OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 7

16.12.2012 (18:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2855×

Chodbou se ozvala hlasitá rána. Nicolson se překvapeně otočil ke klukovi, který zřejmě přehlédl otevírající se dveře a plnou silou do nich vrazil. Okolo něj se snášely papíry a on se otřeseně zvedal ze země a držel za hlavu. Napříč tomu, ale zíral nepřítomně na jeho asistentku.

Otočil se k ní. Na rtech jí pohrával úsměv.

„Máme tu výtah.” Ta slova spíše zapředla.

S podezíravým pohledem ji následoval dovnitř. Než se dveře výtahu zavřely, dopřála si poslední pohled na toho klučinu, co snaživě sbíral papíry po zemi. Úsměv na rtech se jí ještě rozšířil.

„Netušil jsem, že máte tak krvelačnou povahu.”

Zvedla k němu téměř nevinný pohled.

„Drobné radosti života,” hlesla. Nemohla si pomoct, ale líbilo se jí to. Mohla si vypadat sebeprůměrněji, ale pořád to s chlapama uměla. Ztráceli pro ni hlavu. Nebo si ji alespoň pořádně naryli.

Rty se jí opět zvlnily ve spokojeném úsměvu.

7. kapitola

Vešli do restaurace a okamžitě se vedle nich objevil úslužný pikolík z obsluhy. Byla to dost drahá restaurace, takže byl patřičně ochotný, diskrétní a téměř nedal najevo překvapení z jejího zjevu. Jen drobounké cuknutí obočí ho prozradilo.

„Dobrý den, pane Nicolsone, budete si dnes přát?”

Mii velmi rychle došlo, že její šéf tu bývá častým hostem a podle chování toho pikolíka se spíše jednalo o večerní návštěvy s doprovodem.

„Nějaký klidnější stůl pro dva.”

„Zajisté.”

Vedl je do zadní části a jí galantně přisunul židli.

„Mohu doporučit něco k pití?”

„Pro mě jen colu,” zamumlal Nicolson. Evidentně měl v plánu toho dne ještě řídit.

Mia se mrkla nenápadně na hodinky. Bylo už ke třetí. Takže pro dnešek už padla.

„Pro mě Chardonnay Perriéres.”

Pikolík se překvapeně narovnal a jeho „Zajisté” bylo ještě prkennější, než předtím.

Jak odklusal, rozhostilo se ticho. Zvedla hlavu. Nicolson ji zvědavě pozoroval.

„Mám takový dojem, že si to zasloužím,” hájila se.

„Netušil jsem, že se vaše vědomosti týkají i vína,” nasměroval ji ke správnému toku svých myšlenek.

„Vědomostmi bych to zrovna nenazvala, ale poznám dobré víno.” Podepřela si bradu prsty a trochu se k němu naklonila. „A ten tučňák už mě začínal štvát.”

Narovnal se, protože jim právě přinesli jídelní lístek.

„Mám takový dojem, že stejné nadšení dnes chováte ke všem mužského pokolení.”

„Ke všem ne,” zavrtěla hlavou, „jen k těm po pubertě.”

„Mám se začít bát?” zvedl pobaveně obočí.

„Ve vašem případě bude stačit to víno.”

„Celkem se mi ulevilo, protože bych dost nerad dopadl s rozbitou hlavou jako ten chlap na chodbě.”

„Copak můžu za to, že nekoukal kam měl?” zeptala se nevině, ale uhnula pohledem.

Zaujatě ji sledoval. Bylo na ní něco zvláštního. Něco, co mu k té její nevýrazné tváři nepasovalo.

„Nejsem si jistý,” zamumlal stále zamyšleně.

* * *

Dalšího dne dopoledne se dveře do její její kanceláře prudce rozrazily. Mia překvapeně zvedla pohled a střetla se s rozzuřený párem šedých očí. Okamžitě jí došlo, že o poklidné směně si může dát leda zdát.

„Je tam?”

Bylo to spíše zavrčení.

Okamžitě byla na nohou a vběhla před něj.

„Kam si myslíte, že, sakra, jdete?!”

Odstrčil ji stranou. Chytla ho za tu paži odhodlaná ho k těm dveřím prostě nepustit.

Stočil se k ní. Zvedl ruce, aby ji odstrčil, ale to už nestihl.

Vyšvihla koleno a trefila se naprosto neomylně. Udýchaně ustoupila, když se prudce zlomil v pase. Doklekl až na zem. V bolesti se schoulil. Vztek bylo najednou to poslední co by vnímal.

Obezřetně ho ale pořád sledovala. Nepostřehla tak otevírající se dveře za jejími zády.

„Co se tady děje?!”

Nicolson pohledem přelétl po Mii, které se uvolnilo pár pramínků vlasů z drdolu a ještě udýchaně tam stála nad chlapem, co se s tváří staženou bolestí krčil na zemi.

Okamžitě se na něj upřely dva páry očí. Jako by pohled na něj tomu chlapovi vlil nový vztek do žil. Vydrápal se na nohy. Mia se jeho směrem otočila, ale moc pozdě. Stála mu v cestě, tak ji odstrčil, až spadla na zem.

Chlap se vrhl k Nicolsonovi. Ten tam stále nehnutě stál. Mia se po něm vyděšeně ohlédla. Díval se na ni. Oči měl přimhouřené. Seděla tam na zemi a krk se jí sevřel. Jako by se nehodlal ani bránit.

Pak se to všechno seběhlo naráz. Nicolson se otočil k němu a jeho paže se vymrštila. Vrazil mu pěstí, až se ozvalo zapraštění. Chlap otřeseně dopadl na zem.

Mia zamrkala. Nicolson si promnul klouby prstů a shlížel na něj, jako by se ujišťoval, jestli mu to už stačí.

Mia doufala že ano, dostat ještě jednu takovou, už by to nerozchodil.

Pak prošel mezi nimi k jejímu stolu a stiskl linku.

„Pošlete mi někoho z ochranky.”

Měl klidný hlas a pohyboval se pomalu, přitom ale na každém jeho pohybu viděla, jak je vzteklej. Podívala se na toho chlápka a doufala, že se nezvedne. Už teď si mátožně otíral pramínek krve, který mu stékal z koutku.

„Jste v pořádku?”

Překvapeně k němu vzhlédla. Ani si nevšimla, že přešel k ní. Pořád ještě seděla na zemi a brýle měla nakřivo.

„Jo, ano.”

Chytila se jeho ruky, co k ní natáhl. Pořádně se na něj podívat nedokázala. Už jen proto, že na sobě cítila jeho upřený pohled.

Raději si začala oprašovat sukni od neexistujících smítek a kontrolovat brýle.

„Ty hajzle...”ozvalo se zachrčení.

Mia zabloudila pohledem za Nicolsona. Ten se tím ani neobtěžoval. Jako by to nebylo nic, co by vyžadovalo jeho pozornost.

Tak proč měla tak neodbytný pocit, že schválně stojí mezi ní a tím chlapem?

„Bez těch brýlí vám to sluší víc.”

Sklopila k nim pohled. Už hodnou chvíli je držela zamyšleně v rukou. No ještě to tak! Rychle si je zase nasadila.

Jen zakroutil hlavou. Evidentně už se smířil s tím, že ji prostě nikdy nepochopí.

Ve dveřích se konečně objevila ostraha. Nicolson se k nim otočil a kývl k tomu na zemi.

„Tenhle už nepřekročí práh, je to jasný?”

„Ano, pane, mám informovat doktora Jeklise?”

„To si s ním případně vyřídím později.”

S tím se s chlápek z ostrahy i se svým kolegou chopili toho chlapa a vyvlekli ho ven.

„Opravdu jste v pořádku?”

Byla na jeho vkus najednou až příliš tichá a krotká. K jeho podráždění jen přikývla. Sevřel pevněji čelist.

„To je dobře, nemám rád, když někdo poškozuje majetek mé firmy,” zamumlal a vykročil zpátky do své kanceláře. Jen koutkem oka zahlédl, jak na něj vykulila oči za nevzhlednými brýlemi.

Její vzteklé zrudnutí a poslání ho do háje i s tím jeho egem už nestihl.

V klidu si došel až ke svému stolu. Kde si opřel bradu o sepnuté prsty a teprve se pobaveně usmál. Měl ji radši uštěpačnou a prostořekou. Úsměv se mu ještě rozšířil, když si vzpomněl, jak tam nad tím hajzlem stála rozkročená a vlasy rozlétané do všech stran. Blesky jí z očí sršely a ani ty odpudivé brýle to nedokázaly zmírnit.

Ještě chvíli se tou vzpomínkou pobaveně opájel, než se natáhl po telefonu.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 7: