OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 6. kapitola

19.01.2015 (12:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 499×

6. kapitola

Společně s Luci jsme seděly na gauči před krbem a sledovaly naši dobře odvedenou práci. Nesnášela jsem, když na mě přišla řada v praní po akci. Všechno oblečení bylo pak na vyhození, ale to jste jim nevysvětlili. Měli jenom plnou hubu keců v tom smyslu jako: „Ale prosím tě, to se vypere," nebo „Nebuď hysterická.". Já a hysterická? To mě mohlo vždy spolehlivě vytočit. Někdy mi přišlo, že se proti mně všichni spikli a mise si plánovaly vždy, když jsem měla prát já. Však oni budou ještě setsakramentsky přemýšlet o tom, komu své prádlo svěří příště. Na to si počkám.

„Tady je teploučko, vy jste zatopily v krbu?" Při Robových slovech jsme se na sebe s Lu jen záhadně zadívaly.

To víš, že jo, brouku.

„Dalo by se to tak říct," přisvědčily jsme mu se záludným úsměvem Jamese Bonda.

„Proč mám takový pocit, že víte mnohem víc než já?" vrhal na nás ublížené pohledy.

Máš smůlu, chlapečku, na tyhle kukuče jsem si už našla protilátku. To bylo samý „Nevzala bys za mě oběd?" nebo „Nevytřela bys schody?", popřípadě „Nevyprala bys, já to dneska nestíhám.". Když jsem řekla „Ne", nasadili ublížené pohledy alá kocoura ze Shreka. Bylo to tak dokonalý, občas se mi honilo hlavou, jestli si to náhodou nenacvičují v koupelně před zrcadlem.

„Protože je to pravda," špitla Lu tak, aby to neslyšel.

Byl to fakt skvělej pocit, vědět víc než on.

„Co se to tu…" Rio se zarazil v pohybu a chvíli se jen tak rozhlížel po okolí, když vtom jeho zrak samovolně spočinul na plápolajícím ohni v krbu.

„Vy jste zatopili?" zvolal překvapeně.

Nezdá se vám, že se tu tahle věta často opakuje?

„Jo," přikývly jsme s Lu současně.

„Vždyť jste ještě do včerejška nevěděly, jak se to dělá," promluvil Stev, co se znenadání objevil za Riovými zády.

„To je pravda…" otočil se Rio za Stevovým hlasem, „… včera jsem vám to musel ukazovat," namířil na nás ukazováčkem.

Co to tu furt řešej? To nemůžeme jednou udělat něco z vlastní vůle, jen tak, bez žádného postranního úmyslu? Vlastně… ne.

„No, vždyť právě jsme to chtěly s Willou vyzkoušet," snažila se zachránit celou situaci Luci. 

Rio se posadil do křesla, zhluboka se nadechl, když vtom ustrnul v pohybu. Ještě jednou, ale tentokrát mnohem pomaleji nasál vzduch do plic. Zašklebil se a na obličeji se mu objevila znechucená grimasa, kterou ještě podtrhnul nakrčením nosu.

„Proč to tak divně smrdí?" Jestli do toho budou ještě chvilku šťourat, tak nabírám kotvy a odplouvám. Hodně daleko! Naštěstí mě před zodpovězením této, řekla bych pro mě velmi nepříjemné, otázky vysvobodil Robert.

„Asi se to musí ještě vypálit." Děkuju, Robe. Opravdu nevím, co by si svět počal bez naivních lidí. Bohužel pro mě to ale vypadalo, že se Rio nenechá jen tak lehce uchlácholit. „Ale ne, to je takový jiný smrad, něco jako…" namítal dále a začal se pomalu zvedat z křesla. Zvedla jsem se zároveň s ním.

„Tak my už asi taky půjdeme, ne?" ptala jsem se Lu.

„Hej, Robe, co to je?" ukazoval prstem na krb, ke kterému stačil dojít, mezitím co jsem se tu já snažila Luci dosti nenápadně naznačit, že nastal čas zmizet. A to hned! Rio začal v krbu štrachat železným pohrabáčem.

„Je to nějaký červený," přetáčel látku ze strany na stranu, byla to jen otázka času, než mu to dojde! V hlavě mi začal blikat až neuvěřitelně velký a rudý nápis ve znění „PRYČ, A TO RYCHLE!".

Chytla jsem Luci za loket. „Lu, jdeme," snažila jsem se ji zachránit, ale vypadalo to, že ona o to moc velkej zájem nejevila. Sklonila se k mému uchu a začala šeptat.

„Ne, já si na to chci počkat, schválně, za jak dlouho jim to dojde," odstrkovala mě od sebe. Fajn, jak chce. Se na ni můžu vysrat! Odstoupila jsem od ní. Ta holka to v hlavě neměla vážně v pořádku!

„Sebevrahu," špitla jsem jejím směrem a hned nato prošla obývákem a pak i chodbou, kde jsem se ale málem rozplácla na zemi.

„Padáme!" křikla na mě Lu, momentálně už přede mnou. Páni, ta ale uměla být rychlá, když šlo do tuhého. Ale čemu se vlastně divím. U našeho druhu práce bylo nezbytné být rychlý. 
K mým uším se začaly z obýváku donášet vzteklé nadávky a následně běh.

„Co si o sobě, kruci, myslíte! Že to necháme mávnutím ruky bejt!" ozývalo se za námi, kdybych nevěděla, že to jsou lidi, bych řekla, že vzteklé vrčení. Lehce jsem se otočila, abych viděla, s kolika hroudy svalové hmoty budu mít tu čest. Jak se zdálo, osud mi vážně přál! Takže se všemi.

V čele za námi běžel Robert, za ním Stev a nakonec celý tento průvod uzavíral Rio. „Berte to z tý lepší stránky, díky nám máte dnešní dobrý skutek už za sebou. Dům je díky vám krásně vyhřátý," neodpustila jsem si malé rýpnutí.

„Ty jedna malá!" zasípal Robert. No dovol, měřím metr sedmdesát tři. Těmi jejich metrovými skoky nás pomalu, ale jistě dobíhali. V návalu paniky jsem zatřepala s Luci.

„Lu!" křikla jsem. Jí to taky trvá, než vyloví ty posraný klíče z kabelky, když jí furt říkám, ať tam toho nenosí tolik, tak to ne.

„Jo, jo, už jdu." Rozeběhly jsme se ke dveřím. Lu je rozrazila, a aniž by koukala kam, narazila do Logana, co stál uprostřed rámu. Já samozřejmě narazila do jejich zad.

A kurva! Asi jsem si zlomila nos. Probrala mě až Lucina ruka, co mě stáhla za Logana. „Co se to tady, krucinál, děje!" zakřičel Logan s pohledem upřeným na klucích, co se už stihli v plném počtu dostavit do chodby.

„Tak ti nevím, jestli to chceš vědět," pronesla jsem jeho směrem. Bože, vždyť já mluvila jako šmoula! Prsty jsem si opatrně nahmatala nos a snažila se ho dát, ehm… do pořádku?

Logan se na nás otočil. „Já jak na tebe tak koukám, si tím taky nejsem zcela jistý." Za námi se ozvalo decentní odkašlání.

„Ehm… Ahoj. Těší mě?" protáhnul to do otázky. 

Otočily jsme se s Lu po zvuku toho hlasu za námi. Když? Co to moje oči neviděly? Stál tam chlap. S rukou napřaženou u hlavy na nás mávnul.

„To se ptáš nás?"

Chudák, neprošel výběrovým řízením.

…

Připadala jsem si jako tenkrát v sedmé třídě, když mě učitelka poslala do kouta. Učila nás zeměpis, který jsem nesnášela. Možná míň než ji, a to už je teda co říct! V jejich hodinách snad všichni spali, poslouchali písničky anebo dělali cokoli jiného, než to, co právě řekla. Tu osudovou hodinu jsem měla právě v uších sluchátka a jako vždy jsem neměla absolutně páru o tom, co vlastně říká. Později jsem se dozvěděla, že na nás nadávala kvůli úkolům, jelikož jsme si je všichni opisovali od té samé holky, která snad jako jediná ty úkoly vážně dělala. Nemůže tedy nikoho zarážet, že jsme všichni měli i ty samý chyby.

Ropucha, tak jsme jí říkali - kvůli tomu mateřskému znamínku ve tvaru bradavice nad obočím a těm jejím baculatým tvářičkám - na nás začala řvát, že si snad myslíme, že je úplně blbá, a to byl ten moment. Mezitímco to říkala, na mě upřeně koukala a mě nenapadlo nic lepšího než říct: „Jo." Myslela jsem si, že se mě na něco ptá. Její lehce zarudlá tvář postupně přecházející až do sytě nachové mě ale ujistila o tom, že jsem neodpověděla přesně podle jejích představ.

Nenápadně jsem si z uší sundala sluchátka, a zbytek už víte. Začala na mě ječet tím svým pisklavým hláskem - připomínala mi sirénu. Ne tu krásnou mytickou bytost, co lákala námořníky svým zpěvem. Měla jsem na mysli spíše rozhlasovou sirénu - normálně jsem se bála o své ušní bubínky.

Rozdíl mezi touhle situací a tou před lety byl akorát v tom, že tady mě posadili na gauč a řekli, ať se ani nehnu. To samý platilo i pro Luci. Moc nadšená z toho nebyla. Nesnášela, když jí někdo poroučel. V tom jsme si byly podobné. Nervózně jsem se ošila a prsty si začala poťukávat po kolenech. Alespoň že ten nos mě už přestal bolet. Obrátila jsem se na Luci, která se založenýma rukama a nohama zkříženýma do tureckého sedu seděla zapadle na sedačce kousek ode mě. V křesle naproti nám seděl ten nový chlap a z kuchyně za rohem se rozléhaly stížnosti na mou a Lucinu osobu.

Elegán, tak jsem začala v duchu říkat tomu chlapovi, páč mi připadal strašně uhlazený, se s námi sice snažil navázat řeč, ale našim mlčením jsme mu s Luci jasně vysvětlily, že nemáme absolutně žádnou náladu se s ním vybavovat. 

Zhluboka jsem si povzdechla a pohledem nenápadně vyhledala průchod vedoucí do kuchyně. Znovu jsem si povzdechla a dlaní si promnula čelo. Už mě vážně unavovalo tu jen tak nečinně sedět a jen čekat, až se milostpáni umoudří a ráčí přijít, vysloví svůj závěrečný verdikt. Už aby…

Co to… Zarazila jsem se. Něco bylo jinak. Nebyla jsem jediná, kdo se zarazil. S nadzvednutým obočím jsem se obrátila na Lu. Zkrabatila čelo a opětovala mi můj pohled. Nastražila jsem uši a zaposlouchala se do dění v okolí. A právě tehdy jsem si uvědomila, že to bylo v tom. Z kuchyně se přestalo ozývat to šeptání a tlumené hlasy. 
A než jsem se vůbec stačila zamyslet nad tím, co pro mě vlastně tato skutečnost vyvozuje za důsledky, do obývacího pokoje se už nasoukala ta naše celá flotila v čele s kapitánem. Logan si zapřel ruce v bok a stoupnul si před sedačku hned naproti nám.

„Mám chtít vědět, proč jste to udělaly?" S Luci jsme se na sebe nevěřícně otočily. Náš výraz ve smyslu: „To bude tak snadný?" musel být víc jak rozpoznatelný.

„Myslím, že ne?" zeptala jsem se ho.

„Fajn, tak já se ptát nebudu, ale vy…" namířil na nás prstem, „… budete tak hodné a omluvíte se jim." Rukou putoval na tři muže stojící za ním. Ti nás mezitím s podmračenými pohledy a s rukama překříženými na prsou nasupeně sledovali.

Člověk by řekl, že na svůj věk by se měli začít už konečně chovat dospěle, ale opak byl pravdou, v některých situacích se chovali opravdu jako nevyzrálí puberťáci.

„No, tak já poslouchám," soukal se už Stev mezi mě a Luci na gauč. Nezapomněl nám ještě přehodit ty jeho pracky přes ramena.

Vždyť říkám, nevyzrálý puberťák! A to mu je, prosím, pětadvacet. Nejstarší z nás byl Logan, ten se taky v rámci možností z nás všech choval nejvyzráleji a odpovídajíc svému věku. Táhlo mu na třicet. Po něm následoval Robert, jemu bylo osmadvacet, pak přišel Rio, tomu bylo sedmadvacet, a nakonec já a Luci, mně bylo třiadvacet a Luci bude za dva měsíce dvaadvacet. Jak říkám, byli jsme banda k pohledání.

„Vyliž si prdel, blbečku." Ještě víc mě k sobě přitáhnul, zatímco ti zbylí dva podrazáci se k nám čím dál tím víc přibližovali. Řekl jim už někdy někdo, že každý člověk má vyhrazený svůj osobní prostor a oni ten můj právě teď narušují?

„Nač tak tvrdá slova?" dělal nechápavého.

Lucin povzdech byl víc než zřetelný. Kapitulovala. „Tak fajn, omlouvám se, spokojen?" Stev jí lehce zacuchal vlasy. 

Moc dobře totiž věděl, jak to nesnáší. Lu se po něm podrážděně ohnala prsty. Připomínala mi syčící kočku. Dlaněmi se snažila zkrotit tu její neposlušnou hřívu.

Aby ji Stev ještě víc naštval, šibalsky na ni zamrkal a pravil: „Tahle slova působí jako balzám na mou duši." Dovršil to jedním spokojeným zamlaskáním a připlácl si dlaň na srdce.

„Ale já stále ještě čekám," naklonil se ke mně a dlaní si podepřel ucho. 
Taky si ještě počkáš, blbečku.

Pokrčila jsem rameny. „A co já s tím?" odsekla jsem mu. Místností se rozlinulo netrpělivé povzdechnutí.

„No tak, Willou, nedělej to ještě těžší, než to je. Mám na práci i daleko důležitější věci, než ustavičné řešení těch vašich věčných sporů. Někdy mi přijde, že se chováte furt jako malé děti, co zapomněly vyrůst," vmísil se do našeho hovoru Logan.

„No tak fajn, omlouvám se. Stačí?" pronesla jsem se zkříženými prsty na levé ruce.

Já vím, bylo to dětinské, ale já jsem zkrátka musela mít pocit, že jsem byla pánem situace a věděla něco víc než ostatní. To ale pořád neměnilo nic na faktu, že mě ta omluva naštvala! Nesnášela jsem příkazy a ještě víc jejich plnění, sakra!

„Tak a teď, když jsme si to všichni mezi sebou vyříkali? Že?" Loganův pohled zavadil o Ria a Roberta. Slabě přikývli, následně se zastavil na naší trojici sedící na gauči. Jediný, kdo z nás tří přikývnul, byl Stev.

„Že?" zopakoval, založily jsme si s Luci ruce na prsou. To mu to malý vystoupení před chvíli nestačilo? Máme se snad postavit na hlavu? Ještě chvíli jsme mu oplácely jeho upřený pohled, jako první mu podlehla ale zase Lu. Ta holka nemá vůbec žádnou pevnou vůli! Asi bych si ji měla vzít do parády. 

„No jo." V momentě se celá jeho pozornost upřela na mou osobu, moc dlouho už to nevydržím… sakra, to snad… zatraceně!

„Tak fajn, spokojen?" nadzvedla jsem obočí.

„Tak moc, že to ani nedokážu vyjádřit slovy." Při vyslovování použil takový ten přehnaně přeslazený hlas.

Jak já to nesnášela! A on to zatraceně moc dobře věděl! Samozřejmě jsem nezůstala pozadu. Jedna z mých, někdo říkal špatných, vlastností byla ta, že jsem prostě musela mít poslední slovo.

„To jsem ráda." Nezapomněla jsem se na něj ještě škrobeně usmát. Oplatil mi stejnou mincí.

„Skoro bych ti to i uvěřil, to je ale teď už stejně jedno, jestli dovolíte, rád bych došel k věci. Chtěl bych vám představit svého starého přítele, Tyrela Collinse." Ruku napřáhnul k Elegánovi, co teď už stál kousek od něj.

Kdyby rukou pohnul, trochu výš a doleva, Elegán by se teď už s absolutní jistotou sbíral ze země.

„Tyrele, tak tahle…" napřáhnul ruku mým směrem, „… nabručená hnědovláska s lehce sadistickými sklony se jmenuje Willou Clark."

„No dovol!" On dělal, jako že mě neslyšel, a klidně si pokračoval dál. 
Co je tohle za moresy? To si vyprošuju! Jsem snad vzduch, nebo co? Nemůže mě takhle okázale přehlížet. To si přeci nemůžu nechat líbit. Nebo jo? Co to plácám? Samozřejmě, že ne!

„Ten blonďák mezi nimi je Stev Lonigan…" pokračoval dále v jeho výkladu, jako by se nechumelilo, „… a tahle uječená černovláska se jmenuje Luci Lennoxová,“ rukou pokynul na místo, kde seděla ta, cituju, "uječená černovláska".

„Hej, to není pravda!" namítala.

Kdo by taky nenamítal, že?

„Vlastně v tom má pravdu. Uječený jsou obě." To… co si to dovoluje! Mě snad trefí šlak!

„Si děláš srandu!" řekly jsme s Luci současně, otočily se čelem k sobě a ukázaly na sebe prsty.

„Dlužíš mi pivo," zase jsme se shodly.

„Ne!" zaječely jsme zároveň. To snad není možný.

„Dlužíš mi dvě!" řekly jsme opět sehraně. Logan při našim počínáním jen lehce zakroutil hlavou.

„Tak to vidíš. No, a tohle je Rio Garrison a Robert Fairchild," ruku napřáhnul na již jmenované. Kluci mu na pozdrav jen kývli hlavou.

Nad tou fraškou, co se tu právě teď odehrála, mi nezbývalo nic jiného, než jenom protočení oči. „A k nim nepřidáš nějaký ten vtipný komentář ve stylu blbej, blbější a ještě blbější?"

„Hej!" ozvalo se sborově.

To teď budou při komunikaci používat jenom samý citoslovce? No, máme se tedy opravdu na co těšit! Logan se otočil mým směrem.

„Myslím, že jsi to právě vyřešila za mě."

„Tak to se mi bude hned líp spát," rty jsem roztáhla do zářivého úsměvu přesně tak, jak to dělají v reklamě na zubní pastu Colgate Herbal.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 6. kapitola: