OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 7. kapitola

25.01.2015 (13:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 653×

7. kapitola

„… rozumím a děkuji za váš čas," zavěsila jsem a hned na to sebou plácla do sedačky. Mobil jsem s trochu větší razancí, než jsem původně plánovala, položila na stůl. Unaveně jsem si promnula spánky, povzdechla si, naklonila se nad stůl, do ruky vzala propisku a odškrtla další číslo na seznamu. Tak co tu máme dál…

Jak se později ukázalo, hledání práce se nejevilo vůbec jako snadná záležitost. A popravdě? Byla to katastrofa! Už mě unavovalo stále dokola opakovat pořád to samý. A jak jsem měla možnost slyšet na druhém konci linky ty znuděně pokládané otázky a špatně maskované povzdechy, nebyla jsem zřejmě jediná, kdo si v této poněkud velmi formální komunikaci zrovna dvakrát neliboval.

Každý telefonát začínal v podstatě úplně stejně, představila jsem se, řekla, že jsem četla jejich inzerát, který nabízel volnou pracovní pozici, a zeptala se, jestli je ta nabídka stále ještě aktuální. Když řekli, že ano, začala obvyklá a mnou tolik nenáviděná fáze v podobě dotazníku. Ptali se mě na nejrůznější otázky. Nejdříve chtěli znát mé jméno, dále příjmení a následovně můj věk. Připadala jsem si jako při výslechu. Tyhle otázky ale ještě jakžtakž ušly, to spíš ta druhá várka, co přišla po tomto zahřívacím kole, byla už poněkud horší.

Ptali se mě na nejrůznější věci s daným tématem spjaté. Jednou z nich bylo i to, jestli jsem někdy podobnou práci dělala. Samozřejmě že jsem řekla, že ne. Hlas na druhém konci linky po tomto mém, řekla bych zdrcujícím, přiznání, ubral na příjemnosti a jen se strohým "Aha" se zeptal, proč si tedy myslím, že by pro mě tato práce byla vhodná.

No, tak povězte sami, co byste jim na tuto otázku asi tak odpověděli? Pravdu? „No víte, slečno, jelikož kradu informace, jsem prakticky za vodou, a proto bych tuto práci potřebovala jen proto, abych nevzbuzovala přílišnou pozornost svého okolí." Samozřejmě, že jsem jim tohle všechno říci nemohla! Nejsem přeci blázen!

Přesto jsem pro tyto případy měla v záloze jednu nacvičenou a v tomto případě i dokonale vystihující větu, která zněla následovně: Je sice pravda, že jsem tuto práci ještě nikdy nedělala, ale jsem otevřená více možnostem a sama sobě bych si později vyčítala, že jsem to alespoň nezkusila. Tuto mou odpověď většinou považovali za dostačující. A já? Cítila jsem se jako king, že jsem to tak hravě zvládla, alespoň do doby, než přišla ta poslední a pro mě rozhodující otázka ve znění.

„A jaké máte vzdělání?" Zhluboka jsem si povzdechla a začala vysvětlovat, že mé vzdělání se pohybovalo jen na základní úrovni a to z toho důvodu že mi střední školu nebylo ze zdravotních důvodů umožněno dodělat. V duchu jsem se vždy při tomto odůvodnění jen hořce ušklíbla. Ze zdravotních důvodů. To byla vážně sranda.

Původně jsem studovala hotelnictví a cestovní ruch. Bavilo mě to. Ale nastaly určité komplikace v podobě mého náhlého útěku a školu jsem nedodělala. Byla to vážně škoda, do maturity mi zbýval poslední rok.

Ve skrytu duše jsem ale stále nepřestávala doufat, že jednoho dne si to středoškolské vzdělání přeci jen dodělám. Hlas na druhé straně se pravidelně odmlčel a se slovy: Je mi líto, ale my pro tuto pozici hledáme bohužel někoho více zkušeného. Mě prakticky poslal do pr… ehm… no, prkenné ohrady? Nezbývalo mi tedy nic jiného než jen formální popřání hezkého zbytku dne a poděkování za jejich čas.

No, nebyla jsem to já ale slušňačka?

…

„Viděli jste dnes už někdo Logana?" ptal se nás Robert. Bradu jsem si podepřela zápěstím, zatímco druhou rukou míchala kafe. Vedle mě Luci zaujala přibližně stejnou pózu. S tím rozdílem, že místo kafe míchala čaj.

Zhnuseně jsem se oklepala. Nikdy jsem čaji nepřišla na chuť a nedej bože, abych mu ještě propadla jako ona.

„Já ho viděla ráno. Někam se vytratili s Tyrelem. A co? Už se vrátili?" Ne, že by mě to nějak moc zajímalo. To já jen aby řeč nestála.

„No právě, už se vrátili a vypadá to, že není zrovna v dobrým rozpoložení." Hm… proč si vlastně někdy nenechám dorůst nehty. Studovala jsem strukturu své dlaně. Není to tak dlouho, co jsem uvažovala o nějaké změně mého zevnějšku. Jeden čas jsem dokonce přemýšlela i nad tím, že bych si nechala ostříhat vlasy, ale pak jsem to taky ihned razantně zamítla. Vybavila se mi totiž fotka ze střední, kde jsem nosívala takový to přerostlý mikádo. Vypadala jsem jako kokršpaněl! 

„Co je s ním?" Cože? Něco mi unikalo, střídavě jsem skákala pohledem mezi Riem a Robem.

„Jak bych to shrnul. Prostě se chová divně. Je nervózní pořád si něco bručí pod nos a občas to proloží tichým "kurva" nebo "zatraceně". Chodí sem a tam jako vzteklý grizzly, dokonce jsem z jeho pokoje slyšel ozývat se nějaký podivný zvuky." Zpozorněla jsem.

„Cože, náš Logan?" ujišťoval se Rio.

Pomalu jsem se začínala dostávat do obrazu. Takže náš kliďas má problémy? Zajímavé, promnula jsem si v duchu ruce.

„Jo, chová se takhle od té doby, co přišel domů." Co mu jen zase mohlo přelítnout přes frňák?

„Myslíš, že se máme bát?" vyjádřila jsem se konečně po dlouhé době k téhle situaci i já.

„To fakt nevím, naposledy se takhle choval, když jsem mu řekl, že je Kara kurva a jde s každým, a jak jsem dopadl? Málem mě odsud vykopl!" 

Na to období jsem si moc dobře vzpomínala. Opravdu to nebyla žádná sranda. Všichni kolem už dlouho věděli o… jak bych to… no, prostě o jejích lehkých mravech. Jenom Logan jí pořád naivně věřil, bylo mi ho fakt líto.

„Jo, to si pamatuju, ale pak se ti přece omluvil, ne?" ptal se ho Rio.

„Hm… jo, to, jak ji přistihl s tím týpkem z autoservisu, na tom mělo velký podíl." Chudák, ještě dlouho se z toho dostával, a ten jeho pohled raněného zvířátka.

…

Jak se později ukázalo, měl Robert vážně pravdu, když říkal, že Logan není zrovna v nejlepším rozpoložení. Alespoň toto jsem usoudila z těch hlasitých ran vycházejících z kuchyně. Netrvalo mi příliš dlouho, než jsem zjistila, že ty rány mají něco společného s Loganem. Lu se Stevem a Robem vyrazili na nákupy a Ria jsem před malou chvíli viděla zalézat do svého pokoje. Tudíž zbývala jen jediná osoba, která mohla být v kuchyni přítomná. Rány se ozvaly znovu. Nejdříve jsem si myslela, že mu třeba jen něco spadlo na zem, ale jak ty rány stále pokračovaly a nabíraly na intenzitě, mi došlo, že zase až tak moc věcí v kuchyni nemáme.

Ještě chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou diplomaticky se vytratit, ale moje zvědavost nakonec stejně vyhrála. Potichu jsem se došourala do kuchyně a hlavu pomalinku vstrčila do dveří oddělující kuchyň od obýváku. Stále jsem totiž nevěděla, co je příčinou toho kraválu a nechtěla jsem tedy zbytečně riskovat třeba dopad mixéru na mou hlavu. Jak jsem ale měla později možnost zjistit, mé obavy byly naprosto zbytečné. Celým tělem jsem se vecpala do kuchyně a opatrně došla k lince.

„Co ti udělala?" zeptala jsem se zaraženě Logana. Prudce se na mě otočil. Pohledem jsem přeskočila z jeho obličeje na zatnutou pěst.

„Co?" opatrně roztáhnul prsty a sykl. Rukou jsem poukázala na kuchyňskou linku.

„Ptám se, co ti ta linka udělala, že do ní bušíš pěstí?" Promnul si čelo. Zdálo se, že až teprve teď mu došlo, co vlastně udělal.

„Nejde mi zandat filtr do překapávače." Nevěřícně jsem otevřela pusu.

„A kvůli tomu se snažíš z té linky vymlátit duši, ehm… dřevo." Neodpověděl mi, jen poodstoupil. Natáhla jsem se po filtru položeném, neboli spíše vmáčknutém, na lince a vzala ho mezi palec a ukazováček.

Všimla jsem si na něm otisků jeho kloubů. Raději jsem to přešla bez komentáře a filtr roztáhla. Opatrně ho zandala do překapávače, který se naštěstí Loganově plné palbě vyhnul a pootočila s ním tak, až nakonec sám od sebe zapadnul dovnitř. Vítězoslavně jsem se otočila zpět na Logana. Zatnul čelist.

„Už na to kafe stejně nemám chuť." Vykulila jsem oči.

„Cože?" Bez toho, aby mi odpověděl, se otočil na patě a s třísknutím kuchyňských dveří odkráčel pryč. Pohledem jsem sjela na nakřachlou linku a dále na překapávač. Tohle snad není možný. Sáhla jsem po překapávači a uklidila ho zpět do skříňky pod dřezem.

…

Celý zbytek dne byla naše domácnost rozdělená na dva tábory. Ten první tábor tvořili Rio, Stev, Robert, Luci a já. Takže skoro všichni a ten druhý… chvíle napětí… samozřejmě Logan! To nikdo nečekal, že?

Tábor číslo jedna byl skoro celý přítomen. Chyběl nám tu pouze jeden člen, a to Lu, která šla obhlédnout situaci vyvíjející se na druhém území. Zbylí z nás obývali obývák, zatímco tábor číslo dvě byl zalezlý ve svém pokoji.

„Už jde." Zapadla celá udýchaná Luci do křesla. Postavila jsem se ke stolku a začala diktovat instrukce.

„Dobře, hlavně si pamatujte, chovejte se nenápadně a snažte se moc nevyptávat. Co bude chtít, nám řekne sám. Ok?" ujala jsem se role dirigenta.

No co, někdo jim to říct musí. Oni jsou na něj totiž už u dveří schopní spustit ten svůj proud otázek a nakonec by to dopadlo tak, že bychom se stejně nic smysluplného nedozvěděli. Což přece nechceme, že?

„Jasně," zasalutovali. Však oni vás ty vtípky přejdou. Ze schodů se začalo ozývat klapání bot.

„Tak fajn, už jde. Sedněte si a dělejte to, co obvykle."

„A co obvykle dělám já?" šťouchnul do mě ramenem Stev. Pokrčila jsem rameny.

„Já nevím, tak si třeba čti." Blbej nápad, Stev nikdy nečte. Pochybovala jsem vůbec o tom, jestli měl slovo čtení zahrnuté ve svém slovníku.

„A co?" Mrskla jsem po něm časopis s podtitulkem "Jak se stát dokonalou ženou." Rozhlédla jsem se po ostatních. Dělali cokoli jiného, jenom ne to, co obvykle. Luci si nervózně hrála s prsty. Rio dělal, že se kouká na televizi, ale jeho pohled věčně utíkal ke schodišti. Robert stál u křesla a přešlapoval z jedné nohy na druhou a Stev dělal, že čte. Fakt jenom dělal. Natáhla jsem se k němu.

„Máš to vzhůru nohama, blbečku." Obrátila jsem mu časopis tak, jak měl být. Abych řekla pravdu, nepůsobili jsme zrovna moc nenápadným dojmem. Ani ne mrknutím oka místnost naplnila napjatá atmosféra. Úplně jsem ji na sobě cítila. Takže zdroj všeobecného zájmu se dostavil osobně? Vešel do místnosti, stoupl si do rámu dveří a tiše nás pozoroval. Nikdo ani nedutal, takhle to pokračovala ještě asi tak pět minut. My koukali na něj a on na nás.

„Tak fajn, já už to nevydržím, jasný?" Stev odhodil časopis někam za sebe.

„Takže…," ukazováček namířil na Logana, „… mám na tebe pár otázek." Logan přešel k Lucininýmu křeslu a sednul si na opěradlo. Složil si ruce do klína přesně tak, jak to dělal, když se schylovalo k vážnému rozhovoru. A sakra!

„Poslouchám," řekl jenom. I kdyby neposlouchal, pochybuji o tom, že by to Steva dokázalo odradit.

„Proč se dneska celej den chováš jako magor?" Otočil se na nás a několikrát pokrčil rameny.

„No co, nebudu chodit kolem horký kaše." Typický.

„Máme novej kšeft," pronesl Logan, ignorujíc slova určená pro nás. Na Stevovi bylo až neuvěřitelně moc vidět, jak se mu v hlavě roztočily kolečka.

„Máme novej kšeft?" zopakoval po něm Stev.

„Tak to je snad důvod k radosti, ne?" Zmateně rozhodil rukama. Brzy se ale vzpamatoval a zase vypálil další otázku.

„Proč se tváříš jako kakabus? Obvykle skáčeš deset metrů vysoko, když se něco podobného naskytne." Teď jsme se tvářili zmateně už i my.

Páni, bylo to čím dál tím víc zamotanější a… divnější?

„Jo, to jo, jsem rád. Akorát je v tom menší háček." Na slovo háček dal až neobvyklý důraz, to mě taky přinutilo zpozornět.

„Cože, jaký háček?" zakoulel na něj Stev očima.

Už jsem říkala, jak nesnáším slovo háček v jakémkoli slovním podání?

„Vlastně by šlo o to, že bychom zajištovali informace pro CIA." Naše pusy otevřené dokořán ho musely utvrdit o šoku, co nám právě způsobil.

„Vždyť dneska není prvního apríla, ne?" nervózně se usmála Lu. Jestli se teda ta křeč, co se jí objevila na tváři, dala považovat za úsměv.

„Říkal jsem, že je v tom malý háček, nic vážného," snažil se působit nenuceně, ale přetvářka mu nikdy moc nešla.

Nic vážnýho? Prej nic vážnýho! To snad nemyslel vážně!

„Děláš si legraci? Prosím tě, řekni mi, že jo!" Když se mu nedostalo odpovědi, otočil se a s tichým: „Do hajzlu!" Kopnul do zdi. Už hodně dlouho jsem Roba neviděla takhle vytočeného.

„Jsi se snad zbláznil, ne? Nemůžeme dělat pro CIA," probudil se po delší době Rio.

„To se mi snad jen zdá!" Stev si dlaněmi sevřel hlavu.

„Jestli jo, tak to potom máme stejnej sen," reagoval na jeho slova Robert.

„Je mi jasný, že potřebujete chvilku na vstřebání této informace…" Snažil se obhájit. Mu to bylo ale houby platný.

„Ale kurva potřebujeme," zamručel zase Robert.

„Ze začátku mi to taky přišlo trochu ujetý…" Dělal, jako by ho neslyšel.

„Trochu? Ty se vůbec posloucháš? Vždyť jsi byl celý den jako chodící soudek dynamitu a prej trochu. Dovol mi se zasmát," nevěřícně si odfrknul.

„Ale když se nad tím zamyslíte, není na tom nic špatnýho," zakončil to tou nejhůře možnou variantou.

„Že není? Uvědomuješ si vůbec, že jde o CIA. Jak na nás přišli?" promluvila Luci.

Docela mě překvapoval její vyrovnaný tón.

„Tyrel je bývalý policista, jak už jistě víte…," naše pohledy musely být dostačující, „… no, to je vlastně teď stejně jedno, takže před nedávnem ho jeho bývalý kolega kontaktoval, že by potřeboval s něčím pomoc. Nevědí si rady. Potřebují zajistit pár informací, které by dostali jednoho chlápka na dost dlouhou dobu do chládku. Problém je ale v tom, že kdyby ty informace měli zjišťovat legálně, hrozí, že to Harrisen, mimochodem to je ten týpek, po kterém jdou…,"

„Kurva, mě nezajímá, jak se ten sráč jmenuje!" zařval Robert.

„Pěkně zamete pod kobereček. Proto potřebují jednat co nejrychleji, bez zbytečných povolení a různých protokolů." Zvedla jsem z gauče a šouravým krokem se vydala ke dveřím.

„Počkej, kam jdeš?" Házel na mě ty svoje nechápavý pohledy.

No dovol, ale to bych měla spíš já, ne? Jak se k něčemu takovému dal proboha zviklat? „Jdu zabít Tyrela," oznámila jsem mu jakoby nic.

„No, tak na to si stoupni do fronty," namítl Stev.

„Která začíná u mě," promnul si Robert pěst v ruce.

Logan se za námi ihned rozeběhl. „Ne, počkejte, stůjte, to nemůžete!" řval na nás, zatímco se ostatní zvedali a chtěli si to jít… ehm… hezky ručně vyřídit s Tyrelem?

„Ne? Tak se dívej," provokoval ho Robert.

„Kde je?" zeptal se ho pro změnu zase Rio.

„Ne, já… musím vám ještě něco říct," snažil se předběhnout Roberta.

„Myslím, že jsi toho řekl už víc než dost," odstrčil ho Stev.

„Já neřekl jsem vám celou pravdu, myslel jsem, že to tak bude lepší."

Náhle se na něj upřely všechny pohledy v místnosti. Cože? Slyšela jsem dobře? Lepší?

„Omlouvám se, ale tahle situace je víc než nepříjemná." Hm… takže diplomat za každou cenu.

„To bych řek." Všichni se zase pomalu přesunuli do obýváku.

Celé to vypadalo tak trochu jako stěhování národů. Bože, jak jsem mohla v takovéhle chvíli žertovat?

„Nechtěl jsem vás moc znepokojovat a zbytečně vás zatěžovat detaily, ale myslím, že bude lepší, když to na vás vybalím hned, stejně byste na to dřív nebo později přišli," zamumlal se svěšenou hlavou.

Tak on nás nechtěl zatěžovat detaily? To se na to podívejme!

„On v tom celým Tyrel nehraje až tak velkou roli. Určitý podíl na tom má, ale ne až tak rozhodující," vydechl.

„Před dvěma dny Tyrela kontaktovala CIA a vyptávala se ho na pár případů, co řešil. Zvláštní bylo, že se ho ptali především na případy, co vyřešil ne úplně legální cestou. Nakonec zjistili, že se mnou… Kam jdeš?" obrátil se na Roberta, který mířil na druhou stranu místnosti.

Jeho otázku dočista ignoroval. Došel k baru otevřel ho a do ruky vzal lahev burbonu. Ještě chvíli si ho přetáčel v ruce a nakonec nalil do jedné z broušených sklenic umístěných ve vitríně nad barem. Logan od něj obrátil svůj pohled a začal se věnovat opět nám.

„Tak abych vám to tedy dopověděl, když zjistili, že se mnou čili s námi…," ukázal na nás rukou, „… má Tyrel něco společného. Rozhodli se toho okamžitě využít." Pokroutil hlavou a zhluboka se nadechl.

„Jsou to zatraceně chytrý parchanti. Jenom si dali dvě a dvě dohromady." Svěsil ramena. Ostatní na sebe jen nechápavě koukali.

„A co to má co kurva společného s námi?" zakroutil hlavou Stev.

„Tyrel mě občas kontaktoval a já mu pomohl sem tam něco zjistit tak, aby na to samozřejmě policie nepřišla, ale přece jen ve spisu figurovala velká shoda náhod. Nikdo se v tom nešťoural, alespoň donedávna."

Začínala jsem chápat, v čem byl zakopanej pes, prosím, ať se mýlím, prosím, ať se mýlím! opakovala jsem si v duchu pořád dokola jako kolovrátek. Možná bych měla uvážit návštěvu u nějakého doktora.

„Jak na nás teda přišli?" povzdechnul si Rio. Vypadalo to, že to nedocházelo jenom mně. Jejich pohledy mluvily za vše.

„Potřebovali najít někoho, kdo by byl pro ně diskrétní. Jelikož my takovou pověst máme, už byla jen otázka času, kdy začnou jednat. Svoje zdroje mají všude. Bavíme se tu přece o CIA, nebyl pro ně žádný problém nás najít. Tyrela použili jenom jako záminku oslovit nás. Dnes ráno i mě kontaktoval jeden jejich člověk a informoval mě o tom, že by se se mnou potřeboval sejít…" zhluboka se nadechnul a pokračoval, zatímco ostatní snad ani nedýchali.

„Souhlasil jsem. Nic jiného mi taky nezbývalo, že?" ušklíbnul se.

„Po ne zrovna sáhodlouhém rozhovoru, kdy mě prakticky obeznámil s fakty, jsem mu řekl, že až se rozhodneme, jestli to vezmeme, dám mu vědět, mi mezi řečí nenápadně naznačil, že by naše rozhodnutí mohlo mít rozhodující vliv na naši budoucnost. Takže teď už jistě chápete. My zkrátka nemáme na vybranou. Nahnali nás do slepé uličky. Musíme to vzít, ať se nám to líbí nebo ne," poraženecky máchnul rukama do vzduchu.

„Zatraceně, ty parchanti!" Robert odložil skleničku s burbonem na bar a zatnul ruce v pěst, bylo na něm vidět, že by si nejradši do něčeho, nebo spíše do někoho, praštil.

„Co budeme teda teď dělat?" zeptala se Luci. Blbá otázka.

„Říkal, že se se mnou do čtyřiadvaceti hodin spojí a sdělí, kde se sejdeme." V celém domě jako by mávnutím kouzelného proutku zavládla pohřební nálada. Společně s napjatou atmosférou to byla vážně smrtící kombinace. Nikdo od toho (ne)šťastného oznámení ani necekl. Jen jsme seděli na zadku a koukali do blba. Občas se sem tam ozvalo tiché zaklení, proložené sprostou nadávkou. Všichni jsme napjatě vyčkávali jen na jedno. A to na to, kdy se někdo z těch smradů už konečně ozve a řekne nám co a jak.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 7. kapitola: