OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na rozcestí - 1. kapitola



Na rozcestí - 1. kapitola"Ale přesto se mu teď zdálo, jako kdyby byl znovu v tom lese, když měli pauzu mezi staháváním dříví. To byla zima třicet sedm." Po sedmdesáti letech už je vlastně jedno, že to nebyla tak docela zima, ale konec listopadu. Zem pokrýval sněhový poprašek a Honza Smola poznal Anku Riegerovou...

Listopad 1937

Zvuk ostří pil zahryzávajících se do kmenů jehličnanů doléhal k Honzovým uším takřka nepřetržitě. Přerušila je vždy jen tupá rána, když se strom skácel k zemi. A hryzavý zvuk se ozval nanovo.

Honza se nadechl té smolné vůně, vždycky ji měl rád. Snad kvůli tomu, že jeho rodina odnepaměti nesla jméno Smolova. Snad že si připadal velký a dospělý, když ho táta začal brát s sebou ke stahávání.

Skrz klenbu z větví do lesa probleskovalo polední slunce. Nepochybně se blížil čas oběda.

„Ten je poslední do fůry, Johann, pak pauza," křikl na něj dřevorubec Rieger. Honza ho vlastně pořádně neznal. Od příchodu Riegerových do Zahrádky uplynuly sotva dva týdny. Rieger uměl obstojně česky, jen to Jan anebo Honza mu nešlo přes pusu. Stejně jako většině místních Němců. Pro ně byl zkrátka Johann.

Willy, dřevorubcův syn, právě očistil kmen od větví a začal jej řetězem připevňovat ke koňskému postroji. Koně byli Smolových. Zahrádečtí je neměli. Na práci na polích jim stačil dobytek.

Na Willyho kývnutí Honza lehce pobídnul hřebce Vojtu. To jméno mu dal už jako malý kluk a nedokázal se oprostit od zvyku mu tak v duchu říkat.

Zem pokrýval sněhový poprašek, kmen za sebou nechával tmavou brázdu. Listopad se chýlil ke konci. U cesty k Františku už bylo dříví naskládané do úhledné fůry, Honza rutinně uvolnil řetěz a přistrčil kmen k ostatním.

V záhybu cesty směrem od Zahrádky zahlédl postavu. Pomalu se přibližovala, přidržujíc si širokou sukni. Mladé děvče. Honza se snažil přiřadit k němu jméno. Heidy Fisherová ani Berta Müllerová to nebyla. A Bára Dvořáková nebo Milka Kubíčková už tuplem ne.

Pokrčil rameny a pobídl Vojtu zpátky do lesa.

Jemným hlasem pronesené „Grüss Gott" uslyšel ve chvíli, kdy s Willym připevňovali k postroji další kmen. Willy ihned odpověděl, rychleji, než se vůbec stihl otočit. I Honza vzhlédl. Byla to ona. Medové vlasy spletené do copu, široká modrá sukně. Sotva šestnáct let. A když s uzlíčkem v ruce zamířila k Riegerovi, dal si rychle dohromady dvě a dvě. Riegerova dcera, Willyho sestra. Proto ji neznal.

Té rychlé hovorové němčině, kterou dívka spustila k otci, Honza nestačil porozumět. Nakonec, nebyla mířena jemu.

Dívka z uzlíčku bere krajíce chleba. Jeden pro otce, druhý podává Willymu. Honzovi to připomnělo nepříjemnou skutečnost, že si on sám jídlo zapomněl doma. Otec mu výjimečně svěřil oba koně a sám se vydal do města. Honza v zápalu nadšení z toho, jak na něho spoléhá, vyrazil do lesa časně ráno s oběma koňmi, hlavou v oblacích a připraveným jídlem zejícím doma na stole.

Rieger cosi řekl své dceři. Ta po chvíli váhaní sáhá do uzlíčku pro další krajíc a vydává se směrem k Honzovi.

Nimm," říká. Ber. Honza se zdráhá. Jak Rieger u všehovšudy věděl, že dnes nemá vlastní? Připadal si trochu hloupě. Malý kluk, co si doma zapomněl svačinu.

„No tak ber, Johann," slyší za sebou přátelský dřevorubcův hlas. Odmítnout by teď bylo ještě hloupější a neomalenější, než přijmout. S vděčným Danke si od dívky bere krajíc a s chutí se do něj zakusuje.

Odpovědí je mu její smích. Zalitoval, že se tak rychle pustil do jídla, s plnou pusou teď nemohl říct, co měl právě na jazyku. Nesluší se to. A odkdy tě to, milý Jene, trápí? Zrovna tady, v lese, na pařezu.

Rychle rozžvýkal zbytek sousta a spustil česky.

„To vy z Anischau neznáte? Velkou chuť k jídlu?" Německý název její rodné vsi zaslechl právě od Riegera a teď ho úmyslně zdůraznil. Žádnej Úněšov, ale hezky Ánšau...

Dívka nakrčila čelo, jako že nerozumí.

„... a ještě nerozumíte česky," prohodil jen tak mimochodem. A doufal, že ho Rieger neslyší. Protože ten by rozuměl...

Dívčin výraz se změnil. Honza by se vsadil, že tentokrát i ona porozuměla. Raději vesele německy prohodil, že oni Češi jsou mnohem víc na jídlo. Čímž si tedy nebyl tak úplně jistý, ale coby...

Ja, ja, Johann," odvětila dívka. To oslovení z jejích úst znělo jinak. A to, jak jej použila. Jo, jo, Honzíku.

„Jan," opravil ji. Chtěl mít poslední slovo. Ve skutečnosti mu tak nikdo neříkal, pokud nepočítal pana faráře. Honza byl pro kamarády a otce, Jeník pro babičku a maminku, Johann pro Zahrádecké. Pro tuhle holku ale bude Jan. Jako Hus, Žižka a Komenský...

„Johann," přikývla souhlasně. Na tváři poseté pihami jí hrál nevinný úsměv. Jako Goethe, víš? No dobře, na to určitě nemyslela...

„Jan," trval si na svém. Nepomucký, Kozina, Neruda... Náhle se mu vybavovali všichni ti významní Jani, jeden za druhým...  Pan učitel Dobešek by měl radost.

Odpovědí mu bylo povytažené obočí. Orodování za jméno českých mužů zjevně neuspělo.

„Honza," nabídl kompromis. Toho máme taky jednoho slavnýho. Hloupýho.

„Hans," uzavřela debatu. No vida, Andersen. Tak přeci jenom kompromis... Nedalo se odporovat.

„Ja..." pronesl naoko smířlivě. Ale rozhodně se nevzdával. Neměl to ve zvyku. Teď byl čas hezky pokomolit a počeštit její jméno. Gertrude, Hildegarda, nebo třeba Hermina? Jak by se ti líbila Trůda? Hilda? Mína? S vítězným úsměvem už se otáčela k odchodu.

Und du?" Zastavila se. Jako by se rozmýšlela, zda mu to vůbec prozradí. Zda s ním bude ještě ztrácet čas...

„Anke..." Zakroutil hlavou už ve chvíli, kdy vyslovila první hlásku.

„Anka!" Řekl to stejně nekompromisně jako ona to Hans. Ale zrovna dvakrát česky to tedy neznělo. Popravdě, její jméno vlastně vůbec nebylo tak tvrdé jako většina těch ostatních. České změkčení ho o moc nezměnilo. Vlastně to znělo spíš jako poněmčená Anna. Anča.

Andula, napadlo ho. To by naprosto vyvažovalo skutečnost, že z něj udělala Hanse. Jenže když na ni znovu pohlédl, musel uznat, že na ni tohle jméno vůbec nepasuje. Že by tím tuhle bitvu stejně nevyhrál.

Anke. Anka.

„Tak zase zítra, Anko!" zavolal na ni. Ta drzá holka se mu snad začínala líbit. A hlavně chtěl mít to poslední slovo.

Bezchybnou češtinou se mu dostalo odpovědi.

„Uvidíme, Hans, uvidíme." Byla to ale nakonec bezchybná čeština? Ještě uvidíme, nebo trošku nemotorně řečeno uvidíme se?

K čertu s tímhle jazykovým gulášem!

Anka Riegerová a její široká sukně zmizely mezi stromy.

Hryzavý zvuk pily se znovu prodíral tichem lesa. A znovu, ještě znovu, pořád dokola.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na rozcestí - 1. kapitola:

5. nesinka přispěvatel
20.09.2015 [1:41]

nesinka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. RenyNew přispěvatel
19.09.2015 [19:11]

RenyNewKate3: Jsem úplně unesená z tvých komentářů :). Jsou tak plné nadšení, to je prostě bomba :). Jsem moc ráda, že slavní Jáni se ti líbili, protože jsem doufala, že tomu tak bude.
Opravdu neslibuju že další kapitola tu bude coby dup, protože je to prostě běh na dlouhou trať... a jsme moc ráda, že to chápeš. Povídka o Miladě Horákové? Wau. Tak to si určitě přečtu.
PS: Vidím, že tě historie baví zrovna jako mě. Slyšelas o CD Kotlina kapely Epydemye? Mapují právě dvacáté století a je to naprostá senzace. Jedna z písní je právě o M. Horákové. Uričtě hoď oko bandzone.cz/epydemye

3. Kate3 přispěvatel
19.09.2015 [0:35]

Kate3To je ale bezva kapitola! Emoticon Taky jsem si říkala, jestli jsi na nás a povídku nezapomněla.
Moc se mi líbí atmosféra, jakou vykresluješ, přijde mi velmi autentická. Emoticon Významní Jani byli super! Emoticon Emoticon To se mi hodně zamlouvalo, jak se dohadovali o svých jménech. Emoticon Jsem zvědavá na další kapitolu a jak to celé rozehraješ. Emoticon Emoticon Emoticon
A přesně vím, jak těžko se píše, když se člověk snaží o poctivost, autentičnost a píše příběh věrně. Zrovna mám rozepsanou povídku o M. Horákové a začínám se bát, jestli jsem si na sebe nevzala moc velké sousto. Emoticon
Děkuji! Emoticon

2. RenyNew přispěvatel
18.09.2015 [16:02]

RenyNewOd nápadu jsem rozhodně neupustila, jen je pro mě tahle povídka takovým oříškem... její začátek mi leží už před dva roky v počítači, ale dělá mi velký problém se s ní hnout dál. Snad, že je to TAKOVÉ téma, snad, že se snažím o věrnost a autentičnost... a možná taky proto že zrovna tady chci zdůraznit ten "lidový styl". Už teď mám Honzu s Ankou svým způsobem ráda a psát o nich rozhodně jen tak nepřestanu. Jen nevím, jakou rychlostí se mi to podaří...
Každopádně za zájem moc děkuji!

1. Poisson admin
18.09.2015 [15:46]

PoissonJsem moc ráda, že jsi přidala další kapitolu, bála jsem se, že jsi od nápadu na tuhle povídku upustila. Moc hezky popisuješ, máš takový příjemný, lidový styl, který se mi moc líbí a dobře čte. Škoda jen, že to nebylo delší, ale snad bude další část co nejdřív. Hezké a milé, potěšila jsi mě Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!