestala a zadívala se do nebe padajícího popelu.

„Jak víš, jak se jmenuju?“ zeptal se s posledním přežvýknutím.

„Já… nevím…“

„Včera jsi mi řekla jménem.“

„Ehm, včera? Nevzpomínám si…“ Nastala chvilka ticha.

„Děkuji,“ řekl. Tázavě jsem se na něj zadívala. „Za to, před tím v lese.“

„To… není zač.“ Vstal a nasadil si zase kapuci. „Myslíš, že už ta vichřice přešla? Odvedl bys mě prosím nazpět domů?“ zeptala jsem se. Nevím ani proč sem se na takový nemístní otázky ptala, ale… myslím, že to bylo vzduchem kolem.

„To nepůjde…“

„Proč ne?“ ptala jsem se slabě dál.

„Ta černá vichřice zničila celé tvé město.“

„Celé město?“ zopakovala jsem a slabě se rozplakala.

„Je mi to líto.“

Přišla jsme už o všechno. O svoji rodinu, kamarády… „Pojď, půjdeme, odteď budeš žít tady s námi.“

…

Kráčela jsem cestou… oči mi už dávno pod slzami uschly.

„Kdo vlastně jsi?“

„To je jedno, nemusíš se mě bát.“

„Nebudu se tě bát, když budu vědět, kdo jsi.“

„To si nemyslím,“ ohlédl se po mně a zase nazpět dopředu.

„Kam to vlastně jdeme?“

„Za tvojí babičkou…“

Vešli jsme do jednoho z polorozpadlých domů a starší, poněkud dosti vrásčitá stařena seděla u stolu. Otevřela mi s úsměvem na rtech svou náruč.

„Nathalinko…“ Vstala a objala mě.

„Jjá-já to nechápu.“ Zmizela. „Babí…“

„Celý svět… Vše tady je tvořeno z tvých vzpomínek."

„Vzpomínek?“

„Není… Nedokážu ti to vysvětlit. Prosím, neptej se.“ Chytil si rukáv mikiny a stáhl ho přes svou odkrytou zuhelnatěnou ruku.

„Co to je?“ pootočil hlavu ke mně. „Co to máš s rukou?“

„To nic, pojď!“

Přes dům jsme přešli do dalšího obrovského domu.

„Z tohoto domu nevede cesta ven, takže ani žádnou nehledej. Pokud bys nějakou někde čirou náhodou našla, nevycházej odtud. Za těmito dveřmi by tě čekala jen smrt. Jistá smrt! Tady jsi v bezpečí.“

„To já jsem to nebezpečí…"

„Tady v domě se nemusíš ničeho bát. Lidé jsou hodní a milí.“

Přes jaké si železné trámy jsme se dostali do menšího pokoje.

„Tento pokoj je odteď tvůj. Budeš tady spát. Nic lepšího pro tebe v tuto chvíli není. Nebylo v plánu tě sem vzít.“ Takže mě ušetřil jen náhodou nebo se pletu?

„Je to dobré…“ pomyslela jsem si.

„Pojď, určitě si hladová.“
 Z mého ´pokoje´ jsme se dostali do vedlejšího a byla tam jaká si žena. „Toto je, Margaret. Je to nás všech chůva. Stará se tu o celý dům. Ehm…“ Zrakem zamířil na dveře. „Musím už jít, nechám vás.“ A odešel.

Neznámá žena si mě začala s úsměvem na rtech, prohlížet.

„Neboj se a poseď se, děvče…“ Zase se mile usmála a na stůl položila keramickou dózu s teplou hrachovou polévkou.
 Potom, co jsem dojedla, jsem byla pořád s ní. Nic neříkala, pořád se jen usmívala.
Chodili jsme z jednoho pokoje do druhého a rozdávaly pohublým dětem jídlo. Já se teda spíše jen dívala.

„Co to jsou za děti?“

„Sirotci. Celé je to tady jako dětský domov,“ řekla a zase se jen mile usmála.

Bylo to už několik dní, co jsem Margaret pomáhala. Nevím proč, ale vždy, když mě nějaké dítě uvidělo, okamžitě se jim vykouzlil úsměv na tváři. Margaret mi díky tomu začala říkat ´Štestí Gorazy´, tak se toho místo jmenovalo. Goraza.

Dlouhou dobu jsem už Damiana neviděla. Měla jsem alespoň čas přemýšlet o tom, proč z celého města zachránil zrovna mě.

Každou noc mě budil neznámý křik, který se linul chodbami. Strach mi bránil zjistit, co to je. Bylo ale jisté, že ta osoba nesmírně trpí.

Rozdíl mezi mým městem a místem tady byl v čase. Tady nestál, plynul. Margaret mi pověděla, že jsem tady už týden. Za tu dobu jsem už poznala půlku domu. Byl opravdu ohromný. Samé pokoje, síně, schodiště, skleníky a knihovny. Právě teď sedím v jedné z nich.
Trávila jsem tady většinu času. Hlavně čtením románů.

Seděla jsem u krbu a hlava mi padala únavou. Zavřela jsem oči a uslyšela spadnout knihu na zem. Okamžitě jsem se probrala a zarazila se.

„Promiň. Nechtěl jsem tě vzbudit.“ Damian! Zvedl spadlou knihu a položil ji nazpět na stůl.
Jeho vlasy byly delší než předtím. Byly ovázané nějakou látkou. I v jeho tváři už nebyla ta vybledlá barva, jakou míval. Na sobě měl černou mikinu, kalhoty i boty. Působil dosti zdravěji než předtím.
S úsměvem na rtech jsem si ho prohlížela. „Omlouvám se za to, že jsem tě tu nechal samotnou, ale…“

„To je v pořádku, byla jsem stále s Margaret. Je opravdu milá.“ Na chvíli se i on usmál. „Proč… proč jsem vůbec tady?“

„Je to tvůj domov.“

„Domov?“ Zopakovala jsme udiveně.

„Ano,“ odpověděl nejistě.

„Mohla bych se tě na něco zeptat?“ Neodpověděl. „Proč jsem tady zrovna já? Proč jsi mě zachránil?“

„Promiň, ale na to ti neopovím.“ Zvážněl.

„Prosím, já…“ Vstal.

„Musím už zase jít!“

„Promiň. Nechtěla jsem tě naštvat.“ Nic neřekl a jednoduše odešel.

Byla jsem opravdu zmatená, že sem nevěděla, co se tady děje. Co se to s ním děje.
Ten den jsem šla spát dříve než obvykle.
 Lehla jsem si do měkkých polštářů a hleděla na vchod do mého pokoje. Nevěděla jsem co, ale něco uvnitř mě bylo. Když jsem byla s Damianem, cítila jsem klid, ale když jsme byli odděleni, slýchávala jsem hlasy a strašlivý nářek.

Uběhl další týden a za tu dobu jsem ho viděla snad jednou a to jsem ho jen zahlídla z dálky. Přišlo mi to, jakoby se mi vyhýbal. Nebyla jsem si jistá, ale asi jsem ho začala mít ráda.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh o modrovlasém chlapci - 3. část: