OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 10. kapitola

16.02.2015 (10:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 574×

10. kapitola

S Trevorovýma rukama přehozenýma přes naše ramena a jeho nohama, které šoupáním po zemi způsobovaly drobné víření prachu, jsme si to šinuli k černé dodávce stojící kousek od nás. Luci odhodila nedokouřenou cigaretu na zem.

Neříkala mi tuhle náhodou, že s tím přestane?

„Ježíši, kdo to je?" Přestala se opírat o dodávku a místo toho zamáčkla špičkou boty nedopalek cigarety do země.

„Logan říkal, že mám přijet jen pro vás dva, o žádné třetí osobě nepadla ani zmínka," oznámila nám už tak zbytečnou informaci.

„Nemel a pojď nám ho radši pomoct naložit, je sakra těžkej," zaúpěl Robert, zatímco se snažil Trevora položit na zadní sedačku dodávky.

„Co se mu stalo? To snad spadl pod lis?" pokrucovala nevěřícně hlavou.

„Neměl by k tomu zrovna moc daleko, ale ne. My vlastně víme jen to, že ho ty lidi uvnitř nebo alespoň pár z nich, nechtěli živého."

Kvůli lepšímu vsunutí jeho těla do dodávky jsem mu opatrně skrčila nohu. Robert mu podepřel záda a snažil se mi pomoci s koordinací jeho těla. Už, už jsem mu začínala ohnutou nohu strkat do dodávky, když vtom jsem si všimla, že se mu začal přes látku v oblasti lýtka prosakovat velký rudý flek. Teď si položím tu základní otázku. Od čeho asi? Robert, který reagoval rychleji než já, utrhnul pruh látky z Trevorova už tak cárovitého trička, vyndal z opasku kalhot malý, asi deseticentimetrový nožík a s jeho pomocí rozříznul už tak dost rozervanou látku džín.

Opatrně ten zalepený cár odsunul z místa zranění. Trevor jenom bolestně syknul. Můj zrak se samovolně přesunul na jeho nohu. Očima jsem putovala po směru dlouhé řezné rány vedoucí od kotníku až ke kolenu.

Vypadalo to na práci nožem nebo možná sklem. Soudila jsem podle toho čistého řezu. Oblast u místa zranění se mu v různých odstínech šedozelené až modrofialové vybarvovala do dosti ošklivých podlitin. Robert přiložil ten kus materiálu na Trevorovo lýtko. Sundal si mikinu a tu ještě párkrát obmotal kolem jeho nohy. Celé toto dílo nakonec ještě dovršil svázáním rukávu mikiny k sobě.

„Podle toho, co nám stačil říct, se jim ani nedivím," komentovala jsem, mezitím co jsem se snažila Trevorovi skrčit hlavu. Robert mu znovu podepřel záda a Luci přešla na druhou stranu dodávky. Otevřela dveře, opatrně Trevora chytla za chodidla a snažila se ho šetrně popostrkávat směrem k sobě.

„Takže se celá akce ruší," spíš než se ptala, konstatovala.

„Jo, a buď ráda, že jsme tady…," Robert bradou kývnul k dotyčnému, „… Trevora našli, jinak by ani nedopadla dobře." Sáhnul po mé mikině, co jsem mu podávala, sroloval ji do ruličky a položil mu ji pod hlavu.

„Trevora?" V jejím hlase šlo rozpoznat zájem.

„Jak to myslíš, že by nedopadla dobře?" zabouchla dveře na její straně auta a přešla k nám.

„Máme totiž v domě záškodníka, můžeš třikrát hádat, o koho jde." Ani na chvíli nezaváhala.

„Takže Griffin je s nimi?" vykulila oči.

„To si sakra piš. Dovol, abych ti představil tady našeho hrdinu, podmět tohohle všeobecného zmatku neboli také podle Griffinových slov jeho mrtvého parťáka." Jak slyšel, že se o něm bavíme, opatrně se nadzvednul na loktech.

„Osobně, " zachraptěl.

„Takže Griffin je…" nestačila to ani doříct.

„Jo, špeh," přisvědčil jí Robert. 

Nastala chvilka ticha. „Od začátku mi nebyl sympatický." 

„To nejsi kurva jediná, jenom nechápu, proč jsme ho tedy vzali mezi nás, když z něj zřejmě každý měl špatný pocit."

Tuhle otázku jsem si pokládala taky. Vždyť jsem vždy dala na svůj instinkt! Vždy! Nebo abych byla přesnější, skoro vždy.

…

Až do teď jsem si nikdy tolik neuvědomovala, kolik je na silnicích děr a hrbolů. Vždy když jsme nějakou touto nerovností projeli, na zadním sedadle kousek ode mě se ozvalo jen tiché zanaříkání. Po dalším, tentokrát asi největším hrbolu, na který jsme během té půlhodiny, co jsme jeli, stihli najet, se ozvalo dunivé dopadnutí při nadskočení našich těl.

Jelikož Luci řídila a Robert seděl na místě spolujezdce, na mě zbylo jedině volné místo, a to se nacházelo na zadním sedadle. To tedy také vysvětlovalo to, proč jsem si tu jen tak seděla s Trevorovýma nohama na mém klíně.

Můj hlavní úkol, snažila jsem se v to věřit, vážně opravdu snažila, spočíval převážně v tom Trevora opatrně přidržovat, aby se nesvezl mezi sedačky. Aspoň tak mi to Robert zdůvodnil. Když jsem na něj vyrukovala s tím, proč si dozadu nesedne on, když je tak chytrej.

Začal mi mazat med kolem huby a vyzvedávat na obdiv mé pohotové reakce.

No, měla jsem to já ale život? V polovině jeho věty jsem ho tedy přestala poslouchat. Nemělo to totiž žádný význam. Si snad opravdu myslel, že mám mozek blondýny?

Každé další nadskočení o sobě dávalo čím dál tím víc znát. Nasvědčovaly o tom i ty táhlé bolestné zvuky vycházející od mého kolegy vedle.

Luciny oči v rychlosti přelétly do zpětného zrcátka, kde vyhledaly ty Trevorovy. „Už jen chvíli." Trevor na souhlas jen lehce kývnul bradou. Následně se protáhnul a snažil se otočit na druhý bok. Opatrně jsem ho chytla za nohy a chtěla mu pomoci přetočit se, ale zřejmě jsem neodhadla sílu, s kterou jsem ho za ty kotníky chytila. Nesouhlasně na mě zamlaskal.

Tak a dost! Si snad myslel, že se mi tu líbilo sedět s jeho smradlavými botami pod nosem a krvácejícím šrámem na kotníku tentokrát pravé nohy? Je vážně na omylu, tahle situace byla i mně víc než krajně nepříjemná! Navíc mi ta krev z té jeho odřeniny kapala na kalhoty a utvářela stále se zvětšující rudý flek! Těžko to z nich budu dostávat, a jestli vůbec.

„Za chvíli tam budeme," uklidňovala ho bez přestání Lu. „Přísahám," dodala ještě na zdůraznění svých slov.

Vážně jsem pochybovala o tom, jestli ji ještě vůbec stihl vnímat. Jeho tělo ochablo, začalo se nadzvedávat v pravidelném rytmu jeho srdce a k tomu všemu se ještě jako na potvoru přidalo nepatrné pochrupávání, co se mu v tichých intervalech začalo linout ze rtů. 

…

Na příjezdové cestě těsně před domem na nás už v pozoru čekali Stev s Riem. Pohledem jsem přejela ty dva rodinné domy stojící kousek od toho našeho.

Ještě štěstí, že máme tak ignorantský sousedy, kteří se starají jen sami o sebe a zbytek je nezajímá. Z toho, co jsem měla možnost vidět a hlavně slyšet, by je ani ve snu nenapadlo zavolat policii kvůli něčemu tak „banálnímu“, jako je třeba rvačka či rozbíjení veřejného majetku, a to ani kdyby se toto všechno konalo na dohled od jejich domu.

Vsadila bych se, že by svůj názor nepřehodnotili, ani kdyby viděli, jak z jednoho okolního domů vycházejí zloději s plnou náručí spotřebičů. Podle mě by zasáhli až teprve tehdy, co by na jejich pozemek dopadl nějaký úlomek či jiná hmotná věc.

V tu ránu by se tito spíše pasivní lidé proměnili ve zběsilé včely, které jdou zuřivě a bez ustání za svým cílem.

Ještě teď jsem měla živě před očima toho chlapečka, kterému na pozemek Petersonových spadl létající talíř. Chudák kluk. Peterson se na něj rozkřičel, že na něj zavolá policii za ničení soukromého majetku. Nepomohlo ani to, jak se mu ten klučina stále dokola omlouval.

Jen co Lu zastavila, oba dva, jak Stev, tak Rio, se už netrpělivě nahrnuli k zadním dveřím dodávky a společně s Robem z ní Trevora začali tahat.

„Opatrně, ať s ním někam nepraštíte…," kritizovala jsem je zpovzdálí a náramně si to užívala, „… s jeho stavem je to už tak zlý, nepotřebuje k tomu všemu přidělávat ještě další zranění," přihodila jsem další polínko do ohně.

Stev se na mě pohotově otočil. Jeho pohled ve stylu: „Jestli se ti na tom něco nelíbí, pojď si s námi vyměnit místo," byl víc než nepřehlédnutelný.

Ok, ok. Zvedla jsem ruce v gestu, že se vzdávám. Za ty roky, co jsem s nimi bydlela, jsem už rozpoznala situace, ze kterých bylo lepší vycouvat.

Vypadalo to, že moji tichou kapitulaci přijali bez povšimnutí a ve své trase společně s Trevorovým tělem, které drželi za nohy a ramena, dále pokračovali. Když po chvíli zdolali tu krátkou vzdálenost rozdělující silnici od chodníku, začali ho vléci asi po šesti metrech dlouhém schodišti.

Všimla jsem si, že Lu už stihla přeparkovat dodávku do garáže. „Buď užitečná a pojď nám otevřít," zahulákal na mě Rio couvající po schodech před domem. Došla jsem k dřevěným dveřím a po chvíli štrachání v kapse, jsem vytáhla klíče a odemkla. Dveře kopnutím nohy si už ale Rio rozrazil sám. Jen tak tak jsem stačila uhnout.

„Poraz mě, blbečku!" vyjela jsem na něj.

„Neřečni a uhni, je těžkej jako kráva," oplatil mi stejným tónem.

„Položte ho sem." Mezitím, co jsme se tu s Riem dohadovali, Luci už stačila otevřít jeden z pokojů pro hosty. Odhrnula peřinu a naklepala sněhobílé polštáře. Rio s Robertem a Stevem došli k posteli a opatrně na ni začali Trevora spouštět.

„Taková škoda." Upřely se na mě všechny pohledy v místnosti.

„Ty povlaky jsou nenávratně ztracené," prohlásila jsem lehce hysterickým hlasem.

„Promiň, že tě vyrušuju ve tvém zvráceném myšlení, ale my máme daleko větší problémy…," Rio prstem namířil na bezvládné tělo, ležící na posteli, „… než jsou povlaky."

„Co budeme dělat?" Lu vyšla z koupelny a v ruce držela žínku, se kterou začala Trevorovi pomalinku otírat obličej.

Do už tak přelidněného pokoje se stačil dostavit i Logan. Všichni napjatě vyčkávali, jak se k celé této záležitosti vyjádří. On ale jen mlčel. Ticho v místnosti nakonec rozseknul až Stev.

„Máme dvě možnosti. Ta první je, že bychom ho tu mohli nechat vykrvácet…" Loganovy zkřížené ruce na prsou pro něj musely být dostačující odpovědí, co si o té první možnosti myslí.

„A ta druhá…," přejel Trevora zkoumavým pohledem, „… a zdá se, že těžší, je udržet ho při životě."

„Ó díky, pane doktore!" zafuněl Logan.

„Vypadá jako reklama na palačinky." Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Logan zpražil Steva káravým pohledem. Stev ale jen lehce pokročil rameny, jako by říkal: „No co, vždyť je to pravda."

„Hm… takže já asi donesu lékárničku?" zeptala jsem se. Stev nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Na tohle bude i lékárnička krátká," kategoricky zamítnul mou nabídku a návrh být užitečná.

„Tak co navrhuješ?" vyzvídal Logan.

„Ten je zralej na nemocnici," konstatoval.

„Ale co když ho tam najdou?" vmísila se do hovoru Lu.

„Takže nemocnice taky nepřipadá v úvahu. Nevíme, jak moc jsou jejich kontakty rozsáhlé." Logan si promnul bradu.

„Napadá mě ještě jedna věc," zamyslel se Stev.

„Poslouchám." A opravdu jsem to myslela vážně.

„Dennis," Tak to snad ne.

„Je milý chlápek, ale asi ti uniká podstatný detail. Je to veterinář," Snažila jsem se tu věc o Dennisovi zahrát do autu.

„Hm, já vím, ale princip je stejnej," rozpřáhnul ruce.

„Jo? Fakt?" prohlédla jsem si Trevora. Jeho hruď se nepatrně zvedala a zase klesala.

„Když teď na něj tak koukám, vážně mi tak trochu připomíná opici. Vidíš ten nos?" pronesla jsem sarkasticky, ale opak byl pravdou. Vůbec mi nepřipomínal opici. Vlastně si myslím, že pod tím nánosem špíny, modřin a zaschlé krve se schovával vážně kus chlapa. Chtělo to jen trochu fantazie, která mně rozhodně nescházela.

„Je nateklej…," obhajovala ho Lu.

„Nedělej si z toho srandu! Já to myslel vážně!" zbrunátněl Stev.

„Není to špatný nápad…," vmísil se do naší debaty Robert, „… vážně není," zopakoval Loganovo gesto a poškrábal se na bradě.

„Díky…," rozzářil se Stev, „… jdu mu zavolat."

„Cože?" ptala jsem se nevěřícně.

„Slyšelas, ne? Jdu mu zavolat."

„Asi mi tu něco uniká."

„Ale vůbec ne," sjel mě veselým pohledem. Parchant jeden!

„A ať s sebou pohne, vypadá to, že on…," Logan pohledem putoval po Trevorově noze obvázané mikinou, „… nezvládne čekat."

„A ty, Willou…," svou pozornost obrátil opět na mě, „… co kdyby ses zatím pokusila uklidnit a chudáka Dennise nevyděsit hned u dveří, co myslíš? Pokusíš se o to?" vycenil na mě ty svoje bílé perličky.

„Budu se snažit, ale nic neslibuju." S chutí se zasmál.

„To je moje holka."

Grrr…

…

„Děkujeme, že sis na nás udělal čas a přišel co nejdřív," poplácal Logan Dennisa po zádech. Ten mu na souhlas jen lehce kývnul hlavou. Logan mu rukou nenápadně pokynul ke dveřím. Nevím, jestli to Dennis zpozoroval, ale tvářil se, že ne.

„Hmm, v pohodě. Akorát… nemusím vám snad opakovat, že by pro něj bylo lepší zajít s ním do nemocnice." Ozval se v něm doktor. Sice veterinář, ale stále doktor.

„Jo, já vím, akorát ta věc, do které se zapletl, je dost ehm…," Logan se rukou poškrábal na zátylku, „… choulostivá?"

Dennis se chápavě ušklíbnul. „Jo jo, rozumím tak tedy choulostivá."

Hrál jeho hru.

„V tomto případě mu tedy nezapomeňte dávat ty léky proti bolesti a antibiotika, co jsem vám pro něj dal. Každý čtyři hodiny, ano? A kdyby se náhodou jeho stav zhoršil, neváhejte zavolat," poučoval nás, zatímco došel ke dveřím.

Logan si s ním potřásl rukou. „Spolehni se, kámo," plácnul ho do ramene a zároveň se na něj usmál. Dennis mu úsměv opětoval a hned na to začal pohledem pátrat po místnosti. To vůbec nevypadalo dobře.

„Jo, já… ehm…," začal koktat.

Ne, a je to tu. Celou dobu, co se tu ten exot promenádoval, jsem se mu dokázala úspěšně vyhýbat. O to víc mě teď sralo, že mé snažení vybouchlo těsně před jeho odchodem.

„Já… no ehm… Willou? Nechtěla bys někdy zajít třeba na večeři nebo do kina?" navrhnul.

Bože, a už je to tu zase! Vlastně když jsem se s ním seznámila, přišel mi docela fajn. Vycházeli jsme spolu dobře. Zatímco já jsem si o něm myslela, že je to super kámoš, on to zřejmě vnímal jinak. Proč to chlapi museli vždycky takhle zazdít?

„Promiň, ale už něco mám," odpověděla jsem mu s křečovitým úsměvem.

„Ale já jsem ještě neřekl jaký den." Tohle mi, prosím, nedělej, brouku, zase ten smutný kukuč pejska, co jste mu právě sebrali jeho oblíbenou hračku a on jen zoufale prosí, abyste mu ji vrátili.

„Mám moc práce, promiň." Tohle byla tak trapná chvíle. Právě z tohohle důvodu jsem nechtěla, aby přišel. Úspěšně jsem se mu vyhýbala už tři dlouhé měsíce, od toho osudného večera.

Šli jsme do kina. Já, on a Lu, když nás pak doprovázel domů, zeptal se mě, jestli nemám chvilku, kterou jsem mu taky dala. A pak to přišlo. Vyrukoval na mě s tím, že už prostě takhle dál nemůže. Prý ke mně začal něco cítit a s kamarádstvím to nemá nic společného. Pak začal mlít něco v tom znění, že mu přestává stačit sledovat mě jen z povzdáli a nemoct se mě ani dotknout.

Koukala jsem na něj jak zloděj na právě otevřenou banku a s tichým: „Promiň, ale já opravdu nemůžu," jsem ho nechala stát před barákem.

Od té doby se mě snažil několikrát kontaktovat. Párkrát mi i poslal kytky. Když jsem ale nadále na jeho vzkazy, ať mu zavolám, nebo jestli nechci někam zajít a probrat náš vztah, nereagovala, jeho naléhání časem utichlo.

Prý vztah! My žádný vztah neměli, kurva! Už jen to slovo mě dráždilo a přivádělo do nepříčetnosti, zároveň mě ale taky dokázalo spolehlivě vyděsit a k tomu ještě ty jeho řeči. Vždy když jsem si na to vzpomněla, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Samozřejmě jen hypoteticky.

Celá tahle záležitost na mě měla katastrofální dopad. Proč to prostě nemohl nechat jen tak být? Já jsem o žádný vztah nestála a ani nestojím, a když budu mít to štěstí, ani stát nebudu!

Nikdy jsem si nezačínala nic s chlapy, na kterých mi záleželo nebo se pohybovali mezi stejnými lidmi co já. To bylo jedno z mých hlavních pravidel. Vlastně když jsem nad tím teď tak uvažovala, nikdy jsem ani žádný doopravdový vztah neměla. Kolikrát jsem ani neznala jméno mého povyražení na jednu noc. A co? Mně to vyhovovalo a jim zřejmě také. Aspoň myslím, žádný z nich si totiž ještě nestěžoval.

„Hmm, fajn, kdyby sis to rozmyslela, brnkni mi." S těmito slovy vyšel z domu.

Po zabouchnutí dveří se mi okolo ramen omotaly Loganovy ruce. „Nebyla jsi na něj trochu tvrdá? Chlapec se tak snažil," pronesl na mou adresu Rio.

„A jak mu mám podle tebe asi tak vysvětlit, že nemám zájem. Se sladkými řečičkami toho těžko dosáhnu."

„To ti nikdo nebere, ale já jenom… no, nemohla jsi být trochu šetrnější?" Nad jeho slovy jsem jen mávla rukou.

„Ale prosím tě, však ono ho to časem přejde. Uvidíš tak za dva měsíce si na mě ani nevzpomene."

„Jenom dva měsíce? To se tolik podceňuješ?" Zamžourala jsem na něj očima. To a nevrlý výraz v mé tváři pro něj bylo dostačující znamením, aby sklapl.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 10. kapitola: