OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 12. kapitola

02.03.2015 (09:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 466×

12. kapitola

Devět dnů. Už tomu bylo přesně devět dnů, co jsem pořádně nezamhouřila oči. Podobně na tom byla i Lu. Jelikož všichni měli plné ruce práce, spadla veškerá starost a péče o Trevora do mých a Luciných schopných rukou.

Až moc dobře jsem si uvědomovala, co s sebou tato nová skutečnost přinášela. Zodpovědnost, a že ne zrovna malou. Zatímco jsme se tedy my staraly o Trevora, kluci si na starost vzali záležitosti týkající se Griffina.

Logan s Robem nebyli skoro pořád k zastižení. Neustále něco zjišťovali a řešili. To Rio se Stevem měli větší štěstí. V práci jim dali volno a oni se ho rozhodli plně využit k tomu, aby se pravidelně každé ráno zavřeli do pracovny a nevystrčili z ní paty až do večera.

Kdybychom jim tam s Luci občas nepodstrčily nějaké to jídlo, pravděpodobně by byli i o hladu. Mé řeči, že si zadělávají na žaludeční vředy, nechtěli poslouchat. Bylo to, jako bych mluvila do dubu.

S dalšími přednáškami na toto téma jsem se tedy už nadále neobtěžovala. Zdálo se ale, že si z mých slov přeci jen něco vzali. Talíře s jídlem, které jsme jim do pracovny pravidelně nosily, byly vždy pečlivě vyluxované.

Jednou, když jsem Roberta zastihla doma, zeptala jsem se ho, jestli nepotřebují s něčím pomoci. Ubíjelo mě vidět, jak jsou všichni do jednoho v obličeji tak strhaní a snaží se to přede mnou a Luci utajit. Měla jsem je ráda a záleželo mi na nich, v tom byl můj problém a zároveň největší slabina.

Pamatuji si, jak mě tehdy s hranou lehkostí a mávnutím ruky odbyl. Prý mám svých starostí víc než dost a on mě nechce zatěžovat s dalšími. Mlčela jsem tedy a jen mu na souhlas přikývla.

S Luci jsme kvůli nedostatku času došly k řešení, že se v naší péči o Trevora budeme střídat. Luci měla velkou výhodu v tom, že měla flexibilní pracovní dobu. Klientelu měla už taktéž vybudovanou, a proto do práce chodila, jen když jí zákazník zavolal, že potřebuje něco opravit či dát do pořádku. Do večera byla ale už stejně doma, takže jsem si alespoň nemusela lámat hlavu s tím, jak budu každé čtyři hodiny stále dokola vstávat a přemlouvat Trevora, aby snědl antibiotika a prášky proti bolesti.

Byl totiž strašně nedůtklivý a pokaždé, když jsme ho probudily, nás odháněl dlaní ruky s tím, že nic nepotřebuje. No prostě chlap. Na co jsem ale nemohla a hlavně nesměla zapomínat, bylo to, že ve vážném zdravotním stavu.

Obzvlášť posledních osm dnů pro něj bylo kritických.

Dennis říkal, že když těchto osm dnů přečká ve zdraví, z největší pravděpodobností se z toho i dostane bez nějakých trvalých následků. Abych řekla pravdu, tak mi po uplynutí tohoto období i docela odlehlo. Už jenom z představy, jak odklízím jeho mrtvolu – brrr… odporem jsem se celá ošila - mně nebylo zrovna dvakrát do smíchu.

Úderem dnešního dne se tedy dalo prakticky říct, že byl mimo nebezpečí. Teplotu měl naposledy zvýšenou včera ráno. Preventivně jsme mu ji ale měřily vždy, když jsme mu podávaly prášky. Nohu už neměl taky tak nateklou a zarudlou. Stále jsme ale nepolevovaly a pravidelně mu ji převazovaly.

…

Jak dny ubíhaly a Trevorův stav se zlepšoval, byli i kluci se svým… Jak to nazvat? Výzkumem? Mnohem více kupředu. Konečně se přestali chovat jako naprogramovaný roboti. Napjatá atmosféra, která byla cítit na hony daleko, taky postupně vyprchávala. Dokonce i jejich nálada se začínala každým dnem zlepšovat a vyjasňovat.

Podle mého mínění ji pravděpodobně změnilo i to, že se pohnuli zase o kus dál. Stev s Riem se pomalu vrátili do práce, zatímco Robert si vzal volno. Luci též neměla moc zakázek, a tak se zdržovala převážně doma. Já jsem stále marně hledala nějakou tu práci. Griffin nepřestával pokračovat ve svých výhružkách určených na naše hlavy. Trevor se každým dnem stával silnějším, no a Logan? Byl zase a jenom náš Logan. Už se nechoval tak úsečně a po dlouhé době se s ním dala hodit i řeč.

Vstala jsem ze sedačky, protáhla si záda a nasměrovala si to do kuchyně. Došla jsem k ledničce a pomalu jsem ji otevřela. Ovanul mě studený chlad, který se z ní v tu ránu vyvalil. Zimomřivě jsem se oklepala a pohledem rychle projela její obsah. Dlaněmi jsem si protřela ruce ve snaze se alespoň trochu zahřát. Moc to nepomohlo. Sáhla jsem po šunce, sýru, kečupu a lahvi Coca-Coly.

Já vím. Já vím. Odborník na zdravou výživu by ze mě neměl radost.

Došla jsem ke kuchyňské lince, vyhoupla se na špičky a všechny tyto věci na ni doslova a do písmene vysypala. Udělala jsem si tousty, vtěsnala je do toustovače a už jen čekala.

Vyndala jsem si skleničku a nalila si colu.

„To není zrovna nejzdravější pití hned po ránu." Zhluboka jsem se nadechla a volnou ruku přimáčkla na srdce.

„Panebože, ty jsi mě ale vyděsil!" Stev se zaculil. Došel ke mně, a stejně tak jako já před chvíli, se opřel zády o linku. Odložila jsem sklenici na stůl před námi a pěstí ho hravě bouchla do ramene.

„Au!" protřel si rameno dlaní.

„Herečko," reagovala jsem pohotově na to jeho divadýlko. Ještě chvíli se na mě mračil. Nakonec ale ze svého postoje upustil a ruce si složil na prsou.

„Tak jak to vidíš?" Nechápavě jsem se na něj otočila.

„Co jak vidím?" nakrčila jsem obočí.

„No co asi? Přeci celou tuto situaci," mávnul rukama do vzduchu.

Zhluboka jsem se nadechla. „Abych pravdu řekla, tak nijak," svěsila jsem ramena.

„Jak nijak?" vyptával se dál. Rozhodila jsem rukama.

„No prostě nijak. Nevidím to ani špatně, ale ani dobře, vždyť já vlastně ani pořádně nevím, co bude dál. Hodně jsem o tom všem přemýšlela. A nakonec jsem došla k závěru, že je pro mě vlastně lepší mít k celé této situaci neutrální postoj."

Pokýval hlavou. „To zní rozumně."

„A ty?" Zaculil se.

„Vždyť mě znáš," nepřestával se usmívat. „Jsem až moc velkej optimista na to, abych stejně tak jako ty dokázal přemýšlet i realisticky."

Pobaveně jsem pokroutila hlavou. „Ach, ti optimisti," otočila jsem se, abych mohla vyndat tousty z toustovače.

„Mně povídej," pronesl hraně.

„Podáš mi, prosím tě, talířek?" změnila jsem téma a otevřela toustovač. Trochu jsem od něj odstoupila a čekala, až se z něj vylinula všechna ta pára.

„Tady." Otočila jsem se na Steva, který v každé ruce držel jeden talíř.

„Na co dva?" divila jsem se.

Nakouknul mi přes rameno. „Každému jeden, ne?" nepřestával se tak podivně culit.

„Tak moment…" založila jsem si ruce o boky, „… to je…" ukázala jsem na toustovač, „… moje snídaně. Povšimni si slovíčka "moje"."

Hodil na mě psí oči. „Ale no tak," zaprosil.

„Chmm," povzdechla jsem si, otočila se k toustovači a na každý talířek hodila po jednom toustu. Dnes jsem opravdu neměla náladu na hádky, natož na hádku se Stevem.

„Děkuju."

„Máš za co," zašklebil se a s talířkem se posadil za stůl. Zakousnul se do toustu.

„Hmmm, na tvoje tousty stejně nikdo nemá."

„Lichotkami si nepomůžeš, abys věděl, jsem na tebe velmi naštvaná," zatvářil se ublíženě a ruku si připlácnul na srdce.

„Teď jsi mě tedy vážně ranila."

„Nepovídej," zakousla jsem se do svého toustu.

„Ale stejně…" Zarazila jsem se a v momentě položila svůj talířek na linku.

„To je moje cola! Nalej si svoji!" vyrvala jsem mu z ruky moji teď už poloprázdnou sklenici Coly. Nebo že by poloplnou?

„Kvůli čemu se to tu zase handrkujete?" vešla do kuchyně Luci.

„On…" prstem jsem namířila na Steva, „… mi snědl moji snídani a vypil colu!" stěžovala jsem si na něj.

„Ukazování je vrcholným projevem neslušné etikety."

„Ty máš tak co mluvit!" obořila jsem se na něj.

„Ale no tak, děti, nehádejte se," přerušila nás Lu. Došla do ledničky, vzala z ní talíř s polévkou a dala ho ohřát do mikrovlnky.

„Už je vzhůru?" Nemusela jsem ani říkat kdo, ona okamžitě věděla, koho myslím.

„Jo," pokývala hlavou a nadále nepolevovala ve svém zběsilém poletování po kuchyni a skládání stále nových a nových věcí na podnos, který vyhrabala až někde z neznámých koutů komory.

Rozhodla jsem se jí trochu pomoci, a tak jen co jsem si všimla, že jí na podnosu chybí ještě sklenice s vodou, došla jsem k myčce a jednu z ní okamžitě vytáhla. Utřela ji a hned nato i naplnila neperlivou vodou. Položila jsem ji na podnos a do pusy si ve spěchu vložila poslední sousto toustu.

Sáhla jsem po skleničce mojí coly a s nevraživým pohledem, který jsem upírala stále na Steva, do sebe hodila celý její obsah. Stev jen trucovitě odvrátil hlavu.

V mém propalování mě probudilo až cinknutí mikrovlnky.

Luci k ní v momentě došla, vyndala z ní talíř a přidala ho na tác k ostatním věcem. Vzala ho do ruky a vydala se s ním do Trevorova pokoje.

„Počkej, já ti pomůžu," promluvila jsem na ni a opatrně, abych do ní nestrčila, ji předběhla. Vzala jsem za kliku od Trevorova pokoje a otevřela dveře. Počkala jsem, až jimi Lu prošla, a hned nato za ní i zavřela.

Zadívala jsem se na tu změť přikrývek a polštářů. Lu odložila tác na noční stolek. Přisunula si k posteli židli a sáhla Trevorovi na čelo. Obešla jsem postel a posadila se na její kraj.

„Tak co?" zeptala jsem se Luci. Ona se na mě hned pohotově otočila.

„Vypadá to, že horečku už nemá." Sáhla jsem po misce s vodou a žínce. Lehce jsem ji namočila a začala mu jí přejíždět po čele.

Zamumlal něco nesrozumitelného a prudce sebou škubnul. „Ššš, jen v klidu lež," konejšila jsem ho. Lu mu mezitím lehce nadzvedla hlavu, zatímco já mu tím mokrým hadříkem navlhčila rty.

Měl je strašně vyprahlé. Někde jsem četla, že se takhle projevovaly první náznaky dehydratace, tak dalece to snad ale ještě nezašlo. Nebo ano?

Po pravidelném přísunu potravy a antibiotik bych si troufla tvrdit, že se jeho stav zlepšoval. Byl to ale stále jen můj laický názor, takže jsme si tím nemohli být zcela jistí.

Diagnózu s určitostí přenechám odborníkům.

Bylo třeba ale také podotknout to, že měl rty po ránu vyprahlé vždycky. Pokaždé mě tento jeho syndrom dokázal spolehlivě vyděsit, ale po čase jsem mu přestala přikládat tolik na důležitosti.

Pokožku mu už před dvěma dny přestala hyzdit ta mrtvolně bíla barva. Což bylo jedině dobře. Jeho pleť měla teď spíše takový svěží narůžovělý podtón. O to víc bylo na jeho tvářích zřetelné nyní už jen lehké černé strniště a nově odkryté modřiny.

Logan ho totiž dnes ráno se slovy, že se na něj už nemůže dívat, oholil. Začínal se z něj totiž klubat už dost slušnej bezdomovec. Své k tomu, že se toho Logan ujal, nejspíš taky přidala vidina Steva, jak si v koupelně začal rádoby nenápadně brousit břitvu.

A to doslova!

Z Lu jsme si pokládaly otázky ve stylu, kde ji, proboha, vyštrachal? V jeho ruce jsem ji při Trevorově smůle viděla poprvé. Bylo to děsivé. A k tomu všemu ještě ta břitva při broušení vydávala takový divný táhlý zvuky. Celé mi to připomínalo ježdění nehtů po tabuli.

Znechuceně jsem se oklepala, jen jsem si na to vzpomněla.

To je ale teď už stejně fuk. Zpátky k věci, kde jsem to skončila? Zamyslela jsem se. Jo, už vím.

No, a tak když to Logan spatřil, nečekal ani chvíli, vytáhl elektrický strojek ze zásuvky a přispěchal k Trevorovi. S Robertovou asistencí spočívající převážně v přidržování pacienta udělal Logan pár výpadů strojkem a bylo po akci.

Za necelých deset minut se přihnal Stev s břitvou a šťastným výrazem ve tváři. Byla docela sranda pozorovat, jak jeho nadšený výraz opadával. Připomínal řezníka, který šel na svoji první porážku a zjistil, že se začalo bez něho.

Trevor na mě zamžoural očima. „Anděl," vydechl okouzleně. „Jsem snad v nebi?"

Vyvalila jsem na něj oči. „Co prosím?"

Luci se začala pochechtávat. „Buď v klidu, to jsou nejspíš jen vedlejší účinky antibiotik," ujistila ho.

Já a anděl? Ďábel v lidském těle by sedělo mnohem lépe.

„No, a teď otevři pusu. Musíš taky něco sníst," konejšila ho Lu. 

Tiše zanaříkal. „Co to je?"

Vyždímala jsem žínku v misce s vodou. „Jen kuřecí vývar, udělá ti dobře, uvidíš. Měl by se ti po něm zklidnit žaludek." Zašklebil se.

„Když se odpoledne budeš cítit lépe, budeme moct zkusit třeba i pudink?" lákala ho Lu.

To zřejmě zabralo. Otevřel pusu a Lu mu do ní opatrně vložila plnou lžíci polévky. Spolknul vývar a zhluboka se nadechl. „Mám rád banánový," nechápavě jsme se na něj podívaly.

„Co?" ptali jsme se udiveně.

„Ten pudink. Mám rád banánový." S Lu jsme se současně zasmály, a Trevor? Tak ten už stihl spolknout další sousto polévky.

Takhle to pokračovalo ještě asi čtvrt hodiny. Podařilo se nám ho pomalu nakrmit a donutit vypít sklenici vody bez toho, aby remcal. I když na něm bylo vidět, že ty poslední dvě sousta vývaru do sebe dostával opravdu jen silou vůle. A taky že jo. Po dojedení polévky se rozvalil na posteli a vysílením okamžitě usnul.

Když jsme to uviděly, neubránily jsme se kratičkému pousmání a hned nato jsme na tác naskládaly všechny potřebné věci a odešly s pokoje.

„Tak co? Jak je na tom?" ptali se hned ti naši zvědavci.

Takže vyzvídat se jim zachtělo?

Luci se usadila do křesla a plně je ignorovala. Přešla jsem do kuchyně, vylila zbytek vody z misky, vyždímala žínku a přehodila ji přes dřez. A jelikož se Lu stále neměla k odpovědi a já už nemohla vystát ty jejich pohledy, kterými mi doslova probodávali záda, objasnila jsem celou situaci.

„Ale jo, myslím, že je na dobrý cestě k uzdravení. Dokonce si už i poroučel, co chce k večeři."

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 12. kapitola: