OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 49. kapitola

26.03.2016 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1242×

Září

Přemýšlela jsem, jak to udělat. Měla jsem ještě dva dny, než to mámě bude podezřelé, proč tu jsem tak dlouho. Netušila jsem, co mám říct. Obyčejné jsem doma natrvalo třeba bude stačit a nebudou se vyptávat. Anebo budu mlčet a prostě tu budu. Naděje na to, že by se mě nikdo nezeptal na to, jak se má Rob, nebyla žádná. Zmučeně jsem si zakňučela a přitáhla si víc k tělu plyšáka.

Ozvalo se zaťukání na dveře a poté tiché otevírání. Byla to máma, zkoumavě se na mě dívala, přimhouřila oči a pak překvapeně vydechla. Posadila se na kraj postele.

„Tak, Alex, co se stalo?“ promluvila klidným hlasem. Byla si jistá, že se něco stalo.

„Nic, jen se stěhuju natrvalo domů,“ skousla jsem si spodní ret.

„Ty se vracíš domů?“ vydechla překvapeně. „Co jste si udělali?“

„Vracím se domů, nic víc,“ uhnula jsem pohledem a pokoušela se ji ošidit.

„Jsi moje dcera. Znám tě, i když jsi byla dlouho pryč. Znám tvůj vztah k Robertovi, jen tak by ses nevrátila. Ke všemu tak nečekaně. Muselo se něco stát a věř, bude ti líp, když mi to povíš.“ Poposedla si blíž ke mně a složila si obě nohy na postel do tureckého sedu, čekala a já si byla jistá, klidně bude čekat celou noc.

„Je konec. Není, co bych řekla,“ ufňukaná jsem musela popotáhnout nosem a nutila silou vůle slzy, aby zůstaly tam, kde jsou, ale neposlechly. Když jsem to řekla, hrozně to bolelo. Nechtěla jsem ještě konec, nikdy jsem nechtěla konec.

„Ach, Alex,“ promluvila máma potichu a objala mě. Pustila jsem plyšáka a pevně se k ní přitiskla a začala naplno brečet.

„Nechtěla jsem to… nechtěla jsem o něj přijít,“ šeptala jsem. Hladila mě po vlasech.

„Já vím, holčičko, to bude dobré,“ chlácholila mě a tiskla k sobě.

„Zlomil mi srdce. Popřel všechno, v co jsem doufala. Křičel na mě.“

„I když mi teď věřit nebudeš. Bude to dobré, uvidíš.“ Opět mě objala a dala pusu do vlasů.

***

Dívala jsem se na ty dva kufry. Chodila jsem po pokoji a neustále se na ně dívala a rozhodovala se. Chtěla jsem, aby to bylo definitivní? Odpověď byla jasná, nechtěla, bohužel mi nic jiného nezbývalo. Jeden kufr jsem měla vybalený od příjezdu a na ty dva jsem se jen koukala.

Zhluboka jsem se nadechla a při výdechu jsem si projela rukou vlasy a otočila se k těm inkriminovaným věcem. Tělo se mi chvělo potlačovaným smutkem a odmítáním pláče. Ne, nemohla jsem být hysterka, co pořád jen brečí.

Sakra! Kde byly ty časy, kdy jsem se ve filmech a knihách vysmívala té bolesti a smutku, co popisovali po rozchodech? Jenže ono to bylo opravdové. Naštvaně jsem zaskučela. Teď nebo nikdy.

Rozhodným krokem jsem došla ke kufrům a jeden popadla. Položila jsem ho na zem, stejně jako druhý, ale pustila se jen do jednoho. Sedla jsem si k němu. Rychle jsem rozepnula zip a odklopila víko. Jako bych čekala, že na mě něco vyskočí, byly tam jen moje kalhoty navrchu a dál další moje oblečení. Ale trochu se mi ulevilo. Začala jsem tedy vyndávat svoje oblečení a třídit podle toho, co to bylo. Nacházela jsem tam i knihy a CD.

Měla jsem vybalenou sotva polovinu, když jsem se zarazila. Nemusela jsem to další triko zkoumat ani minutu. Přesně jsem věděla, čí to je, tedy spíš čí to bylo. Připadalo mi, jako by se mi celý vesmír rozhodl vysmívat. Nepočítala jsem ty desítky novinových článků jak tištěných, tak na internetu. První vzlyky se mi podařilo spolknout, ale ty další už ani náhodou. Šlo to ven a moje oči začaly být zase vlhké.

Žlutý znak na přední straně trika jako by z toho kufru svítil, stejně jako Supermanovi, měl i stejný tvar. Vydechla jsem roztřesený vzdych a pokoušela se utřít si oči, už jsem z toho moc neviděla. Dál jsem už nemyslela a popadla ho co nejrychleji, jako by mi mělo utéct. Přitáhla jsem si ho k hrudi a zabořila do něj obličej.

Vonělo stejně jako on, bylo jeho. Dala jsem mu ho a on ho nosil často, líbil se mu zadní nápis. Nechtěla jsem se zaobírat, jak se mi dostalo do kufru. Bylo tady u mě. Tiskla jsem si ho k sobě s bolestným úsměvem. Jako bych ho před pár minutami vyhrála v naší roztržce o to, jestli si ho můžu půjčit. Tehdy jsem vyhrála.

Možná bych ho měla vrátit. Bylo jeho. Jenže jsem tak nějak věděla, že si jeho zmizení nevšimne. Opatrně jsem ho položila kus stranou od ostatních, později se budu muset rozhodnout, co s ním udělám. Utřela jsem si slzy a vrhla se dál do vybalování. Znovu jsem se zarazila až na dně druhého kufru. Byl tam můj foťák.

Nenáviděl focení, ale já ho vždy nějak přesvědčila. Foťák jsem s sebou nosila pořád a dokumentovala, co se mi zdálo dobré. Poslední dobou jsem ho neprohlížela a nemazala fotky. Měla jsem dvě plné paměťové karty a další ve foťáku. Popadla jsem ho a co nejrychleji zamířila do skříňky, našla jsem šuplík, do kterého jsem moc nechodila, a zahrabala ho tam s těmi kartami. Rychle jsem roztřídila prádlo a dala do šatníku, jiné do špíny. A poslední triko jsem zahrabala tak hluboko do šatníku, jak to jen šlo.

***

Začal mi zvonit mobil, od doby, co jsem odešla, jsem si dávala obzvlášť pozor na to, komu to zvedám.

„Ahoj, Kris, jsem tak ráda, že voláš,“ začala jsem hned.

„Alex,“ ozval se tichý hlas. Moje srdce se na chvíli zastavilo. Zalapala jsem po dechu a před očima se mi objevil jeho obličej. Vymrštila jsem se do sedu a moje záda byla rovná jako žehlicí prkno. Niky se na mě nechápavě koukala, právě vešla do pokoje. Ten hlas jsem znala tak důvěrně, a přesto mi teď přišel tak moc cizí.

„Robe?“ skoro jsem šeptala, moje odhodlání na něj vždy křičet mizelo. Nevyslovila jsem jeho jméno, co jsem se vrátila domů.

„Alex, já… asi hodinu jsem přemlouval Kris, aby mi půjčila telefon a ona nechtěla a já jí ho vzal, takže na ni nebuď naštvaná,“ mluvil potichu a jinak než jindy, jeho hlas byl zvláštní. „Od doby, kdy jsi práskla dveřmi, chci s tebou mluvit, ale nezvedáš mi telefon. Já… nevím… jak to říct nebo co říct, abys to pochopila.“

„Prostě to řekni,“ špitla jsem a koukala se na zeď před sebou. Moje tělo zaplňovala nová naděje.

„Chybíš mi… chybí mi ztřeštěná Alex. Je to zvláštní tu být bez tebe,“ zašeptal potichu. Jenže mě zklamal, nebylo to nic z toho, co jsem chtěla slyšet. Čekala jsem třeba omluvu nebo něco, ale to neřekl. Zklamal mě, on nic nepochopil nebo si nepamatoval, co mi řekl.

„Časem se to zlepší, co sejde z očí, sejde s mysli,“ mluvila jsem stále s očima přilepenýma ke zdi.

„Alex, já nechci zapomenout, nechceš přijet?“ zněl smutně a prosícně.

„Ne, nechci, začínám znova, tak jak jsem měla, když jsi přivedl Chelsey, měj se dobře a doufám, že budete spolu šťastný.“ Položila jsem mu to. Neměla jsem sílu dál s ním mluvit, začala bych brečet, anebo na něj křičet. Dál jsem držela telefon u ucha a koukala se na tu oranžovou zeď před sebou. V očích mě pálilo a stěna přede mnou se začala rozmazávat. Až mi došlo, že to není zdí, ale mnou a tím, že brečím, došlo mi to, když jsem cítila teplé slzy, jak tečou po mé tváři.

„Alex?“ ozvala se za mnou Niky a dotkla se mého ramena, já ucukla a upustila telefon na zem.

„Co?“ zašeptala jsem uplakaně.

„Jsi v pořádku?“ ptala se mě opatrně.

Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět, protože já sama nevěděla, jestli jsem v pořádku nebo ne. Jak jsem to měla vědět, když se ve mně vše zbláznilo a moje emoce byly jak na horské dráze. Nedokázala jsem se na ni ani podívat. A naplno se rozbrečela. Už se to nevrátí. Niky mě objala a já jsem dál brečela.

„Už se to nespraví,“ neptala se, jen to konstatovala.

„Ne,“ kňukla jsem. „Ztratila jsem ho,“ šeptala jsem a dál brečela.

„Zlato, on ztratil tebe, je to idiot, když to udělal, kvůli němu se nemá cenu trápit,“ pokoušela se mě nějak uklidnit, ale nepomáhalo to. Těch pět let prostě nešlo najednou vymazat z paměti, i kdybych chtěla, nešlo to. Zažila jsem s ním toho hodně, jak krásného, tak i toho bolestného, a to mi už nikdo nevezme. Když mi vzali jeho, moje vzpomínky ne. Ty necelé dva týdny jsem čekala na to, že si nějak omylem promluvíme a on se třeba omluvil, ale neudělal.

***

Ležela jsem v koupelně na zemi. Co nejvíc schoulená na koberečku, aby mě nestudila ta podlaha. Bylo mi zle jako nikdy. Neměla jsem tolik pít, ale ono to jinak nešlo. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, pokusit se na chvíli zapomenout. I přes mou snahu a klopením jednoho panáku za druhým a spousty dalšího pití se to stalo přesně naopak. Niky mě nedokázala zkrotit. Pamatovala jsem si, jak mi pomáhala do auta a já zpívám smutné písničky a nadávám.

Brečela jsem na té studené podlaze, kde jsem se nikdy nechtěla ocitnout. Slzy jak hrách se mi kutálely po obličeji, koukala jsem se na strop, který byl mírně rozmazaný. Hlavu jsem měla položenou v mámině klíně a ta se mě pokoušela uklidnit. Hlava mi třeštila a nebylo mi dobře a můj žaludek na tom nebyl o moc líp.

„Proč mi to udělal?“ zasténala jsem ubrečeně a i přes tu bolest v hlavě jsem zřetelně cítila tu bolest v mém hlase, který jen odrážel, co se dělo uvnitř. Máma se na mě jen smutně koukala a hladila po vlasech. „Proč dal přednost jí a ne mně? Zná mě už takovou dobu, nikdy bych neudělala nic, co by ho poškodilo.“ Mluvila jsem dál a pokoušela se ze sebe vše vymáčknout. „Já ho miluju a on se ke mně otočil zády!“

„Já vím, srdíčko,“ mluvila konejšivě máma.

„Ale on ne!“ rozkřičela jsem se. „Nevěří mi!“ křičela jsem dál vztekle a ani bolest hlavy mi v tom nezabránila.

„Potřebuješ se prospat. Pak ti bude líp,“ mírnila mě. Brečela jsem a stále si mumlala. Když se mi podařilo usnout a já se aspoň na chvíli opravdu propadla do toho sladkého nevědomí, které jsem tak urputně chtěla.

Probudila jsem se a byl až večer. Rozsvítila jsem lampičku u postele a zase litovala svého alkoholového dýchánku, ale na chvíli to pomohlo.

Při pohledu na stůl jsem ale stále uvažovala nad tím, jestli nejsem opilá a nemám jen halucinace. Skleněná mámina oblíbená broušená váza stála na mém stole a v ní obrovský pugét růži, červené. Zvedla jsem se a pomalu jsem došla až k němu a přičichla k nim. Jejich vůně mě omámila. Nechápala jsem, kde se to tu bere. Až jsme si všimla malé bílé kartičky. Vzala jsem si ji do ruky a přečetla vzkaz.

„Promiň.“

Přesně jsem věděla, od koho je. A taky to, že mu to jednou kyticí neodpustím. Tím, co zatím udělal, mě jen naštval. Zavolal, ale vlastně neřekl nic, aby se omluvil, a pak jen lísteček. To rozhodně není to, co jsem chtěla, abych nad tím mohla uvažovat, že bych odpustila.

Do pokoje akorát vešla moje povedená sestřička, v rukou měla spící dítě. Usmála jsem se na ni a udělala prostor, aby mohla Elišku položit na postel. Poté se podívala po mém pokoji a zastavila se na stolku s vázou.

„Ta je krásná, od koho?“ otočila se na mě.

„Hádej,“ povzdechla jsem si a zaměřila se na spící dítě.

„Co když tě opravdu miluje?“ zamumlala Nikola a já se na ni překvapeně podívala.

„Vyloučeno,“ odsekla jsem jí ihned. Tohle bylo nereálné, a když mi volal, rozhodně nemluvil ve smyslu vrať se, vezmi si mě a založíme si rodinku. Bylo to spíš vrať a bud zase mou kamarádkou. Z hrdla jsem vypustila další neposedný vzlyk.

„Jak to můžeš vědět?“

„Říkal to při jednom rozhovoru, že by s kamarádkou chodit nikdy nemohl.“ Vysmrkala jsem se. Hodila jsem po ní jeden starší časopis, co jsem tu našla. Nechtěla jsem jí vyprávět, co přesně se mezi námi stalo.

„Je to starý rozhovor. Navíc… Alex,“ povzdechla si a pak spustila. „Na jednu stranu, musí k tobě něco cítit. Pověz mi, proč by se jinak o tebe zajímal, už když ti bylo patnáct. Byla jsi pubertální a pitomá, bez urážky.“ Na obranu zvedla ruce a taky, abych ji nepřerušovala. „Vzal si tě do svého světa. Musel k tobě něco cítit, proč by to jinak dělal pro obyčejnou holku z malé země? Ale byla jsi moc mladá. Co když tě miloval už tehdy, a proto si tě nechal vstoupit tak moc do života. Možná mu přišlo divný, aby tě měl rád, a pokoušel se to ze sebe vypudit a udělat jen přátelství. Co když to stále potlačuje. Protože tě chtěl mít u sebe a bylo mu jedno jak?“

„Že tys teď četla nějaký román?“ zamumlala jsem.

„Alex, zamysli se nad tím,“ nabádala mě.

„Je to jedno. Není tu, nechal mě odejít. Nechce mě. Tečka.“ Zvedla jsem se a chtěla odejít. A zapomenout na všechno, nic si nepřipouštět. Stejně by to bylo k ničemu.

Co to byla vlastně láska? Bolest, kterou jsem teď tak moc cítila a nedala se vyléčit. Potlačit žádnými léky.

Co jsem věděla já o lásce, nebo on?

Dokázal zahrát lásku, ale dokázal ji taky rozpoznat nebo cítit? A co já, opravdu jsem ho milovala, anebo to bylo jen zklamání? Přivyknutí na to ho mít u sebe. Nevěděla jsem ani jedno.

Jen to, že to opravdu bolelo.

„No tak, třeba není ani dobrý v posteli,“ změnila téma, chtěla odlehčit situaci.

„Je,“ hlesla jsem.

„Cože?“ vykulila na mě oči. „Jak je? Hele, ségra, ten film se nepočítá! Nebo jsi nemyslela film?“

„Nemyslela jsem film,“ přiznala jsem.

„Počkej! Ty… vy… spolu? Co?!“ koktala.

„Spali jsme spolu.“

„Proboha, zavolej mi sanitku!“

„Byl opilý. Vlastně se nic nestalo. A je to už jedno,“ pokrčila jsem rameny a pak se podívala na svoje levé zápěstí. Ještě jsem neměla sílu ho jen tak sundat. Ještě ne.

„Jo, máš pravdu, je to idiot a zasloužil by kastraci,“ mrkla na mě a já se upřímně usmála.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 49. kapitola: