OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 48. kapitola

20.03.2016 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1389×

Konec srpna

Seděla jsem ve svém pokoji a četla si knížku. Koukala jsem se do zahrady. Už ustalo to neustálé utíkání, urážení se navzájem. Pár dní bylo klid, doufala jsem a přála, aby to vydrželo, než začne ke konci října další natáčení a já s Robem odjedu odsud od té modelky na hodně dlouhou dobu. Těšila jsem se na to a Chelsey zase zuřila. Měla jsem v plánu ještě před natáčením odjet na pár dní za rodinou, už dlouho jsem tam nebyla a chtěla jsem i vypadnout z tohohle sice klidnějšího, ale dusného prostředí.

Z přemýšlení mě probral až křik.

„Alex!“ Byl to Rob. A byl naštvaný, což jsem nechápala. Chelsey jsem nic neudělala a celý den se chovala jako příkladná kamarádka. Držela jsem jazyk za zuby. Pokud si tedy vzpomínám. S povzdechem jsem položila knihu na stůl a pomalu se vydala dolů, odkud se ten křik ozýval.

Rob stál u prosklené stěny s novinami v ruce. Ta jeho seděla na sedačce a divně se usmívala.

„Co se děje?“ optala jsem se unaveně. Neměla jsem na ni náladu. A v jeho stavu jsem neměla náladu ani na něj. Což se stávalo až nezvykle a nepříjemně často.

Obrátil se ke mně čelem a mně málem zaskočilo. Jeho výraz rozhodně nebyl přátelský. Takhle se na mě ještě nikdy nekoukal. Nechápala jsem, co se děje, co si ta nána zase vymyslela. Měla jsem divný pocit, že tohle bude vážně zlé. Bála jsem se toho, co se bude dít. Proč se na mě dívá takhle?

„Jak jsi to mohla udělat, Alex?“ promluvil zklamaně, ale vypadalo to, že se sotva drží, aby nekřičel.

„Co?“ koukala jsem vyjeveně. Nepamatovala jsem si, že bych něco provedla.

„Moc dobře víš co.“

„Na tohle nemám náladu, Robe. Nevím, o čem mluvíš.“

„Ale víš, Alex, nezapírej. Udělala jsi to schválně,“ začala tentokrát ta nána. Zatnula jsem zuby a otočila k ní pohled.

„Jdi už do háje!“ řekla jsem klidným hlasem. „Varovala jsem tě, ať na mě vůbec nemluvíš. Je mi jedno, s kým chodíš. I kdyby to byl papež, mám chuť ti tu tvoji hubu v něčem vymáchat!“

„Jak to se mnou mluvíš?“ zeptala se vytočeně a propalovala mě pohledem.

„Tak, jak si to cuchta jako ty zaslouží!“ křikla jsem po ní.

„Nemáš právo na ni křičet, ona nic neudělala. Což se o tobě říct nedá,“ zastal se jí. Zvedla jsem pohled zpátky k němu a popravdě mě vytáčel ještě víc.

„No skvěle,“ prskla jsem ironicky a pohodila jsem rukama. „Tak co jsem teda měla udělat?“

„Řekla jsi to!“ vrátila mi Chelsey. Zatnula jsem ruce do pěstí a zhluboka se nadechla. Vyčkávavě jsem pozorovala Roberta, ale ten si mě jenom zvláštně měřil pohledem.

„Tak co jsem sakra měla říct?“ popohnala jsem ho.

„O mně a Chelsey. Alex, jsi chytrá holka, tak si nehraj na blbou. Proč jsi to udělala? Něco jsi slíbila.“ Vyplašeně jsem se na něj koukala. Nechápala jsem, kde takovou kravinu sebral. A proč bych to říkala? Nechtěla jsem, aby někdo o té krávě věděl. Natož aby to věděla média.

„Prosím?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Já nic neřekla. A už vůbec ne o té peroxidce,“ bránila jsem se. Připadala jsem si bezmocně. Až moc jsem byla zvyklá na to, že si s Robem důvěřujeme. Ale teď mi dokazoval, že já už nejsem ta, které věří.

„Co jsem ti říkal, Alex?! Nebudeš tak o Chelsey mluvit. Nezaslouží si to!“

„Ale ona tak o mně může mluvit?“ prskla jsem po něm.

„O tomhle se tady teď nebavíme.“ Odfrkla jsem si a měla pocit, že se mi chystal dát facku. Vykulila jsem na něho oči a zatnula zuby. „Proč jsi to řekla novinářům?!“ zeptal se už celkem klidně.

„Proboha, já nic neřekla! Proč bych to dělala? Co bych z toho měla?“

„Prachy, o to ti jde, ne?“ ušklíbla se. Nezasloužila si ani můj pohled.

„Jestli na mou adresu ještě něco takového žbleptneš, přijdeš o všechno, co máš ráda. Přísahám!“

„Přestaň jí vyhrožovat a konečně mi odpověz,“ zahřměl zase Rob.

„Ptám se znova, co bych z toho měla? Pro mě je výhodnější, když o ní nikdo neví!“ křičela jsem na něj.

„Co asi?“ Tentokrát jsem se na ni otočila.

„Chelsey, můžu ti něco poradit?“ zeptala jsem se sladce. „Vypadni do pokoje, než se ti něco stane, protože jestli tady ještě pár sekund uvidím ty tvoje umělé kozy a pěstěné nehty, tak přísahám, že ti ublížím. Nikdo tě nemá rád a vážně nechápu, co zrovna na tobě Rob vidí.“ Překvapeně zamrkala a se slzami v očích odběhla pryč.

Nevěřícně jsem rozhodila rukama a zavrtěla hlavou. Jedno se jí muselo nechat, herecký talent vážně měla.

„Tos přehnala, Alex! Nevím, proč na ni křičíš. Nic neudělala. Jen ti řekla, jak to vidíme,“ zakřičel na mě Rob.

Cože?!

Řekla, jak to vidíme. On si to taky myslí? Myslí si, že jsem ho byla schopná prodat?!

Cítila jsem slzy v očích a ty nebyly hrané. Byly opravdové.

„Jak to vidíme? Jak to vidíme?“ zvyšovala jsem hlas. „To nemyslíš vážně, Roberte! Co ty roky, co se známe? Jenom tak je zahodíš? Kvůli ní?“

„Změnila ses.“

„Ty taky,“ vrátila jsem mu kousavě.

„Jsi nezodpovědná. Běháš si bůhví kde a bůhví s kým. Nedáváš vědět, kdy se vrátíš. Chodíš opilá. Líbáš Toma a ujíždíš ze země, aniž bys mi něco řekla,“ křičel dál.

„Nejsi můj otec,“ zakřičela jsem už dopáleně.

„Mám za tebe zodpovědnost.“ Rozhodil rukama a mračil se na mě.

„Můžu si žít, jak chci.“

„Bydlíš v mém domě,“ nedal se.

„Chtěla jsem odejít, pamatuješ?!“

„Na tom nezáleží. Jsi nezodpovědná.“

„A co ty? Taky se vracíš domů opilý a pak…“ Ztichla jsem včas, abych neřekla něco, co bych neměla.

„Co? Co jsem udělal? Probudil tě?“ zeptal se výsměšně.

„Jo, to děláš často a je ti to jedno. Nezáleží ti na mně. Kdyby jo, asi by to všechno bylo jinak. Nikdy bych nemizela a neopíjela se, kdybys o mě stál,“ křičela jsem a do hlasu se mi vkrádal plačtivý tón.

„Kdybys mi byla ukradená, nikdy bych se sem ten večer nevracel, nemyslíš?“ pozvedl obočí.

„Dotáhli tě kluci, nezdálo se, že bys věděl, co děláš, když jsi přišel.“

„Tak promiň, že jsem se vrátil do svého domu.“

„Ne, já se omlouvám, že ti otravuju život, Roberte!“ Nemohla jsem si to odpustit. A ani ten kousavý a ironický tón. „Já nejsem ta, co se ráno probouzí a neví, co v noci dělala,“ zamračila jsem se na něj. Cítila jsem se uražena, že si to nepamatoval, ani se nepokoušel přijít na to, co se dělo. Nechal to být.

„Co jsem provedl tak hrozného? Lezl jsem ti do postele? Svedl tě? Vyspal se s tebou?“ smál se. Mlčela jsem a bylo to účinnější než slova. Úsměv mu z tváře docela rychle mizel a pak na mě jen vyděšeně zíral. „Do háje!“ prohrábl si bezmocně vlasy.

„To je všechno?“ uchechtla jsem se rozmrzele. „Nic víc mi k tomu neřekneš? Byl jsi při smyslech! Hádat ses dokázal perfektně!“ Nevěřícně vrtěl hlavou. „Vystartoval jsi po mně, musíš si to pamatovat!“ křičela jsem po něm jako smyslů zbavená. Pak do pokoje jako šílená vběhla Chelsey.

„To jsi neudělala, ty mrcho!“ křikla po mně. Ještě ona mi tu chyběla…

„On se vrhnul po mně, ne já po něm. Přišel za mnou, místo za tebou. Asi na tom něco bude. Možná už jsi opotřebovaná,“ vysmívala jsem se jí. Neměla jsem co ztratit. Všechno už se rozbilo. I moje srdce narazilo do skály. Nikdo nepřežil.

Chelsey zhluboka dýchala, silikony jí div nepraskly a už napřáhla ruku. Nestačila jsem zareagovat, když mi vrazila facku. Byla jsem si jistá, že si to užila, protože mi to připadalo, jako by mě přejel parní válec. Robert zareagoval docela pohotově a za paži ji stáhnul k sobě. Věděl, že sotva bych zase dokázala udržet rovnováhu, zabila bych ji.

„Chelsey, jdi pryč, tohle je mezi námi,“ řekl naštvaně a koukal se přitom na mě. Nechtělo se jí, ale jeho naštvaný pohled, i když nepatřil jí, ji dokázal dokonale přesvědčit. Naštvaně odešla, ale dávala dost velký pozor na to, aby ode mě byla co nejdál.

Podívala jsem se mu do očí, ale nedokázala jsem ten pohled vydržet. Odvrátila jsem hlavu a podívala se na podlahu, kde byly stále ty noviny. Zvedla jsem je a pečlivě se na ně podívala.

„Kdybych ti chtěla ublížit, použila bych něco víc osobního. Něco, co vím jen já,“ zamumlala jsem a položila noviny na stolek.

„Pamatuju si to jen matně. Byla to chyba, Alex. Pil jsem a trochu se ztratil sám v sobě. Nikdy se to nemělo stát. Doufám, že to chápeš.“ Mluvil tiše a rozvážně, bez jediné emoce v hlase. Dívala jsem se na podlahu a měla pocit, jako by mi po prvním slově vrazil dýku do srdce a s každým dalším slovem ji pomalu zabodával hlouběji a kroutil na strany. Bylo mu jedno, co cítím já, on chtěl jen zachovat to, co se líbilo jemu. Silně jsem si kousala ret a přemáhala pálení v očích.

„Je mi to jasné. Když už se se mnou musíš otravovat, proč si neužít trochu zábavy. Na tohle ti už kašlu, Roberte! Nebudu pořád jen ta druhá. Nebudu po ruce, jenom když se hodí. Chci už konečně žít a ne být ve stínu!“ rozkřičela jsem se na útok proti pláči.

„Co po mně chceš, Alex?! Udělal jsem chybu, vím to a nechci, aby sis myslela to, co si myslíš.“ Stále měl ten svůj vyrovnaný hlas, ale už zdaleka ne tak klidný jako předtím.

„A co si mám myslet, když mě pořád odstrkuješ?!“

„A ty mě ne, Alex?! Vyměnila jsi mě za Toma,“ ohradil se zostra.

„Nikdy jsem nic takového neudělala! Hledala jsem někoho, komu bych se mohla svěřit, když tobě to nešlo.“

„Jaképak má naše Alex tajemství?!“ zeptal se sarkasticky.

„Nikdy bys mě nepochopil,“ zamumlala jsem a podívala se po místnosti. Najednou ten vztek, který držel bolest, opadl a já viděla jasně tu smutnou pravdu. Viděla jsem jeho i sebe, jako dva odlišné lidi, které jsem neznala a popravdě nikdy poznat nechtěla.

„Ale Tom to mohl chápat a vrazit ti jazyk do pusy,“ vyprskl a rozhodil rukama, až jsem o krok couvla. Měla jsem chuť mu taky vrazit. Facku.

„Jsi nespravedlivý. Taky mám právo na svůj život! Když ty můžeš mít holku, proč bych si já nemohla najít někoho, komu by na mně záleželo?“

„Protože to jsem byl vždycky já,“ křičel s plnou uražeností v hlase.

„Tak kam ses ztratil?! Tohle nejsme my.“

„Asi už jo,“ odpálkoval mě. Aha…

Zvedla jsem znovu zrak od podlahy a podívala se na něj.

„Víš, co je na tom nejsmutnější?“ zeptala jsem se potichu. „Že i přes to všechno, co se v posledních dnech dělo, tě miluju,“ hlesla jsem. Nečekala jsem na odpověď a se slzami v očích jsem si vyběhla vzít pár věcí.

Popadla jsem tašku a mikinu a rychle jsem sbíhala schody. Rob stál pořád v obýváku a pozoroval mě.

„Co to děláš?“ zeptal se překvapeně.

„Jdu pryč,“ odpověděla jsem prostě a šla jsem rovnou ke dveřím.

„Alex, počkej!“

„Na co? Na další urážky? Na další obviňování? Ne, Roberte, na to nemám.“ Naposledy jsem se na něj otočila, nasucho polkla a vypadla.

„Vždyť je noc!“ slyšela jsem ještě za sebou, ale třískla jsem mu dveřmi před nosem.

Když jsem vyšla ven, oslepil mě blesk foťáků a všude kolem mě se překřikovali lidi a snažili se mi položit nějaké otázky. Nevěděla jsem, co po mně chtějí, a rozhodně jsem jim neměla chuť odpovídat. Najednou mě kolem ramen chytly silné paže a z ruky mi zmizel kufr. Záchranou se mi stal Dean.

Jeden se se mnou natlačil do auta, dostal se za volant, abychom odsud co nejdříve zmizeli.

„Co tu se mnou děláš?“ zeptala jsem se. Někteří by mohli říct, že jsem naštvaná, ale ve skutečnosti jsem byla jenom hrozně zklamaná a unavená.

„Robert chtěl, abych tě doprovodil, kam budeš chtít.“

Během cesty jsem si usušila tváře a pokoušela se uklidnit. Dean mě odvezl, jak jsem chtěla, a neptal se na nic. Jen jestli jsem v pořádku. Vždy jsem ho brala spíš jako strejdu a byla jsem ráda, že to on mě veze.

„Kdybys něco potřebovala, zavolej,“ připomněl mi, když jsem vyskočila z auta. Otočila jsem se ve dveřích k němu a lehce se usmála. Sice ho Rob za tyhle služby platil, ale už si po nějakém tom společném roce začali rozumět.

„Díky, Deane.“ Čekal, i když jsem stála u dveří a zvonila. Netrvalo to dlouho, než mi otevřela Kris.

Vzala mě dovnitř. Na nic se neptala, asi jí to podle zarudlých očí a mokrého obličeje bylo jasné. Sotva zavřela dveře, objala mě a já se rozbrečela jako malá holka. Nemohla jsem přestat a Kris tu se mnou byla. Nechala mě se uklidnit a čekala, až sama začnu mluvit o tom, co se děje. Chlácholila mě a pokoušela se mi zvednout náladu. Nechala mě u televize s kýblem zmrzliny, až jsem usnula.

Přetočila jsem se a spadla na něco tvrdého.

„Au,“ vyjekla jsem.

„Alex?“ ozvala se Kris.

„Žiju,“ ozvala jsem se a podívala se okolo. Ležela jsem na podlaze mezi stolem a sedačkou. Bolela mě hlava a celé tělo, koho by to nebolelo, když jsem se ráno proletěla. Povzdechla jsem si a lehla si na záda.

„Cos dělala?“ Koukala se na mě seshora, stála za sedačkou.

„Nikdy jsi nezkoušela ranní leteckou prohlídku?“ koukala jsem se na ni.

„To vážně ne, chceš snídani?“ zasmála se.

„Ale jo, dám si,“ zamumlala jsem.

„Tak vstávej,“ popohnala mě.

„Kris, ani nevíš, jak máš pohodlnou zem,“ zamumlala jsem a začala se zvedat nahoru do sedu, a pak do stoje.

„Vážně, takže ses zabydlela,“ koukala se na mě.

„Ne, to se neboj, nebudu tě tu otravovat.“

„Takže pojedeš za Robem a usmíříte se?“ ptala se nadějně.

„To taky ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Kam chceš jít?“ ptala se mě zmateně.

„Domů,“ pokrčila jsem rameny a zakousla se do toustu. Podle výrazu nechápala. „Tam kde jsem vyrostla, do Čech, půjdu na vysokou, ale asi až příští rok. Tak si najdu práci, začnu žít svůj obyčejný život, jaký jsem měla mít, kdybych neznala Roba,“ vysvětlila jsem jí své plány.

„Ale ty nejsi obyčejná, Alex, patří mezi nás. Natočila jsi film, nafotila fotky, předváděla šaty,“ vyjmenovala moje činnosti.

„To byly jen činnosti na zábavu a bylo to díky tomu, že jsem byla ta kamarádka Roba Pattinsona,“ odporovala jsem jí.

„Ne, Alex, koukni se na sebe. Jsi hezká, mladá, chytrá, umíš to, co jsi do teď dělala, měla bys tu zůstat a pokusit se o vlastní kariéru, zkusit to vše sama a s radostí bych tě nechala bydlet u mě.“

„Ne, Kris,“ povzdechla jsem si. „Já tu nedokážu zůstat. Prostě to nejde,“ povzdechla jsem si a koukala se na ni. Zrcadlilo se jí pochopení v obličeji a trochu omluvně pozvedla koutky.

„Chápu, pořád bys na všech slavnostech potkával Roba.“

Zamluvila jsem si nejbližší spoj do New Yorku, a pak do Evropy. Rozhodla jsem se naposledy využít znalosti jeho činností, abych si mohla jít pro věci, zatímco on měl focení a Chelsey rozhovor.

Odemkla jsem a vydala se rovnou do pokoje s Kris za zády. Začaly jsme balit všechno v mém pokoji. Pobíhala jsem tam a hledala vše, co bylo pro mě nejnutnější vzít si sebou domů. Tohle nebyl domov, starý byt ano, ale tahle vilka už ne. Byla jsem tu cizí a dost jasně to cítila od prvního dne.

Dva kufry jsem odnesla dolů a Kris ještě koukala, jestli jsme na něco nezapomněly. To nejdůležitější jsem s jistotou měla. Podívala jsem se ještě po obýváku, jestli něco nezbylo.

Popadla jsem papír a tužku.

Roberte,

byla jsem si tu pro své osobní věci. Kdybys něco našel, klidně to vyhoď. Klíče máš ve schránce na dopisy.

Nechtěla jsem se s tebou loučit tímhle způsobem, ale asi to tak bude pro oba nejlepší. Už to nejsme my, ale ty a já. Každý sám za sebe.

Sbohem, Alexandra

PS: Tohle už nechci a nepotřebuju.

Zalovila jsem v kabelce a vytáhla několik fotek, kde jsme byli spolu v malé velikosti, co jsem si vytiskla. Nikdy jsem nevěděla, proč je tahám sebou, když jsme spolu byli pořád. Ale většina byla ještě z doby, kdy jsme spolu nebyli tolik.

Silou vůle a moc rychlého mrkání jsem odolávala slzám, vypouštěla jsem vzduch z plic a tolik si přála, aby to byl jen zlý sen. Papír jsem položila na konferenční stolek a zatěžkala ho jeho knihou, takhle ho najde zaručeně hlavně on.

„Alex?“ ozvalo se za mnou tiše. Přejela jsem si rukama do vlasů a zhluboka se nadechla, a pak se otočila na Kris, která na mě čekala u dveří s mými zabalenými kufry.

„Můžeme,“ kývla jsem jí a pokoušela se vypadat vyrovnaně, podle jejího pohledu mi to moc přesvědčivě nešlo.

„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ zajímala se. Pořád doufala, že si to rozmyslím a bude to jako předtím. Ale to nešlo. Nedokázala jsem tu zůstat, i když jsem si to tak moc přála. Tady pro mě nebylo místo. Hlavně jsem nebyla ta, co měla udělat ten krok, abych zůstala, to byl někdo úplně jiný. Nemohla jsem znovu ustoupit, udělat ten krok zpět a uznat chyby, protože jsem žádné neudělala. Nechat se ponižovat a jen přihlížet s bolestí na to, co se okolo mě dělo. Zranil mě, jak nejvíc mohl. Neměla jsem na to už psychické síly. Můj pohár přetekl, musela jsem odejít. Jenom tím jsem si byla jistá.

„Ano, jedeme, nebo mi to letadlo uletí.“ Vydala jsem se rychle ke dveřím. Poté, co jsem je zamkla, hodila jsem je do schránky, jak jsem mu psala a naposledy se podívala na ten dům.

Ještě nikdy jsem neměla tak zvláštní pocit, když jsem sedala do auta s jistotou, že odjíždím na hodně dlouho. Ani tady jsem neměla jistotu, jestli se někdy nevrátím. Ale ten pocit. I když jsem odjížděla z domova a byla jistota, že se dlouho nevrátím, nic podobného jsem v sobě necítila. Koukala jsem se z okna a přemýšlela, jestli si mám zapamatovat místo, kde jsem byla, či raději zapomenout.

Kris se pokoušela odlehčit situaci a začala si povídat úplně o něčem jiném. Pomohlo to a já nemyslela na ten pocit a tíseň ve mně. Donutila dokonce moje koutky, aby se pozvedly. Netušila jsem, jak rychlé bude balení, musela jsem ještě chvíli čekat na letišti a Kris mě nechtěla nechat samotnou.

„Rob,“ zamumlala a koukala se na svůj vyzváněcí telefon, nepolevoval.

„Klidně to zvedni, neprovokuj ho,“ špitla jsem potichu.

„Neprovokuj? On teprve zjistí, co je provokace a nenávist,“ slibovala, ale hovor přijala. „Ahoj, Roberte,“ pozdravila ho už teď nepřátelsky.

„Proč hledáš Alex?“ Podívala se na mě s poťouchlým výrazem. Dlouho mlčela, asi vysvětloval situaci, věděl od Deana, kde jsem.

„Jsi idiot. Nedivím se, že to udělala, stojím na její straně, aby bylo jasno. Zachoval ses jako blbec, nikdy bych to do tebe neřekla. Je mi líto, ale pomáhat ti nebudu, měl by sis ujasnit, co chceš.“

„Už jsem odletěla,“ šeptala jsem k ní, nechtěla jsem, aby věděl, že tu jsem, ale taky aby si nedělal zbytečně starosti, i když jsem byla plnoletá, měl tu za mě nějakou zodpovědnost, jak to slíbil mým rodičům. Kris se znovu dlouze zaposlouchala, než promluvila konečně klidně a tiše.

„Před chvíli odletěla domů. Mluvila jsem s ní, nemá v plánu se sem vracet. Ahoj.“ Vrátila telefon do kapsy a podívala se na mě. V tu chvíli ohlásili můj let. Postavila jsem se, otočila ke Kris, která se taky postavila.

„Sbohem, nevím, jestli se vrátím,“ objala jsem ji.

„Až se sem dostaneš, přijeď ke mně, budeš mi chybět,“ šeptala mi.

„Ty mně taky, zavolám ti,“ slíbila jsem a vydala se do svého letadla.

Letěla jsem stejně jako vždy přes Londýn. A tak jsem musela čekat na svoje spojení. Sedla jsem si na lavičku a koukala se okolo sebe, abych se trochu zabavila.

Až jsem ho uviděla.

Dlouhou štíhlou postavu, černé vlasy a modrá kšiltovka. Hned jsem ho poznala. Byl v prostorech, kam se smí bez letenky a rozhlížel se okolo. Popadla jsem tu malou tašku, co jsem měla u sebe a rozběhla se.

Jen co mě uviděl, šel mi naproti tam, kam až mohl a já mu vpadla do náruče, když byl u mě.

Rozbrečela jsem se a tiskla se k němu.

„Jak to víš?“ zafňukala jsem. Bylo mi jasné, co tu takhle bez věcí pohledával.

„Kris mi volala.“ Pohladil mě po zádech a odvedl k lavičce. „Jak se cítíš? Promiň blbá otázka,“ reagoval na můj pohled. „Jen nechápu, jak jsi mohla tak zdrhnout znovu. Tohle nejsi ty. Alex nikdy neutíká z boje.“

„Prohrála jsem bitvy i válku. Zachraňuju si svůj zadek,“ vysvětlila jsem mu. A smutně se usmála.

Seděl tam se mnou a poslouchal moje fňukání. Vysvětlila jsem mu situaci, aby se tolik nedivil, až se uvidí s Robem. Na chvíli jsem se zarazila, když začal svůj sprostý monolog o tom, jaký je jeho kamarád vůl, to bylo to nejmírnější slovo, co použil.

„Já nechci brečet,“ fňukala jsem a utírala si slzy, jak to jen šlo. Potichu se mi smál, ale nebyl to ten jeho radostný smích jako vždy.

„Popravdě jsem tě nikdy brečet neviděl,“ zamyslel se a já si znovu povzdechla.

„Nikdy předtím jsem neměla důvod.“ Trochu zkoumavě se zamračil. „Buď za to rád, o nic jsi nepřišel. Mám jen opuchlé oči, jsem ufňukaná. No prostě jsem pak k sežrání,“ zašklebila jsem se na něj. Ale asi to nemělo takový dojem, když mi po tváři stékaly stále nové a nové slzy.

„Asi mu rozbiju hubu,“ prohodil bez zájmu. Upřeně se díval před sebe do haly. Ale jasně jsem poznala na jeho obličeji, že to myslel vážně.

„Jen to ne!“ kvíkla jsem. Pomatovala jsem si jejich jedinou rvačku, která byla kvůli mně. Prali jsme se jeden za druhého a najednou jsme hodili bílý ručník do ringu. „Už žádné rvačky, Tome. Stačilo to jednou a taky jsem za to mohla. Navíc… teď to už nemá cenu. On se prát za mě nebude, jako tehdy.“ Sakra, zase jsem chtěla brečet o to víc. A já tolik nechtěla. Nechtěla jsem být hysterka, co řve hned. Nikdy jsem taková nebyla a nechtěla být.

Přitáhl si mě blíž a hladil mi ramena svou paži v uklidňujícím gestu. Hned se mi chtělo brečet víc, Tom mě nemusel nikdy uklidňovat, protože to dělal jedině Rob. Přitiskla jsem se k Tomovi a povzdechla si.

On tu nebyl, nebyl tím klukem, co mě objímal. Nebyl to ani můj princ na bílém koni. Nechal mě zlomenou a bez zájmu.

„Bože, budou se mě v tom letadle bát,“ stěžovala jsem si při dalším utírání slz.

„Alex, pusť to ven hned. Jinak tě to porazí ještě víc,“ radil mi. Bože, jak jsem toho starostlivého kluka měla ráda, i když mě někdy štval.

„Myslíš, že to jde?“ nemohla jsem si odpustit tu ironii a škleb. „Už budu muset jít děsit svoje spolucestující.“ Váhavě jsem se postavila. Nechtělo se mi pryč, ale musela jsem.

„Až budeš chtít nebo potřebovat, ozvi se, jsem tu stále pro tebe.“ Loučil se se mnou a já se mu vrhla kolem krku.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zamumlala jsem mu do ramene.

„To, že je Rob můj nejlepší kámoš, neznamená, že tě odstrčím, Alex. Jsi a budeš moje kámoška, jasný,“ odtáhl mě a zadíval se mi do očí, „jen dej občas vědět. Budu chápat, když se nebudeš ozývat každý den.“

„Měj se, Tome. Jsi skvělý.“ Dala jsem mu pusu na tvář a pak se vydala na svoje letadlo.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 48. kapitola: