OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 18. kapitola

27.04.2015 (11:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 682×

18. kapitola

Ten večer, co mě Trevor přepadl v obýváku, jsem nad jeho slovy ani nějak zvláště nepřemýšlela. Vlastně jsem o tom neměla ani sílu přemýšlet. Byla jsem utahaná jako kotě. Okamžitě jsem ulehla do postele a zanedlouho i usnula. Z hlavy se mi podařily vytěsnit dokonce i ty nepříjemný myšlenky, ale teď, když jsem si to pořád znovu a znovu přehrávala dokola, už jsem to neviděla tak jednoduše jako v ten večer.

Zatím jsem měla jasno jen v jedné jediné věci, a to v té, že žádný vztah s ním nepřicházel v úvahu.

Možná malinké povyražení, nebo… našeptávala mi opětovně Karkulka.

Ne! Nemohla jsem si dovolit ani povyražení!

Nebo spíš nechtěla? vysmívala se mi zase ta potvora.

Nemohla! A i kdyby to tak bylo, závěr byl stejný.

Mně to zkrátka vyhovovalo tak, jak to bylo. Žádný jména, žádný otázky a žádný city. Především žádný city. S tímhle přesvědčením se mi podařilo i tenkrát usnout. Škoda, že to tak nezůstalo i u těch zbylých dvou dnů.

Celá tahle lavina otázek vlastně přišla to ráno poté. Najednou jsem celou tuhle situaci viděla v úplně jiném světle, a čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem chápala, že jsem v tom zamotaná víc, než bych chtěla. Bála jsem se nakráčet si to dolů do obýváku a dělat při pohledu na něj jakoby nic. To zkrátka bylo nad moje síly! A k tomu všemu ještě ten jeho polibek.

Bože, proč já!

Už jako dítě jsem se zapřísahala, že se nikdy nenechám stáhnout ke dnu emocemi, natož emocemi k nějakému chlapovi, ale jak se zdálo, svět měl vážně zvláštní smysl pro humor.

Každou chvíli, kdy jsem neměla zrovna co na práci, mnou zmítaly různé protichůdné pocity, ale nejvíc mnou stejně prostupovala zloba. Ne na něj, ale na sebe. Proč jsem mu dovolila, aby se mnou udělal to, co se mnou udělal?

Co jsem ale už vůbec nemohla pochopit, bylo to, jak to udělal. Nechápala jsem, proč se chovám tak, jak se chovám. 

Vždyť jsem neudělala absolutně nic, co by to mohlo zapříčinit. To všechno on! To on a ten jeho proklatý úsměv a jasné, modré oči, co se mu vždy při úsměvu jakoby rozsvítily. Bože, vždyť já už mluvila jako ty zamilovaný pipky z telenovel.

Nee!

Ať jsem šla kamkoliv, on tam musel jít zrovna taky, když jsem si chtěla udělat kafe, on si ho musel udělat taky, a takhle to šlo pořád dokola. On a jeho přítomnost se stali mým soukromím peklem. Byl prostě všude. Nevím, jestli to dělal naschvál, ale bylo to tak. Vůbec mi to neusnadňoval, právě naopak, choval se tak, jako by snad bylo všechno v pořádku. Ale ono nebylo, sakra! Kdy to pochopí?

Ještě nikdy jsem si víc než teď neuvědomovala něčí přítomnost. Bylo to tak zvláštní, vlastně pokaždé, když se objevil, jsem to ihned vycítila. Snažila jsem se tvářit lhostejně, ale jeho pohled a ruce založené na prsou mi dávaly jasné znamení o tom, že jeho neoklamu, i kdybych se snažila sebevíc.

Klid mé duši dávalo alespoň to, že se o nic nepokoušel. Když teda nebudu počítat ty letmé doteky, kterými mě častoval vždy, když kolem mě procházel. Bylo mi okamžitě jasné, že jsou cílené, a pokaždé, když hrozilo, že se v místnosti ocitneme sami, jsem utekla jako vystrašenej pes před srolovanými novinami. On si samozřejmě nenechal ujít ani jediný moment, aby mě ještě víc nepošťouchl.

Vždy jen pobaveně zakroutil hlavou a rty mým směrem naznačil "srabe". Dělala jsem, že to nevidím, ale štvalo mě to.

Zatraceně moc mě to štvalo! Nechtěla jsem, aby věděl, že mě znervózňuje. Nechtěla jsem, aby si mě všímal.

Nechtěla!

Kdo se prosil o jeho zájem?

Já určitě ne!

Nejvíc mě ale šokovalo zjištění, že si na jeho přítomnost začínám zvykat. Neměla jsem sílu na další hádky, a proto jsem jeho osobu začala pomalu, ale jistě tolerovat.

A pak to přišlo. Všechno se obrátilo vzhůru nohama. Začala jsem si uvědomovat, že se v jeho přítomnosti cítím uvolněně. A možná i dobře? Dokonce jsem si zvykla i na ty jeho občasné doteky, které mi byly zpočátku nepříjemné. Jako důvod, proč tomu tak bylo, jsem použila to, že kluci se mě sem tam taky dotkli.

Úsměvy, kterými mě obdarovával, taky rozhodně nešetřil, a co potom já, když jsem mu je začala oplácet?

Vlastně se mi začínal zamlouvat i jeho smysl pro humor. Myslím si, že ty tři dny jsem v sobě jen umocňovala své pocity a podvědomě jsem očekávala z jeho strany nějakou tu podpásovku, ale ať jsem čekala sebevíc, nic takového se nekonalo. Později mi došlo, že se ani konat nebude.

Projevoval se jako typ člověka, který své špinavé prádlo nepropíral na veřejnosti. A jak se později ukázalo, mé přesvědčení se potvrdilo. 

V pošťuchování mě samé začal teprve až tehdy, když jsme se ocitli sami. Jeho narážky už nebyly tak troufalé. Z jeho strany jsem to brala spíše jako prostředek na prolomení ledů, a stejně tak tomu bylo i ten večer.

V klidu jsme relaxovali. Bylo už pozdě, a tak se ostatní s tichým popřáním dobré noci zvedali a odcházeli. Já tehdy seděla na sedačce a Trevor v křesle, ani jsem si nevšimla, že se místnost pomalu vyprázdnila. Postřehla jsem to až tehdy, když se místo vedle mě prohnulo a následně mi na ramenech spočinula jeho ruka. Překryla jsem si pusu dlaní a snažila se zamaskovat zívnutí a zakroutila rameny.

„Co to děláš?" Svou tvář přiblížil až nebezpečně blízko té mé. Proto jsem se taky rozhodla tomu zabránit. Nechtěla jsem, aby došlo k nějakému "nedorozumění". Chytla jsem ho za dlaň a ruku mu dala dolů. Povedlo se mi to hned na první pokus.

Problém nastal až teprve tehdy, když jsem svou dlaň chtěla vyprostit z té jeho. 

Nepustil mě.

Zatřásla jsem našimi spojenými rukami. „Pusť mě." Pohledem zabloudil na naše dlaně. 

„Ale mně se to takhle líbí."

Mně taky! Mně taky! hlásila se tenkrát o slovo zase Karkulka.

Trevor přimhouřil oči. „Proč to děláš?" otázal se mě. 

„Co?" vyhrkla jsem zmateně.

„Stavíš mezi námi neviditelnou zeď," přešel do šeptu. „Takhle to dál nejde, andílku. Zničí tě to. Samota není dobrá věc. Věř mi. Vím, o čem mluvím."

„Pusť mě!" zopakovala jsem teď už důrazněji. „Už jsem ti jednou řekla, že můžeme být jen přátelé, nic víc."

„Já to tak ale nechci."

„Mně je úplně jedno, co ty chceš!" začínala jsem být hysterická a rukou kroutila v jeho sevření tak dlouho, dokud se mi ji nepodařilo vyprostit. Vyskočila jsem ze sedačky a došla ke schodům. Když jsem byla tak v polovině cesty, otočila jsem se na něj.

Jen tam tak tiše seděl s pohledem v mé tváři.

„Já počkám," pronesl tiše. Radši jsem to nekomentovala.

Proč naše rozhovory končily vždy tím, že řekl „Já počkám"?

…

Opatrně jsem pootevřela dveře.

Naskytl se mi pohled do šera zahalené místnosti. Potemnělost v pokoji způsobovaly především žaluzie namontované na oknech. Již zmiňované žaluzie byly srolované tak důkladně, že přes ně neměl šanci proniknout ani malinkatý paprsek slunce. Na těle mi v momentě naskákala husí kůže.

Můj pohled současně vyhledal a následně spočinul na klimatizaci umístěné naproti mně. U protější zdi těsně pod zářivkou stál stůl s počítačem a dalšími podobnými elektronickými hračičkami, ze kterých vedly všelijaké kabely různých barev a velikostí. Jediné, co měly všechny tyto kabely společné, byla cesta jejich trasy. Vedly ke zdi, kde bylo pomocí prodlužováku k dispozici síťové připojení.

Pohledem jsem sjela na muže sedícího za tím vším. Zen měl na uších nasazená sluchátka a záda měl rovná jako pravítko. Celkově z něj vyzařovalo velké soustředění. Jeho prsty zuřivě kmitaly po klávesnici, zatímco na monitoru naskakovala stále nová a nová data.

Byly to fakt mžiky. To se mu muselo nechat. Já jsem sice taky uměla psát všemi deseti, ale rozhodně ne takhle rychle.

To se mu nepletly písmenka? Koukala jsem, jak mu to šlo od ruky.

No, tak asi zřejmě ne, odpověděla jsem si zároveň.

Nemohla jsem říct, že by se vztah mezi námi nějak podstatně prohluboval. Právě naopak. Zastavil se na bodu mrazu. Když bylo zapotřebí, komunikovala jsem s ním, to jo, ale že bych nějak extra vyhledávala jeho přítomnost nebo za ním šla a začala si s ním sama od sebe povídat, vážně nehrozilo.

Zen se napřímil a ustrnul v pohybu. To slabé vyťukávání na klávesnici se v místnosti už taky neozývalo. Stejně tak se přestaly na monitoru promítat i ty kódy. Lehce pootočil hlavou, a když zjistil, že to my jsme narušili jeho osobní prostor, beze slov sáhnul do šuplíku, který byl vbudovaný v dolní přihrádce stolu.

Otevřel ho, chvíli se v něm přehraboval, až následně vytáhnul malou bílou obálku. Položil si ji na dřevěnou desku stolu, sáhnul do stojanu na tužky a vylovil malý nůž na dopisy. Po chvíli se otočil v kancelářském křesle a natáhnul k nám ruku.

„Tak tady máte ty karty." Podával nám malé žlutě potištěné kartičky s obrázkem zeměkoule. Otočil se k nám zády a opět se věnoval počítači. „Nezapomeňte, máte sice doklady, ale přesto nejste evidováni v jejich spisech, takže na sebe moc neupozorňujte." Když jsme na jeho slova nijak nereagovali, natočil k nám hlavu.

Pohledem jsem zabrousila na kartu v mé ruce. Hm… agentka April Londonová. Nadzvedla jsem obočí. Pochopil.

„Falešná jména jsme použili z toho důvodu, kdybyste museli někomu z nich předložit doklady. Jde pouze o vaši bezpečnost. Později by vás totiž mohli podle jmen vystopovat."

„Cord?" zvolal šokovaně Trevor. „Co je tohle, sakra, za jméno?" vrhal na Zena nevěřícně pohledy.

„Co by, normální jméno. Něco se ti na něm snad nezdá?" Začal se zase věnovat klávesnici.

„Na to vem jed, naprosto postrádá nějakou tu jiskru," stěžoval si.

„A jakože Trevor je zajímavější, jo?" Upřeně jsem se na něj zadívala. Otočil se na mě.

„Že váháš, jméno Trevor je daleko víc šmrncovní, než takový Cord." Skoro tu větu vyplivnul.

„Toho, kdo na tohle jméno přišel, bych chtěl fakt vidět, zřejmě musel být stejně nudnej a utahanej." 

Brblal dál. Šašek. Ne ten vynálezce jména, ale Trevor samozřejmě, radši upřesním.

Poplácala jsem ho po rameni.

„Tak jdeme." Naklonila jsem se k jeho uchu. „Corde," nezapomněla jsem na něj ještě šibalsky zamrkat.

…

„Nezapomeňte, nemůžeme si dovolit riskovat, už tak jsme v řádné sračce. Takže kdybyste zpozorovali sebemenší náznak podezření z jejich strany, okamžitě odtamtud vypadněte. Však my si už když tak dokážeme ty důkazy obstarat i jinou cestou," poučoval nás ještě před vchodem do místní budovy CIA Logan. Ukazováčkem si přejel po rtech. „I když to pořád nemění nic na faktu, že by nám ty složky bodly." 

Pohledem jsem zajela na Trevora, slabě kývnul.

„Rozumíme," řekla jsem za oba. „Dobře, tak se do toho dáme," otevřela jsem dveře auta, ladně z něj vyskočila a zabouchla dveře.

A je to tu, tiše jsem si povzdechla a nenápadným gestem rukou otřela zpocené dlaně o kalhoty.

Ještě stále jsem se nemohla srovnat s myšlenkou, že se jdu právě vloupat do kanceláře samotného bosse CIA. Vlastně když jsem o tom tak přemýšlela, moc k tomu nepomohlo ani to, že jsem se tuto zprávu dozvěděla teprve ráno, a to až po telefonu, který měl Zen s jedním ze svých "kamarádů".

CIA dnes pořádala nějaké zasedání, na kterém nesměl chybět ani náš velkej kápo. Proto byl dnešní den ideální na provedení naší akce. Chtěli jsme využít toho, že je velkej šéf pryč.

Nasadila jsem si sluneční brýle a došla k Trevorovi. Dlaní mě v uklidňujícím gestu v krouživých pohybech pohladil po zádech. Vůbec mě to nepřekvapovalo, dělal to v poslední době dost často, dokonce až tak často, že jsem to začala považovat za samozřejmé.

„Tak jdeme," zavelel.

Chtěla jsem udělat první krok, ale zarazila mě jeho ruka. Vrhnula jsem na něj pohled, co jasně křičel: Co zase? 

Zhluboka se nadechnul a pustil se do vysvětlování.

„Hlavně měj stále na paměti, že agenti působí dost sebevědomě. Myslí si o sobě, že nad ně není. A co je na tom to nejsmutnější, mají povětšinou pravdu. Opravdu to nejsou žádná ořezávátka, co se sebou nechají jen tak mávat. Oni jsou úplně jiná liga. Takže kdyby tě někdo z nich oslovil, nezapomeň na to, že to nedělá jen tak bezdůvodně. První pravidlo je, že oni nikdy nepokládají prázdné otázky. To si dobře pamatuj. Svým časem a pozorností neplýtvají jen tak bez důvodu. Doufejme, že všechno půjde podle plánu a nikdo z nich nepojme podezření. Chovej se přirozeně, snad i možná nenuceně. No prostě tak, jako by ses v podobném prostředí pohybovala dnes a denně."

„Ok," přikývla jsem.

Co jiného taky, že?

„Takže připravená?" Znovu jsem kývla. „Dobrá, tak jdem na to." 

… 

Vešli jsme do místnosti, co tak trochu připomínala recepci. V rohu stál menší pult, za kterým se shýbala starší dáma s drdolem. Očima jako by snad propalovala dokument, na který něco usilovně zapisovala.

Mohlo jí být tak něco kolem padesáti. Místností se rozléhalo pravidelné klapání způsobované dáminým červeným střevíčkem. Podpatkem poklepávala a zároveň se snažila notovat do nějakého pro mně nesmyslně udávajícího se rytmu.

Automaticky jsme zamířili po dlaždicové podlaze k výtahu. Trevor z kapsy kožené bundy vytáhnul kartu a protáhnul ji strojem u tlačítka na přivolání výtahu. Na stroji zablikalo zelené světýlko a těžké kovové dveře se s tichým vrzáním začaly rozevírat.

Žena odpoutala pohled od dokumentů na stole a pomalu k nám zvedla svoji prošedivělou hlavu. 

Ukazováčkem si na nose poupravila brýle.

Nastoupili jsme do výtahu čelem k ní. Sjela nás zkoumavým pohledem, který jsme jí bez váhání vraceli. 

Slabě kývla.

Oddechla jsem si.

Žena se opětovně sklonila ke své práci, a zatímco se dveře výtahu pomalu zavíraly, o nás neprojevila už ani nepatrným zájem.

No, alespoň že tak.

Každé projeté patro bylo ohlášeno slabým cinknutím. Přemýšlela jsem o tom, co by se asi tak stalo, kdyby nás nedej bože chytili.

Zabili by nás? Rychle nebo pomalu?

Lehce jsem zakroutila hlavou, až ta situace nestane, začnu o tom teprve přemýšlet. Vždyť já vlastně ani pořádně nevěděla, jak se tohle všechno vyvrbí. Další cinknutí a následně otevření dveří nás donutilo vystoupit. 
Naskytl se nám pohled na různé kanceláře, kryté pouze průhlednou přepážkou. Každá mini kancelář byla přecpaná lidmi. Někteří z nich seděli na židlích, jiní na rozích stolu a ti zbylí postávali většinou s hrnkem kafe nebo čaje. 

Co já vím? V otevřených dveřích. 

Všimla jsem si automatu na pití, stojícího kousek od výtahu.

„Nestůj a pojď," syknul mým směrem Trevor a rukou mě popoháněl kupředu. Procházeli jsme dosti nerozeznatelnou uličkou a hlavy všudypřítomných se po nás začaly rádoby nenápadně otáčet. Úplně jsem na sobě cítila jejich pohledy. Zabodávaly se mi do zad jako dýky.

Zřejmě přemýšleli, do jaké škatulky si nás mají zařadit.

„Tvař se nevzrušeně," vyšlo opět šeptem z Trevorovy strany.

Ještě chvíli jsme šli, když vtom se před námi objevily dřevěné dveře s popisným číslem 414.

Bože! To bylo jak v tom hororu!

„Počkej tady, andílku," špitnul na mě Trevor.

„Dobře, ale pospěš si." Kývnul a kartičku opět protáhnul bezpečnostním zámkem. Ze dveří se ozvalo jen krátké cvaknutí, následované tichým bouchnutím, jak vklouzl dovnitř. Opřela jsem se zády o zeď.

Cítila jsem se nesvá, tohle nebyl zrovna můj silný hrnek kávy. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, že z kanceláře přede mnou zrovna vyšla skupinka mužů. Jeden z nich se otočil mým směrem a něco řekl jeho kolegům. Ti se následně vydali k výtahu, od kterého jsme s Trevorem ještě před chvílí přišli. Muž se houpavým krokem vydal mým směrem.

Při chůzi lehce kroutil rameny. Projela mnou vlna strachu. Muž se postavil přede mě a natáhl ke mně ruku. „Agent Kingsley," představil se. „Charles Kingsley." Stisk ruky jsem mu opětovala a na malou chvíli měla dokonce nehoráznou chuť mu odvětit a zároveň se představit jako Bond, James Bond, ale radši jsem od toho upustila. Pro jistotu. 

„Ehm, agentka April Londonová." Měla jsem co dělat, abych to příjmení vyslovila správně. Potřásla jsem mu rukou na pozdrav.

„Promiňte, že se ptám, ale…" nepatrně se odmlčel, „… co tu děláte? Šéf tu dnes není. Má jednání," měřil si mě podezřelým pohledem.

„To vím také, že tu není. Jinak bychom tu nebyli ani my." Při mé odpovědi se zarazil a tak jsem pokračovala. „Jak už jste řekl, má jednání. V zasedací místnosti si chtěl připravit podklady, když vtom zjistil, že mu jedna část materiálu chybí," začala jsem vysvětlovat. „Přišel na to, že si nějaké papíry zapomněl v kanceláři. Já a můj parťák jsme byli přítomni jako ochranka. Požádal nás tedy, jestli bychom mu ty papíry nevyzvedli." Měřil si mě zkoumavým pohledem.

„Hm… ještě jsem vás tu neviděl." Stále mě fixovaně sledoval.

Ani chvilku jsem neváhala s odpovědí. „To by ani nebylo možné, pracujeme v jiném okresu."

„Tak proč šéf neposlal pro papíry jednoho z našich?"

„Nemám tušení, a vůbec! Jsem snad informátor? Se na to zeptejte jeho a mně dejte pokoj! Dělám jen svou práci." Kývnul hlavou a pomalu se vytratil.

Nepřehnala jsem to? dumala jsem o tom v duchu. Než jsem o tom ale začala přemýšlet nějak hlouběji, zpozorovala jsem, jak agent Kingsley zašel do jedné z kanceláří.

Neměla jsem z toho zrovna moc dobrý pocit.

No tak, Trevore, kde jsi?

Nehty jsem nervózně poťukávala o zeď za mými zády. Asi po minutě se konečně otevřely ty zpropadené dveře. Okamžitě jsem k němu vzhlédla.

„Byl tady…" dlaní mě zarazil.

„Slyšel jsem." Koukala jsem na něj jako na právě vyoranou myš.

„Co prosím?"

„Poslouchal jsem za dveřmi. Mimochodem, dobrá výmluva," ušklíbnul se.

„Hm… ale nevím, jestli mi na to skočil," poznamenala jsem.

„Tak to nebudeme riskovat a co nejrychleji odsud vypadneme."

„Dobře." Pomalým krokem jsme se rozešli k výtahu. Cestou jsem zahlédla Agenta Kingsleye, jak má u ucha telefonní sluchátko.

To fakt nevypadalo dobře!

Vyhledala jsem Trevorův pohled. Kývnutím hlavy mi dal vědět, že si toho taky stačil všimnout. Trvalo snad celou věčnost, než jsme se dostali k výtahu. Mezitím ho Trevor stačil přivolat. Podle číslice byl až v přízemí.

Jistě, ti muži před chvíli, došlo mi v momentě a opřela jsem se o stěnu. Začaly se mi potit dlaně a pohledem jsem vyhledala tu osobu, co mě znervózňovala. Všimla jsem si, že začal mluvit do sluchátka a oči měl stále nehnutě upřené na námi.

Výtah se otevřel.

No konečně!

Vešli jsme dovnitř a Trevor stisknul tlačítko na urychlené zavírání.

Ozvala se hlasitá rána. „Chyťte je!" zařval agent Kingsleye a rozeběhnul se k výtahu. Rukou jsem začala zběsile mačkat tlačítko na zavření té plechové bedny. Když vtom se ta mašina dala konečně do pohybu.

No sláva, už jsem myslela, že se to ani nikdy nestane, uslyšela jsem ještě dunivý náraz. 

Trevor v momentě vytáhnul mobil. Vymačkal na něm pár čísel a přiložil si přístroj k uchu.

„No, Logane? Máme menší problém…" následovala krátká odmlka, „… ne, máme to. Teď jsme už ve výtahu, zdá se ale, že jeden z nich byl na můj vkus až příliš moc opatrný."

Z mobilu se linulo Loganovo brebentění. Bohužel jsem ale nepostřehla ani jedno slovo.

„Já nevím, ale asi dali už vědět do recepce…" přikyvoval, „… ok, ok, rozumím," zavěsil. „Až se výtah otevře, připrav se na rychlý běh. Logan a Stev na nás budou čekat s dodávkou před vchodem a zároveň se budou snažit té milé paní recepční dole zabránit, aby celou budovu nezamkla zevnitř." Přikývla jsem na souhlas, když vtom se výtah rozevřel. „Běž!" zakřičel Trevor.

Logan s tou starší ženou stál u vchodu a držel ji v pase. Žena sebou škubala a zmítala. Stev přidržoval otevřené dveře.

„Musíme si pohnout, budou nám těsně v patách," pravil udýchaně Trevor.

„Pusťte mě! Okamžitě mě pusťte!" křičela bez přestání ta žena a oháněla se po Loganovi pěstmi. Já a Trevor jsme proklouzli dveřmi. Budovou se rozezněl alarm.

Žena se uchechtla. „A mají vás, hošánci, jim tak snadno neutečete," jízlivě se zazubila.

Logan ji od sebe prudce odstrčil a zároveň proklouznul zavírajícími se dveřmi. Žena se na něj přes průhledné sklo vítězoslavně usmívala. Logan z kapsy kožené bundy vytáhnul dálkové ovládání a nasměroval jím na budovu před sebou.

Zmáčknul čudlík uprostřed. Žena se na něj jen nevěřícně zadívala a začala se prošacovávat v kapsách jejího na míru šitého kostýmku.

Ze schodů se vyřítila skupinka mužů. Někteří z nich do skla začali střílet, ale sklo se ani nepohnulo.

No jo, hoši, přílišná opatrnost a zabezpečení budovy je taky někdy na škodu.

Tahle situace mi připadala vážně komická. Byli tam zavření jako rybičky v akváriu.

Fakt síla.

Jeden z nich začal do dveří kopat a mlátit pěstmi, nebylo mu to však co platný. Logan se nad tou podívanou s chutí zasmál. Stejně tak i my.

Ke dveřím se protlačil můj oblíbený agent. Kdyby jeho pohled dokázal vraždit, tak by bylo po mně. Společně se Stevem jsme jim mávli na pozdrav a rozešli se pryč.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 18. kapitola: