OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 13. kapitola

09.03.2015 (11:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 461×

13. kapitola

Během několika dalších dnů si Trevor už s pomocí berle dokázal sám dojít do koupelny. I spát začal čím dál tím míň. Dělal vážně velké pokroky. Všechno nasvědčovalo tomu, že se začínal vracet do normálu, ale to pořád neměnilo nic na jeho mrzutosti.

„No tak, musíš to spolknout," přemlouvala jsem ho.

„Ale já už nemůžu!" vztekal se jako malé dítě.

Bože, co jsem komu udělala?

„Vždyť jsi snědl teprve tři sousta," snažila jsem se na to jít diplomaticky.

„Co za to?“ upřeně se mi zadíval do očí. Bože, to nešlo! Rychle jsem uhnula očima do strany. Slyšela jsem, jak se začal tiše uchechtávat. Celá rudá (vzteky samozřejmě) jsem po něm sekla pohledem.

„Je tady něco k smíchu!“

„Jo, ty.“ Otevřela jsem a zase zavřela pusu. To snad… On má tu drzost… To snad…

„Tak co nabízíš?“ Cože?

„Co bych ti měla jako nabídnout? Myslím si, že vidina tvého zdraví by pro tebe měla být hlavní prioritou!“

„To možná jo, ale jelikož jsem jen slabý muž, potěšilo by mě se trochu odreagovat,“ sjel mě takovým pohledem, že jenom pipce by nedošlo, jak se náš slabý muž chtěl odreagovat! Tak na to ale zase hezky rychle zapomeň, miláčku! Já nejsem na hraní!

„Hele, nemám čas na fóry. Jestli tohle nesníš, Logan mě seřve a já pak seřvu tebe,“ pronesla jsem s jasnou dávkou znuděnosti. Naše výsost se vytáhla po čele postele, dala si ruce za hlavu a smála se, jako kdyby byla v rauši.

„Haló…,“ rukou jsem mu zamávala před očima, „… jsi v pořádku.“ Chytil mě za dlaň a stáhl vedle sebe.

„Teď už jo,“ objal mě kolem pasu a posadil mě vedle sebe.

„Co si jako myslíš, že děláš?“ zeptala jsem se ho, když do ruky chytil pramínek mých vlasů a začal k němu čuchat.

„Přemýšlím, jak tě mám políbit,“ řekl nevzrušeně a nadále pokračoval v očuchávání mých vlasů. Bože, to má nějaký fetiš nebo… Počkat, jak přemýšlím! Jak políbit!

„Cože!“ vykřikla jsem a snažila se zvednout. To jsem ale zapomněla, že on si mě tou svou šikovnou ručičkou už stačil dokonale omotat!

„Co myslíš ty? Jakej by měl být náš první polibek? Něžnej?“ Lehce mi rty přejel po tváři. Jak první! My nebudeme mít ani poslední, a to hlavně proto, že nebudeme mít ten první!

„Nebo vášnivej?“ Druhou rukou mě chytil za vlasy a prudce mě za ně zatahal.

„Tak jo, kámo, asi jsme se nepochopili.“ Snažila jsem se sundat jeho ruce z mého pasu a tváře.

„Právě naopak, myslím si, že jsme se pochopili naprosto správně.“ Vjel mi prsty na temeno hlavy, sevřel ruku v pěst a natočil si k sobě můj obličej.

„Kdybych se na tebe jen tak koukal, volil bych něžnej, problém ale nastává, když promluvíš. Řekl ti už někdy někdo, že jseš neuvěřitelně sexy, když se snažíš někomu něco přikazovat?“ Zalapala jsem po dechu, když mi rukou vjel na zadek a zmáčkl.

„Něžnej…,“ naklonil se ke mně a rty vsál do svých úst můj spodní ret.

„Jak ale o tom přemýšlím sebevíc, k tobě mi sedí spíš vášnivej…“ Přejel mi jazykem mezi rty a skousl! On mě normálně kousl! To snad… Ách, vjel mi jazykem do pusy, a bože! To bylo…

Ne, Willou, pamatuj na svoje pravidla! chtěla mě vrátit do přítomnosti ta puritánka ve mně. Jenom já jsem ale věděla, že marně.

Co to říkáš! Vzpamatuj se přece!

Já vím! Já vím! Ale on, no on! Líbal fakt skvěle! A navíc už to byl víc než měsíc, co mou pusu navštívil nějaký jazyk!

Sevření ve vlasech zesílilo svůj stisk a on mě začal stahovat dolů. Pomalu na mě nalehl a…

A dost! To by stačilo, Willou už sis užila až až! ujmula se slova zase puritánka. Prudce jsem se od něj odtrhla a lapala po dechu. On se ani nijak zvláště nebránil, jen se kolenem vtěsnal mezi moje nohy, lokty se zapřel podél mé hlavy a nepřestával se tak potěšeně usmívat. Až teprve teď jsem si vlastně uvědomila, že ležím na posteli a pod ním! Kde je vlastně ten tác s jídlem? Bože! Já ležela pod ním! Jak! Přimhouřila jsem oči a naštvaně sevřela rty. On na mě pro změnu nevinně zamrkal.

„Měl jsem pravdu,“ řekl. Nechápavě jsem zkrabatila obočí.

„Cože?“ chtěla jsem od něj vysvětlení.

„Vypadáš sice jako anděl, ale mě neoklameš. Jsi takovej můj malej Lucifer.“

„Cože?“ nechytala jsem se, on mi nosem zajel na krk.

„Jsi můj malej padlej anděl.“

„Já nejsem tvoje!“ Dlaněmi jsem ho od sebe prudce odstrčila. To nečekal a hned se taky skutálel vedle mě. Rychle jsem vstala a pokoušela se uhladit vlasy. Snažila jsem se na něj nekoukat, ale copak to šlo, když se rozvaloval na posteli jen v teplákách a já tudíž měla dokonalej výhled na ty jeho vymakaný břišní svaly? Tak a dost, Willou! Konec kina!

„Sněz to!“ Namířila jsem ukazováčkem na tác, až teď jsem si vlastně uvědomila, že na nočním stolku. Jak ho stihl přemístit a hlavně kdy?

„Samozřejmě,“ odpověděl na můj vkus až příliš klidně. Ještě jednou jsem si prsty zajela do vlasů a snažila si je pořádně urovnat.

„To nepomůže,“ slyšela jsem ho promluvit s plnou pusou.

„A to proč?“ otočila jsem se na něj.

„Tak za prvé…,“ spolknul sousto, které měl v puse, „… dal jsem si dost záležet na tom, abych ti je co nejvíc rozcuchal, takhle se mi totiž líbíš daleko víc. Za druhé…,“ nadzvedl lžíci a kývnul s ní na mě, „… i kdyby se ti ty vlasy přeci jen podařily dát do pořádku, o tom mimochodem ale silně pochybuju, stačilo by, aby se někdo podíval na tvoje rty a hned mu bude všechno jasný. Máš je totiž napuchlé tak, jako bych tě líbal hodinu a ne jen pár minut. Mimochodem, je to velmi sexy, ale budu si na to muset dát v budoucnu pozor. No a za třetí…,“ dlaní si otřel ústa, „… jsi tu mnohem déle než obvykle. Sice je neznám…,“ rukou poukázal na dveře, „… tak dlouho, ale vím, že nejsou hloupí a uměj si dát dvě a dvě dohromady.

„Ty jeden arogantní bastarde! Žádný příště nebude!“ Chytila jsem za kliku, prudce rozrazila dveře a vyběhla z pokoje.

„Tak zatím, andílku!“ zavýskal a nepřestával se smát.

…

Využila jsem té chvilky, kdy jsem si nemusela hrát na ošetřovatelku. Došla do obýváku a přisedla si k Loganovi na sedačku. Ok! Ok, taky jsem se chtěla vyhnout tomu inkriminujícímu pokoji.

A ne jen kvůli tomu, že tam na mě číhal jeden velký zlý vlk, který si chtěl očividně hrát, ale taky kvůli tomu, že jsem se bála, že by Karkulka ve mně mohla podlehnout vlkovým svodům a na ty hry by přistoupila. To jsem zkrátka nemohla připustit! Proto jsem taky Karkulce okamžitě zabavila čepeček a schovala ho do nejhlubšího kouta mého podvědomí!

„No tak, nebuď blbej! Je jasný, že to na tebe narafičili! Ne, stůj! Nechoď tam!" řval na televizi. Nechápavě jsem pozorovala, jak si pěstí bouchal do dlaně.

„Je ti doufám jasný, že on…," zaměřila jsem se na chlápka, ze kterého si právě teď udělali terč. Jeho tělo se pod náporem kulek jen škubalo a prohýbalo. „Tě neslyší." Hodil na mě pohled ve stylu "ale prosím tě". Vzal ovladač a přepnul to.

„Proč to tam nenecháš?" Co to mají furt ve zvyku? Přepínat rozkoukaný filmy?

„Na co na to budu koukat, když všechny dobrý postavy už stejně pozabíjeli? Nejdřív zabili tu agentku, pak toho komisaře a nakonec i jeho," ukázal na televizi.

„Aha, to dává smysl," pronesla jsem ironicky.

„Že jo?" Přepínal program po programu. Některý kanál se nestačil ani pořádně načíst.

„Dej mi tam Simpsonovi," zašilhala jsem na něj očima. Povzdechnul si a přepnul to na moji oblíbenou americkou rodinku. Jupí!

„Ty jsi mi tu vážně chyběla." Zaculila jsem se.

„Já vím." Po krátké pauze se opět rozpovídal.

„A jak je na tom vlastně náš pacient?"

„Vypadá to, že už mu je mnohem líp," řekla jsem, ale jen já věděla, že to myslím i tak trochu ironicky.

„Myslíš, že se už začíná vracet do normálu?" Jestli je tedy jeho obvyklý stav: děvkař a ten, co neváhá vyjet i po jeho momentální ošetřovatelce, tak…

„Jo."

„Doufám, že se co nevidět postaví na nohy." By si koukal, co všechno se mu už stihlo "postavit".

Oči mi doslova visely na Houmerovi, který se právě s Vočkem vsadil, že dokáže vypít deset piv za pouhých pět minut.

To jsem teda byla fakt zvědavá. I když v animákách bylo možný všechno, že?

„Neboj, co nevidět bude v pořádku. Začíná se mu vracet i síla." Vzpomněla jsem si na naše předešlé dostaveníčko na jeho posteli. 

„Vážně?"

„Jo."

„Hm… ten má teda vážně tuhej kořínek," pokyvoval uznale hlavou. Kdyby jen ten kořínek.

„Co budeme vlastně dělat s tím vetřelcem dole," otočila jsem se na něj a tak trochu chtěla změnit téma.

„Hm… co bychom s ním dělali? Až nashromáždíme dostatek důkazního materiálu, předáme je do rukou federálů. Však ti už si s nimi budou vědět rady."

„Kdy myslíš, že ho začnou hledat?" odpoutala jsem pohled od televize.

„V nejbližší době to určitě nebude. Rio pomocí programu…," poškrábal se na hlavě, „… teď si už přesně nemůžu vzpomenout, jak říkal, že se jmenuje…," mávnul nad tím rukou, „… ale to je teď stejně jedno. Zkráceně naladil hloubku a barvu Griffinova hlasu, namluvil jeho jménem jistou zprávu o tom, že si bere na čas volno a odjíždí za oceán. Vzkaz nechal na záznamníku jeho kolegy, takže se milej zlatej v nejbližší době žádný záchrany určitě nedočká. Alespoň tak jsem to pochopil."

Proč mě nepřekvapovalo, že vymysleli něco tak prohnaného a zatraceně chytrého?

„Jaká to smůla," zasmála jsem se. Smích mě ale v momentě přešel, a to když jsem viděla, jak na televizi běží titulky. A kurva! Teď nevím, jak to dopadlo!

…

To zvládneš, Willou! snažila jsem se o tom přesvědčit samu sebe.

Popravdě? Moc se mi to nedařilo! Karkulka ve mně zase vystrkovala drápky nebo spíš čepeček a já se jí už půl hodiny snažila přesvědčit o tom, že žádný další dovádění s velkým zlým vlkem se konat nebude! Ale ta mrcha si zkrátka nechtěla dát říct!

No tak, Willou! okřikla jsem se znovu!

Jsi všechno, jenom ne srab! Dobře. Zhluboka jsem se nadechla, napočítala do desíti, přesvědčila se, že Karkulka je bezpečně zamknutá ve své komůrce, a po špičkách pomalu odcupitala ke dveřím Trevorova pokoje.

Vážně se mi tam moc nechtělo.

Otevřela jsem dveře. Přes škvíru, co se mi naskytla, jsem nahlédla dovnitř. Ještě spal.

Díky bohu! začala jsem uctívat toho nahoře, vešla do pokoje, v rychlosti sáhla do šuplíku, připravila mu na noční stolek prášky, sklenici vody a už zase uháněla ke dveřím. Karkulka ve mně jen zoufale zaúpěla, zatímco Willou radostí div nezpívala.

Zvládla jsi to!

Ale jen pro tentokrát! neodpustila si ta červená mrcha.

Mlč! okřikla jsem ji a vyrazila do kuchyně.

Ostatní ještě spali.

Že bych udělala snídani? Pokrčila jsem nad tím nápadem rameny.

A proč ne? Nemusíme přeci každý den jíst jen ty jednotvárný lupínky, cereálie a celozrnné rýžové chlebíčky ala polystyren, jak tomu s oblibou říkal Stev.

Na stůl jsem si připravila potřebné ingredience, připravila těsto na palačinky, vyndala velkou pánev, rozehřála ji a začala smažit dosti nepovedené tvary koleček…

…

„Co to tady tak krásně voní?" Připlazil se do kuchyně jako první Stev.

„Snídaně," odpověděla jsem mu bez toho, abych se na něj otočila. Došel k lince a z talíře mi ukradnul kousek usmažené slaniny.

Plácla jsem ho přes ruku. „Necháš to!" Hodil po mně ublížený pohled a jako malý hodný chlapeček se šouravými kroky doploužil ke kuchyňskému stolu, kde už byly připravené a vyskládané talíře, hrnečky, sklenice, džbán s pomerančovým džusem, konvice s kávou, talíř s palačinkami - ty spálené jsem obrátila a dala naspod - javorový sirup a malá miska borůvek. K tomuto všemu jsem na stůl právě donesla ještě do zlatova opečené tousty.

Slaninu jsem si preventivně nechala u sebe. Když to Stev uviděl, sklesle se na mě podíval. Nadzvedla jsem obočí. Jako by snad nemohl vystát můj upřený pohled, odvrátil hlavu prudce do strany. Otočila jsem se tedy zpátky a začala zase míchat vajíčka. Stev na mě ale stále nepřestával házet kradmé pohledy. 

Viděla jsem ho přes odraz v mikrovlnce, která stála nade mnou. On si to zřejmě neuvědomil, a když si myslel, že se nedívám, natáhl ruku k misce s borůvkami. Prudce jsem se na něj otočila.

„Co jsem ti říkala!" ukázala jsem na něj vařečkou, ze které na zem upadávaly kousky vajíček. Vyjukaně se na mě podíval a ruku zase ihned stáhl. Přimhouřil oči a ruce složil do klína. Po chvilce se v jeho obličeji mihlo něco jako poznání. Nasupeně začal propalovat mikrovlnku za mnou.

Došlo mu to rychleji, než jsem si myslela. Sama pro sebe jsem se musela usmát. Začala jsem si tedy zvesela pohvízdávat. Když jsem vajíčka dosmažila, došla jsem na druhý konec kuchyně. Sklonila se a vyhrabala ze skřínky skleněnou misku.

„Au!" ozvalo se od stolu.

Pohotově jsem se napřímila a zmateně koukla na Steva. Za ním se tyčila rozcuchaná Luci. Stev si mnul hlavu.

„To máš za to, že jsi chtěl ujídat!" Došla jsem k Luci a plácla si s ní. Okatě jsem přehlížela Stevovy nakrklé pohledy. Mezitím, co se Luci posadila vedle Steva a dávala na něj nenápadně - Ale co? Čert to vem! Tak tedy velmi cíleně – pozor, já nandala vajíčka do misky.

Do jedné ruky jsem vzala talíř se slaninou a do druhé mísu. Došla jsem ke stolu a opatrně na něj položila nádoby.

Jen co se jídlo dotklo stolu, začal ho Stev hypnotizovat pohledem. Podepřela jsem si bradu dlaní a čekala…

Zamračil se.

„Už si můžu nandat?"

„Ne," zazněla má pohotová odpověď.

„Proč?" ptal se žalostně.

„Protože ostatní ještě nevstali." Vystřelil ze židle tak rychle, že jsem to pomalu nestihla ani zaregistrovat.

„Kam šel?" zeptala jsem se nechápavě Luci. Ta se jen vědoucně usmála.

„Co myslíš? Přeci vzbudit ostatní." Pobaveně jsem nad tím zakroutila hlavou. Zvedla jsem se a šla nandat špinavé nádobí do myčky.

„Já tě zabiju!" ozval se z druhého patra nasranej křik Roberta.

Sedla jsem si naproti Luci. Ta si už na talíř stihla nandat vajíčka se slaninou. Následovala jsem jejího příkladu a též jsem si nandala s tím rozdílem, že ne vajíčka, ale palačinky s borůvkami. No, co? Musela jsem přeci využit příležitosti, že ty vrchní nebyly připálený.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 13. kapitola: