OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 2. kapitola

20.12.2014 (14:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 686×

2. kapitola

Tvoje noční můra? opakovala jsem si pro sebe svoje vlastní slova.

Taky si mohla vymyslet něco originálnějšího, vytýkalo mi moje podvědomí. Žduchla jsem špičkou boty do mužova spánku a pokrčila rameny.

Byla jsem jen upřímná! To snad není trestné!

Nedělej, že tě zajímá, co je, nebo není trestné, kdyby totiž jo, nebyla bys tady! promluvil zase ten hlásek uvnitř mé hlavy.

To je ale něco naprosto jiného, tak tu ze sebe přestaň dělat blázna a neporovnávej tyto dvě naprosto odlišné skutečnosti! obhajovala jsem sama sebe před sebou. Uhm… to znělo divně?

Aspoň v něčem se shodneme!

Mlč už! okřikla jsem znovu toho prudiče a připadala jsem si vážně divně. Přece jen jsem musela brát v potaz to, že postava, se kterou jsem se tu právě dohadovala, nebyla reálná, tedy vlastně byla, ale… a dost!

Ha… a pak kdo je tu blázen!

Uhm…

Pohledem jsem sklouzla zase na muže a zadívala se na jeho strachem stažený obličej a hned nato se škodolibě pousmála při myšlence, že naše malé setkání pro něj bude opravdu nezapomenutelný zážitek, se kterým se zřejmě nebude jen tak lehce srovnávat. Zvlášť když na celé této záležitosti utrpělo asi z největší části jeho ego super chlapa.

No co si budeme nalhávat, chlapi se považují, vždycky považovali a považovat budou za pány tvorstva. Proto se už jen při pouhopouhé myšlence, že by jim žena mohla nakopat prdel, rvali za vlasy. 

Tudíž představa, že jsem ho na lopatky dostala zrovna já, já příslušník ženského pohlaví, pro něj bude dostačující. 

Sklonila jsem se k němu, nadzvedla mu hlavu, nahmatala na krku bod a zmáčkla. V ten samý moment mu hlava spadla na zem jako přezrálá hruška. Ticho, které následně nastalo, přerušil křik. 

Otočila jsem se ke zdroji toho všeho. Z rohu stavby právě vycházeli čtyři muži. 

„Tim a Simon by měli…" řekl jeden z nich a otočil se mým směrem. Jeho pohled se zaseknul na ležících mužích, a až teprve pak na mně.

„…být tady," dokončila jsem za něj jeho větu. Pohledem zajela na dvě bezvládná těla ležící na zemi a špičkou boty šťouchla do ramene jednoho z nich. Pokrčila jsem rameny a svůj pohled opět obrátila na ty čtyři týčící se hory přede mnou.

„Myslím, že ti jen tak nevstanou," zkonstatovala jsem situaci, co mi ležela u nohou, doslova. A hned na to i uskočila zpátky, protože se na mě vrhli a obklíčili mě. 

Na nic jsem nečekala a vrhla se na toho, co u mě stál nejblíž. Chtěla jsem ho kopnout do hlavy, ale mou nohu zachytil, ani na chvíli jsem nezaváhala a koleno mu obtočila kolem krku. Pomocí druhé nohy jsem se vyhoupla do vzduchu. 

Začal mě rukama rvát dolů. Naklonila jsem se dozadu tak, aby ztratil rovnováhu a převážil se. Podařilo se mi to. Když jsem byla kousek nad zemí, rukama jsem se zapřela do země a nohama ho přes sebe přehodila. Jen co se jeho záda dotkla země, tak jsem ho pro jistotu ještě praštila do hlavy. Ztratil vědomí, což mi hrálo k dobru. 

Proč se všichni tihle svalovci chovají jak sloni v porcelánu? 

Teatrálně jsem si oprášila ruce o kolena. „Tak to by bylo. Kdo je další?" Jen co jsem to dořekla, tak se z rohu budovy vyřítily další postavy, tentokrát ale mně povědomé.

Napřáhla jsem ruce k nebesům. Díky ti. 

„No to je dost, už jsem si začínala myslet, že ani nedorazíte!" zakřičela jsem na ně. To by se jim totiž vážně podobalo. 

Stev si položil ruce na kolena. Lehce se předklonil, a jako by snad téhle komedie nebylo stále ještě dost, nasadil výraz rodiče, co se zuřivě snažil něco vysvětlit svému nechápavému dítěti. „Ale to bychom ti přece nemohli udělat," zašišlal na mě. 

Radši jsem nekomentovala. Mezitím Robert a Logan vyřídili ty zbylé tři chlápky. No já jím snad začnu celá nadšením tleskat!

Založila jsem si ruce o boky. „To povídej někomu, kdo vás nezná," odpověděla jsem mu pro změnu zase já. Rozhlédla jsem se kolem a zbystřila. Celou bytostí jsem se už teď soustředila na Ria, který si na zemi rozložil notebook a natahoval ke mně ruku. Došla jsem k němu a do nastavené dlaně mu vložila flash-disk. „Hm… šikulka," zamručel.

„Já vím," odpověděla jsem mu samolibě. 

Ještě mi chybělo, abych si začala kontrolovat lak na nehtech, kdybych teda nějaký měla. Na takovéhle holčičí cerepetičky jsem si nikdy nepotrpěla 

„A jak jste pořídili vy?" Rio lehce nadzvednul hlavu a koutky úst roztáhnul do samolibého šklebu. Tuto jeho grimasu jsem považovala za kladnou odpověď. 

„Tak jo, dáme se do toho," zatleskal Logan kvůli upoutání naší pozornosti.

„Poklábosit si můžete později. Robe, ty si vezmi na starost ostrahu. Já si vezmu hlavní vchod. Willou, ty máš přízemí. Rio, hlavní počítač a ty, Steve, zůstaneš tady a budeš nás krýt ze zálohy. Kdyby něco tak použij vysílačku," zavelel.

„Nějaké otázky?" Naše mlčení si vysvětlil jako tichý souhlas. Rozhlédl se po nás. „Ne?" ujistil se. Nikdo ani nedutal. „Tak tedy fajn, jdeme na to." 

To byl celý Logan, nadiktoval každému, co má dělat a potom jenom, škatulata, hýbejte se. Byl to vůdcovský typ. On byl vlastně něco jako zakladatel naší bandy.

Jeho matka byla narkomanka, která nevěděla, ani kdo je otec jejího dítěte. Logan nám několikrát vyprávěl, že někdy neměl ani pořádně co jíst, a tak si musel začít jídlo obstarávat po svém. Z pouličního zlodějíčka se propracoval až tam, kde byl teď. Postupně přibral do party Roba, asi o půl roku později Robert přivedl Ria, pak jsem přibyla já, Stev a nakonec i Lu.

Každý z nás měl za sebou svou temnou minulost. Něco, co nepředstavitelně změnilo směr jeho života. To, jak a čím se bude ubírat. Byli jsme něco jako rodina. Nemohla jsem si ani stěžovat na svůj minulý život. Vlastně bych na něm neměnila absolutně nic, i když to nebyla zrovna procházka růžovým sadem, ale kdyby se nestalo to, co se stalo, nikdy bych nepotkala tyhle skvělé lidi, mé přátele.

Tak třeba Robert - bývalý vyhazovač. Zlom v jeho životě nastal, když si na něj došlápl starší manžílek jedné pipky, která se na večírku pekelně ožrala, a jak Rob teď už s humorem říká, ho sexuálně obtěžovala, no, to manžílek neskousl a nechal Roba na hodinu vyhodit. Při Robově smůle se ze staříka vyklubal spolumajitel klubu, ve kterém pracoval, takže Robert neměl šanci. Z ničeho nic se ocitl bez práce, bez peněz, bez bytu. Skončil na ulici, kde to pro něj vlastně všechno začalo. Nový život, nová práce, a to stačilo tak málo a svoji životní cestu by minul. 

Další, kdo přibyl, byl Rio - počítačový génius -  jak jsme mu s oblibou říkali. Nabourá se do jakéhokoliv počítače či sítě, která ho zrovna napadne. Dříve pracoval v jedné počítačové firmě. Ale vypozoroval, že se z firemních zisků zpronevěřují peníze, které se převáděly z firemního účtu na soukromé v jiných státech. Šel s tím za šéfem. Jakou udělal chybu, mu došlo ještě ten večer, co byl doma. Šéf na něj poslal dva chlápky, kteří ho zbili do bezvědomí. Jediné, co si pamatuje, je, jak mu neustále dokola opakovali, že jestli cekne, zabijí ho. Vyrabovali mu celý byt. Vše rozbili a dokonce mu podpálili auto. Od krve ležícího na chodníku ho našel Robert.  

Můj otčím byl bývalý voják z povolání. Žila jsem jenom s ním. Adoptoval si mě, když mi bylo dvanáct let. Svoje biologické rodiče jsem neznala, nikdy jsem je ani neviděla. Zřekli se mě hned po narození. Stačil mi týden u mého nového "tatínka" a chtěla jsem se vrátit zpátky do děcáku. Když jsem mu neřekla jinak než pane, následoval trest. Nejdřív mě trestal především tím, že mi nedal celý den najíst. Později mě začal trestat i fyzicky, mlátil mě klackem přes prsty. Čím jsem byla starší, měl i on větší nároky. Oblečení jsem musela mít srovnané do komínků. Nedej bože, když kousek látky vyčníval, to on pak všechno vyházel a já musela všechno skládat znovu. Když se rozhodl, že ve tři hodiny ráno bude nácvik evakuace, byl nácvik evakuace. Později to vystoupalo až tak daleko, že jsem se nesměla zdržet po škole ani u kamarádky. V osmnácti mě jeden kluk ze školy doprovodil domů, to na mě poprvé vytáhl pásek. Byla jsem v šoku, čekala jsem od něj ledacos, ale tohle? Smykl se mnou o zem. Dvakrát mě s ním švihl a pak už nic nevím. Ještě rok jsem u něj vydržela. Ten poslední večer, co jsem tam byla, přišel domů opilý a zase mě sešvihal. V noci, co jsem se trochu vzpamatovala, jsem utekla a narazila na Logana. Vzal mě domů a ošetřil mi rány. V ten den se mi život obrátil o 360°. Logan mi nabídl, ať s nimi zůstanu.   

Po mně se k nám přidal Stev. Byl to kluk, co byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Stal se svědkem vraždy. No a těm chlápkům se zrovna nelíbilo, že je někdo svědkem jejich chmm… no jak bych to nazvala, odstraňování problémů? Jediné Stevovo štěstí bylo to, že jsme po těch chlápcích šli. Měli informace, které jsme od nich potřebovali, a zároveň jsme je dostali do vězení. Tím se Stevův problém vyřešil a přitom se k nám přidal. Říkal něco o tom, že jeho život stejně postrádá nějaký ten směr a cíl.

No a náš poslední přírůstkem byla Luci. Její nevlastní otec podniká v ne zrovna legálních věcech, ale nikdo mu to zatím nedokázal. Lucinina matka zemřela při pádu ze schodů, alespoň tak to bylo napsané v nemocniční zprávě. Luci drželi v jejím pokoji skoro dva roky, vždy jí jen někdo donesl jídlo a později odnesl. Jednou když se jí podařilo z pokoje vyplížit, uslyšela, jak její "tatínek" říká, že si takový klenot rozhodně utéct nenechá. V den jejích osmnáctých narozenin se s ní chtěl oženit. Jednak prý proto, že by Luci při dosažení plnoletosti zdědila po svojí matce ne zrovna malý majetek, no a ten druhý důvod byl ten, že nedovolí, aby ji měl někdo jiný než on. Byl to vyšinutý maniak. Když to Luci uslyšela, utekla.    

Nedalo se o nás říci, že bychom byli nějací svatoušci. Vlastně někdy jsme se sami přistihli, že balancujeme těsně na pokraji zákona, ale přesto jsme i my měli své zásady, jako například: Nikdy se neptat na víc, než je nezbytně nutné, takový byl už zkrátka život. Čím míň víš, tím víc seš v bezpečí.

Nové zakázky, jak jsme tomu s oblibou říkali, nám vyřizoval Logan. Měl dobré spoje, proto taky když se mu jednou ozval jeden týpek, že by potřeboval stáhnout z jednoho krytého počítače pár dat, vzal to. Neměl peníze, později se ten dotyčný o Loganovi zmínil u svých známých a doporučil ho dál. Pak přišla další zakázka a postupně další, další a další.

Na Loganovi se jim líbilo to, že byl diskrétní. Vždy jen řekl kdy, kde a kam. Postupem času jsme na akce začali vyrážet společně s Loganem i my. Už jsme se mohli dokonce začít považovat za profesionály v získávání informací.

Rio byl ten, kdo měl na starosti všechnu elektroniku, co se od bezpečnostního systému až po světla u vchodu týkalo.

Robert společně se mnou byl odborníkem na bojová umění. Moje specializace byla ale především boj se zbraní. Robert k tomu nepotřeboval nic víc než svoje pěsti.

Stev většinou čekal a sledoval dění z povzdálí. Jeho další silná stránka byla v tom, že se dokázal dostat mezi ty správné lidi a zjistit něco užitečného. Byl to takový náš benjamínek.

Logan fungoval jako prostředník při předávání získaných informací.

No a Luci? Tak ta vždy jen čekala na tu správnou chvíli nás odtamtud vysekat. Vždy věděla, kdy přijít, měla to všechno přesně načasované. Byla to mistryně improvizací. 

Někomu možná přišlo, že jsme neměli zrovna lehký život. Samá akce a riskování, ale to byla jen jedna strana mince. My to brali jako dobrodružství a zábavu. Nemůžu ani říct, že bychom si žili špatně. Měli jsme jeden druhého. Finančně jsme byli taky za vodou, tak co nám k životu vlastně ještě scházelo? Přiznejme si to, co bylo vlastně dnes důležitější než finanční zázemí? ptala jsem se. Že peníze nejsou všechno? Proč se obelhávat? V dnešní době se za peníze dalo koupit cokoli, no alespoň jsem si to myslela… 

Moje jméno bylo Willou Clark a tohle byl můj nový život.

Život, který stál za to žít.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 2. kapitola: