OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 8

20.12.2012 (07:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2945×

Byla na jeho vkus najednou až příliš tichá a krotká. K jeho podráždění jen přikývla. Sevřel pevněji čelist.

„To je dobře, nemám rád, když někdo poškozuje majetek mé firmy,” zamumlal a vykročil zpátky do své kanceláře. Jen koutkem oka zahlédl, jak na něj vykulila oči za nevzhlednými brýlemi.

Její vzteklé zrudnutí a poslání ho do háje i s tím jeho egem už nestihl.

V klidu si došel až ke svému stolu. Kde si opřel bradu o sepnuté prsty a teprve se pobaveně usmál. Měl ji radši uštěpačnou a prostořekou. Úsměv se mu ještě rozšířil, když si vzpomněl, jak tam nad tím hajzlem stála rozkročená a vlasy rozlétané do všech stran. Blesky jí z očí sršely a ani ty odpudivé brýle to nedokázaly zmírnit.

Ještě chvíli se tou vzpomínkou pobaveně opájel, než se natáhl po telefonu.

8. kapitola

Mia už měla vlasy zase hladce stažené do přísného drdolu a přepisovala data do počítače, když se ozvalo zaklepání. Po předchozí návštěvě jí pohled okamžitě vyletěl tím směrem. Dovnitř nakoukl Jeklis, firemní právník. Byl spíše šlachovitý, což ještě zvýrazňovala jeho výška.

„Chtěl se mnou mluvit,” vysvětlil, než se stihla zeptat. Proklouzl dovnitř, ale ke dveřím Nicolsonovy kanceláře se moc neměl. Na místo toho se na ni záludně usmál a přešel k jejímu stolu.

Ignoroval její zvednuté obočí a sedl si na roh stolu.

„Slyšel jsem, že jste tu měli docela živo.”

„Vážně?” byla zvědavá, kam tím míří.

„Prý jste bránila Nicolsona jako lvice,” mrkl na ni. „Škoda, že jsem to neviděl.”

Opřela se do křesla.

„Tak to byste byl asi zklamaný, jen jsem ho kopla.” Pozoroval ji, jako by se snažil nakouknout až pod ty její hranaté brýle. Ani trochu se jí to nelíbilo.

„Měla jsem ale dojem, že na vás čeká,” hlesla suše a zvedla se, aby ho k těm dveřím dovedla, když měl evidentní problém tam trefit sám.

„Jen mě vrtá hlavou, jestli už jste taky dostala tu virózu ostatních Nicolsonových asistentek.”

„Virózu?”

„Uhm,” přikývl. „Postupně se nakazily všechny. Podle mě je Nicolson přenašeč,” zašeptal a mrkl na ni s vědoucím pohledem.

Když jí to konečně došlo, tak se její zmatený výraz okamžitě vystřídal s podrážděným.

„Tak to vás rovnou uklidním, já mám velmi dobrý imunitní systém.”

„Takže mi chcete tvrdit, že byste mu dala košem?”

„Přesně tak, nemíchám práci a soukromí.”

„Spousta ženských by tuhle práci dělala jen proto, aby se mu dostaly do postele.”

„No a já s ním kvůli téhle práci spát přestala,” usmála se na něj a otevřela dveře. „Je tu doktor Jeklis,” oznámila hlasitě a kochala se tím jeho zmateným pohledem.

Jeklis na ni zíral. Tak tímhle ho fakt dostala. Pár okamžiků mu trvalo, než prošel otevřenými dveřmi, které za ním hned zase zavřela.

Ještě jednou se ohlídl, jestli mu nestojí za zády.

„Já jí skoro naletěl, že to myslí vážně.”

„Většinou to tak myslí,” zamumlal Nicolson a odložil papíry, aby se mu mohl věnovat.

„To mi chlape neříkej ani ve srandě.” Podíval se na něj a pak se pokusil si ty dva představit spolu. „Ne,” zavrtěl si sám pro sebe hlavou. Tohle byla až moc šílená představa.

„No, tak až si dopovídáš sám se sebou, věnoval bys mi taky trochu pozornosti?” požádal ho už trochu netrpělivě Nicolson. „Mám pro tebe práci.“

* * *

Jeho ranní příchody už byly rituálem. Její kanceláří jen prošel se sotva patrným kývnutím a zmizel v té svojí. Během chvilky už k němu vcházela s kávou a korespondencí. Nesnažila se u něj vydobýt jakoukoliv reakci před jeho nutnou dávku kofeinu. Otočila se tedy na patě a vyrazila ke dveřím.

„Máte i něco hezkýho na sebe?”

Zarazila se na místě a otočila.

„Podle vašeho vkusu? Ne.” Doprovodila to dostatečně mrazivým pohledem, aby ho odradila od tohodle tématu. Ten po něm ale bez valného účinku přejel.

„Tak si něco pořiďte. Potřebuju vás zítra večer sebou.”

Tím tenhle jejich hovor teprve ukončil a sklopil pohled k papírům na stole. Audience skončila.

Zírala na něj. To si snad dělá srandu!

„Proč,” hlesla. Ani trochu se jí to nelíbilo.

„Je to firemní akce, Sterd ji každoročně pořádá pro všechny své obchodní partnery.”

Tyhle akce byly jen fasáda pro udržení kontaktů a přehled, kdo je teď ve funkcích.

„No, je mi jasné, proč tam jdete vy, ale proč musím i já?” Odhalila mu výjimečně své myšlenky.

Zvědavě na ni koukal.

„Myslel jsem, že vám to udělá radost. Ženy tyhle akce zbožňují. Mají záminku pro nákup šatů a kopy serepetiček, aby se mohly...“ zarazil se a zbytek už jen hlesnul s pohledem upřeným na ni, „blýsknout.”

Byl opravdu k sežrání, když to slovo táhl přes krk. Povytáhla obočí za mohutnými brýlemi.

„Takže to má být odměna?” ujišťovala se, zda to dobře pochopila.

„No, ano,” potvrdil váhavě. Tak nějak mu došlo, že ji to příliš nenadchlo.

„Takže se jí můžu vzdát,” vydedukovala.

„Ne,” zamítl a opřel se do křesla. Ještě ji probodl pohledem, jako by zkazila nějakou hru. „Vedoucí marketingového oddělení je na jednání v zahraničí a já tam odmítám jít sám. Musel bych se tam se všemi bavit.”

„Takže vám mám dělat roští?”

„Přesně tak,” pokývl. „Takže si pořiďte něco vhodného na sebe. Účet pak doneste na personální.”

„Co přesně znamená vhodného?” V hlavě si přehrávala svůj šatník. Byla v něm spousta vhodných kousku na takovou akci. Žádný ale nebyl vhodný na tuhle akci s ním.

„Nějaké tmavé šaty, lodičky... Vy si určitě poradíte.”

„Vynasnažím se,“ zamumlala.

* * *

Odpoledne vyrazila z práce rovnou na nákupy. Přehrabovala se mezi šaty a zavrhovala jedny po druhých. Teprve až to téměř začala vzdávat, našla to pravé.

Spokojeně se usmála. Až ji Nicolson uvidí v tomhle, bude rád, když to ustojí.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 8: