OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 61. kapitola

23.11.2016 (17:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 820×

O dva měsíce později

Seděla jsem vmáčknutá do rohu sedačky. Nohy jsem měla natažené, v ruce novou knihu a Bear ležel klidně pod sedačkou. Hrála mi v pokoji tichá hudba z rádia. Bylo to velmi příjemné a uklidňující. Vyrušilo mě až tiché klapnutí dveří, upozornění na příchod posledního obyvatele tohohle domu. Bear se okamžitě zvednul a upaloval ke dveřím, švihla jsem k nim rychlým pohledem přes knihu a vrátila se zase k ní, abych si dočetla odstavec.

„Ahoj, lásko,“ křikl do domu o chvíli později.

„Ahoj, jak bylo?“ Položila jsem si knihu na nohy a podívala se na něj, jak si to míří ke mně. Netvářil se jako ten nejšťastnější člověk.

„Raději se neptej,“ zabručel a už si sedal na sedačku. Nohy jsem si přitáhla k tělu a pak je zkřížila do tureckého sedu.

„Byl to jen televizní rozhovor,“ připomněla jsem mu, „přeci tě tam nemučili.“

„O tom by se dalo diskutovat,“ zamumlal si pod vousy, které už od včerejšího dne neměl. Natáhnul se na sedačku a hlavu si položil na moje nohy. Trochu hlavou zavrtěl.

„Pohodlné, nechceš polštář místo knihy?“ zajímala jsem se trošičku podrážděně. Usmál se a lehce nadzvedl hlavu. Vytáhla jsem tedy svou knihu a nahradila ji polštářem, co vedle mě ležel.

„Hned je to lepší,“ spokojeně zamumlal, trochu se zavrtěl, aby našel svou pozici. Podívala jsem se na něj a zjistila, že on dělá to samé, ale často koukal o dost níž, než byl můj obličej i krk. Líně a spokojeně jsem pozvedla koutky a prsty mu projela vlasy, spokojeně zamručel a tak jimi dál prohrabovala a vrátila svou pozornost i knize.

„Asi Nickovi ublížím, jestli bude pořád zakazovat, abys na tyhle televizní rozhovory chodila se mnou, strašně se pak nudím,“ začal si stěžovat. Tiše jsem se zasmála a odložila knihu stranou, stále s jednou rukou v jeho vlasech.

„Nick ví, proč to dělá. Nudila bych se tam. Zvládneš to i sám, navíc se pak na mě těšíš.“

„To bych se těšil i tak, že budeme sami,“ bručel si dál a mě tím dost bavil.

„No tak,“ smála jsem se.

„Nedala jsi mi pusu,“ zabručel znovu, ale už z jiného soudku.

„Tys přišel. Takže tys mi nedal pusu,“ nesouhlasila jsem.

„Alex,“ podíval se mi zpříma do očí. „Prosím.“ Povzdechla jsem si, jemu se v tomhle nedalo odporovat. Sehnula jsem se tady dolů, kde ležel, abych mu mohla dát pusu, ale jen malinkou.

„Nestačí,“ poznamenal nespokojeně.

„Nejsem žádnej Spiderman,“ upozornila jsem ho. „Ve filmu i v komiksu to vypadá romanticky, ale nestojí to za nic líbat se hlavou dolů,“ zabrblala jsem si nespokojeně. Rozesmál se, pak si teatrálně povzdechl a nadzvedl se tak, aby mě mohl normálně a dlouze políbit. Jenže jsem ucukla a zamračila se na něj.

„Po tvých úšklebkách nemám chuť ti nějakou pusu dát.“ Našpulil rty a zadíval se na mě tím pohledem, co značil, že něco má za lubem, a to se mi nelíbilo. Dál jsem se na něj ale mračila. Najednou pokrčil rameny a zase si lehnul. Trochu víc, než bych čekala sama, jsem na něj koukala překvapeně, ale pak jsem ho napodobila, pokrčila rameny a zase se začala víc všímat knihy. Dokonce jsem ho i přestala vískat ve vlasech. To nespokojeně zabručel a na protest mi vypnul muziku a sobě pustil televizi.

„Nemáš mít nějaký další rozhovor?“

„Ne,“ odpověděl ihned a víc si mě nevšímal. Tak jak chce, byla jsem zvědavá na to, za jak dlouho se přitulí. Asi nevěděl, že jsem byla s Kris nakupovat, ona mi vnutila nové pyžamo, tedy já bych to tak nenazvala, byla to noční košilka, osobně jsem ještě nic takového nevlastnila, ale dnes se hodila.

„Robert Pattinson a Alex,“ ozvalo se v televizi.

„Ne,“ zasténal a rychle přepnul kanál.

„Hej, co když to chci slyšet?“ zabručela jsem a natáhla se pro ovladač, ale ucukl mi.

„Až bude pořádná pusa.“ Zaklonil hlavu, aby na mě líp viděl. Zašklebila jsem se na něj a znovu se vrátila ke knize a jeho slov si nevšímala.

„Alex,“ zamumlal potichu a stále na mě upíral svoje modrošedá kukadla.

„Ano?“ podívala jsem se na něj a tvářila se normálně trochu usměvavě.

„Ty jsi naštvaná?“ zajímal se stále se svou hlavou na mých nohách. Rozesmála jsem se a prohrábla mu zase vlasy. Naštvaná jsem nebyla, ale pusu mu nedám jako první.

„Nemám důvod, nebo jo? Co jsi dělal v té show?“ zvedla jsem obočí.

„Nic hrozného, odpovídal na otázky, říkal, jak mám úžasnou přítelkyni,“ mrknul na mě. Měl to marný, zakroutila jsem pobaveně hlavou a pak se podívala na hodiny. Dnes neměl jen jeden rozhovor, ale více, nemohla jsem se divit, když byl už čas na večeři a já byla celkem utahaná.

Vyprostila jsem se a šla nám udělat něco k večeři.

„Co budeme dělat?“ zajímal se během toho, co do sebe ládoval svou porci.

„Já budu spát, jsem celkem utahaná po tom, co jsem byla venku s Kristen.“ Zamračil se na mě a já jen dál klidně jedla.

Vydala jsem se rovnou do koupelny se svým dnešním úlovkem v obchodě, a jak se patří, jsem se připravila, než jsem mu šla dolů popřát dobrou noc. Zadržovala jsem smích, když si mě překvapeně měřil, zatímco jsem k němu po schodech šla.

„Dobrou noc,“ popřála jsem mu a dala pusu na čelo a zmizela v naší ložnici.

Ležela jsem na boku zády ke dveřím a koukala se na budík. Neuběhly ani tři minuty, když do pokoje vniklo světlo od toho, jak otevřel dveře. Chvíli se nic nedělo, ale pak se vedle mě matrace pod jeho tíhou prohnula a k mým zádům se přitulil.

„Vážně se ti chce spát?“ zeptal se tiše, rukou odhrnul moje vlasy z krku, aby v zápětí o něj mohl otřít své rty. Kousla jsem si do rtu a zadržovala své pobavení.

„Hmm,“ zamumlala jsem a trochu se zavrtěla. Ještě víc si mě přitáhnul k sobě a rty se propracoval na mou tvář. Ještě jsem čekala. Než si mě přetočil k sobě a konečně mě políbil na rty.

„Ani to nebolelo,“ neodpustila jsem si pobaveně a vyhoupla se nad něj.

„Potvoro,“ zamračil se na mě.

„Můžu jít zase spát,“ pokrčila jsem rameny a chtěla se stáhnout na svou půlku postele.

„Už jsem si zvyknul, takže nikam už necestuj.“ Držel mi pevně boky a natáhnul se pro další pusu, u které začal zkoumat můj nový oděv na spaní.

***

Nesnášela jsem návštěvy u doktorů. Do jistého věku jsem je vyhledávala. Hlavně protože jsem byla dítě, co moc nemarodilo. Zranění se mi vyhýbalo obloukem, jen jednou v životě zlomená noha, a to bylo před pár lety. Moje láska k doktorům a návštěv u nich se změnila v odpor, hlavně u gynekologů. Bála jsem se před lety, když jsem šla na první prohlídku, a kdykoliv jsem tam měla jít i jen pro prášky, musela jsem se přemlouvat.

Dnes by mě asi přemlouval Rob na kolenou, abych tam šla. Jinak by mi pro ty prášky šel sám. To je tak, když chlapi myslí hlavně na postel.

Netrpělivě jsem čekala v čekárně. I když jsem byla objednaná, vždy jsem čekala. Doktoři byli všude stejní.

„Slečno Freyová,“ oslovila mě sestřička. Musela jsem vždy zadržovat smích, když mě oslovovaly, moje jméno jim prostě nešlo přes pusu. Vydala jsem se za ní až do ordinace doktora.

Pan doktor ví, jak někomu zkazit náladu. Udělal mi rovnou i pohlídku. Asi se hodně nudil. Zaskočil mě ale větou, kdy jsem měla naposledy menstruaci. Matně jsem vzpomínala. Byla jsem nemocná a pak jsme zase jezdili. To mi to vždy skáče, anebo vynechávám. Pak mi ještě řekl něco o tom, že mě zkontroluje přes ultrazvuk. Opravdu se hodně nudil.

Jen se zvláštně usmál a dovolil mi si konečně vzít kalhoty a pak posadit na židli. Koukala jsem se na něj, jak si prohlíží papíry a něco zapisuje. Začala jsem být nervózní. Nelíbilo se mi tu a on mlčel.

„Tak, slečno Freyová, gratuluju,“ usmál se na mě a tím mě opravdu vyděsil.

„K čemu, že jsem zdravá?“ nechápala jsem a on se rozesmál.

„Ne. Ale jste těhotná,“ oznámil mi stále s tím úsměvem. A já kdybych nějaký měla, zamrznul by mi a rozbil. Dívala jsem se na něj a chvíli přemýšlela.

„To je vtip?“ ověřovala jsem si.

„Ne, slečno. Jste těhotná osmý týden,“ naklonil se přes stůl a já si všimla fotky, co měl v ruce. Nebylo na ní nic vidět, jen černo a světlé šmouhy. Podal mi to do ruky. „Tohle je vaše dítě,“ prozradil mi a začal mi ukazovat to, co bylo vidět. Když domluvil, v šoku jsem se na něj podívala. On to myslel opravdu vážně. Panebože! Chytla jsem se za pusu, abych to neřekla nahlas, nebo ještě něco horšího.

Napadlo mě, co většinou maminky dělají. Asi skáčou radostí. Jenže ony většinou to dítě chtějí a plánují. Jasně že jsem chtěla děti. Ale my jsme o tom s Robem nemluvili ani se nesnažili. Jen jednou okrajově to nakousnul a hned nechal.

„Ale já beru poctivě prášky,“ vyhrkla jsem nakonec.

„Může se stát. Žádná ochrana není úplně stoprocentní a ke všemu, když je dlouhodobě používána,“ vysvětlil mi. „Nebyla jste třeba nemocná?“ zeptal se ještě a já přikývla. „Dostala jste prášky nebo antibiotika?“ ptal se dál a já znovu jen přikyvovala. V ruce jsem stále měla ten snímek. „To může být ono, pokud jste i přes nemoc nepřerušovala sexuální život.“

Zalapala jsem po dechu. Já ho zabiju, on mě neléčil, ale přivedl do jiného stavu! Může za to on, když se mu to nebude líbit, on chtěl léčit. Sakra, co to plácám, vždy jsou v tom dva.

„Tak, slečno Freyová,“ začal doktor a já ho zase začala vnímat. „Mám vám zavést kartičku?“ zeptal se mě a čekal.

„Asi jo,“ ještě trochu v šoku jsem kývla a počkala, až kartu vyplní. A já si původně šla jen pro blbý prášky proti těhotenství. Povzdechla jsem si a rukou si promnula obličej. Dostala jsem tedy těhotenský průkaz a schovala si do něj tu fotku.

„Ještě vám sestra vezme krev,“ oznámil mi, když jsem se loučila.

Měla jsem chuť si dát něco tvrdýho. Jenže to jsem teď nemohla. Sehnala jsem si taxi a nechala se dovézt domů. Bear mě hned radostně vítal a já ho vzala na procházku. Musela jsem vymyslet, jak to říct Robertovi.

***

Slyšela jsem chrastění klíčů v zámku a pousmála jsem se. Přesně jak jsem plánovala. Už od dveří mě zdravil a došel si pro jeden polibek. Přitom se musel i přivítat s Bearem, jinak by se ho nezbavil, ale i tak za ním běhal jako ocásek.

„Jak ses celý den měla?“ zeptal se a zašel si do kuchyně nalít colu. „Dáš si taky?“

Ne, teď bych moc coly zrovna neměla.

„Ne, díky. A měla jsem se skvěle. Co ty?“ Nervózně jsem se dívala na hodiny a posouvala ručičku zpátky. Ještě jsem nebyla připravena na jeho reakci

„Už ráno jsem měl chuť zachumlat se zpátky pod deku a přitáhnout si tě k sobě.“ Slyšela jsem jeho kroky mířící do obýváku, když je přerušilo vyzvánění zvonku.

Je to tady.

Automaticky změnil směr a otevřel dveře.

Poslíček se zakoktal, zřejmě když si uvědomil, že je to opravdu ten Robert Pattinson. Už už jsem očekávala klapnutí dveří, když se znovu ozval poslíčkův hlas.

„Prosím vás, nemohl byste se mi podepsat? Moje dcera má vaše plakáty po celém pokoji. Za tohle by mě vážně milovala.“

Zadusila jsem v sobě smích a spolkla jsem další jahodu.

„A kolik dceři je?“ zeptal se Rob se zájmem.

„Třináct.“

Tentokrát jsem vyprskla a v Robově hlase byl úsměv taky slyšet.

„Tak to mnohé vysvětluje. Pozdravujte ji.“

„Děkuji,“ zamumlal ten muž a potom už se rozloučili.

Najednou mi až tak do smíchu nebylo.

Slyšela jsem trhání obálky, ale potom ho přehlušil tlukot mého srdce. Obešla jsem pohovku a opřela se o její čelo.

Papír se otřel o papír a prstýnek cinknul o skleničku. Potom jsem zaslechla zakašlání a opětovné položení skleničky. Skousnula jsem si ret a čekala.

„Alex? Tihle poslíčci si asi moc nepletou adresu, že?“ zavolal na mě a pořád se snažil vykašlat zbytky tekutiny.

„Asi ne,“ špitla jsem.

Zamyšleně došel do pokoje a stále pozoroval ten papír v ruce.

„Takže tohle…“

„… je můj ultrazvuk,“ doplnila jsem ho s lehkým úsměvem. Podíval se na mě a v očích mu jemně jiskřilo.

„A?“

„A… čekáme miminko,“ usmála jsem se a pomalu jsem ani nestihla mrknout, když mě svíral v náručí a tiskl k sobě.

Chytil mi obličej a celý mi ho zulíbal.

„To myslíš vážně?“ zeptal se s radostí a mě najednou opustila veškerá nervozita. A s nervozitou se chystaly odejít i slzy.

Přikývla jsem.

„Ale jak to? Myslel jsem, že bereš prášky.“

„No,“ uchechtla jsem se, „beru. Ale evidentně se jim nelíbí účinkovat v jednom těle společně s antibiotiky. Takže asi čekáme malé Antibioťátko.“

„Miluju tě,“ šeptl a políbil mě. Moc jemně, jako by se bál, že silnějším polibkem tomu prckovi ublíží. „Tohle musíme zapít. Teda ty ne, samozřejmě. Zavolám Tomovi,“ začal zmatkovat a hledal mobil.

„Nejdřív to snad oslavíš se svou snoubenkou, ne?“ zeptala jsem se naoko dotčeně. Zase se ke mně přitočil a usmál se.

„Samozřejmě, jen… jen to potřebuju někomu říct.“

„Fajn,“ zasmála jsem se, a když znovu hledal mobil, připomněla jsem mu, že ho má v kapse riflí.

Byl sladký.

***

Do restaurace jsme došli o něco později, než byl sraz. Snažila jsem se Roba přesvědčit o tom, že je venku dost teplo na to, abych se tolik oblékala. On mě přesvědčoval o opaku.

Kris s Tomem už seděli za stolem a sotva jsme dosedli, Kris nás vyfotila.

„Co je?“ zeptala jsem se překvapeně a nechala se obejmout Robovou paží kolem pasu, načež jeho dlaň zakotvila na mém břiše.

„Promiň, musela jsem zdokumentovat Roba v nekuřácké restauraci,“ zasmála se. Vyplázl na ni jazyk, ale zase ho schoval, když přišel číšník.

„Budete si přát?“

„Pivo.“ Co jiného? A než jsem si stihla objednat já, obstaral to za mě. „Pro slečnu džus.“

Podívala jsem se na Kris a protočila jsem oči. Trochu zkoumavě a zamračeně nás pozorovala. Najednou se jí výraz vyjasnil a otevřela pusu dokořán.

„Alex?“ vyjekla a já se musela smát. Ona vždycky věděla, když se něco dělo. „Aleeeex.“ Nahnula se ke mně a pořádně mě objala. „Gratuluju,“ blahopřála mi radostně do ucha.

To už Rob tu novinku oznámil i Tomovi a teď se objímali i ti dva. Rob zůstal stát, zatímco Tom se ke mně nahrnul a schoval mě u sebe v náručí.

„Je vám jasné, že chci být kmotřička!“ hrozila nám Kris prstem.

„No samozřejmě. A Tom bude kmotr,“ usmála jsem se. „Alespoň tomu prckovi bude mít kdo koupit auto.“

Rob pyšně vytáhnul fotku z ultrazvuku a ukázal ji Kris. Popsala jsem jí to, co by měla vidět, jak mi to říkal doktor a jak jsem to ukazovala doma i Robovi, když mě držel na sedačce v náruči a nechtěl pustit. Jenže mu ji pak sebral Tom.

„Není to nějak malý a šedivý?“ zajímal se zamyšleně, při pečlivém prohlížel fotky z ultrazvuku.

„Jsi ale vůl,“ dal mu pohlavek Rob a vytrhnul mu fotku z ruky. Jo, pyšný otec byl uražen.

„No co?“ pokrčil rameny. „Je to malý a divně to vypadá.“

„Taky jsi tak vypadal,“ ohradil se zase Rob. „Ne, ty furt vypadáš divně,“ dodal nakonec spokojeně. Došla jsem si pro pití, a když jsem se vracela, zadržely mě jeho paže a objal mě. Tulil se obličejem k mému břichu. Bylo mu jedno, že jsme byli v podniku. Podívala jsem se na Kris a se smíchem protočila oči.

„Hele, kámo, uvědomuješ se, že se k tomu pěknému tělu už dlouho tulit nebudeš?“ ozval se zase Tom, oba jsme se na něj podívali. „No, tvoje pěkná snoubenka bude za chvíli mít velikost XXXL. Bez urážky, Alex.“ Podíval se na mě.

„Tome, i to mimino, co mám v sobě, má víc rozumu než ty, a to nemá ani pořádně vyvinutý mozek,“ prskla jsem na něj.

„To on taky nemá,“ zamumlal ke mně Rob. Stáhnul si mě k sobě na klín a pevně objal.

„Ne, lidi. Fakt gratuluju. Ale tohle byla jen otázka času, kdy bude Rob skórovat,“ pokrčil rameny a napil se piva. Koukala jsem se na toho šaška s otevřenou pusou a nevěděla, co dělat.

„Ne jako, někdy jste horší jak králíci.“

„Kris, zkroť si ho, jinak ho zabiju a svedu to na těhotenské hormony. A je mi jedno, že se mnou ještě nemávají!“ Ukazovala jsem na něj prstem a dívala se na Kris. Víc se k němu přitulila a něco mu pošeptala, vykulil oči, ale po zbytek večera byl hodný.

Rob to rozhodně zapil a Tom mu ochotně pomáhal. Kouřit chodili společně ven a my se s Kris smály nad tím, co prováděli a říkali.

***

Večer jsem domů řídila já a na sedadle spolujezdce pochrupával Rob. Nemilosrdně jsem ho před domem vzbudila, aby se do postele dopotácel, anebo bych ho nechala v autě. Ochotně, i když zmateně, spolupracoval. Jen co dopadl do postele, spal. Podařilo se mi předtím z něj sundat jen bundu a boty.

Ráno jsem se probudila s pocitem, že mě někdo sleduje. Ležela jsem na boku, a když jsem otevřela oči, koukala jsem se rovnou na Roba. Usmíval se a díval se na mě. Ležel taky na boku a podpíral si hlavu.

„Zírat není slušný,“ upozornila jsem ho a přetáhla si přes sebe víc deku.

„Nezírám, koukám,“ usmál se. Zamručela jsem, po ránu jsem byla nevrlá a on to věděl. Jenže jeho jsem rozhodit nemohla ani svou nevrlostí. Usmíval se a přetočil mě na záda, i když jsem protestovala. A tak jsem dostala polibek, abych si nestěžovala.

„Takže už máme miminko,“ šeptal spokojeně a posunul se trochu níž k mému břichu. Zašklebil se na moji noční košilku, a tak ji vyhrnul. Sledoval moje ploché břicho, moc vidět nebylo a to, co bylo, už dobře znal.

„Moc se neraduj, zatím má jen dva a půl centimetru.“ Ukázala jsem mu tu velkost i na prstech. Zaculil se.

„Doroste.“

„To už nebudu mít břicho, ale meloun,“ vysvětlila jsem mu.

„Jo, ale to už budeš jenom moje.“ Usmíval se spokojeně.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 61. kapitola: