OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! 20. kapitola

07.06.2015 (16:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 677×

20. kapitola

„Andílku…" slyšela jsem jakoby z dálky tiché volání a hned nato mi něco přistálo na hlavě, nesouhlasně jsem se po tom něčem ohnala. „No tak, už jsme na místě," zašeptal mi ten hlas do ucha.

Co? Na místě? Jakým místě? Pozvedla jsem hlavu a otevřela oči.

Já jsem usnula! došlo mi okamžitě.

Vždyť jsem si slíbila, že oči zavřu jen na chvilinku. A teď tohle! To se z toho vyklubala ale pěkná chvilka! Jen co je pravda!

„Spalo se ti na mně příjemně?" Svou neoholenou tvář přimáčknul na tu mou. Chvíli jsem ještě rozespale mžourala a zaměřovala okolí před sebou. Všimla jsem si, že jsme v autě zbyli už jen my dva.

Jak je možný, že jsem se neprobrala dřív? Vždyť jsem vždy měla lehký spánek a vzbudit mě dokázala i pouhopouhá maličkost, tak proč se tak nestalo i teď?

Jen co jsem se rozkoukala, chtěla jsem se vyprostit z jeho sevření, ale nepustil mě. Zamračila jsem se.

Zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál. „Jsi ještě sladší, než když spíš," začal si mě pozorně prohlížet a rukou se dotknul mé tváře. „Dokonce jsi i tak roztomile pomačkaná."

„Pusť mě!" Zase se rozesmál, ale pustil mě.

Taky měl jediný štěstí.

Pomalu jsem se vysoukala z auta a rozešla ke klubu. On mě po notné chvíli dohonil a nabídl rámě. Ignorovala jsem ho. Povzdechl si a násilím si mou ruku podvlíknul mezi tu jeho nastavenou.

Sáhla jsem do kabelky a vytáhla z ní deset dolarů. Chtěla jsem je podat maníkovi před vchodem, ale mou nastavenou ruku překryla jiná, větší. Vyhazovač na nás chvíli jen tak koukal, nakonec ale jen udiveně zakroutil hlavou a vzal si peníze z Trevorovy nastavené dlaně. Uvolnil přepážku a rukou nám pokynul ke vstupu. Hned co jsme se dostali z dosahu toho vyhazovače, moje nasranost vystoupala na povrch.

Vytrhla jsem svou ruku z té jeho a založila si ruce o boky. „Nepřeju si, abys za mě platil! Rozumíš? Já si to nepřeju!" přestal se usmívat a jeho obličej jakoby zkameněl.

„Tak, a teď toho mám už ale vážně dost! To si opravdu myslíš, že když s tebou někam půjdu, nechám tě za sebe platit? Jsi vážně tak naivní, anebo to jen hraješ? Vzpamatuj se! Dobře? Nevím, s kým ses do teďka stýkala, ale jestli to všichni byli takoví moulové, není divu, že vám to nevydrželo."

A právě kvůli tomu, co řekl, jsem se s nikým „nestýkala“! To bych totiž byla naprostý blázen, který by si na krk dobrovolně přivázal koule v podobě problému, které by nastaly pokaždé, kdybych měla jiný názor než můj pán!

Bez sebemenší reakce na jeho proslov jsem se otočila a snažila se najít kluky a Lu. Procházela jsem davem tak dlouho, dokud jsem nespatřila dlouhé černé vlasy.

Mám vás.

Udělala jsem ještě pár kroků, odsunula barovou židličku a připojila se k nim. Všimla jsem si, že dnes měl směnu ten hezkej barman a nejspíš jsem nebyla jediná. Luci do mě šťouchla loktem a na barmana kývla hlavou. Ten ji naštěstí neviděl, byl právě otočený zády k nám a věnoval se nějaké skupince lidí, co právě přišla. Uslyšela jsem, jak se vedle mě ozvalo odsouvání židle a následně lehké zapraskání, jak na ni někdo dosedl, ani jsem se na toho dotyčného nemusela otáčet, protože jsem vlastně už stejně věděla, kdo to byl.

Barman se otočil a něco zašeptal nějakému muži. Ten následně odběhnul a donesl v železném kbelíčku led. Něco mu řekl a on se rozesmál. Náhle se pohledem zastavil na mně, v pozdravu kývl hlavou a v gestu naznačil, že je hned u nás. Lehce jsem přikývla.

„Není ti zima?" ozval se hlas, který jsem chtěla momentálně slyšet ze všech nejmíň.

„Ne, není," odsekla jsem mu.

Sáhnul mi na ramena. „Máš husí kůži. No tak, vezmi si tu košili," přemlouval mě. Prudce jsem se na něj otočila.

„Není mi zima, k čertu!" řekla jsem poněkud důrazněji.

Natáhnul ruce před sebe. „Dobře, dobře, tak není, ale kdyby sis to přeci jen rozmyslela, stačí říct." Po chvíli k nám došel barman.

„Tak co si dáte?" otázal se nás.

„Takže…" Luci rozložila ruce, „… dáme si ještě jedno nealko…" podívala se tázavě na Roberta, ten jí to jen lehce odkýval, „… a čtyři Absinthy," nadiktovala mu.

Barman se na Lu jen udiveně zadíval. „Čtyři?" zeptal se jí.

„Jo, čtyři!" odpověděl mu Trevor.

Barman na něj obrátil svou pozornost, Trevor ho ale už mezitím stačil probodávat nenávistnými pohledy.

„Dobře," nervózně polknul a přísahala bych, že kdyby mu bar nezakrýval půlku těla, tak bychom právě teď měli bezvadný výhled na jeho roztřesená kolena.

Musela jsem uznat, že Trevor uměl nahnat strach, když zrovna chtěl, a on evidentně chtěl. Barman se zprudka otočil a šel nám připravit pití.

„Ahoj," ozvalo se za námi. Otočila jsem se, abych viděla kdo, aha…

„Ahoj, Damiane," Trevor sjel Damiana zkoumavým pohledem. Damian si toho všiml a natáhnul k němu ruku.

„My se ještě neznáme," pronesl a pořád čekal, až mu Trevor vyjde rukou vstříc.

„Damian Morris." Po chvíli mu Trevor stisk ruky opětoval.

„Trevor Thorsen," představil se.

„Roberta a Steva už taky znáš a tohle…" napřáhla jsem ruku, „… je Luci."

Luci si ho přes rameno prohlédla. Damian k ní napřáhnul ruku.

„Damian, těší mě."

„Alespoň někoho," řekla Luci, a aniž by mu stisk ruky opětovala, se otočila čelem k baru. Nevěřícně jsem se na ni podívala. Ona si toho okamžitě všimla. „Už jsem měla tady s pánem tu čest." To tedy všechno vysvětlovalo. Vlastně mi ho bylo i tak trochu líto. Když jsem ale viděla, jak se chudák snažil natáhnout ruku tak, aby ji Lu viděla, začaly mi cukat koutky.

„Tady to je," ozval se barman a položil před nás skleničky s Abshinthem. Trevor do sebe tu svoji okamžitě převrátil. Barman na něj jen nevěřícně vyvalil oči. Trevor nadzvednul jedno obočí a prázdnou sklenku poslal po baru zpátky k němu.

„Dones mi ještě jednu."

Barmanovi ještě chvilku trvalo, než vstřebal tuto informaci, pak ale jen zavrtěl hlavou a všimnul si Damiana, který se neustále snažil upoutat Lucinu pozornost.

„Co si dáte?" Damian se s nechápavým výrazem zadíval na barmana.

„Co?"

„Ptal jsem se, co si dáte," zopakoval.

„Jo, tak… dám si to samý, co oni," barman přikývnul a znovu odešel.

„Nechceš si jít zatancovat?" ptal se Damian Luci. Ta se na něj poprvé za celý večer pořádně podívala a na tváři vykouzlila… úsměv?

„Proč ne," pokrčila rameny. Damianovi se v obličeji objevil náznak zasněného výrazu, ale jen do té doby, než se Lu zvedla a došla ke Stevovi.

„Pojď si zatancovat." A než se Stev vůbec stačil vzpamatovat, už stál na parketě.

A Damian? Tak ten se právě teď tvářil tak, jako by mu snad ulítly všechny včely.

Nedivila jsem se mu. Mně tohle udělat, tak nevím, nevím.

„Pojď si taky zatancovat," zašeptal mi Trevor do ucha.

„Nemám chuť."

Pokrčil rameny. „Jak myslíš."

Žádné další přemlouvání nebude? Jen: Jak myslíš? Zvedl se ze židličky. Došel k nějaké blondýně, něco jí řekl a natáhnul k ní ruku. Nevím proč, ale měla jsem nehoráznou chuť tý káče vyškrábat oči!

„Tak na co čekáš, kamaráde?" poplácal Robert Damiana po rameni. Ten do sebe jen kopnul Absinth, co mu před chvílí donesl barman, a smutně se na Roberta usmál.

„Tak ji běž Stevovi přebrat, ne? Já být na tvém místě, nečekám ani chvilku. Ale pěkně s tebou vypekla, jen co je pravda," otáčel pivem v ruce.

„Robert má pravdu. Ona, jak se zdá, ti do náruče sama od sebe neskočí," koukal na mě jaksi nepřítomně.

„Hele, vnímáš mě?"

„Jo," vzal skleničku, kterou barman donesl Trevorovi, chvíli si ji jen tak prohlížel v ruce, a jako by snad uvažoval o tom, jestli smí, ji do sebe nakonec hodil. Oklepal se a ruce zapřel o bar. Zadíval se na parket a s hlasitým povzdechem se k němu rozešel.

Můj pohled neustále kmital mezi Robem a parketem. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit o tom, že jsem tam koukala především proto, abych viděla, jak na tom Damian je, ale mou pozornost vždy přitáhnul i jiný pár.

Ta zrzka, se kterou pro změnu zase teď tancoval, mu dost okatě sahala na zadek! Co si to, kurva, dovoluje! A proč ji on nechá? Nejradši bych na ten parket vlítla a vyškubala tý náně všechny ty její zrzavý pačesy! Všechny!

…

„Možná, že bys měla brzdit," radil mi Robert.

Třísknula jsem sklenkou o bar. „Proč myslíš?"

Dalo mi docela práci tu větu dobře zformulovat, jednak proto, že jsem na mluvení neměla absolutně žádnou náladu, no, a taky se mi začal jaksi zadrhávat jazyk. Rukou jsem mávnula na barmana.

„Ještě jednu," cítila jsem, jak se mi Robertův pohled zavrtával do mé natažené ruky. Chtěla jsem si dlaní podepřít bradu, ale ujelo mi to a já sebou třískla o bar. Ups… Stolička vedle mě se srázu odsunula a pak mi někdo začal rvát hlavu vzhůru.

„Jsi v pořádku?" zadívala jsem se do Robertových očí.

„Páni, víš o tom, že máš fialkovou barvu duhovek?"

Nebo že by to bylo těmi slunečními brýlemi s fialovými sklíčky, co se mi při té ráně o stůl svezly na oči?

„A dost! Ty už to nepij!" vylítl.

„Jen klid, velký bratře," zavtipkovala jsem. On jen zakoulel očima a dlaně napřáhnul před sebe.

„Ok, ale já jsem tě před tou kocovinou, co tě ráno čeká, varoval," odmlčel se. „Kdybys něco potřebovala, budu támhle…" rukou ukázal na stůl, kde seděla skupinka lidí, „… zahlídl jsem tam pár svých známých, takže…"

„Ok, ok, rozumím," přerušila jsem ho, zatímco on jen pokořeně pokrucoval hlavou, já si k ústům zvedala už zase plnou skleničku Absinthu. Mávnul nad tím rukou a s tichým „že se vůbec snažím“ jsem už sledovala jeho mizející záda.

„Smím prosit?" ozvalo se mi u hlavy. Polekaně jsem sebou trhla a prudce se otočila. Rukou se mi podařilo smést z baru ještě nedopitého panáka. Mé ušni bubínky v momentě naplnil drnčivý zvuk v podobě skla tříštícího se o podlahu. Sklonila jsem se a chtěla tu škodu, co jsem napáchala, posbírat, ale to by mě nesměl barman zahnat máchnutím ruky.

„Nech to být, já to uklidím," přikývla jsem a opět se napřímila.

Upřímně?

Ráda jsem mu to přenechala. A důvod? Byl víc než jasnej! Hlava se mi motala tak, jako bych snad seděla hodinu na kolotoči. On mezitím přiběhnul, v jedné ruce držíc smeták a v té druhé lopatku. Byla to otázka okamžiku, než rozbité sklo smetl a zase odběhl. Páni, to byly ale mžiky, normálně se mi z té rychlosti začala motat hlava ještě víc.

A to bylo tedy už vážně co říct!

„Tak co, zatancuješ si se mnou?" leknutím jsem ucukla a pro jistotu se podívala na bar.

Uf… bylo to v suchu, ani jeden panák se nezdál být v dohlednu. Tím tedy byla jistá škoda z mé strany s určitostí zažehnána.

Svou pozornost jsem tedy opět obrátila na barmana. „Ty už jsi tady?"

Vždyť povídám, mžiky!

Usmál se. „Jo, už jsem tady, tak co…" pohledem jsem zajela na černovlásku a Trevora, co se na parketu svíjeli do rytmu hudby, a poté pohledem opět vyhledala barmana.

„Proč ne," pokrčila jsem rameny.

„Tim."

„Cože?"

„Mé jméno je Tim."

„Hm… aha, Willou," rovněž jsem se mu představila.

Natáhnul ke mně ruku, anebo ruce?

Podívala jsem se na dva naprosto identické výjevy před sebou. Nevím, kterej z Timů byl ten pravej, věděla jsem jen to, že oba dva se na mě zářivě usmívali.

Zkusila jsem tedy štěstí a ruku natáhla k vidině Tima číslo jedna. Už jsem byla skoro u cíle, když se srázu pohnula vidina číslo dvě a uvěznila tu mou v jejím teplém sevření.

Barman se zasmál a odvedl mě na taneční parket, kde mě chytnul kolem pasu a začal se se mnou pohupovat do rytmu hudby, zatímco jeho ruce nenápadně sklouzávaly na můj zadek.

Kdybych byla střízlivá, možná by mi to i vadilo, ale moje druhá část, ta podnapilá, měla v plánu se zkrátka bavit. Takže jsem si poručila to jeho osahávání, ehm… mých předností? ignorovat a jen si tuhle chvilku pořádně vychutnat.

Mou zábavu ale o nedlouho později přerušil někdo, kdo mě od Tima doslova odtrhl.

Udělala jsem jen dva malé kroky dozadu, jak jsem se snažila opět najít ztracenou stabilitu, zatímco očima jsem se ho snažila někde najít.

Zakolísala jsem, jak do mě začaly strkat okolní páry, a než byste řekli švec, už jsem padala k zemi.

Od mého jistě zdárného konce mě ale včas zachránily něčí ruce, co se mi na poslední chvíli stačily obmotat okolo pasu.

Ohlédla jsem se po svém zachránci, ale jak jsem později zjistila, radši bych spadla na zem, než bych se nechala zachránit zrovna od něj!

Mým tělem začala opět prostupovat ta zloba a vztek, co jsem pociťovala pokaždé, když jsem ho zahlédla z jednou z těch Nanynek!

Snažila jsem se mu vykroutit. „Pusť mě!" pohledem jsem se opět snažila vyhledat Tima, ale nebylo po něm ani vidu ani slechu.

Báječný!

„Tyhle slova od tebe slyším poněkud často, andílku," dělala jsem, že jsem to přeslechla, a obrátila na něj opět svou pozornost.

„To už tě ty tvé Barbínky snad omrzely! Říkám ti, pusť mě!" Ještě chvilku se na mě udiveně díval a nakonec na svém obličeji vykouzlil něco jako krátký úsměv?

„Copak tobě se Joanna, Carly a Mandy nelíbily?" zeptal se na můj vkus až příliš nevině.

„To se ptáš mě? Jestli se nemýlím, tak to ty seš tu znalec," skoro jsem vyplivla. Měla jsem dosti reálný dojem o tom, že mu ty koutky rtů prasknou z toho, jak je každou vteřinu čím dál tím víc roztahoval.

„Ty žárlíš!" řekl a obejmul mě snad ještě pevněji.

„Já že žárlím? A kdo mě tady právě teď odtrhl od Tima? No kdo? A vůbec, okamžitě mě pusť, nemáš absolutně žádné právo na mě sahat!" zakřičela jsem na něj hystericky.

Já vím, opakuji se.

„Ale, ale, že by nám andílek začal vystrkovat drápky? Já bych je ale, být tebou, zase hezky rychle stáhnul, andílku, než uděláš něco, čeho bys mohla později hodně litovat."

„To, že bych ti natrhla prdel, by mě v žádném případě nemrzelo, právě naopak, a neříkej mi… škyt… andílku!" Otočil si mě čelem k sobě.

„Kolik jsi toho vypila, andílku?"

„Ty! Už jsem ti řekla, abys…" Do nosu mě udeřila ta odporná vůně manga. Fuj, nesnáším mango!

„Co je?" ptal se mě ten šmejd, co mě stále svíral v náručí.

„Je mi blbě," vydechla jsem. Na nic nečekal a okamžitě mě vyvedl ven z klubu, kde jsem se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu.

„Už je ti líp?" zeptal se mě starostlivě.

Hlavně, že teď tě to zajímá!

„Jo," utrousila jsem. Vážně se mi zadíval do obličeje.

„To je dobře, andílku, takže ty si tu teď hezky sedneš na to zábradlí a počkáš na mě, ano?" přikývla jsem.

„Já teď půjdu dovnitř sehnat Steva, Roba a Luci," vysvětloval dál.

Kdo se mu o to prosil?

Ale aby dal už konečně pokoj, odkývala jsem mu to.

„Hm," dlaněmi jsem se chytila za hlavu.

Kurva! Všechno se se mnou začalo houpat. Asi mám mořskou nemoc. To mi fakt ještě scházelo!

„Teda andílku, ty jsi toho musela vypít opravdu hodně," zasmál se. „Ale je fakt, že se mi takhle líbíš daleko víc," naklonil se ke mně a letmo mě líbnul na rty.

„Co to?" Ukazováčkem mi zakryl ústa.

„Něco, co jsem chtěl dnes udělat už mnohokrát. Za chvíli jsem tady."

„Ok," opověděla jsem mu a on zmizel.

Ne jako že se vypařil, ale prostě zmizel, ehm… tak teď jsem se do toho tak trošku zamotala, ale vem to čert, koho to zajímá?

…

Ještě chvíli jsem seděla na tom studeným zábradlí a čekala, stále čekala, ještě pořád čekala a čekala, furt čekala a zase jen čekala.

Asi po deseti minutách mého takzvaného "čekání" mě to zábradlí začalo fakt studit. Porozhlédla jsem se kolem, když… moje oči spočinuly na lavičce, umístěné na druhé straně chodníku.

Chvíli jsem uvažovala o tom, jak dlouho by mi asi tak trvalo se na ni přesunout a jestli by mi to za tu námahu vůbec stálo, ale to zábradlí fakt studilo! Tím bylo rozhodnuto.

Opatrně jsem se vysoukala na nohy. Strašně se mi motala hlava. Malinkatými krůčky jsem se rozešla k již zmiňované lavičce.

Udělala jsem ještě tak čtyři kroky, když se mi svět a kolena začaly točit a podlamovat snad ještě usilovněji.

Už už jsem se smiřovala s tím, že dneska se s tou podlahou přeci jen seznámím o trochu víc, než jsem vůbec kdy plánovala, ale opět mě někdo zachránil.

No, já mám snad dnes štěstí na druhou!

Snažila jsem se zorientovat, ale ani jsem se nenadála a zase jsem seděla na tom ledovém zábradlí.

To fakt není fér!

„To jste se museli takhle zřídit?" Vedle mě na zábradlí seděla Lu a její hlava, která klesala čím dál tím níž. Natáhla jsem k ní ruku a hlavu se jí snažila zase zvednout, ale předběhla mě, prudce se vymrštila do sedu a ukazováček namířila na Trevora.

„Já chci ještě vodku!" Trevor se na ni nepříjemně zamračil.

„Tak na to, milá zlatá, ale zase hezky rychle zapomeň. Jediný, co ty tak můžeš chtít, je, zalézt si do postele a vyspat se z toho." Jeho zrak opět padnul na mě. „Jak tak na vás koukám, oběma by vám to prospělo," prohlížel si mě se zájmem.

„Mně je zima, studí to," vyslovila jsem nahlas svůj problém. Opět jsem se postavila a rozešla se k lavičce.

„Prozradíš mi, kampak máš namířeno, andílku?" zeptal se mě mile a položil mi dlaně na ramena.

„Jdu si sednout na lavičku a nežíkej… škyt, teda neříkej…"

„Já vím, neříkej mi andílku, ale zpátky k té lavičce, andílku," zadíval se na střed mého zájmu. „Je to jen billboard, a to znamená, že není opravdová." Ještě notnou chvíli jsem přemýšlela o tom, co právě vyslovil, a pořádně se zadívala na tu "lavičku". Takže není opravdová? Jak to?

„Aha," odpověděla jsem mu zaraženě. Rukama mě opět začal postrkávat k Lu.

„Takže, když jsme si to tak hezky vysvětlili, můžeme jet domů."

„A co Robert a Stev?" podívala jsem se na něj přes rameno, až později mi došlo, že tohle jsem rozhodně dělat neměla, ten prudký pohyb ve mně vyvolal další várku nevolnosti.

„Vezmou si taxíka."

„Ale ty jsi pil!" obvinila jsem ho a jednu ruku si přimáčkla na břicho.

„Měl jsem jen jednoho panáka, který ze mě už určitě…“ Stačila jsem ještě zaslechnout, než jsem se předklonila a zbavila můj žaludek nežádoucích tekutin, hm… já vím, ale jak jinak se dá šetrně naznačit, že jsem se prostě poblila?

Nesnášela jsem zvracení!

Když jsem po chvilce, která mi připadal jako věčnost, konečně přestala hýkat a sípat, narovnala jsem se a hřbetem ruky si otřela rty a orosené čelo.

„Tak dobře," pronesla jsem hlasem, který jsem sotva poznávala.

Horší to už snad ani být nemohlo.

Trevor mě pohladil po zádech.

„Hodná holka."

Jsem snad pes?

…

„To si s sebou neumíte vzít klíče!"

Nastala krátká odmlka, přerušovaná jen dunivým žuchnutím. Jako by snad někdo do něčeho narazil. Zpod dveří se začala ozývat lavina nadávek.

„Se kvůli vám mám přerazit nebo co!" slyšela jsem Loganovo remcání ještě před tím, než stačil otevřít dveře.

No jo pořád, aby ses nezbláznil!

Ještě víc jsem se zavěsila na Trevora. Ten se pod tíhou mého těla jen víc prohnul. Nevím přesně, kdy odpadla ta má zdrženlivost vůči němu, ale tušila jsem, že se to odehrálo někde před klubem.

Jelikož jsme byly s Lu tak namazané a k tomu všemu jsme nebyly ani schopné rozlišit, jakým koncem se do toho zpropadeného a už tak titěrného auta lezlo, nezbývalo Trevorovi nic jiného, než nás do něj vlastnoručně nasoukal, a že to teda nebyla zrovna žádná sranda. Hezky nás do něj usadil a dokonce i zapnul pás.

Malou chvilku strávil ještě nad káráním Lu, které se pás očividně nelíbil, a se slovy, že ji škrtí a že ho nepotřebuje, se ho chystala zbavit. To si ale pak naše podnapilé části musely vyposlechnout přednášku na téma nehody ve voze. Kolik procent – mimochodem, to si už nepamatuju - lidí nehodu přežije, když mají pás zapnutý, a kolik zase ne. No jo, muž zákona se v něm holt nezapřel.

No, ale abychom se dostali k hlavní pointě věci. Tak tedy, sedačka mě tlačila do zadku a pás mě do ní pro změnu zase vmačkával.

Připadala jsem si jak ve svěráku. Matně se mi vybavovalo, že jsem na Trevora začala dorážet.

Dokonce mám i takové neblahé tušení, že jsem mu na plnou hubu řekla, že si mu chci sednout na klín.

Bože, ještě teď jsem měla chuť rvát se za vlasy.

Původně jsem mu chtěla mou touhu sedět mu na klíně sdělit nějak šetrněji.

Tento můj původní plán ale nakonec stejně na plné čáře ztroskotal.

Co víc dodat? Alkohol byl holt svině!

Nerada jsem si připouštěla, že jsem jeho blízkost chtěla cítit nejen kvůli tomu, že mě sedačka tlačila, ale tak trochu za to mohl i můj vlastnický pud.

Chtěla jsem z jeho mysli vymazat ty druhé holky. On ale nezareagoval tak, jak jsem předpokládala a hlavně chtěla!

Jen na mě přes zpětné zrcátko hodil rozpustilý úsměv a s větou: později, andílku, se zase otočil a statečně přehlížejíc naše stížnosti, protesty a nářky nás dopravil až domů, co víc dodat? Byl to opravdový hrdina!

Dveře naproti mně se prudce rozlétly. Vykulila jsem oči nad tou rychlostí a škytla. Logan si Trevora změřil chápavým pohledem, který jasně křičel: Já ti rozumím, brácho. S nimi to opravdu není jednoduchý.

No dovol!

„Co tu stojíte jak zatoulaný kočky? Pojďte dovnitř, ne?" Trevor lehce nadzvednul ruce, kterými mě a Lu podpíral.

„Rád bych, ale jaksi jsme se tu…" pohledem přeskakoval ze mě na Luci, „… zasekli?" Logan natáhnul ruce k Luci.

„Pojď ke mně, Lu." Luci udělala pár nejistých kroků a s hlasitým "Jů" spadla Loganovi přímo do náruče.

Povzdechl si. Jednou rukou ji objal kolem pasu a tou druhou podvlíknul její kolena. Lehce si ji nadhodí v náručí a víc si ji k sobě přimáčknul. Otočila jsem se na Trevora.

„Co jsi to říkala o sezení na klínu?" rukou jsem si přehodila vlasy z ramene na záda.

„To už neplatí," podařilo se mi vydrmolit. Udělala jsem pár nekoordinovaných kroků, ale to už mě Trevor držel v náručí, a stejně tak jako před malou chvílí Logan odváděl Lu, odváděl i Trevor mě.

No co, za koho mě máte? Byla bych přeci naprosto tupá, kdybych se bránila!

Trevor za námi kopnutím zabouchnul dveře. „Tak kam to bude, madam?" párkrát za sebou nadzvednul obočí.

„Hm… doneste mě do mých spacích komnat, prosím," usmál se a vydal se se mnou ke schodům.

„No, když tak hezky prosíte. Které dveře?"

„Co?" ptala jsem se ho zmateně.

„Které dveře vedou do vašich spacích komnat, Výsosti?"

„Ehm… tamty," prstem jsem namířila na dveře, vedoucí do mého pokoje. Došel k daným dveřím a lehce do nich kopnul špičkou boty.

„Tyhle?" Hlavou jsem pokývala na důkaz souhlasu. Trochu se sklonil a loktem se mu podařilo zmáčknout kliku. Pomocí nohy je rozrazil a následně kolenem zabouchnul.

Rozhlížel se kolem.

Až teprve teď mi došlo, že on v mém pokoji vlastně ještě nikdy nebyl. No, ne že by bylo teda taky zrovna o co stát.

Můj pokoj se dal dokonale definovat jedním jediným slůvkem, a to chaosem, a že ne zrovna malým.

Takhle na povrchu to sice nebylo zase až tak znatelný.

Když tedy přimhouřím jedno oko, no, možná drobátko i to druhý, dalo se to snést. Co jsem ale nemohla zapřít, bylo to, že občas i mně dávalo solidní kapky něco najít. Obzvlášť, když jsem otevřela jednu ze skříní. To se mi pak taky stávalo, že se na mě její obsah vyvalil, a to doslova a do písmene! Bylo to vážně nebezpečný!

No, a k tomu všemu ještě šuplíky. Ty už sice můj život neohrožovaly v takové míře, ale zato se jim poněkud slušně dařilo zvedat můj krevní tlak.

Měla jsem je nacpané k prasknutí. Tudíž nebylo žádné překvapení, že mi dávalo značné problémy je opět zavřít.

Párkrát jsem se i rozhodla, že si udělám čistku a něčeho se zbavím, ale později, když jsem na tu hromadu ležící v koutu pokoje pohlédla, mi toho bylo líto a s odůvodněním: Však ono se mi to ještě někdy muže hodit (vážně jsem v to věřila) to naházela zpátky.

A takhle tedy končily veškeré moje snahy o úklid. Byla jsem beznadějný případ. Naučit mě pořádku by bylo asi tak přibližně stejný, jako kdybyste po poštovním holubovi chtěli, aby se naučil posílat e-maily.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! 20. kapitola: