OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový začátek - 1. kapitola

Noci nejsou bezesné, jen si sny občas nepamatujeme. Občas si je ale zapamatujeme. Obzvlášt když jde o noční můry. Ale i ta se dá časem zapomenout a to se může v několika případech stát hroznou chybou...
Vaše AndieNaill.
PS: Moc bych chtěla poděkovat Alici, která mi celou kapitolku opravila. Al, já vím, že tam bylo spoustu chyb, ale ber na mě ohled. Spadl na mě strom.

15.05.2011 (11:00) • AndieNaill • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 972×

Mockrát vám všem ještě jednou děkuju, že jste mi zanechali v prologu tolik komentářů. Doufám,  že se vám bude líbit i první kapitola.

Vaše AndieNaill

---

1. kapitola

Běžela jsem chodbou, která neměla zatáčky. Jen tmavá chodba se světlem na konci. Čím rychleji jsem běžela, tím dál bylo. Stále jsem se snažila běžet rychleji, ale stále se vzdalovalo, tak jsem to vzdala a zastavila. Světlo se objevilo přímo přede mnou a já si všimla, že je to hladina vody a něco se v ní promítá. Nos jsem strčila skoro až dovnitř, když jsem nestála v té uličce, ale přímo tam, kde se dělo to, co jsem viděla v tom světle, akorát tady byla tma a v té hladině bylo světlo.

Otáčela jsem se kolem dokola jako pejsek, který honí svůj ocásek. Nepoznávala jsem to tady. Zaměřovala jsem se i na úplné drobnosti, ale i tak jsem nepoznávala, kde jsem.

Sice jsem nepoznávala, kde přesně jsem, ale věděla jsem jedno. Stála jsem uprostřed nějaké cesty, která byla osvětlena pouze jednou pouliční lampou. Rozhodla jsem se, že půjdu k ní, třeba si mě někdo všimne a poradí mi. Nejistým krokem jsem se blížila k lampě. I když u nás byl začátek podzimu, tady byla zima. Mrzlo, až praštilo a čím více jsem se přibližovala k lampě, tím větší zima mi byla.

Jakmile jsem byla už asi za polovinou cesty mezi lampou a místem, kde jsem se objevila, najednou lampa, která byla jediný zdroj světla, zhasla a celá ulička se propadla do temné noci.

Byla stále větší zima a já si svoji lehkou bundičku přitiskla více k tělu. Ze strany jsem cítila studený větřík, který se velice rychle přibližoval. Mrazil mě po celém těle, až mi naskočila husí kůže. Byla strašná zima a štiplavý vítr způsoboval, že mi začaly slzet oči. V té tmě nebylo nic vidět, ale přesto jsem vycítila blížící se nebezpečí. Můj šestý smysl, který mi už několikrát zachránil život, ale teď jsem ho nechtěla vnímat. Bylo to jen vzdálené varování a já nechtěla poslechnout. Ale proč? Kde to vůbec jsem?

Samé otázky, ale odpovědi nikde. Ani jsem nedoufala, že se jich vůbec dočkám. Věděla jsem, že se něco děje, jenže jsem netušila, jestli je to špatné či nikoliv. Husí kůži způsoboval chlad, takže jsem se jí řídit nemohla, ale potřebu utéct jsem neměla. Byla jsem jako přikovaná k zemi a koukala do parku na konci ulice. Vítr si hrál s korunami stromů a odfoukával listí, které spadlo na zem. Ale hrátky větru moji pozornost neupoutaly natolik, jako zvláštně klidné křoví. Sice není zvláštní, že křoví je klidné, ale to, že v tomto počasí je klidné. Jakoby ho někdo schválně uklidnil.

Stále jsem to zkoumavě pozorovala, když se za ním něco náhle pohnulo, i když já se nelekla. Spíše jsem to čekala. Jak je něco takového možné?

Nečekala jsem na odpovědi a vydala se bez váhání k tomu křoví. Okamžitě se to něco přestalo hýbat a já zastavila. Chvíli jsem tam tak stála, ale nakonec se mi podařilo překonat strach a znovu se rozejít. Byla jsem už blízko, když ze křoví vyskočil veliký pes a shodil mě na zem. Kvůli tmě nešlo poznat, co je to za rasu, ale i ve tmě házel zlaté odlesky a velikost by odpovídala labradorovi nebo zlatému retrívrovi.

Dopadla jsem na záda a podívala se na toho psa. I když byla hustá tma, byl jasně vidět záblesk v jeho očích. Jako by mě poznal. A i mně ty oči byly povědomé, ale nedokázala jsem je přiřadit k nikomu, koho bych znala.

Sundal ze mě tlapy a v očích měl omluvu. Já asi blázním. Stoupla jsem si na nohy a všimla si, že z křoví se blíží další dvě šelmy. Obě vrčely. Drásalo mi to uši. Když se najednou obě rozběhly a skočily.

 

S křikem jsem se probudila. Peřina se válela na zemi, já se ještě vzpamatovávala z toho snu. Byl to jen sen. Jen pouhý sen. Žádná skutečnost. Jak jsem si později domyslela, nikde tady není zlatý retrívr, tygr ani panter, ale raději jsem se rozhlédla po pokoji, jestli tady opravdu nejsou. V mé prohlídce pokoje jsem se zastavila na budíku, který hlásal červenými čísly zvláštní čas. Půlnoc. Nikdy se mi nestalo, že bych se vzbudila přesně o půlnoci. Poslední dobou se mi sice stávaly samé zvláštní věci, ale tohle bylo moc. Třeba mi to chtělo říct, že si mám pořídit zlatého retrívra, dát příspěvek na bílé tygry a podívat se na Růžového pantera. Vím, blbost, ale jak jinak bych si to měla vysvětlit? Nemohlo v tom být něco víc. Jen to, že si mám dát pozor na zvířata, nebo já nevím co.

Přešla jsem do koupelny a opláchla si obličej. Nějak dobu moje oči hypnotizovaly umyvadlo, než jsem se probrala a vypnula tekoucí vodu. Zvedla jsem hlavu a uskočila od umyvadla. V zrcadle byl obraz toho retrívra, nebo co to bylo za rasu.

Vyběhla jsem z koupelny tak rychle, že jsem zapomněla zhasnout.  Ještě jsem se vrátila a nakoukla dovnitř. Ten retrívr už nebyl v zrcadle. Byl tam akorát můj vyděšený odraz.

Znovu jsem zalehla a doufala, že se mi už žádné noční můry zdát nebudou. A opravdu. 

Sotva jsem usnula, zvonil mi budík. Byla to sice noc bez nočních můr, jak jsem chtěla, ale zase jsem skoro zaspala.

Rychle jsem se oblékla tak, aby mě zase všichni přehlíželi, vyčistila si zuby, vlasy sčesala do dvou copů a seběhla po schodech do kuchyně.

Chtěla jsem popadnout pár jablek, ale tak nějak jsem zapomněla, že jsem je snědla už včera. Sakra. Jak může Sněhurka přežít bez jablek? No, sice je to blbost, ale já jsem jiná Sněhurka, než ta Sněhurka z pohádky. Tam ta Sněhurka snědla otrávené jablko a jaksi taksi umřela, jenže já jsem to otrávené stále nenašla, tak jím pořád další a další, dokud to otrávené nenajdu. Akorát mě nezachrání princ, který si mě odveze na krásný zámek. Jo, jo, jo. Už do svého života zase pletu pohádky. Jako když jsem byla malá. Jenže mě nečeká šťastně až do smrti. To je jisté.

Když nebyla jablka, vydala jsem se do školy bez snídaně i bez svačiny. Stejně nemám hlad, tak proč bych se přejídala? Oběd po škole mi bude stačit.

Jako šedá myška jsem přeběhla pár bloků, které mě dělily od školy. Sice tady den ode dne pražilo, ale já se mikin s kapucí nikdy nevzdávala. A když byla neuvěřitelná horka i na Sydney, přežila jsem to. Ještěže je mi většinou zima.

Celou školou jsem prošla až ke třídě, kde mívám matematiku. Sedla si a začala čmárat. Nevěděla jsem, co maluju, jen jsem si prostě čmárala, abych zabila čas a přitom vzpomínala na včerejšek. Přesněji na dobu mezi dneškem a včerejškem. Co se mi to vlastně zdálo?

Náhle zazvonilo a můj pohled spočinul na tom, co jsem načmárala. Byly to oči. Poznala jsem, že byly zvířecí, ale přesto tak lidské. Znala jsem je a měly spojitost s mou dnešní můrou, ale co se mi zdálo? Jak jsem ji mohla zapomenout?

Zmateně jsem koukala na prázdnou lavici. Moje čmáranice zmizela a já se rozhlédla po třídě. Nějaký papír létal po třídě a každý, kdo ho uviděl, se začal smát. Chvíli jsem to tak bezmyšlenkovitě pozorovala, když mi došlo, že je to moje čmáranice.

Dveře do třídy se otevřely, nestál v nich však učitel, ale majitel Chevroletu. I k němu právě doletěla moje čmáranice, ale on se nezačal smát jako všichni ostatní. Podíval se na mě těma očima, které jsem namalovala. Ty oči byly jeho. I z té dálky jsem je poznala.

Ten papír nezmačkal ani nevyhodil. Neudělal nic z toho, co bych očekávala. Vážně si moji čmáranici schoval do tašky?

Dveře se znovu otevřely a tentokrát v nich opravdu stál učitel. Tázavě se podíval na majitele Chevroletu, a teď i majitele mé čmáranice, který mu ihned dal nějaký papír. Pan učitel si ho pročetl, něco mu potichu řekl a ukázal k lavici napravo ode mě. Učitel přešel ke katedře a nový žák si sedl do lavice vedle mé.

 

Celou hodinu jsem si dělala podrobné zápisky a občas, vlastně spíš hodně často, jsem se koukala na nový přírůstek v naší třídě. Tedy mé jen na matematiku, ale i tak jsem byla někdy součástí této třídy, i když jsem ani sem moc dobře nezapadla. Párkrát mě přistihl a já se velice rychle zase věnovala matematice.

Tohle byl první případ, kdy jsem chtěla, aby už zazvonilo. Aspoň při matematice. Sebrala jsem si rychle všechny věci a snažila se vypadnout co nejrychleji ze třídy. Bohužel jsem se jen snažila a na prahu dveří jsem zakopla, takže celá třída a ti, co byli na chodbě, se začali smát. Oprava, skoro celá třída. Náš nový spolužák dřepěl vedle a sbíral moje věci a pak mi pomohl na nohy.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Jako by na tom vůbec záleželo. „A mimochodem, jsem Ethen.“

„Adriana,“ špitla jsem potichu a utekla ke třídě, kde jsem měla další hodinu. Dějepis.

---

 

Někomu z vás se už asi objevila spojitost a proto se ptám. Z koho pohledu chcete příští kapitolku?
Budu moc ráda, když dáte vědět, jelikož jen na vás bude, jaká bude příští kapitola. :) 

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Nový začátek - 1. kapitola:

Je to velmi čtivě popsané, určitě by si to našlo kotel fanoušků. Ten závěr však byl trochu uspěchaný. Možná by to šlo trochu protáhnout. No, každopádně, už se těším až si přečtu další kapitolu!

no nádhera ůůůůůůůžžžžžžaaaaassssnnnnéééééé tohle bis měla vidat jako knížku

super

Wow, tak to je boží. Ta Sňěhurka mě dostala. Piš dál, jsem zvědavá na pokračování.

Jáj..... Ten retrívr mě dostal... jsem zvědavá, co vymyslíš dál. Rychle piš, nebo tě sní myš. Ale to pouze v tom lepším případě, v tom horším za tebou přijedu k vám domů a budu nad tebou tak dlouho stát, dokud nenapíšeš další kapču.

Já vím, že Ethen je jen tvůj, ale stejně, je tááák úžasnej!!!!
Prostě jen A nemůžu se dočkat další kapitolky!! Takže rychle, rychle piš!

Nádherný. Dokonalý. Fanatstický. Boží. Úžasný. Perfektní. Sakra, asi si koupíme nějaký slovník s kladným ohodnocením, jinak to asik nepude.
Ať je další dílek, co nejdřív a z pohledu Adriany. Zdá se nám, že kdybys udělala pohled třeba Ethena či těch dvou dívek, tak by to postrádalo tajemnost... Nakonec nezbývá nic jiného než:

Já to mám přečteno. Takže, Andie, není zač a nádhera.

1) Adriana - krásné jméno!!!
2) zlatý retrívr? No jo, to může napadnout jen tebe, Andy...
3) no, myslím, že něco tuším, ale moje očekávání se stejně vždycky vyvine jinak, takže se snažím nic neočekávat a proto raději žádnou spojitost netuším
4)já bych asi nechala celej příběh z pohledu Adriany...
5)Moc se ti to povedlo, Andý!!!!!

Přidat komentář:

Nick:

Text: