OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 60. kapitola

16.11.2016 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 775×

Moje tělo zaprotestovalo nad tak častým cestováním a měněním klimatu. Ulehla jsem s chřipkou do postele a odmítala se hnout, bylo mi zle. Ovšem Rob trval na tom, že bych měla jít k doktorovi a po jeho celodenním naléhání jsem svolila a nechala se odvézt. Nedozvěděla jsem se tam nic nového, jen mi byla potvrzena chřipka a dostala jsem antibiotika. Jako poslušná pacientka jsem si je vyzvedla a nechala se svým osobním řidičem odvézt znovu domů.

Musel ale odjet na nějaký rozhovor a mým společníkem se stal vždy věrný Bear. Zalezla jsem si do postele, vzala první prášek a rozhodla se válet u televize, ve které stejně nedávali nic smysluplného, a tak jsem zvolila spánek.

Probudila jsem se a všude okolo mě byla tma. Moje teplé anti-sexy pyžamo, jak tomu říkal Rob, bylo propocené, ale horečku jsem měla stále. Natáhla jsem se ke stolku a rozsvítila lampičku, abych něco viděla.

Televize byla vypnutá, Bear neležel u postele a hlavně byly zavřené dveře. Určitě se Rob už vrátil a nechtěl mě budit. Posadila jsem se a nepříjemně se ošila, jak se na mě lepilo pyžamo. Vylezla jsem tedy a s dalším teplým pyžamem zalezla do koupelny, kde jsem si dala hodně rychlou a horkou koupel. Jenže mi to pomohlo jen od potu.

Vzala jsem si ještě župan, ale stále mi byla zima, a rozhodla se najít psa a jeho páníčka. Od schodů jsem slyšela v kuchyni šramot a konvici. Bear ležel uprostřed obýváku na koberci, jen ke mně zvedl hlavu a pak si zase lehnul. Vydala jsem se rovnou za zvukem do kuchyně.

„Ahoj, marode,“ usmíval se na mě Rob a připravoval čaj. Což by mě nemělo překvapit vzhledem k tomu, že to byl Brit jak vyšitej. Ale pravda byla, že netrpěl zrovna na čaje o páté anebo každodenní konzumace čaje místo pití.

„Ahoj,“ zaskřehotala jsem. Přitáhl si mě k sobě za pásek županu a dal mi pusu do vlasů. „Moc se nepřibližuj. Budeš marodit, a kdo se o mě pak bude starat?“ pokoušela jsem se ho odstrčit.

„Vycvičili bychom Beara,“ pokrčil rameny. Nedbal na mé varování a dal mi pusu jako každý den, když jsme se neviděli.

„Proč nejsi v posteli? Chtěl jsem tě zkontrolovat a přinést čaj a prášky,“ prozradil mi.

„Probudila jsem se a nikde nebyl můj brouček, tak jsem ho šla hledat,“ vysvětlila jsem mu. Usmál se a víc si mě přitiskl.

„Nechtěl jsem tě budit,“ prozradil mi.

„Já nemyslela tebe, ale mého věrného společníka, co spí v obýváku,“ vyvedla jsem ho z omylu, a i přestože jsem nebyla jako rybička, jsem se musela usmívat.

„Mazej do postele. Přinesu ti ten čaj a prášky, zlobidlo.“ Odtáhl mě do sebe a popostrčil ke dveřím, a když jsem zaváhala, plácl mě po zadku a se slovem – mazej, mě vyhnal.

„Mám hlad,“ křikla jsem ještě na něj ze schodů, když se můj žaludek ozval, a pak raději rychle mazala do postele.

Přišel za mnou o chvíli později. Měl můj čaj, prášky a dokonce i čínu. Byla jsem ráda, že to s tou péči nepřeháněl a nepokoušel se vařit, většinou to dopadlo špatně, hlavně když jsem ho nekontrolovala.

„Tenhle měsíc nemám nic na programu,“ prohodil a dojídal zbytky v jeho misce.

„Skvěle, budeš se o mě moc starat.“ Ďábelsky jsem se na něj podívala a přemýšlela, co bych mu provedla a mohla to svalit na nemoc.

Usmál se a popadl mě, obtočil okolo mě svoje paže a přetáhl si mě k sobě do klína. Přitiskl se ke mně a já se nebránila. Ani po těch třech letech, kdy jsme spolu byli skoro pořád, jsem mohla celé dny proležet jen v posteli s ním a byla bych spokojená.

Nechal mě, abych dojedla a dopila čaj. Když se tak stalo, sebral vše nepotřebné a odnesl to pryč. Po návštěvě koupelny jsem se znovu zachumlala do peřin, ale už jsem v nich nebyla sama. Přitulila jsem se k němu a byla až po krk zachumlaná v peřině, kde bylo opravdu teplo. Mlčky jsme leželi, asi čekal na to, až usnu, ale mně se spát moc nechtělo.

Zvedla jsem tedy k němu hlavu a chtěla se zeptat, jestli už zapne tu televizi, ale nějak jsem to nestihla.

Povalil mě na postel pod sebe a zatýkal moje rty v polibku. Bylo jasné, že mu je úplně jedno nějaká nemoc, co by mohl chytit. Držela jsem se ho za pevná ramena a nehodlala protestovat. Od pasu dolů jsem byla pod ním doslova uvězněná. Najednou jsem přesně poznala, co se děje, co dělá on. To jak mě líbal, takhle zběsile a vášnivě, to bylo vždy předtím, než jsme se milovali. Tohle byl jeden z těch polibků. Ne ten obyčejný hravý.

„Co to provádíš?“ dostala jsem ze sebe ve chvíli, kdy se odtáhl, aby se mohl dostat pod župan.

„Hýčkám svého maroda,“ usmál se, ale pak se zamračil na moje pyžamo. „Lepší nebylo?“ zeptal se trochu zklamaně.

„Jsem nemocná, ne na módní přehlídce. Potřebuju být v teple, mám horečku,“ vysvětlila jsem mu. V očích mu ještě víc zajiskřilo.

„To mám v plánu, miláčku. Zbavit tě té horečky,“ usmál se. Zmateně jsem se na něj podívala, ale on ze mě stáhnul župan úplně a bylo mu jedno, že se mnou v tu chvíli musel zacházet jako s panenkou na hraní, když mě nadzvedl a zase položil. Začal se přes knoflíčky dobývat do mého pyžama.

„A to chceš udělat jak?“ trochu jsem nechápala jeho jednání. Lehce se nadzvedl a stáhnul si triko. Asi to měla být nápověda, ale já měla v hlavě vygumováno a nevěděla jsem, jestli to bylo nemocí nebo jím. I když jsem přesně věděla, kam to on směřuje, nějak mi ale ty dvě věci nešly dohromady. Opravdu mi stávkoval mozek.

„Lásko, neříkej, že jsi zapomněla na to nejzákladnější, co vědí i malé děti o teple.“ Uculoval se a dál mě zbavoval košile od pyžama.

„Asi ano,“ vydechla jsem, když mi rty přejížděl po krku. „Budeš mi muset napovědět.“ Zasmál se mi do kůže na krku a začal putovat níž.

„Teplo,“ špitl a nosem mi přejel po klíční kosti.

„Musí být na to dva,“ pokračoval a přitom i v misi s jeho rty a nosem. Bylo tolik věcí, na co museli být dva, ale já už věděla, kterou bych chtěla opravdu dělat a on podle všeho taky. Jasně jsem důkaz cítila na spodní části těla. Neřekla jsem nahlas ani slovo. Rukou jsem mu cuchala vlasy a druhou silně držela pevně rameno.

„Žádné oblečení,“ pokračoval. Vnímala jsem ho ale okrajově a víc se soustředila na to, co prováděl v mém dekoltu.

„Ty nespolupracuješ,“ obvinil mě a odtáhl se. Na tváři mu sídlil spokojený úsměv.

„Hmm,“ vypravila jsem ze sebe a zadívala se mu do očí.

„Nejúčinnější pro zahřátí jsou nahá těla,“ zašeptal mi u ucha a já se zachvěla. Políbil mě na něj a pak se přesunul níž. Ve chvíli, kdy rozepnul i poslední knoflík, jsem se nadzvedla a přitiskla k němu. Tělo se mi chvělo a já přesně nedokázala rozeznat, jestli to bylo horečkou, nebo vzrušením.

„Chytneš to taky,“ připomněla jsem mu.

„Nemyslím. Bude tu tak horko, že se mi podaří ty bacily spálit,“ vysvětlil mi svůj plán.  Zasmála jsem se, i když ten smích byl neznámě hrubý. Rozhodně jsem se nemínila bránit téhle příjemné léčbě. Takže nebylo divu, že moje prsty za chvíli rozepínaly jeho poklopec. Štvalo mě jeho zapínání s knoflíky, proč nemohl zůstat u zipu, bylo by to mnohem snadnější.

Povzbuzen a nabuzen mou reakcí se začal rukama propracovávat k mým bokům, aby nalezl kalhoty. Nepřestával si ani všímat mých klíčních kostí.

Rozhodně si dal na mé léčbě záležet.

***

Bylo mi teplo nebo spíš vedro. Otevřela jsem oči a převalila se na záda. Byla jsem zabalená do deky jako mumie. Vymotala jsem se a popadla ze země svoje pyžamo, abych se oblékla.

Ve chvíli, kdy jsem zapínala poslední knoflík, ve dveřích se objevil Rob s podnosem. Okolo nohou se mu propašoval Bear a běžel se ke mně přivítat. Na nohou mi přistál tác s jídlem a čajem.

„Tak tohle jsi měl udělat už před lety,“ usmála jsem se na něj a natáhla se pro polibek. „Děkuju.“ Odtáhla jsem se a pustila se do těch toustů, co udělal. Ale předtím jsem si ještě vzala prášky a zapila je čajem. Posadil se za mě a přitáhl si mě k sobě do klína.

„Cítíš se líp?“ zajímal se během mého jídla. Hrál si s mými vlasy a prsty přejížděl po šíji a páteři.

„O něco jo. Ale mám pořád horečku a slyšíš, jak mluvím.“ Natočila jsem se k němu. „Koukám, že jsi stále zdravý.“ Přeměřila jsem ho pohledem a sáhla na čelo, které bylo normálně teplé.

„Bacilům se ke mně nechtělo, jak bylo vedro,“ zasmál se. „Ještě na tom ale musíme zapracovat.“ Dal mi pusu na nos.

„Jdu do sprchy,“ rozhodla jsem se po jídle. Popadla jsem župan, do kterého jsem se zachumlala, a pak i kalhoty, ale do těch jsem se už neoblíkala a raději se rychle vydala do koupelny pod sprchu. Tu jsem měla rychle za sebou a rychle se navlékla do toho teplého oblečení. Bylo ráno, takže jsem neopomněla si vzít prášek. Vrátila jsem se zpět k němu do náruče, tak jak jsem byla i předtím. Ale župan do postele nesměl. Koukali jsme se na telku a já si spokojeně zachumlaná a stulená u něj marodila.

„Nekousej,“ odtáhla jsem se smíchem. Pokrčil nevinně rameny. „Tobě to hraní upíra opravdu zůstalo. Viď, Edí,“ neodpustila jsem si. Věděla jsem dost dobře, jak byl dodnes a hlavně už teď citlivý na to, když mu tak někdo řekl. Byly to už dva roky od posledního filmu, a přesto mu tak někdo občas řekl.

Rozesmála jsem se ještě víc ve chvíli, kdy se opravdu zamračil, překulil mě pod sebe a začal lechtat.

„Ne,“ vykřikla jsem a začala se smát. „Tohle není léčení, ale mučení,“ pokoušela jsem se bránit, ale bylo to zbytečné.

„Nemáš provokovat,“ zašeptal a jeho prsty přestaly s mým mučením. Ale úplně se nestáhly, naopak začaly pracovat na něčem úplně jiném, a to mi moc nepomáhalo při mém vydýchávání.

„Robe,“ napomenula jsem ho. V očích se mu zablýsklo a usmál se o něco víc.

Neposlechl mě.

***

Opravdu jsem si odpočinula až další den. Musel jet pryč. Nějaký rozhovor do televize. Nikam se mu nechtělo, a tak jsem ho nakonec musela osobně vyprovodit za dveře.

Dnes jsem už horečku neměla. Možná za to mohla Robova péče, anebo ty speciální horké čaje, co jsem pila. Přesto jsem si ještě vzala prášek.

Prospala jsem skoro celý den, než mě probudil telefon od Roba. Šel do baru s Tomem. Takže jsem měla úplně celý den jen pro sebe. Jenže jsem po tom telefonátu nemohla už usnout. V televizi nic nedávali. Začala jsem se nudit a ke všemu měla i hlad, což nebyla dobrá kombinace, pak jsem byla totiž opravdu mrzutá. Vydala jsem se tedy do kuchyně si něco udělat.

Jenže ve chvíli, kdy jsem viděla, jak kuchyně dopadla po dvoudenním vládnutí Roba. Zhrozila jsem se. Objednala jsem si jídlo a pustila se do uklízení. Bear se kolem mě celou dobu věrně motal. Poslíček se mu ani trochu nelíbil a vrčel na něj celou dobu. On byl opravdu můj čtyřnohý miláček. Dala jsem najíst i jemu a pak se pustila zpět do jídla.

Veškeré nádobí jsem umyla i přesto, že máme myčku, co tu byla ve výbavě. Já se chtěla i nějak zabavit, a tak jsem se do toho pustila pěkně ručně. Veškeré papírky a krabičky co nechal Rob na stole, jsem vyhodila do koše. On to opravu vyhodit nemohl do toho velkého koše, co se schovával za dvířky. I přestože to byl sex idol dnešní mládeže, byl to obyčejný chlap, který ten jeden úkon navíc prostě neudělá. A já ho i proto, nebo spíš proto, jak byl normální, milovala.

Pustila jsem se i do mytí linky. Nic nedělání nebylo pro mě. Byla jsem zvyklá, i když byl klid aspoň utíkat před novináři. Nejen sedět doma na zadku.

„Co tu vyvádíš?“ ozvalo se za mnou naštvaně. Vyděsilo mě to, nikoho jsem neslyšela přijít a Bear neštěkal. A taky jsem věděla proč, když jsem se naštvaně na něj otočila. Pes měl v puse kost, dobrej trik jak umlčet psa, když tě chce přivítat.

„Panebože, Robe, ty chceš, aby to se mnou seklo.“ Mračila jsem se na něj a založila si ruce v bok. Ten malej zrádce vedle něj si lehnul, spokojeně okusoval kost a přitom po nás šilhal pohledem.

„Ne, a proto jsi měla ležet v posteli,“ stále se mračil.

„Hele, nejsem malá ani těžce nemocná. Můžu se hýbat, mám jen pitomou chřipku a nudila jsem se.“

„Koukám, že už je ti dobře,“ usmál se a opřel o rám dveří.

„Teplotu nemám. Hlas už je lepší a pokašlávám jen chvílemi. Rýma už zmizela nadobro,“ informovala jsem ho o svém zdravotním stavu hlasem, který používali moderátoři při předpovědi počasí. „A viděl jsi vůbec kuchyň, jak dopadla po tvém vládnutí?“

„Měl jsem systém,“ ohradil se. Jo, to jsem mu nemohla sebrat, na pravé straně byly odpadky a na levé nádobí a mezi tím místo na pracování.

Přesto jsem si do něj chtěla nějak šťouchnout, ale nestihla jsem to. Popadl mě a přehodil přes rameno, až jsem překvapeně vyjekla. Tohle mi už dlouho neudělal.

„Co vyvádíš?“ dožadovala jsem se vysvětlení.

„Musíš se doléčit, aby ses tu nenudila,“ vysvětlil mi a plácl mě po zadku.

„Roberte!“ napomenula jsem ho, dobře věděl, kdy používám jeho celé jméno. „Nudila jsem se, protože jsem tu byla sama,“ vysvětlila jsem mu. To už za námi zavíral dveře do ložnice.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 60. kapitola: