OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 1. kapitola

17.12.2014 (16:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 725×

1. kapitola

Chtěla jsem se pohnout, ale nemohla jsem. Moje nohy byly naprosto ztuhlé. Chtěla jsem si oči překrýt rukama, abych ho neviděla, ale nešlo to, ať jsem se snažila sebevíc. Prostě to nešlo. 

„Byla jsi zlobivá, Willou…" řekl odporně přeslazeným hlasem. „… moc zlobivá…" 

Vždy, když při rozhovoru se mnou používal tenhle tón, věděla jsem, že mám nasadit ochranou masku a nikdy na sobě nedát znát slabost. Nikdy. To byla jedna z věcí, co jsem se za ty roky stihla naučit.  

„A já tě musím potrestat…" ušklíbl se a z kalhot si začal sundávat kožený pásek. 

Chtěla jsem zakřičet, nějak na sebe upozornit, ale přistihla jsem se, jak jenom na prázdno otevírám pusu, zatímco on se ke mně neustále přibližoval. Snažila jsem se od něj dostat pryč, odtáhnout se, ale moje tělo mě nechtělo vůbec poslouchat. Stála jsem tam jako solný sloup pořád na tom samém místě a jen s hrůzou čekala, co bude následovat.

Bohužel jsem to ale ve skrytu duše už dávno věděla, ještě aby ne. Vždy si dal práci, abych jen tak nezapomněla. Na tu bolest, co mi působil. Na tu prázdnotu a propast, co bude následovat, až se mnou skončí. Nenáviděla jsem ho za to, ale ještě víc jsem nenáviděla sebe za svoji slabost. Zase mě zlomí, pokoří a ukáže, jak slabá a malinká ve skutečnosti v porovnání s ním jsem. Budu mu vydaná na milost a nemilost. A právě tato skutečnost mě děsila ze všeho nejvíc.  

Čím víc se ke mně přibližoval, tím víc mi bylo špatně, chtělo se mi zvracet. Tělo se mi chvělo a do nosu mě udeřila ta odporná vůně připomínající serpentýn.  

„Pomůže ti to. Musíš si zapamatovat, že jsi udělala chybu…" významně se odmlčel „… a já…" přejel po mně toužebným pohledem tak intenzivně, až jsem se odporem celá ošila, „… ti v tom pomůžu." Vzduch naplnil svištivý zvuk. 

Prudce jsem s sebou cukla. Rameno mě pálilo při dopadu toho pásku, nejhorší na tom bylo ale to, že jsem si ho nemohla ani nahmatat, moje tělo mě stále neposlouchalo. Zadívala jsem se na něj, tak jako bych ho snad viděla poprvé. Z mně neznámého důvodu jsem už nepociťovala takový strach a úzkost jako kdysi. Moje oči v rychlosti projely po jeho urostlé postavě, od těžkých kanad přes manšestrové kalhoty k černému tričku, přes které se dokonale rýsovaly jeho břišní a prsní svaly. Můj pohled nakonec spočinul na jeho obličeji. Měl ho stažený v rozběsněné grimase. Byl čitelný jako otevřená kniha. V jeho obličeji se promítala každá myšlenka, emoce, ta zloba, vztek, nenávist, ale také naprostý chaos a zmatek.  

Začala jsem si uvědomovat, že při mém upřeném pohledu jeho postava bledne, až nakonec pomalu mizí. Malé kousky jeho samého se pomalu, ale zato razantně odlupovaly od jeho těla, až nakonec nezbylo nic, co by ještě před nedávnem nasvědčovalo o tom, že byl v této místnosti přítomný ještě někdo druhý. Zmizel, tak jako by snad ani nikdy neexistoval. A do mě se pomalu, ale zato jistě začal vkrádat chlad. Nemohla jsem tomu zabránit, prostě nemohla. Moje tělo se stále ještě nemohlo ani pohnout. Postupně k chladu přibyla i temnota. Úplně mě pohltila, začala jsem se v ní topit. Lapala jsem po dechu, ale vzduch jako by snad odmítal proudit do mých plic. Jen jsem tam tak tiše stála, neschopná pohybu. Zbývalo mi jen jediné, a to čekat, až mě ta tíha, co mě obklopovala a věznila, naprosto pohltí.  

„Nééé!" zakřičela jsem a konečně se probudila. Zhluboka jsem dýchala. 

Moje ruka! Opatrně jsem si nahmatala rameno, kde jsem ještě stále pociťovala tu bodavou bolest z nárazu toho pásku. Byl to tak reálný sen a ta bolest byla tak opravdová. Dýchala jsem rychle a zhluboka, jako bych snad uběhla maraton. Byl to jenom sen, jenom sen. Je to minulost, všechno je to minulost. Tak se uklidni, je to pryč. On je pryč, opakovala jsem si v hlavě stále dokola a porozhlédla jsem se po tmavé ponuré místnosti, jako bych se snad samu sebe snažila přesvědčit o tom, že se znenadání odněkud nevynoří. Jen co jsem se trochu uklidnila, vylezla jsem z postele a… Postele? Jestli se teda té matraci, na které jsem ležela, dalo říkat postel, a došla k vypínači. 

Nad matrací se rozsvítila žárovka visící jenom na pár slabých kabelech. Všimla jsem si, že kolem jejího světla začaly zběsile poletovat tři můry.

Křídly máchaly tak usilovně, jako by snad žárovka byla středem jejich vesmíru.

Jedna z můr se přiblížila ke kabelu. Slabá jiskra elektrického proudu ji ihned poslala k zemi. Zbylé dvě můry neustále poletovaly a kličkovaly kolem toho osudného světla, co ještě před malou chvílí dopomohlo tak hloupě usmrtit jednu z nich. Vznášely se kolem žárovky tak vznešeně, jako by snad byla středem jejich bytí. Vypadalo to, že si ani nevšimly, že je jedna z nich mrtvá.

Nezajímalo je to. Každá z nich se mohla spolehnout jen sama na sebe.

Zvláštní. Je to tak zvláštní, jak jsou si lidské a zvířecí životy podobné a zároveň mají i stejné osudy.

Můry pořád neúnavně kličkovaly kolem světla. Chvílemi mi připomínali mě neboli spíš mé staré já. Ta stejná bezmoc, co mě kdysi pohlcovala až do úmoru, pohlcovala i je. Hnaly se za něčím, co vlastně nebylo opravdové. Byly tak zranitelné, když si pomyslím, že by stačil nepatrný okamžik malý mžik a bylo by po všem, co pro ně do té doby bylo důležité, jejich cíle a sny mizely společně s nimi.

Pohledem jsem zabrousila k mrtvé můře, jak tam tak její bezvládné tělo jen tiše leželo na tý studený zemi.

Už nikdy nevzlétne. Už nikdy neokusí tu svobodu jen tak si volně poletovat. Už nikdy nebude moci kmitat kolem blikající žárovky. Už nikdy.

Život byl příliš křehký a smrt číhala na každém rohu. Bylo tak snadné zmařit něčí život a zároveň změnit životy lidí v jeho okolí. Bylo to tak snadné. Až k neuvěření snadné. 

Sáhla jsem po láhvi minerálky ležící v koutu místnosti. Lokla si vody a pohledem kriticky přejela flekaté zdi naproti mně.

Po pravdě řečeno si myslím, že výraz pokoj byl v tomto případě nepoužitelný. Slovo kobka to tady vystihovalo daleko víc. Nacvičeným pohledem jsem se mrkla, kolik je. 05:32, no konečně! Dopila jsem minerálku a prázdnou flašku nechala ležet na podlaze. Dvěma dlouhými kroky jsem došla k matraci, ze které jsem vzala batoh, dnes sloužící také jako polštář, a ladným pohybem si ho přehodila přes rameno.

Vyšla jsem z místnosti, opatrně za sebou zabouchla už tak chatrné dveře a sešla dolů do baru. Z kapsy jsem vytáhla třicet dolarů a položila je na od alkoholu ulepeného pultu. Přišlo mi to děsně směšný, taková díra a já jí za jednu noc dala třicet dolarů. Kdyby si za to alespoň koupila nějaké to jídlo, ale lidi jako ona byly jasný už od začátku. Utratí je za první dávku u nejbližšího dealera.

Každý je tvůrce svého osudu, pomyslela jsem si, a aniž bych zavadila pohledem o ženu ležící na dřevěné lavičce v rohu místnosti se zápěstím rozpíchaným od injekčních stříkaček, balancující těsně na pokraji duševního zhroucení, zabouchnu vchodové dveře.  

Velmi pochybuji o tom, že si mě po včerejšku bude vůbec pamatovat. Když mi dávala klíč od pokoje, byla stoprocentně sjetá. Jediný důvod, proč jsem ten pokoj vzala, byl ten, že jsem měla alespoň jistotu, že o mně v jejím stavu nebude nikomu vykládat, a to mi naprosto vyhovovalo. Nepotřebovala jsem, aby se o mně dozvěděl ještě někdo třetí. To by mé situaci vážně nepomohlo. Člověk jako ona mi byl ale stejně záhadou. Nechápala jsem, jak se může chovat takhle lehkomyslně a dobrovolně se vystavovat nebezpečí.

Soudila jsem z toho, že na noc nebyla schopná ani zamknout bar. Nu což, alespoň mi usnadnila můj odchod.

Začala jsem přemýšlet, kde a jak začnu. Musím to vyřešit co nejšetrněji a hlavně rychle, čas mi zrovna nehrál do karet, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, to on nikdy, a vždycky jsem si poradila. Musela jsem. Teď už ale konec řečí, jde se pracovat.

Karty jsou rozdané, hra začíná a chyby nejsou dovolené.

…

Tichou muziku ozývající se z autorádia přehlušovala kromě občasného řevu a skřípání brzd řidičů, co na poslední chvíli vychytali zatáčku, hlavně dunivá hudba šířící se z pouličních barů a klubů. V této části města začínal opravdový život teprve až v noci. Každý se tu mezi sebou předháněl v tom, kde bude kdo první. Všichni měli někam naspěch. Život tu plynul mnohem rychleji, než třeba v takovém malém zapadlém městečku obklopeném lesy.  

Po ránu byly ulice plné různých plechovek, flašek, pytlíků a papírů. Zřejmě výsledek předešlého flámu. Po ulicích se kromě zatoulaných koček pohybovaly i zastánkyně nejstaršího povolání. Občas jsem ve stínu ulic zahlédla i narkomany, co si zrovna kupovali dávku od místních dosti pofidérních pouličních dealerů. Alkoholici kabonící se mezi chodníkem a silnicí tu nebyli taky zrovna velkou novinkou. A nakonec mezi činžáky se držela ta vůbec nejchudší vrstva, co se na ulicích vyskytovala - bezdomovci, co buď polehávali, nebo si ohřívali ruce u zapáleného sudu s nimi podobnými. 

Projeli jsme ještě několik semaforů, křižovatek a odboček. Taxikář udělal ještě pár kliček, až jsme se nakonec začali pomalu dostávat z města. Jeli jsme ještě tak deset minut, když vtom se před námi začala rýsovat zalesněná oblast. 

„Víte jistě, že chcete vystoupit zrovna tady, slečno?" Taxikář se nedůvěřivě rozhlížel po okolí silnice. Byly tu jen samé stromy a lesy. Nic víc, nic míň. Někdo by řekl, že jsem byla uprostřed ničeho, ale já věděla své.  

Porozhlédla jsem se kolem. Hm… tohle okolí vážně nevzbuzovalo dojem místa, kde by chtěl někdo dobrovolně vystupovat. Jak že se to říká? Jo, už vím. Všechno musí být jednou poprvé. 

„Ano, vím to naprosto jistě," ujistila jsem ho, podala mu dvacet dolarů a začala se soukat ven. Dlaní jsem zamítla drobné, co mi chtěl vrátit. Prudce jsem zabouchla dveře a vyčkávala, až konečně odjede. Taxikář na mě ještě jednou hodil přes okénko nedůvěřivý pohled. Nakonec ale jen s nesouhlasným kýváním hlavy zmizel v dáli.

Kdyby byli všichni tak starostliví jako on, byl by svět jenom jedním velkým bezproblémovým místem na zemi. Možná, nebo spíš i určitě nudným. Nějaká ta akce a adrenalin k životu prostě patřily.  

Zašla jsem kousek do lesa. Z batohu vyndala notebook, zadala pár údajů a doufala, že… jo, jsem tam! Na monitoru se objevila malá mapka a někde uprostřed blikala červená tečka. 

Mám vás, hoši! Nad tou novinkou mi nezbývalo nic jiného, než se škodolibě pousmát. Když se daří, tak se daří.

Jestli se teda ještě nestihne něco posrat, a já pevně doufala, že ne, tak to bude jednodušší, než jsem si původně myslela. 

…

Vystoupala jsem hlouběji do lesa a přede mnou se, jakoby zničehonic, objevil oblak bílé páry. Tento výjev se dal definovat jen jedním možným slovem, a to - mlhou. Už jistou chvíli jsem jen tak šla, když vtom jsem si všimla, že mlha držící se nízko při zemi se začínala pomalu, ale jistě rozplývat.

Mlžný opar odhalil zelenou trávu a složité propletence kořenů stromů. Na lístcích drobných rostlin ulpívala rosa. Listy se pod tíhou těchto třpytivých kapek jen prohýbaly a balancovaly, jak se na sobě snažily vodu všemožně udržet. Nakonec ale svůj boj prohrály. Drobné kapičky z lístků dopadaly na zem a vsakovaly se do už tak mokré půdy pokryté mechy a lišejníky. Ovzduší vonící po vodě pomalu a jasně vyprchávalo. Místo toho ho začala přebíjet jasná vůně borovic mísící se s lehkým aroma jehličí a šišek. 

Ve vlasech a na obličeji mě polechtal lehký vánek, který začal postupem času nabírat na intenzitě. Do obličeje mi začal sfoukávat mé světlehnědé vlasy.  

Možná jsem si je měla něčím svázat, přemítala jsem o tom v duchu. Nakonec jsem z ruky přeci jen sundala gumičku a vlasy smotala do neidentifikovatelného uzlu.

Ještě chvíli jsem procházela mezi stromy, když vtom se přede mnou začalo rýsovat honosné sídlo. Do oka mi okamžitě padli dva chlápci hlídající u vchodu brány. Nacvičeným pohybem jsem sáhla pod koženou bundu a vytáhla dýku, již jsem okamžitě schovala za záda. Jeden z chlapů si mě ihned všimnul a strčil loktem do toho druhého.  

„A helemese, koho nám to osud posílá. Nějak daleko od domova, nemyslíš, maličká?" Sjížděli mě chlípnými pohledy. Nevšímala jsem si toho. Začala jsem si je prohlížet a zároveň vyhodnocovat situaci.  

Ten nalevo byl starší, podle mého odhadu mu mohlo být tak nějak něco kolem pětatřiceti, celkové držení těla a postoj, který zaujal, nasvědčoval o jeho sebejistotě. Z největší pravděpodobností bude i zkušenější. Ten druhý vypadal tak na pětadvacet, sebevědomě působí sice taky, ale zároveň z něj vyzařoval i jakýsi druh zbrklosti.

Mladší muž začal něco šeptat tomu staršímu. Ten se při jeho slovech jen hurónsky rozesmál.  

„… to je zbytečný, podívej se na ni. Vyřešíme to hned tady a teď. Tak co bude, kotě, už sis jednoho z nás vybrala, nebo chceš, abychom se o tebe podělili?" Mladší muž se rozesmál zároveň s ním. Pomalu jsem se k nim blížila a zpoza zad vytáhla ruku s dýkou. Neuniklo mi ani, jak zpovzdáli hodnotili moje tělo neboli spíš určité partie z něho.  

„Ááá, tak tady si chce někdo hrát? Radši ten nůž ale zase hezky rychle schovej, maličká, než si ublížíš." Jenom jsem na ně tak koukala. „Myslím, že bychom…" začal zase ten mladší. Nestihnul to ale doříct. Rozeběhla jsem se proti němu a jednou dobře mířenou ránou ho udeřila do tváře a zároveň se mu protáhla za záda.

Dýku jsem mu položila na krk. Ztuhnul. „Ne, prosím…" začal koktat, stoupla jsem si na špičky a rty mu položila k uchu.

„Šššššš…" Druhou rukou jsem na jeho krku nahmatala tep.  

Cítila jsem, jak jeho tělem začaly projíždět drobné křeče doprovázející jemným třesem. Jeho nervozita byla každou vteřinu silnější, hmatatelnější. Přišlo mi, že čím víc byl nervózní, tím větší zoufalství a bezmoc pociťoval.  

Vzduch okolo nás ochladl a zhoustl tak, že by se snad dal i krájet. Já vím, blbá metafora.  

Na svých stehnech jsem ucítila, jak se mu rozklepala kolena. „Nezabíjej mě…" fňukal dál.  

Jak já jen nesnášela tyhle typy lidí. Navenek pouštěli hrůzu, jak jsou velcí, silní a nepřemožitelní. Ale běda, když se karty obrátily v jejich neprospěch, srazu se tyto přerostlé hory svalů měnily jen v ustrašené chcípáčky, co neměli absolutní páru o skutečném životě.  

Nahmatala jsem mu na krku bod. Slabě zatlačila a to už se sesunul k zemi. Než jsem stihla dýku sundat z jeho krku, čepel se mu lehce zaryla do pokožky. Pokrčila jsem rameny.  

No co, ta malá rána ho nezabije, tak za dvě tři hodiny bude zase dobrej a já pryč.

Ten starší se na mě okamžitě vrhnul. Já mu mrštně uhnula. Začal se po mně ohánět pěstmi. Uhýbala jsem z jedné strany na druhou. Působil tak trochu jako rozzuřený medvěd, co jen zbrkle máchá pěstmi a syčí okolo sebe.

O krok se ke mně přiblížil, sklonila jsem se a vrazila mu dýku do holeně. Zařval a svalil se na zem, chytnul se za nohu. Postavila jsem se nad něj, snažil se přede mnou pomocí rukou odplazit. Tomu jsem se musela hlasitě zasmát, zatímco on se na mě jen vyděšeně koukal.

„Co jsi zač?" Zmenšila jsem vzdálenost, která mě od něj prozatím ještě dělila, naklonila hlavu na stranu a ušklíbla se.  

Vida, co dokázalo pár dobře mířených chmatů. V jeho pohledu bylo patrné rozeznat strach. Bylo až neuvěřitelné, jak se naše role obrátily. Podle jeho pohledu zřejmě už i přestal přemýšlet o těch nechuťárnách, co se mu ještě tak před pěti minutami honily hlavou.

Sklonila jsem k němu hlavu „Tvoje noční můra," odvětila jsem tajemně a stejně tak se i usmála. Muž pode mnou prudce zalapal po dechu a po další ráně, kterou jsem mu uštědřila, omdlel.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 1. kapitola: