OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 19. kapitola

25.05.2015 (15:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 656×

19. kapitola

Z dodávky jsme vystoupili až o pár bloků dál, a mezitímco si kluci začali přehazovat jejich věci do již připraveného BMW (přesněji řečeno mého BMW), já došla ke kufru, otevřela ho a následně z něj vyndala igelitovou tašku. Položila jsem ji na kapotu auta a vyndala z ní modrou kostkovanou košili, kterou jsem hodila po Loganovi.

Dále přišlo na řadu žluté tričko určené Stevovi a nakonec modrá mikina pro Trevora. Na střeše auta jsem jim ještě nechala v komínku vyskládané troje džínsy a do náruče popadla ten malý uzlíček, co zbyl pro mě.

Už jsem se nemohla dočkat toho, až ze sebe sundám ten černý rolák, neprůstřelnou vestu, šusťákovou bundu a černé kalhoty.

Pohledem jsem vyhledala Trevora a sjela jeho uniformu nebo-li kostým agenta.

Tyhle obleky byly sice jen z půjčovny, ale od originálů se nedaly skoro rozeznat. Možná jen, že ty pravé byly vyrobeny z kvalitnějšího materiálu.

Jak jen to můžou nosit? pomyslela jsem si a rukou se snažila roztáhnout látku u krku. Neuvěřitelně moc mě to škrtilo. Zašla jsem ke dvířkám auta a otevřela je. Posadila jsem se a začala na sebe házet to nové oblečení.

Co dodat, krize identity byla holt svině.

Sedla jsem si za volant a čekala. Sice se se mnou Logan nejdříve dohadoval o tom, že chce řídit on, ale hned v úvodu jsem tyto jeho "drobné" protesty razantně zamítla.

Nebyl by to ale Logan, kdyby se nechal jen tak snadno zahnat do kouta a se svým brbláním nadále nepokračoval. Založila jsem si ruce o boky, zatáhla zadek, vypjala se v prsou, nepatrně pozvedla na špičkách a vyplivla na něj, že tohle je moje auto, a jestli se mu na tom snad něco nelíbí, měl si vzít svoje. Po chvíli ticha, které po mém proslovu nastalo, jsem si rukou překryla pusu a dodala: No jo, ty vlastně žádný auto nemáš! Založil si ruce na prsou, odfrkl si a naštvaně odkráčel neznámo kam.

Když zmizel z mého zorného pole, nenápadně jsem si oddechla a pohladila kapotu mého miláčka.

S Beem jsem měla vybudovanou už nějakou tu historii. Ať už šlo třeba jen o pitomé překročení povolené rychlosti či přejetí na červenou nebo ujíždění před policií - většinou končící úspěchem - byly pro mě všechny tyto maličkosti podstatné. A tudíž bych Beeho nemohla nechat s čistým svědomím napospas tomu šílenci. To si za ty roky, co to se mnou vydržel, opravdu nezasloužil.

O pár chvil později se vedle mě a za mnou prohnula sedadla a následně mi na hlavě přistálo něco… chlupatého?

„Co to je?" otočila jsem se na Steva a hned nato si ruku připlácla na pusu.

Panebože, co to zase vymysleli za opičárnu?

Sice jsem koukala do obličeje někomu, kdo byl Stevovi podobný, ale zároveň nebyl.

To nedávalo žádný smysl!

Stev si rukou nadzvednul tu krátkou černou loknu. „To koukáš, co?" Paruka se mu na levé straně hlavy lehce svezla na stranu.

„Na," drcnul Trevor Steva do ramene. Stev si od něj převzal podávanou krabičku a zašátral v ní.

„To teda vážně koukám," pronesla jsem opožděně.

„No tak, nezdržuj a pořádně si to nasaď," komandoval mě už zase Stev, který si na obličej přilepoval krátké černé strniště.

„Proč si to mám…" otočila jsem se na Logana a on… byl z něj zrzek! Jak se mu, probůh, podařilo schovat ty kaštanově hnědé pramínky dlouhé až po ramena?

„No nekoukej a dělej." Logan si začal netrpělivě podupávat špičkou nohy o dno auta.

Sáhla jsem si na hlavu, sundala paruku a chvíli si ji jen tak nedůvěřivě převracela v ruce.

Položila jsem ji Loganovi do klína a předklonila se. Vlasy, svoje vlasy podotýkám, jsem si svázala do drdolu a následně si na hlavu natáhla tu černou hřívu.

Logan si mou hlavu natočil k sobě a sáhnul do krabičky, kterou mu Stev podával. 

Vyndal z ní dvě černá nalepovací obočí. Zděsila jsem se a v poslední chvíli před jeho rukou stačila uhnout. Nadzvednul své teď už zrzavé obočí. 

„Půjde to odlepit bez toho, aby se strhlo i to moje?" zeptala jsem se ho váhavě.

„Samozřejmě, že půjde," uklidňoval mě, naklonil se nade mě, sloupnul z obočí průhlednou folii, natáhnul se ke mně a upevnil obočí na to mé.

Stejný proces aplikoval i u toho druhého.

Ještě jednou si mě prohlédnul a nakonec jen uznale pokýval hlavou.

„A proč jsme si tuhle maškarádu nevzali, už když jsme šli do té budovy?" optala jsem se, zatímco jsem se hodnotila ve zpětném zrcátku.

Panebože, to je takový nezvyk, ale když by tohle bylo takhle a…

„Tohle…" poukázal Logan na svou paruku, obočí a bradku, „… jsou divadelní doplňky z pravých vlasů. Je to jeden z nejkvalitnějších produktů na trhu vůbec. Dokonce tak kvalitních, že je na akce v přestrojení využívá i CIA."

„Aha, takže ty si myslíš, že by to mohli poznat?" hádala jsem.

„Ano, malá možnost, že by ve skladu měli přesně ty samé kousky, co bychom měli na hlavách a obličejích my, by tu být mohla. Abych nezapomněl…" zamumlal a sáhnul do tašky pod jeho nohama, „… tady…" každému z nás podal malé pouzdro. Já jsem obdržela červené, Trevor modré, Stev zelené a Logan si ponechal černé. „Jsou ještě barevné kontaktní čočky," dopověděl svou předešlou větu.

„Kontaktní čočky?" ujistila jsem se.

Kývnul na znamení souhlasu. Otevřela jsem pouzdro, byly v něm hnědé čočky. Naklonila jsem se ke zpětnému zrcátku, sáhla po jedné z čoček a nabrala ji na prst. Ukazováčkem a palcem jsem si rozevřela pravé oko a pomocí druhé ruky si do oka vložila čočku.

Zamrkala jsem a sáhla po kapesníku položeném na přihrádce. Otřela jsem si z oka drobnou slzu a začala pracovat na nandávání druhé čočky.

„Tak co? Všichni hotovi?" ozval se po chvíli zase Loganův hlas.

Zkontrolovala jsem se v zrcátku.

Páni, vypadalo to vážně velmi věrohodně, otočila jsem se za sebe.

Ze zadní sedačky na mě pomrkával teď už blonďatej Trevor se skoro černýma očima a malým knírkem pod nosem.

Zdálo se mi to, nebo měl na tváři opravdu napatlaný světlý make-up?

A dost! Zapnula jsem si pás, vložila klíč do zapalování, zařadila a rozjela se vstříc…

Ehm… čemu?

Tak to jsem trochu nedomyslela.

No, prostě jsem pokračovala dál po silnici.

…

Jeli jsme už takovou dobrou půlhodinku, když vtom jsem si všimla, že před námi policisté zastavovali každé auto.

Tak to vysvětlovalo tu kolonu, co se před námi tvořila.

Znervózněla jsem. Logan to na mně okamžitě poznal a svou dlaní přikryl tu mou, která se zatím ještě stále nacházela na volantu.

„Vždyť nemám řidičák," prohlédla jsem se ve zpětném zrcátku. „Tedy mám, ale ne s touhle podobou. A vlastně ani doklady!" panikařila jsem a dlaněmi bouchla o volant. Logan se sklonil pro tašku, ze které předtím vylovil ta košťata, co jsme měli na hlavách, a podal mi průkazku. Vzala jsem si ji do ruky a začala ji prohlížet.

„Co to je?" ptala jsem s pohledem na mém-nemém obličeji.

Tak přesně takhle jsem si představovala budoucí vězně, kterým dělají úvodní fotku do spisu. Chyběla mi akorát ještě ta karta s evidenčním číslem, co drželi před sebou, a ten proužkovanej oranžovej hábit. Jo, a ještě železná koule u nohy!

Možná, že bych neměla tolik koukat na Toma a Jerryho.

„Zen myslel na všechno," odpověděl mi Logan a podal občanské průkazy - jak jsem si už stihla přečíst - i Stevovi a Trevorovi.

„To možná jo, ale proč na té fotce vypadám jako trestanec?" Jen co jsem to dořekla, obě zadní sedadla se prohnula a přes ramena mi už nakukovali ti dva vetřelci zezadu.

„Hm… vypadáš jako zlá holka," pronesl Steve a sedl si zpátky.

„Já mám rád zlé holky," řekl šibalsky Trevor a políbil mě na tvář.

„Jestli tohle vyjde," ukázala jsem na fotku, která se přibližovala mé nynější podobě, „dám se na modlení." Zezadu se začalo ozývat tiché pochechtávání.

„Koupím ti takovou tu roztomilou podložku, aby sis moc neodřela kolena," ujistil mě Steve a vážně mě poplácal po rameni.

„Ha, ha, ha, moc vtipný. To ale pořád nemění nic na faktu, že nemám řidičák!"

„Opíšou si tvoje jméno a číslo občanky," přejel mi Trevor dlaní po rameni.

„Myslíš?" zeptala jsem se ho s nadějí.

„Andílku, já jsem policajt, takže to vím. A když zahraješ překvapenou a budeš dělat, že sis kabelku s řidičákem zapomněla třeba u nějaké kamarádky, skočí ti na to."

„Nezapomeň, hlavně klid," uklidňoval mě Logan, „zachovej klid." Policista na mě zamával rukou a naznačil, abych dojela ke krajnici.

„Zastavte, prosím, a vystupte si." Trevor vystrčil hlavu z okýnka.

„Děje se něco, strážníku?"

„Vystupte si, prosím." Pomalu jsme se vysoukali z auta.

„Děje se něco?" otázal se ho Logan.

„Nic vážného, jen zběžná prohlídka." Rukou nám naznačil, abychom se postavili vedle sebe. Chvíli nás přejížděl pohledem a nakonec rukou kývnul na policistu, který kontroloval auto, co jelo před námi.

„Bene, pojď sem, prosím tě," zavolal na muže v povzdálí, který se k nám s rukama položenýma na jeho vystoupnutém bříšku začal okamžitě přibližovat. Z brašny, co měl přehozenou přes rameno, vytáhnul tvrdé desky. Pohledem kmital mezi nimi a námi. Tohle zopakoval ještě několikrát.

Vsadila bych se, že tam byly naše popisy. Zastavil se na Trevorovi. Chvíli ho zkoumavě sjížděl od hlavy až k patě a nakonec jen nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Kampak máte namířeno?" zeptal se nás mladší strážník a zapisoval něco do desek.

„Víte," ujmula jsem se slova, „jedeme za mou sestrou. Tuhle sobotu se vdává. A my jí slíbili, že jí vypomůžeme s přípravami. Nemusím vám snad ani říkat, že kolem svatby je vždy fůra práce. Tadyhle pánové," ukázala jsem na ně, „jsou aranžéři květinové dekorace." Ne nadarmo jsem se považovala za mistryni improvizace. Chlápek nadzvednul obočí.

„To vážně?"

Logan se dal do řeči. „Samozřejmě, pane," nezapomněl se usmát, „víte, je to sice nezvyklé, ale mezi námi, dost to vynáší, a když pak na to máte ještě buňky, není co řešit." Kluci se mezi sebou začali pošťuchovat v tom, kdo a kde udělal lepší dekoraci. Policisté nakonec polevili ze své ostražitosti.

„Dobře tedy, pokračujte dál." Když se pak kolem mě protahoval, omylem do mě drcnul.

Ruka mi automaticky vylítla k paruce, ale než si toho stačil všimnout, narovnala jsem si ji.

Tak to bylo vážně o fous.

S tichou omluvou se vydal k jinému zastavenému autu. Všimnula jsem si, že na chodníku leží nějaká průkazka.

Musela mu vypadnout z bundy, pomyslela jsem si, sehnula se, zvedla ji ze země a očima přejela po jejím nápisu. Stálo na ní: Speciální vyšetřovací agent, Russel Reed a značka CIA.

A kurva! Agent se na mě ohlédnul a následně zabrousil pohledem na kartičku v mé ruce.

Nadzvednula jsem ruku směrem k němu. „Něco vám vypadlo."

Došel ke mně, podala jsem mu kartičku a on si ji schoval v dlani. „Mockrát vám děkuji." Bylo na něm vidět, že to myslel upřímně. Nebo jsem se snad mýlila? U agentů CIA se nikdy nemůžete cítit zcela pevní v kramflecích.

Usmála jsem se na něj. „Vzpomeňte si na to, až mě nachytáte při překročení povolené rychlosti." Též se usmál a odkráčel zpět k odstavenému autu.

…

„Tak jak to šlo?" spustil na nás Zen hned u dveří. Úlevně jsem si oddechla a z hlavy a obočí si konečně sundala tu příšernost. Předklonila jsem se a pročechrala si vlasy prsty. Měla jsem je poměrně dost sešmodrchané, a pak že pří aplikaci regenerátoru to nehrozí.

Kecy! To povídali jen ti zpropadený distributoři, co chtějí, aby se jejich přípravky na trhu lépe prodávaly.

Prsty jsem se snažila zkrotit ty neposlušné vlny, co se mi kroutily kolem tváří. Bože, to byla ale taková úleva! Myslela jsem si, že se pod tou parukou snad usmažím.

Zen netrpělivě postával u dveří a čekal na odpověď. Když se ale stále nic nedělo, nepatrně si odkašlal. Vypadal dost komicky. A k tomu všemu ještě to, jak ho všichni ignorovali, no prostě lahůdka.

Místo odpovědi Trevor zpod bundy vytáhnul štos papíru. Zenovi nad tou, řekla bych povedenou akcí a jejím výsledem zablýskala očička a rychlostí blesku se toho štosu ujmul. Sedl si na nejbližší židli, naslinil si prsty a začal listovat mezi papíry.

Přesně jsem poznala okamžik, kdy ho jeden z těch dokumentů obzvlášť zaujal. Nejdřív papír držící v ruce otáčel ze strany na stranu. Rty se mu prohýbaly, jak začal tiše číst slova na něm uvedená. No, a nakonec to završil tím, když do papíru lehce bouchnul prstem.

Nebyla jsem jediná, kdo se lekl a trochu ucukl. Zatímco on jen s hlasitým „Bingo", položil papír na stůl s takovou opatrností, jako by se snad mohl pod jeho rukama rozpadnout.

Na to jsi měl myslet trochu dřív, neodpustila jsem si tu tichou připomínku, která se zrodila pouze a jen v mé hlavě.

Zen vzal do ruky zase jiný papír. „Je to tu všechno černé na bílém!" jásal. „Řeknu vám, že byli dosti neopatrní. Kdybych já něco podobného zprostředkovával, rozhodně bych všechny listiny dokazující mou vinu mrknutím oka zničil," říkal, mezitímco očima neustále kmital po pořád nových a nových spisech. „Tobě se podařilo vytisknout i výpisy z účtů?" zadíval se na Trevora.

„Jo," poškrábal se na temenu hlavy. „Jo, měl zapnutej počítač a společně s asi deseti stránkami porna měl pod lištou schovaný i tohle. Tak jsem si řekl, že by se ti to mohlo hodit," ukázal na papír, co držel Zen v ruce, „ostatní už bylo hračka. Tyhle dokumenty," poukázal na štos ležící na stole, „byly v přihrádce stolu." Zenův pohled z Trevora opět přeskočil na papír, co držel v ruce.

„Tady jsou přesně vidět," nasadil si brýle, které mu doteďka trůnily na hlavě, „ty peníze. Bože," zarazil se a začal očima přeskakovat z jednoho papíru na druhý, „každý druhý měsíc na firemní učet někdo posílal přibližně dva miliony dolarů." Porovnával listinu po listině. „Jen co se na účtu objeví, ani ne za půl hodiny pro změnu zase mizí, jako by snad ani nikdy neexistovaly, prostě jsou fuč." V jeho rukách se tímto stylem mihly snad všechny papíry, spočívající na stole. „Oni je nevybírali jen tak," dumal dál, „oni ty dva miliony rozesílali po různých účtech, jeden milion se převáděl," z jeho úst se začal linout táhlý zvuk, „do naší už známé společnosti Harrisen Asistanc, ten zbylý zůstatek se dělí," přimhouřil oči. „Ne zrovna rovným dílem, hm," nastala krátká pauza, „není v tom namočeno zas až tolik lidí, jak jsem si původně myslel," uznale pokyvoval hlavou. „A kurva!" vytřeštil oči, které se důsledkem těch brýlí snad ještě zvětšily.

„Co?" otázal se ho Logan.

„Teď mi to došlo."

„Cože?" ptal se znovu nechápavě Logan.

„Jeli v tom společně."

„Kdo v čem jel společně? A o čem to, krucinál, mluvíš? Vůbec ti nerozumím!" Tak to nejsi sám, já taky nechápu ani jedno jeho slovo.

„Zamyslete se nad tím, ano? Proč by agenti CIA najímali na práci, kterou můžou vyřešit sami, někoho dalšího?" zakroutil hlavou.

„Co já vím," pravil Logan.

„Mohli si vámi být jistí," neváhal s odpovědí.

„To snad ale mohli být i se sebou, ne?"

„No, právě že ne. Podle mě je pes zakopaný úplně někde jinde. Řekl bych, že Harrisen se šéfem CIA úzce spolupracoval. Společně nelegálně zprostředkovávali prodej a vývoz těch zbraní do Ruska, jak jsme se už dozvěděli, ale problém nastal až tehdy, když začal být ředitel CIA chamtivý a chtěl mít celý zisk pro sebe, proto nasadil tady Trevora," dlaní máchnul na jmenovaného, „a Colina do Harrisnovy firmy, chtěl ho usvědčit a poslat sedět. Tím pádem by mu celé ty dva miliony spadly do klína, s čím ale nepočítal, bylo to, že Harrisen si svoje zisky dobře pojistil. Podplatil pár agentů ze CIA, kteří měli za úkol dávat mu na ředitele pozor. Zřejmě mu zcela nevěřil. To i vysvětluje to, jak se ihned dozvěděl, že jseš na něj nasazený, protože Colin Griffin…" nedořekl to.

„… byl jeden z podplacených agentů," dokončil za něj danou větu Trevor.

„Přesně tak," souhlasil s ním Zen.

„Tím chceš tedy říct, že jsme se připletli mezi dva znepřátelené tábory."

„Ano, přesně to chci říct."

„No tak to potěš koště," vyjádřila jsem se k celé situaci.

„Dost výstižné," neodpustil si poslední slovo Zen.

…

„Tak jak to pokračuje?" sednula jsem si na roh Loganova stolu a levou nohu si přehodila přes tu pravou. On jen potáhnul z cigarety a oklepal popel o okraj popelníku. Pohledem jsem se zasekla na jejím rozžhaveném konci.

Vydechl kouř z úst. „Myslím si, že dobře. Už stačí sepsat jen tu závěrečnou správu a pak," rukami obkroužil prostor okolo sebe, „to můžem konečně poslat federálům, anonymně, samozřejmě," odsunul se v židli a ruce si protáhnul za zády.

„Rozhodli jsme se s kluky, že to dnes půjdeme oslavit do nějakého klubu, nechceš jít s námi?"

Típnul cigaretu a její nedopalek nechal ležet v popelníku. „Promiň, ale nemůžu. Slíbil jsem Zenovi, že mu ještě s těmi dodělávkami pomůžu. Odvedli s Riem vážně kus práce. Vlastně my všichni jsme odvedli kus práce," poškrábal se na hlavě. „Zkus se zeptat Ria, myslím si, že by s vámi šel, v poslední době vypadá dost strhaně, vypustit a trochu se uvolnit by potřeboval jako sůl.“

Nadzvednula jsem obočí a zamyslela se. „Když už o tom mluvíš. Taky jsem si s tebou o něm chtěla promluvit. Moc se mi totiž v poslední době nelíbí," řekla jsem vážně, ale on to zřejmě tak moc "vážně" nebral.

Jeden koutek úst mu vylétl o poznání výš. „Ale jdi ty," šťouchnul do mě loktem, „takže nelíbí, říkáš," přimhouřila jsem oči.

„Teď vážně, Logane, myslím si, že moc pracuje." Mezi očima se mu objevila drobná vráska.

„Taky mi v poslední době dělá starosti. Víš co? Zkusím si s ním o tom promluvit," navrhnul. „A ty…" pocuchal mi vlasy. Nasupeně jsem se po něm ohnala rukou, ale uhnul mi. Sakra, vždy měl rychlé reflexy, holomek jeden zatracená! „… ho zkus vytáhnout ven."

…

„Tak dělej!" řvala jsem na Steva, kterej se stále ještě neráčil ukázat. „My na tebe nebudeme čekat věčně…" V mé řeči mě zarazil dusot ozývající se ze schodů.

„No jo, pořád, už jdu!" zakřičel a ty dva poslední schody dolů seskočil.

„Ty, Steve, to jsem o tobě nevěděla, že seš takový manekýn," rýpnula si do něho Lu. Stev se zamračil a s hrdě zdviženou a perfektně nagelovanou hlavou kolem ní proplul. Nezapomněl do ní ještě rádoby nenápadně strčit ramenem. Lu nad tím dětinským gestem jen protočila oči a dále to nekomentovala.

„Tak co bude?" Leknutím jsem se otočila. „Míníte tu snad stát do soudního dne, anebo jen čekáte na nějaké skryté znamení?" Před námi se zničehonic objevil už nachystaný Trevor. Vlastně nachystaný byl dost slabej pojem. Musím uznat, že mu to slušelo. No, vlastně když jsem se úkosem dívala na Roba a teď i Steva, musela jsem uznat, že všem třem to zatraceně moc seklo, ale nahlas bych to nepřiznala ani jednomu z nich. Své rozhodnutí bych nezměnila, ani kdyby mě mučili tím nejhůře možným způsobem.

„Vypadáš dobře," řekla Lu. Jakou ale svým výrokem udělala chybu, se dozvěděla už o pár vteřin později. Trevor vypnul celé tělo, samolibě se usmál, dlaněmi si přejel po klopách Stevovy fialové košile a teatrálně z ní smetl neexistující smítka.

A tohle je přesně ten důvod! Za chvíli se tu snad začne naparovat jako nějaký kohout.

„Já vím," neodpustil si.

„Hele, zase si až tak moc nefandi, budou tam určitě i hezčí," napravovala jsem tu škodu, co Lu tak nerozumně způsobila. Ještě bych pro jistotu něco na jeho adresu přihodila, ale někdo mě šťouchnul do ramene. Otočila jsem se na toho vetřelce, když…

„Jako ten barman posledně." Luci párkrát po sobě zahýbala obočím, tak jak to uměla jen ona.

„Hm… jo, to byl ale kus," zavzpomínala jsem si.

„Barman?" ozvalo se z Trevorovy strany.

„Jo, barman," odkývala jsem mu bez přemýšlení. On na mě ale stále tak nechápavě zíral. A nebyla bych to já, kdybych si tuto příležitost nechala jen tak ujít. „Víš, barman je takovej ten týpek…" zarazil mě dlaní ruky.

„Já po tobě nechci definici slova barman!" skoro na mě zakřičel. Že bych řekla něco špatně?

„Tak proč se teda tak blbě ptáš, když to víš?" Nezapomněla jsem nasadit zmatený výraz. Jo, herečka by ze mě byla vážně dobrá.

„Máš s ním něco?" Vykulila jsem na něj oči. Cože? Ne že bych nemohla, ale… Cože!

„Co!" čekala jsem, jestli najde tu odvahu a hlavně drzost zeptat se mě na to ještě jednou.

„Ptám se, jestli s ním něco máš, andílku?" řekl už mnohem klidněji.

Takže zřejmě má. Nevydržela jsem jeho upřený pohled a začala se obhajovat, ale to proč jsem neměla absolutně tušení. Může mi být přece naprosto volný, co si zrovna on myslí.

„Ne, sakra, nemám!" Jeho obličej se srázu uvolnil a to mě namíchlo snad ještě víc! Jak se opovažuje ptát se mě na něco takového! Je to jenom a jenom moje věc, sakra, a možná toho barmana, ale jenom moje věc!

„Ale ne, že by nechtěl," ušklíbnul se Stev.

„Co?" kroutil nechápavě hlavou Trevor.

„Hm… máš pravdu, možná bych to s ním mohla zkusit," navrhnula jsem.

„Jestli to teda nezkusí dřív on na tebe," nadzvedl šibalsky obočí Stev. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.

„Páni, nemůžu uvěřit tomu, že tu právě teď probíráme můj milostný život," nadále jsem pokračovala ve svém kroucení hlavou. „Jak se vlastně jmenoval?" Snažila jsem se změnit téma a nenápadně z toho vybruslit.

„Myslím, že Tom," odpověděla mi pohotově Lu. Děkuji.

„Hm, to jméno se mi líbí, možná že mu nakonec dám šanci." Dělala jsem si srandu, samozřejmě.

„Cože! Ty si s ním začneš jenom proto, že se ti líbí jeho jméno!" vybuchnul v tu ránu Trevor.

„A proč ne? Některým se líbí auta a motorky a mně pro změnu zase jména. Je na tom snad něco špatného?" zarazila jsem se. Proč mu to vlastně říkám? „A vůbec, to je snad jen moje věc, ne!" ohradila jsem se.

„To teda není!" zamumlal si pro sebe a vydal se ke dveřím. Nad jeho poznámkou jsem jen nechápavě zakroutila hlavou.

…

„Přestaň mi sahat na zadek!" zakřičela jsem a snažila se vykroutit z Trevorova objetí. Byste nevěřili, jak se takové velké auto dá proměnit ve vězení, když se na vás z jedné strany mačká Trevor a z té druhé dvířka. Viděla jsem jen jedno jediné východisko, jak tohle všechno ukončit, a to otevřít ty dveře a… Chytnul mě za loket a snažil se mě na sebe vytáhnout. „Přestaň!" řvala jsem na něj. To mi ale už stačil dát dlaně pod kolena a posadit si mě na klín. Jako výmluvu použil to, že se tu prý mačkáme. Kecy!

„Ale no tak, andílku, nebuď taková netykavka, já pro nás chci jen zařídit pohodlnější cestu."

„Tak si vezmi na klín Lu a mě nech na pokoji!" procedila jsem přes pevně sevřenou čelist. Naklonil se k mému uchu.

„Ale já nechci na klín Luci, ale tebe, andílku." Jedním prudkým trhnutím si mě k sobě ještě víc přimáčknul. Snažila jsem se mu vyvléknout, ale vyřešil to tak, že mě rukama obejmul pod prsy. Přestala jsem se mu vykrucovat, podle jeho pevného stisku jsem totiž usoudila, že to stejně nemá žádnou cenu.

Hlavu jsem natočila k okýnku. Trevor si po chvíli položil bradu na mé rameno. Zase jsem sebou začala cukat.

Tak tohle ale už vážně začínal přehánět! Nosem se mi zavrtal pod vlasy, nasál vzduch a pomalu ho vyfoukl. Naskákala mi husí kůže.

„Hej, vy dva, nepřekážíme vám tu?" házel na nás Robert pohledy ze zpětného zrcátka. Stev sedící na místě spolujezdce se na nás otočil, zašklebil se a sprásknul ruce k sobě.

„Ale vy jste ták sladcí," zašišlal. Rty jsem semkla do tenké linky, a Trevor? Tak ten na něj jen vykouknul zpod mých vlasů.

„Závidíš?" Stev hlavu nahnul na jednu stranu.

„Vlastně jo, závidím. Taky bych chtěl takovou roztomilou kočičku na muchlování."

Trevor se zasmál a já zavrčela. Nosem mi opět začal přejíždět v krouživých pohybech po krku.

„Tak to si ale najdi svoji, protože tahle je už zabraná."

„A dost! Přestaňte se tu o mně bavit tak, jako bych tu snad ani nebyla!" natočila jsem se čelem k Trevorovi. „A ty!"

„Ano, andílku?" nevině na mě zamrkal.

„Si taky najdi jinou!" Stev se rozesmál, zatímco Trevor se zamračil a otočil na Steva.

„Teď se sice vzpouzí, ale později už jí to nepřijde ani na mysl," mrknul na něj.

Já ti dám, nepřijde na mysl! Loktem jsem ho udeřila do břicha a on zahýkal. Smát se začali tentokrát už úplně všichni, dokonce i Lu, která se do hovoru prozatím moc nezapojovala. Stev si protřel oči.

„Věřím ti, kámo, vážně věřím, akorát si dej pozor, aby tě ten tvůj "andílek" dřív nezabil." Na důkaz svých slov ještě zdvihnul oba palce vzhůru.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 19. kapitola: