OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 11. kapitola

22.02.2015 (09:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 494×

11. kapitola

Skřípání a prohýbání dřevěných příček vedoucích do sklepa o sobě dávalo znát při každém došlápnutí. Sestup z posledního schodu na dřevěné linoleum provázel praskající zvuk. Vrzání dveří a tenký paprsek světla odrážející se v potemnělé místnosti nasvědčoval o další osobě v místnosti přítomné.

„Tak sem jste ho šoupli," uchechtnul se Rob a špičkou boty šťouchnul do muže přivázaného k židli. Zvláštní, tenhle obrázek se mi dnes už jednou naskytl. Akorát tedy v mnohem horším podání.

Měla jsem šílenou chuť ho zbít stejně tak, jako oni zbyli Trevora. Možná, že ho nezmlátil zrovna on osobně, ale to pořád neměnilo nic na faktu, že k tomu značně dopomohl. Moc bych nedala ani za to, že na něj šli v přesile, a to ho určitě ještě jeden z nich přidržoval tak, aby si ostatní mohli bouchnout.

Jak hrdinské, jen co je pravda, mlátit do bezbranného člověka.

Tahle situace ve mně vyvolávala nehezké myšlenky. Násilím jsem v sobě potlačila svou agresivní povahu. Zvláštní, nikdy jsem se necítila jako agresor.

To bude zřejmě tou kabelovkou.

„Sám bych ani lepší místo nenašel," čapnul Robert Griffina za vlasy a z pusy mu stáhnul ten kus láky. Jen co Griffin zjistil, že může zase mluvit, rozkřičel se na nás.

„Za to zaplatíte, ani netušíte, do jaký sračky jste se to dostali, vy smradi! Už teď jsou vaše životy zpečetěný! Najdou mě a pak budu já ten, co se bude smát a pozorovat vás, jak se plazíte na kolenou. Budete kňučet o ty svoje bídný životy. A víte, co udělám?! Plivnu vám do ksichtu a ještě se vám vysměju! Rozumíte! Budete umírat hezky pomalu a…" Jeho slova přerušila Robertova pěst, co se mu usídlila v tváři. Hlava mu prudce odlítla na levou stranu, rozchechtal se.

„Budete škemrat…," smál se jako psychopat a společně s krví z pusy odplivnul i jeden zub.

Logan vzal do dlaně jeho bradu a škubnul s ní směrem k sobě. Mezitím mu už někdo stačil strčit židli naproti Griffinovi. Obkročmo se na ni posadil a pořád v dlani držíc jeho bradu na něj spustil.

„Tak a teď nám laskavě vysvětli, o co tu jde." Griffin se začal opět nekontrolovatelně smát.

„Tak a dost!" zařval Stev, vzal do ruky jeho dlaň a vyhrnul mu košili nad loket. Robert mu zase škubnul s vlasy. Griffin se přestal smát.

„Řeknu to ještě jednou a naposledy, tak mě dobře poslouchej, nebudu se opakovat. O co tu kurva jde?" Griffin na něj plivnul.

„Vyliž mi prdel!" rozkřičel se.

„Nic vám neřeknu!" Logan si dlaní otřel sliny z tváře, působil naprosto klidně.

„Uvidíme," ušklíbnul se.

„Steve?" Ten jenom kývnul. Místnost v momentě naplnil řev linoucí se z Griffinovy pusy. Vycenil zuby tak, až mu byla vidět malá mezera na horním patře.

„Ujasníme si pravidla. Dobře?" promluvil po chvíli zase Logan.

„Pokaždé, když se mi tvoje odpověď nebude líbit, tak tady…" hlavou kývnul na Steva, „… Stev ti zlomí jeden z prstů. Jestli se dopracujeme k číslu deset a mně se tvoje odpovědi stále nebudou zamlouvat…" Očima vyhledal Roberta. Ten něco přehraboval v tašce, co měl přehozenou přes rameno.

Před Griffinovýma očima se hned objevily nůžky na železo. „Robert ti jeden prst ustřihne. Rozuměls?" nadzvednul obočí.

„Jste jen krysy, krysy, co se před vším schovávají, už se těším, až mě najdou, pak bychom si tu vaší hru mohli zahrát s jiným obsazením, co myslíte?!" Místností se rozlehlo jenom tiché „křup" ihned doprovázeno řevem.

Logan špičkou boty zaťukal na kovový kbelíček s ledem, co se mu, ani nevím jak, objevil u nohou. „To aby si nám zbytečně moc nekrvácel. A my si mohli hrát dýl. Co tomu říkáš? Mysleli jsme na všechno, viď?"

Bože! Zbledla jsem a pohledem zmateně přeskakovala z jednoho na druhého.

„Možná, že byste na nás měli jít počkat nahoru, než to tady…" Rio očima zabloudil na skupinku mužů před námi, „… doděláme." Položil nám ruce na ramena. Vůbec jsme nenamítaly a vyšly po schodech ven.

…

Jako v mrákotách jsem se doploužila do obýváku, v hlavě mi neustále bzučely ty samé otázky. „To bude v pohodě," přisedla si Luci ke mně na pohovku. Ruku mi přehodila kolem ramen a lehce se mnou zatřásla. „Uvidíš," uklidňovala mě.

Moc to ale nepomáhalo. Nevím proč, ale vždy jsem si myslela, že je znám, ale ta situace, co se právě teď odehrávala dole, mě o tom nutila stále víc a víc pochybovat, musela jsem o tom neustále znovu a znovu přemýšlet. Nikdy jsem se jich nebála, vlastně jsem si byla naprosto jistá tím, že by mi nikdy neublížili, ale když jsem to viděla. Ještě teď jsem v uších slyšela Griffinův křik. Nebo to snad křičel znovu? Byla jsem zmatená. Celá tahle záležitost mě donutila prohlédnout.

Černá opona se hned nadzvedla a dovolila mi nahlédnout do zákulisí. Jak mu lámali ty prsty. Bože, ještě teď jsem to měla před očima. Nutilo mě to před nimi být na pozoru. Chovali se jinak, tohle jejich chování pro mě bylo neznámé. A já neměla neznámé věci ráda. Byli jiní, takoví pro mě cizí a oni opravdu byli. Nikdy jsem je ještě takhle nezažila, nepoznala. Děsila jsem se jich, děsila jsem se téhle jejich stránky, ani nevím proč, ale bylo to tak.

Párkrát jsem je sice už viděla, jak vyřídili pár chlápků, ale to bylo jen proto, že nám stáli v cestě. Nikdy jsem u nich nepostřehla ani sebemenší náznak zvrácené radosti. Proto mě to děsilo snad ještě víc. Oni se v tom doslova vyžívali.

„Co když mu ty prsty budou vážně stříhat?" vyslovila jsem nahlas své obavy.

„Ale prosím tě, chtěli ho jen vyděsit. Oni by něčeho tak barbarského nebyli schopni," podívala se mi Luci dlouze do očí. Když jsem před jejím pohledem uhnula. Přimhouřila oči a začala mě sjíždět zkoumavým pohledem.

„Je vidět, že se jim to opravdu povedlo. Přesvědčili i tebe. Willou, neblázni, jsou to pořád ti samí chlapi, s kterými tu žijeme už čtyři roky. Copak je ani trochu neznáš? Říkám ti, že oni by něčeho takového nebyli schopni, uvědom si to. Oni nejsou jako ti lidi, co chodí přes mrtvoly a nic a nikdo je nezajímá, oni to prostě nemají v povaze!" Pěstí mě hravě šťouchla do ramene. Nepatrně jsem se ošila a hned na to mi zakručelo v břiše. Lu nakrčila nos. 

„Hm… když tak nad tím přemýšlím, taky mám hlad." Rukou si pohladila své ploché břicho. „Na co máš chuť?"

Nestihla jsem jí ani odpovědět. „Já bych si dala takovou čínu. Hmm, jo!" Jazykem si obkroužila rty.

„Slyšel jsem správně, že se tu někdo baví o jídle?" Natočila jsem hlavu k blonďaté čupřině patřící Stevovi.

„Cože? Jídlo?" Protřel si dlaně.

„Sem s ním." Robertovo tělo dopadlo kousek od toho mého.

„Jak to šlo?" vyzvídala Lu.

„Fajn…," uchechtnul se Robert, protože si nejspíš vzpomněl na něco vtipného, „… navenek se sice snažil tvářit tvrdě, ale…," ruce rozhodil do stran, „… na nás neměl. Stačilo jen pár dobře mířených slov a změkl jako bábovka." Plácnou si se Stevem.

„Prej nic vám neřeknu…," parodoval ho Stev, „… a nakonec by nám řekl i adresu a číslo pojišťovny jeho matky."

„Chmm… a takový si říkají agenti CIA," reagoval na jeho slova Robert.

Na čele mi vyvstal studený pot. „Nestříhali jste mu ty prsty, že ne?" pronesla jsem s obavou. Oba dva se na mě v tu ránu vyjeveně otočili.

„Blázníš?" zeptal se mě vyděšeně Stev.

„To víš, že ne," ujistil mě v ten samý moment Robert. Tiše jsem si odechla a hned na to mi zase zakručelo v břiše.

„Takže já to jdu objednat." Lu vystřelila ze sedačky jako raketa a vzápětí se na mě otočila.

„Co si tedy dáš?" Jak jsem si jen mohla namlouvat, že je neznám? Vždyť jsem už podvědomě očekávala každou jejich reakci. Věděla jsem jak, kdy a na co budou reagovat. Já jsem tak blbá! Milovala jsem to tu. Ten klid, pohodu a v neposlední řadě i je. Bylo to tu fakt super, co víc bych mohla od života ještě chtít? V posledních měsících jsem na to ale dost často zapomínala. Tohle, rozhlédla jsem se po celém domě, bych nevyměnila za nic.

…

Vidličkou jsem přehazovala kousek kuřecího masa z jednoho konce talíře na ten druhý. Nakonec jsem ho propíchla, vložila do úst a snažila se nevzrušeně přežvykovat, ale nevydržela jsem to moc dlouho. Opatrně jsem polkla a silou vůle se snažila tvářit nenuceně, ale svůj boj jsem stejně na plné čáře projela. Zaksichtila jsem se a rychlostí blesku sáhla po skleničce vody. Zhluboka jsem se napila a odfoukla vzduch z úst. Vidličkou jsem nabrala rýži a snažila se přebýt tu ostrou chuť v mé puse. Naproti mně Luci právě absolvovala stejnou štafetu.

Omluvně se na mě podívala. „Já vím, měla jsem jim asi říct, že to chceme bez chilli papriček."

„Vždyť je to dobrý," liboval si Logan.

„Mně to taky chutná," mlaskal si spokojeně Rio. Vedle něj Stev s nohama překříženýma v kotnících a položenýma na stole s talířem v klíně se tvářil stejně blaženě. 

Že mě to ani nezaráželo? Ti měli už tak propálený huby, že by je taková maličkost v podobě toho červeného hnusu s pecičkami - které v té omáčce mimochodem taky plavaly - nemohla absolutně vykolejit.

„Ty už nebudeš?" Prosmeklo se za mými zády Loganovo tělo.

Než jsem vůbec stačila odpovědět, samozřejmě kladně, jak jinak, mi už talíř mizel z mého zorného pole.

Položila jsem příbor na stůl a rukama práskla o kolena „Nech si chutnat. Já už stejně nemám hlad," řekla jsem ironicky. Tady jde sakra o princip! Toho jídla bych se sice nedotkla už ani klackem, ale já mu nenabídla, kurva! Tohle jednání mě mohlo vždy spolehlivě vykolejit!

Lu se přestala dloubat ve své porci a položila příbor podél talíře. Všechno nasvědčovalo tomu, že se schylovalo k bouřlivému rozhovoru.

„Promiňte, ale tak mě napadlo, Griffin by měl asi taky něco sníst." V místnosti se rázem přestalo ozývat cinkání příboru doprovázené tichým poštuchováním.

Tak tohle se spíš než bouřlivým rozhovorem dalo nazvat čtvrtým stupněm hurikánu. Vyvodila jsem závěrečné důsledky, co se jejich nálady týkalo.

Jako první se vzpamatoval a ozval Rio: „Už jsem mu donesl chleba se šunkou, ale ten smrad to po mně mrskl s tím, že to prý žrát nebude. Když nechce, tak nechce, jeho smůla."

A tím byla dnešní debata a zároveň téma, co se týkalo Griffina, uzavřeno. Pokud možno s klíčem v nedohlednu

…

Každým dnem jsem se čím dál tím víc utvrzovala o mé promarněné dráze zdravotní sestřičky. Zjistila jsem totiž, že jsem pro tuto profesi nepostrádala jisté nadání. Tento úsudek jsem vyvodila na základě skutečnosti o tom, že můj takzvaný pacient, o kterého jsme se "dobrovolně" starali, stále ještě přežíval.

Nebyl to lehký boj a to ani pro tak otrlou osobu, jakou jsem byla já sama. Trevor byl skoro pořád mimo. Střídavě se budil a pro změnu zase upadával do bezvědomí, někdy i blouznil. První dva dny to s ním vypadalo vážně bledě. S Luci jsme o něj začínaly mít oprávněné obavy. Měl vysokou horečku, která se pohybovala okolo čtyřiceti stupňů.

Logan kvůli tomu volal Dennisovi. Byl zrovna v práci, a tak nemohl přijet, ale poradil mu, abychom ho vysvlékli, napustili do vany vlažnou vodu, vykoupali ho v ní a tím horečku srazili. A tak jsme tedy taky učinili. Jen co jsme mu sundali džíny, odnesli ho kluci do už připravené vany. Když ho pak začali spouštět do vody, protestoval a drkotal zuby, že mu je zima. Ignorovali jsme ho. Jinak to prostě ani nešlo. Mezitím, co ho tedy kluci chladili a při té příležitosti i umyli, šla jsem mu s Luci převléknout povlečení a ložní prádlo. Na topení jsme mu nahřály osušku společně s peřinou. Vyvětraly pokoj a špinavé povlečení šouply hned do pračky. Když ho pak Robert se Stevem doprovázeli zpátky do pokoje, vypadal už mnohem líp.

Hned na druhý den po tom přijel Dennis. Byla jsem s Luci zrovna na nákupu, a tak jsem ho minula.

Ok, ok, tak tedy ne zrovna úplně náhodou, ale co? Na tom už stejně nesešlo. Robert říkal, že se u nás Dennis zdržel asi jen půlhodiny. Donesl Trevorovi antibakteriální mast a zašil mu tu táhlou řeznou ránu na pravé straně jeho levé nohy, ke které se díky džínům, co měl původně na sobě, nedostal.

Podle něj tu horečku měl převážně z toho. Trevor se tedy mohl chlubit dvanácti stehy. Dennis mu pro jistotu ještě píchl tetanovku a do lýtka sedativa. Takže podle něj při šití nic necítil. Přesně jsme ale poznali okamžik, kdy mu zranění začalo přicházet k sobě.

Trevor sebou v posteli začal nekontrolovatelně házet a na čele mu vyvstal studený pot. Dali jsme mu prášek na zmírnění bolesti. Moc mu nepomohl. A tak jsme tedy přistoupili k razantnějšímu řešení - práškům na spaní. To zabralo. Pravidelně jsme ho budili, aby se napil a něco malého snědl. Většinou se jednalo o piškoty nebo suché pečivo. Postupně jsme přešli i ke krupicové kaši.

Otevřela jsem dveře od jeho pokoje a opatrně vešla dovnitř. V ruce jsem držela sklenici s vodou. Došla jsem k jeho posteli. Sklenici položila na noční stolek a opatrně, aby se moc nelekl, mu přejela konečky prstů po čela. Ihned se probudil.

„Co se děje?" vymrštil se do sedu a zmateně se rozhlížel kolem. Vlasy mu trčely na všechny možný strany. Zdálo se mi, že i obličej měl drobátko pomačkaný.

Zamžoural na světlo pronikající do místnosti přes škvíru pod dveřmi. Ruku si připlácnul na čelo a opětovně sebou švihnul do měkkého polštáře.

Odkryla jsem mu černý pramínek vlasů z čela. Víčka měl křečovitě sevřená k sobě. Párkrát jsem ho pohladila po spánku, až se jeho obličej začal postupně uvolňovat.

„No tak, nemůžeš spát. Alespoň ne teď," poučovala jsem ho.

„Chmm…" dočkala jsem se strohé odpovědi z jeho strany. Zatřásla jsem mu ramenem. Překryl si oči dlaní.

„Co se děje? Chci spát!" Otočil se na druhý bok a hned na to syknul.

„Máš bolesti?" Souhlasně mi to odkýval. Sáhla jsem do zásuvky nočního stolku a společně k antibiotikům přidala i prášek proti bolesti. Ruku jsem mu podsunula pod krk a lehce mu nadzvedla hlavu. Snažil se mi vykroutit.

„Ale no tak. Až ty prášky spolkneš a pořádně zapiješ, neuslyšíš o mně další čtyři hodiny."
Nakonec se mi podvolil a otevřel ústa. Vhodila jsem mu do nich oba prášky. Sáhla po odložené skleničce s vodou a podržela mu ji u rtů.

„Napij se." Trochu skrčil hlavu a dvěma dlouhými táhlými loky poslal oba prášky do žaludku.
Oddechla jsem si a konejšivě ho pohladila po vlasech. Hlava se mu v momentě svezla na polštář, a než jsem stihla dojít ke dveřím, už spal jako dudek.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 11. kapitola: