OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 16. kapitola

31.07.2012 (19:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1307×

Lyžák - Telefonát

Večerní koupání byl zážitek, který si budu pamatovat asi celý život – do sprchy mě musel odnést Martin a zase mě musel odnést do pokoje. Měla jsem hodně práce s tím, abych ho vůbec dokázala dostat z koupelny, když jsem se chtěla svléknout a aspoň trochu umýt. Neustále trval na tom, že se posadí zády ke mně, ale že tu se mnou prostě počká. Prý mě nechce nechat samotnou, aby se mi něco nestalo. Nakonec se mi to povedlo.

Ale rozmluvit mu, že si pro večeři dojdu sama, to se mi už nepovedlo. Prostě mi ji musel přinést do postele, abych nemusela udělat několik zbytečných krůčků. Po večeři se za mnou zastavila profesorka, aby mi nohu obvázala. Nakonec mi dala i prášky na spaní, které tlumí i bolest, ale ty jsem nechala ležet na stolku a nakonec je vyhodila z okna, protože jsem netoužila po opáčku z minulé noci.

Ráno jsem dostala snídani do postele. Samozřejmě mi ji přinesl Martin, ale tentokrát se na ní podílely i moje spolubydlící. Po snídani za mnou přišla profesorka, abych se oblékla, že pojedeme do Harrachova. Majitel bude tak hodný a odveze nás tam. Martin se ji pokoušel přesvědčit, aby mohl jet s námi, ale nakonec se mu to nepovedlo, čímž si u mě udělala malé bezvýznamné plus.

V nemocnici mě zavezli rovnou na rentgen, ze kterého doktor následně vyčetl, že jsem si nohu opravdu zlomila, ale ne v kotníku, nýbrž asi sedm centimetrů nad kotníkem. Mým největším štěstím je, že kost si sedla zpět na své místo, takže bude stačit pouze sádra. Myslím, že slova sádra a pouze jsou docela odlišná v jeho a mém pojetí. Pro něj to znamená méně papírování a starostí a pro mě to znamená, že budu nejméně čtyři týdny chodit o berlích a lyžařský kurz nedokončím. Ale aspoň mě nepošlou domů. Pojedu s nimi autobusem.

Na chatu mě vezla sanitka, protože majitel se vrací až odpoledne a profesorka se musí účastnit odpoledního výcviku. Seděla jsem v sanitce a asi potřetí mi zazvonil telefon. Profesorka se na mě už nevěřícně podívala.

„Lindo, mohla byste si ten telefon vzít? Chápu, že asi nechcete mluvit přede mnou, ale vážně mi Vaše vyzvánění už leze na nervy,“ řekla mi příkře profesorka. Kdyby bylo na mě, tak to prostě nikdy nezvedne, ale takhle?! Počkala jsem na další zazvonění, které na sebe nenechalo dlouho čekat.

„Ahoj, lásko, co se děje? Už několik dní se mi neozýváš. Mám o tebe strach,“ začal na mě do telefonu hystericky křičet Lukáš. Po třech větách jsem přestala poslouchat, protože mi akorát vyčítal, jak na něj kašlu a podobně. Když skončil, byla jsem akorát naštvaná a vytočená až na půdu.

„Skončils?“ zamumlala jsem do telefonu a on mi jen rozmrzele odpověděl, že ano. „Fajn! Takže mě teď chvíli poslouchej! Jsem v sanitce a se zlomenou nohou mě vezou zpátky na chatu, abych mohla ležet v posteli do konce kurzu. Bolí to jako čert a tvoje výčitky a tvoje hulákání mi nijak nepomůže! Tak si laskavě zavři tu tvojí kušnu a dej mi pokoj, protože poslední dobou se nechováš jako ten fajn kluk, kterýho jsem znala, ale chováš se jako pitomec, kterej jen a jen žárlí. A vůbec, dej mi vědět, až se hodíš do normálního režimu. Anebo počkat! Nedávej mi vědět vůbec, protože já s tebou končím!“ zavrčela jsem do telefonu a položila to. Telefon jsem následně i vypnula, protože jsem nepotřebovala číst textovky, jak se omlouvá a podobné blábolení.

Teprve po chvíli jsem si všimla, jak vykuleně na mě kouká profesorka. Nejspíš nečekala, že tolik vypěním.

„Omlouvám se. Můj přítel, tedy teď už vlastně bývalý přítel, byl strašně žárlivý a celkově se choval už jako lidské hovado. Nechtěla jsem vypěnit, ale je toho na mě už moc. Ještě jednou se omlouvám,“ pronesla jsem směrem k ní. Profesorka se k tomu nijak nevyjadřovala, takže jsem radši hypnotizovala sněhovou pokrývku za oknem.

Na chatu jsme přijeli přesně v době oběda, takže jsem ze sanitky rovnou doskákala do jídelny. Když jsem se dostala asi doprostřed místnosti, všichni ztichli a koukli na mě. Rázem jsem si připadala jako pouťová atrakce, na kterou každý kouká, jako by ji viděl poprvé v životě. Měla jsem největší chuť na celou místnost zahulákat něco ve stylu, že člověka se zlomenou nohou v sádře už určitě každý viděl, ale nakonec jsem si to rozmyslela, protože moji spolužáci nemůžou za to, že mě Lukáš tak rozhodil.

Po obědě jsem doskákala do druhého patra a rázem jsem měla pocit, že na večeři nepůjdu, protože při představě, že budu muset stejnou cestu absolvovat dolů a pak zase nahoru, mě jímala hrůza.

Než všichni odešli na odpolední lyžování, tak za mnou zašla profesorka, aby mi oznámila, že Martin nedokončí kurz, protože se rozhodl trávit se mnou ten čas na chatě, aby mi mohl pomoci. V tu chvíli jsem se cítila ještě mizerněji, protože jsem tušila, že jakmile se zaklapnou dveře za posledním členem naší skupiny, tak sem přijde a stráví se mnou celé odpoledne. Profesorka odešla a já chtěla jediné – odpoutat se od vnějšího světa a zahrabat se hluboko pod peřinu. Na to jsem však neměla nárok, protože za chvíli přišel Martin – přesně, jak jsem si myslela.

Martin chvíli přecházel po pokoji a nemohl mě najít. Dokonce mě hledal i v koupelně a pod postelí, pod kterou se vešel stěží sotva můj kufr.

„Lin, kde jsi? Nechci si s tebou hrát na schovávanou,“ pronesl s mírnou stopou smíchu v hlase. Já se vyprostila ze sevření svých přikrývek a podívala se na něj.

„Já… Já…“ pokusila jsem se několikrát začít, ale bylo mi to k ničemu, protože jsem se nakonec jen rozbrečela.

Nejspíš toho na mě bylo dnes už opravdu moc. Martin nevěděl, co si má myslet, tak si sedl vedle mě a pokoušel se mě uklidnit, ale moc dobře se mu to nevedlo. Nakonec si mě přesunul na klín a začal mě prostě jen utěšovat. Když jsem se konečně vyplakala, tak jsem se na něj podívala s uslzenýma a opuchlýma očima.

„Rozešla jsem se s Lukášem a řvala jsem na něj do telefonu před profesorkou. A na sádrovně jsem ječela na sestru, aby mi s nohou moc nehýbala, protože ji mám citlivou. A pak jsem ještě seřvala Sabinu, že dává moje ponožky k vám na pokoj, i když to udělala, abych se cítila lépe. A včera jsem ječela na tebe,“ dodala jsem a musela se několikrát zhluboka nadechnout, protože hrozilo, že se znovu rozbrečím.

„Lin, to nevadí. Profesorka to nejspíš pochopila. A s tou sestrou si nemusíš dělat starosti, stejně ji už nikdy neuvidíš. A Sabina?! Ta se oklepe a večer s tebou bude zase žertovat. A já?! Já si to zasloužil,“ poznamenal a pohladil mě po tváři. „Vezmi si jednu tabletku. Jsou to obyčejné prášky na spaní a posílá ti je profesorka. Když mi je dávala, tak říkala, že by ses měla pořádně vyspat,“ dodal, když jsem se na něj nevěřícně dívala.

Z Martina jsem pohledem sjela na tabletky, které mi podával. Neochotně a roztřeseně jsem si vzala do ruky krabičku a chvíli ji jen potěžkávala, jako by měla vážit víc než jen pár gramů. Od dob, kdy mám děsivé sny, se těchto tabletek bojím. Beru si je jen někdy, když vím, že jsem hodně vyčerpaná a potřebuji se pořádně vyspat.

„Budeš tu se mnou?“ zeptala jsem se Martina, který s úsměvem přikývl. Vzala jsem si jednu tabletku a schoulila se do postele. Martin si sedl vedle mě a hladil mě po zádech do doby, než jsem skutečně usnula…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 16. kapitola: