OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 62. kapitola

29.11.2016 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 678×

https://az616578.vo.msecnd.net/files/2015/09/09/635773626954118445-1126462407_hug.gif

„Holky, nedrťte mi ji!“ okřikoval Lizzy a Victorii Rob.

„Ty to zvládneš, když se s ní budeme muchlovat chvíli my,“ vyplázla na něj Lizzy jazyk. Opravdu se spolu chovali jako malé děti.

„Já jo, ale ten prcek by z vás mohl mít doživotní šok.“ Spokojeně si založil ruce na hrudi a usmíval se, zatímco já se na něj mračila.

„Prcek?“ zamumlaly si obě a trochu se odtáhly. A pak mě stiskly ještě silněji.

„Holky,“ upozornila jsem je.

„Počkej, až to zjistí máma, bude skákat metr vysoko, už si stěžovala, že by to vnouče chtěla.“

„Ale plány na svatbu se nemění, nebo jo?“ ověřovala si Vicky.

„Ne, všechno je při starém. Jen se budu modlit, abych se vešla do šatů,“ uklidnila jsem je. Za chvíli se Lizzy omluvila, že má nějakou pracovní schůzku, a dodala, že si za to můžeme, když přijedeme neohlášené. Vicky se taky zdekovala na rande.

„To nejhorší jsi přežila,“ smál se můj snoubenec a já ho chtěla praštit. Natáhla jsem se na sedačku a položila si hlavu na jeho nohy. „Jsi unavená?“ zajímal se a hladil po vlasech.

„Ne, jen se mi nic nechce.“

Byl to měsíc, co jsme se tu zprávu dozvěděli. Chtěli jsme to říct rodinám osobně. I když možná by bylo lepší, kdybychom jim to předem zavolali. Byli by s tou novinou už srovnáni. Stejně jako Rob. Prvních několik dní byl takový roztěkaný. Nevěděl přesně co, ale pak se zklidnil. Je pravda, že okolo mě teď víc pobíhá a stará se. Ale není to přehnaný, držel se v mezích a já byla ráda, že není žádný hysterický tatínek. To bych si ho pak musela srovnat ručně. Jediné, čím mě naštval, bylo, když si hodinu ověřoval, jestli smím lítat v těhotenství. Nevěřil mi a zjišťoval si to na internetu. Taky jsem s ním celou cestu nemluvila. Tak on to prospal jako většinou a já s ním.

Clare s Richardem byli někde na nákupech, do hodiny se objevili doma. Přivítala jsem se s nimi a chtěla jim pomoc s taškami. Jenže ty těžší mi Rob vždy vytrhnul z ruky a já měla nosit jen ti lehoulinké. Šel přede mnou a já do něj pokaždé strčila a on se rozesmál. Kdyby to nebyl můj snoubenec a budoucí otec, podkopla bych mu nohy. Popravdě, podkopla bych mu je klidně i teď, kdyby na nás nekoukali jeho rodiče.

„Mami, co jsem to slyšel, prý sis stěžovala, že nemáš vnoučata,“ nadhodil Rob, když jsem seděli v obýváku.

„No koukni se. Victorii je přes třicet, Lizzy do toho nemá moc daleko a žádné vnouče. Já v jejich věku už čekala Roba,“ stěžovala si a pak se podívala na nás dva. „Vy jste proti nim mláďata, hlavně Alex.“

„Jo, ale Alex je ta, co ti to vnouče dá… tedy za mé asistence,“ pyšnil se a já ho bouchla do ramene.

„Řekni to normálně, ne. Jsem těhotná, tečka, co je na tom tak těžkýho?“ koukala jsem se na něj.

„Příště si to říkáš ty sama,“ zabručel.

„Alex, zlato,“ vyžádala si moji pozornost Clare, která už byla u mě a objímala mě. „Myslíte to vážně?“ ověřovala si.

„Jo, bude z tebe babička.“

„Kdo by si to před těmi roky pomyslel. Když jsi k nám přišla nesmělá a byla ráda, když promluvila anglicky,“ usmívala se.

„Jo, taky jsem netušila, že vcházím do domu mojí budoucí tchýně.“ Rob s Richardem odešli do kuchyně. Měla jsem podezření, že na další zapíjení.

„Popravdě, to, že budeš v rodině, věděla jsem ten další rok,“ usmívala se a já jen nevěřícně zírala. „Víš, ono je podezřelé, když si můj syn začne někoho víc všímat jak vlastní přítelkyně a bránit ji,“ vysvětlila mi. To jsem zvědavá, jestli i já budu mít takový instinkt na moje dítě. Taky mi Clare vyprávěla, jak si užívala těhotenství s Robem. Prý hodně zvracela nebo se jí dělala mdlo. Děsila jsem se toho. „Klid, Alex,“ smála se mi, když viděla můj obličej. „Podle mě spíš za to mohlo třetí těhotenství, u Victorie to proběhlo úplně v klidu, nic se nedělo, jen se mi měnily chutě. U Lizzy jsem už měla nevolnosti, a pak Rob.“

„Teď jsi mě spíš odradila od představ tří dětí,“ usmála jsem se na ni. Rozesmála se, a tak to přilákalo i ty dva, co vedle pili, jak jasně dokazovalo pivo v jejich rukou.

„Počkej, až to mrně uvidíš a budeš mít v náruči. Budeš chtít další.“  Rob se usmál taky a hrdě zvedl hrudník, byl jako páv.

„Tohle dělají všichni, nebo mám výjimku?“ zeptala jsem se a ukázala na jejího syna.

„Všichni,“ rozesmála se. „Kdybys viděla Richarda pokaždé, a potřetí to bylo snad nejhorší. A co teprve, když zjisti, že má vážně syna.“ To už se raději ti dva klidili stranou, když zjistili, jak je pomlouváme.

„Víš, když jsme se s Richardem potkali poprvé, bylo mi sedmnáct a jemu třiadvacet. Když se na to tak koukám, Rob se od nás nechal inspirovat,“ mrkla na mě.

***

„Nemůžeš se na to vyfláknout, Alex,“ nedali si pokoj. Povzdechla jsem si a zvedla se. Hučely do mě ohledně šatů na svatbu, už začalo malé plánování.

„No tak, Alex. Neurážej se, ale chceš mít krásnou svatbu, ne? K tomu potřebuješ i skvělé šaty, co budou dokonalé,“ pustila se do toho Lizzy. „Navíc je to mladší bráška, musí valit oči,“ mrkla na mě.

„To jo, ale já nevím, jaké šaty. Navíc nevím, jakou budu mít postavu za dva měsíce,“ zabručela jsem a šla do kuchyně si pro pití. V kuchyni se o stůl opíral Rob a pokoušel se vypadat nenápadně. Vážně jen pokoušel. Usmála jsem se na něj. „Je to i tvoje svatba, mohl jsi přijít a ne odposlouchávat,“ připomněla jsem mu a došla k němu, abych ho objala.

„Je to holčičí záležitost. Navíc o šatech nevěsty vážně nerozhoduju,“ dal mi pusu do vlasů. Zvedla jsem k němu obličej a zamračila se. Tohle jsem slyšet nechtěla.

„Jo, já taky ne,“ zabručela jsem.

„Alex,“ napomenul mě. Zamračila jsem se ještě víc a dostal tak pusu na čelo.

„Já nevím. Už jako malá jsem se těšila na vybírání šatů, ale dnes jsem nejistá. Mám celkem strach, že si vyberu nějaké, co se mi budou líbit, a já za ty dva měsíce přiberu až moc. Je to tvoje vina,“ zabodla jsem mu prst do hrudníku a dotáhla se, abych si mohla vyndat pití z lednice.

„Takže tebe nenervuje strach, jestli na tebe budu čekat u oltáře, ale že nevíš, jak velké budeš mít břicho,“ zasmál se, objal mě, když jsem pila.

„Ty tam totiž budeš. Strach by ti to nedovolil,“ vysvětlila jsem mu a otočila hlavu k němu.

Rozesmál se a já s ním.

„Alex, nedělej z toho vědu. Prostě si půjdeš vybrat šaty. Koupíš si ty, co se ti budou líbit, a bude i jedno, jak drahé budou.“

„Jsi jako tvoje sestry,“ zabručela jsem a vzdálila se za těma dvěma. Clare už před hodinou opustila bojiště v obýváku, prý do práce. Podle mě spíš utekla před dcerami ve chvíli, kdy bylo vše důležité vyřešeno. Já bych před nimi raději taky utekla do pokoje s Bearem.

Strávili jsme tam celý týden, než jsme se přesunuli k dalšímu příbuzenstvu. Začaly i malé plány o svatbě.

***

U mé rodinky jsme našli prázdný dům. Zavolala jsem mámě a s Robem jela vyzvednout Peťuli ze školy. Vítala nás s ohromným nadšením. Skočila mi kolem krku, a že byla už opravdu těžká. Na to mi ji hned vzal Rob, s úšklebkem připomněl, že nemám nosit nic těžkého. Chtěla jsem překvapit i svou druhou starší sestřičku.

„Alexandro,“ vypískla podobně jako Petra a drtila mě u sebe. „Roberte.“ A už drtila i jeho. Překvapilo mě to, jak používala celá jména. Hned nás vzala dovnitř.

„Kde je Eliška?“ zajímala jsem se ve chvíli, kdy jsem neslyšela dětský smích a bylo podezřele uklizeno.

„Je u babičky. Na týden, chceme, aby si zvykala na to, že není pořád s námi,“ vysvětlila. „Ale co tu děláte vy?“

„Odpočíváme od slunce a novinářů, tak jsme přijeli za mou otravnou sestřičkou. Máme v plánu tak týden zůstat, možná dýl,“ prozradila jsem jí plány.

„Tou otravnou sestřičkou myslíš mě, anebo tu malou, co si uzurpuje tvého manžela a je jí jedno, že jí nerozumí a ona jemu?“ zasmála se a ukázala ke stolu, kde byla Petra a Rob a ona si vytahuje učení. „Chci vidět, co bude dělat, až na něj vytáhne úkol z češtiny,“ smála se dál.

„Náhodou rozumí. A je to snoubenec,“ bránila jsem ho. „Známe se dlouho a trávil dost času s námi v Čechách. Jednou jsem ze srandy na něj mluvila a on mi v lámané češtině odpověděl. Šokoval mě, takže bacha,“ radila jsem jí.

***

V poslední době mi přišlo, že by mu bylo jedno, i kdybych po něm skákala a měla na nohách podpatky. Objímal mě rukama, bradu měl opřenou o mou hlavu na jeho rameni. Nohy jsem měla skrčené pod sebou. V televizi dávali Mr. Beana. Smáli jsme se. Byl víkend, a tak byli všichni doma.

Byla jsem v jedné pozici už dost dlouho, a tak mě celé tělo bolelo a nohy brněly. Odtáhla jsem se od Roba a nohy dala dolů. Vsedě jsem se protáhla a trochu se prohnula v zádech, až mi tam zapraskalo.

„Alex, nevystrkuj to panděro!“ smál se mi táta. Ztuhnula jsem v té pozici a rychle dala ruce dolů a podívala se na něj.

„Je moje, tak se nedívej,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Podívala jsem se na Roba, který se vedle mě potutelně usmíval a mrknul na mě.

„Že jsi ztloustla?“ zasmál se mi znovu.

„Neztloustla,“ bránila jsem se. Ještě bylo brzy na to, aby mi rostlo břicho, měla jsem dost času.

Viděla jsem, jak se táta dívá ke dveřím, a věděla jsem, co bude následovat. Ani ne minutu nato se zvedl a zadíval se na Roba.

„Jdeš si zakouřit?“

„Já už nekouřím,“ odpověděl Rob s úsměvem. Niky si právě chtěla sednout vedle nás a zakopla o koberec. Vykulila na něho oči a přihnala se k němu, aby mu mohla sáhnout na čelo. Zamračeně se ošil a já se musela začít smát.

„Ona ti to zakázala?“ podivil se táta a ukázal na mě. Dotčeně jsem se na něj otočila.

„No dovol, já mu nic nezakázala,“ bránila jsem se. Rob mě plácl po noze a usmál se na něj.

„Přestal jsem z vlastní vůle.“

„Vidíš,“ obrátila se mamka na tátu, „ty jsi nepřestal, ani když jsme měli děti.“ Lehce jsem zčervenala a vyměnila jsem si pobavený pohled s Robem.

„Cos mu provedla?“ zeptala se pobaveně Niky.

„Proč bych za to měla nést zodpovědnost já?“ zeptala jsem se dotčeně.

„Nepřestal by, kdyby k tomu neměl důvod.“

„Sedm let jsem ho přemlouvala, aby přestal. Kvůli mně to prostě neudělal,“ otočila jsem se na něj naštvaně.

„Ale,“ zasmál se a přitiskl si mě k sobě. „Tím pádem by mě zajímalo, jaký jiný důvod jsi mohl mít.“ Vyměnili jsme si s Robem pohled. Bylo jasné, že teď je ta pravá chvíle.

„Jdeš kouřit, nebo ještě chvíli vydržíš?“ zeptala jsem se a snažila jsem se usmát. Rozhodně jsem se netěšila na tátovu reakci. Neměla jsem chuť mu to říct. Nikdy. Určitě by vydýchal líp to, že nikdy nebude dědeček, než to, že jím bude. Zabije mě. Ne, zabije Roba!

Posadil se zpátky do křesla a všichni na nás zírali.

Fajn!

Jo, jenže jak začít? Podívala jsem se na Roba a ten jenom povzbudivě mrknul. Jo, takže to zase zbylo na mně.

„Jsem těhotná,“ vyhrkla jsem prostě a on mi povzbudivě stiskl ruku.

A bylo ticho!

Začínala jsem být nervózní, než se probrala máma a schovala si nevěřícný obličej do dlaní.

Její reakci jsem tak nějak odhadla. Pobrečela nám oběma trička.

Niky, no, vrhnutí na nás a zběsilý smích jsem taky očekávala.

Ale táta mě přikvapil. Oči se mu leskly, a když mě pyšně objal, ty moje začaly produkovat nadmíru vlhkosti.

A dokonce ani neměl chuť zabít Roba.

***

Ne, místo toho udělal něco jiného. Vzal Roba do dílny, prý aby si popovídali jako chlap s chlapem.

„Klid, bude mu mluvit do duše, aby jeho malé holčičce neublížil, jinak nebudou kamarádi, a trochu se napijou,“ klidnila mě máma, když viděla můj nepřítomný pohled ke dveřím. Máma a sestra se napily, aby oslavily novinku, a já se na ně mohla tak koukat s hrnkem čaje, co mi daly. Pomyslela jsem na Roba, který se určitě napájel něčím v dílně s tátou, a já nemohla.

Byl klid, neukázali se ani nevyváděli nějak nahlas, když bylo kolem půlnoci. Ani trochu se mi to nelíbilo, když jsem musela do postele zalézt sama. Převalovala jsem se na posteli a každou chvíli se mračila do potemnělého stropu.

Jak dlouho to mohlo být… tři měsíce, možná půlrok, kdy jsem naposledy spala v posteli sama. Objala jsem zmačkanou deku a pokoušela se pohodlně uvelebit, ale moc se mi nedařilo.

„Potichu.“ Ne, rozhodně nemluvili potichu, jak zamýšleli, dalo by se to přirovnat k mírnému křiku a hned bylo jasné, čí je. S unaveným povzdechem jsem vylezla z postele a potichu si to mířila dolů za nimi.

„Pozor,“ další tichý křik. A pak se ozvala i mírná rána. To už jsem stála na posledním schodě a koukala se na ty dva.

Táta se smál a Rob se pokoušel postavit věšák, který podle všeho sejmul k zemi. Káravě jsem se zahleděla na svého otce, který se přestal smát.

„Jé, Alex, my tě probudili?“ zeptal se nevině.

„Jo,“ odpověděla jsem podrážděně a hraně si zívla. Nemusí vědět, že jsem kvůli nim nespala ani trochu. Prostě to byla jejich vina.

„Lásko,“ ozval se Rob konečně potom, co se mu nějak podařilo o zeď opřít věšák, usmíval se od ucha k uchu a mířil si to ke mně pomalým kolébavým krokem. Došel až ke mně a pevně mě sevřel v objetí a tiskl se ke mně. Podívala jsem se podrážděně přes jeho rameno na tátu, který dělal, že se nic neděje. Pustil mě a pak si kleknul a objal mě kolem pasu. „Ahoj, prcku, tady táta,“ křičel do mého břicha schovaného pod trikem od pyžama.

„Tati, tos mi ho musel opít?“ zeptala jsem se už naštvaně.

„Já nic, slavil, že bude tátou, asi neumí pít,“ pokrčil nevině rameny a sám si šlapal na jazyk.

„Jasně, až na to, že Rob je zvyklej, leda že bys mu lil tvrdý,“ probodla jsem ho pohledem.

„Trošku jsme si přiťukli.“ Povzdechla jsem si a pohladila toho svého opilečka ve vlasech.

„Půjdeme spát.“ Zvedl ke mně pohled a kývnul. „Ty budeš mít taky u mámy malér,“ usmála jsem se na tátu zákeřně.

Pomohla jsem Robovi na nohy a až do pokoje ho naváděla po schodech.

„Jen jsem oslavoval,“ hájil se celou dobu v pokoji, když jsem mu pomáhala z bundy a dalšího oblečení. Odkývala jsem mu to a byla ráda, že to je na dlouhou dobu poslední oslava.

Dostrkala jsem ho do postele, kde usnul ještě dřív, než jsem uklidila jeho oblečení. Lehla jsem si k němu a konečně mohla v klidu usnout.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 62. kapitola: