OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - Prolog

16.12.2014 (11:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 864×

Prolog

Budovou se společně s boucháním okenic prolínalo i čím dál tím hlasitější bubnování kapek dopadajících na ztrouchnivělou střechu. Ta po nájezdech termitů připomínala spíš cedník. Vítr si pohrával se starými, na určitých místech už i prošoupanými a v neposlední řadě také zašedlými záclonami dlouhými až k podlaze.

Zaklonila jsem hlavu.

Pár kapek deště mi dopadlo do obličeje. Byl to tak zvláštní pocit. Tak zvláštní.

Osud mě postavil před tu největší a zároveň nejtěžší výzvu, která se dosud v mém životě stihla odehrát. Měla jsem na výběr mezi dvěma možnostmi. Mezi možnostmi, které nenávratně změní můj život. Jenom na mně záleželo, kterou z nich si zvolím.

Nebylo to vůbec snadné rozhodování. Bůh mi byl svědkem, že vážně nebylo. Tady neexistovala nějaká lepší a horší strana mince. Byl tu jenom čas. Čas, který mě neúprosně tlačil kupředu. Musela jsem se rozhodnout hned teď a tady. Proto jsem taky udělala tu první věc, která mi vyvstala na mysl.

Zvolila jsem si možnost, díky které se už nikdy nedozvím, jestli jsem učinila správné rozhodnutí. A možná, že to tak bylo i lepší. Nebudu o tom moct už nikdy přemýšlet, a to bylo jedině dobře. Z toho věčného přemýšlení jsem byla už unavená.

Vždycky jsem si říkala, že až tato chvíle jednou přijde, nepřekvapí mě. Myslela jsem si, že tuto možnost budu považovat za vysvobození. Vysvobození, které přijmu s úsměvem a hrdě zdviženou hlavou, ale teď, když ta chvíle opravdu nastala, jsem přišla na to, že za tu určitou dobu, co jsem o tom naposledy přemýšlela, se mi rapidně změnil můj dosavadní pohled na svět.

Ta chvíle mě překvapila. Nebyla jsem na ni připravená, ale to absolutně nic neměnilo na mém rozhodnutí.

Že by konečně po té tak dlouhé cestě nastal ten vytoužený konec? Akorát jsem si teda nebyla zcela jistá tím, jestli byl ten konec opravdu tak vytoužený. Dříve ano, ale teď?

Na tom už ale stejně nezáleželo. 

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vychutnala tu vůni deště. Udělala jsem jen dva kroky. Jen dva kroky stačily, abych svému osudu vyšla vstříc. Byla to otázka pěti vteřin, co do mého těla narazila ta zbloudilá kulka. Pod náporem tlaku jsem se jen prohnula. Zacouvala, až skoro upadla na zem.

Zpovzdálí jsem slyšela něco, co se až podezřele moc podobalo křiku. Ještě chvíli jsem balancovala a snažila se udržet rovnováhu. Když už to vypadalo, že se sesunu k zemi, něčí ruce mě popadly kolem pasu.

Podlomila se mi kolena. Dotyčná osoba mě pomalu pokládala na zem. Otevřela jsem oči. Viděla jsem rozmazaně. Třesoucí ruku jsem natáhla k jeho tváři.

Mou ruku překryl tou svou. „Zase ses neoholil." Zarazil mě zvuk mého hlasu. Byl tak chraplavý. Dlaň mi začaly chladit drobné kapky vody řinoucí se z jeho očí.

Druhou rukou mi překryl rudý flek, který se mi začal tvořit v oblasti břicha. „Nesmíš umřít. Teď ne. Nesmíš. Záchranka je už na cestě…" Škvírami okolo prstů mu začala prosakovat moje krev.

Těžce se mi dýchalo a pomalu mi začínal vypovídat i sluch. Byl konec, pomyslela jsem si ještě předtím, než se mi před očima začaly dělat mžiky. Ještě jednou jsem se pokusila zhluboka nadechnout, ale nešlo to. Každou vteřinu jsem si čím dál tím víc uvědomovala nepřítomnost vzduchu v mých plících, a nejen to, mžitky před mýma očima začaly vymizovat a nahrazovaly je útržky vzpomínek z mého života. 

Samozřejmě jako každý, i já jsem slyšela o těch žvástech, že těsně před smrtí se člověku promítne před očima celý jeho dosavadní život.

A ona to byla vážně pravda. Až na ten detail, že z mě neznámého důvodu se mi před očima začala promítat jen určitá část z něho. Ta část, díky které tohle všechno vlastně začalo.

Viděla jsem to tak, jako by se toto všechno stalo teprve včera. Jako bych si ty otázky pokládala teď a znovu. Celé jsem to pozorovala jako nestranný divák. Promítalo se mi to úplně od začátku. Úplně celé. Každá myšlenka, co mě v daný moment napadla. Každá emoce, co jsem v tu chvíli pociťovala. Pozorovala jsem to tak, jako bych to snad viděla poprvé, ale zároveň jsem si na ty momenty hned vzpomněla.

Připadala jsem si jako přeplněný hard disk.

Viděla jsem samu sebe, jak sedím za stolem a něco píšu. Viděla jsem se, jak se pošťuchuju s přáteli, jak usilovně přemýšlím, směju se. V hlavě se mi promítaly všechny tyto útržky jako fotky. Fotky s různým časovým odstupem.

Nakonec se ale celé toto fotoalbum zastavilo na krátkém útržku dívky ležící na posteli s rukami podloženýma pod hlavou. V té místnosti jsem byla s ní. Stála jsem u dveří a pozorovala ji. Hlavu měla odvrácenou ke zdi. Jako by snad vycítila můj pohled, nadzvedla hlavu mým směrem. Neviděla mě, nebo spíš neviděla jsem se?

Po chvíli mé mladší Já jen lehce zakroutilo hlavou a opět se odvrátilo ke zdi.

Až teprve teď jsem si dokázala vysvětlit ten pohled, co jsem na to místo tenkrát vrhala. Něco nebo někdo mě k těm dveřím přitahoval přímo magickou silou.

Pamatovala jsem si, jak jsem tuto reakci otočit se přisoudila jen lehkému vánku foukajícímu zpod dveří.

Teď jsem ale už konečně znala pravý důvod.

Útržek zmizel a ta změť obrázků se přetočila jako video. Potom jako by snad nějaká cizí síla zmáčkla play a celý ten krátký film se začal přehrávat nanovo.

Hrála jsem v něm hlavní roli a postavu vypravěče. Seznamovala jsem samu sebe s tím, co jsem byla a co vlastně ve skutečnosti stále ještě jsem.

Bylo to vážně zvláštní.

Kdyby mě stále dokola nepřesvědčovala má zrcadlová kopie, kterou jsem měla možnost vidět na tom plátně přede mnou, o tom, že je ten film o mně, nevěřila bych. Připadala jsem si v něm naprosto cize.

Zničehonic jsem měla možnost vidět všechny mé prohry, výhry, ale také chvilky radosti, smutku a planých nadějí.

Všechno toto a ještě mnohem víc se shluklo v jeden velký příběh. Můj příběh. Příběh, který se právě teď začal přehrávat před mýma očima…

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - Prolog: