OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Equitēs Magia: 2. kapitola

06.07.2014 (11:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 740×

„Dneska se nám ten výlet vydařil,“ usmívala se Terka, když odsedlávala Hvězdu.

„To každopádně,“ odvětila Míša odnášejíc sedlo do sedlovny. „Pomůžeš mi nachystat večerní krmení?“ optala se následně, jen co se vrátila s hřbílkem a měkkým kartáčem, kterými začala čistit Nicholase.

„Samozřejmě,“ souhlasila Terka. „Mamce určitě nebude vadit, když se ještě o chvíli zdržím,“ pronesla s jistotou a sama šla odnést vybavení a následně očistit klisnu. Když zavedly koně do boxů, jež dneska místovala mužská část populace - tedy Jan s Mirkem, jelikož Adámek v takových činnostech nebyl zrovna nápomocný - vydaly se do krmírny. Terka dala vařit lněné semínko a pak pomohla Míše namíchat i suchou část večerní stravy. Poodnášely tedy krmivo a při té příležitosti zkontrolovaly napáječky a to, zda mají koně dostatek sena. Pak se však Terka musela s Míšou již rozloučit a vydat se domů. Přece jen, strávila u Mráčkových celou noc a další den, takže mamka by si brzy mohla začít stěžovat, že chodí domů snad jen na návštěvu.

Naštěstí se smrákalo pozdě, a tedy jí na cestu svítilo ještě zapadající slunce, které bylo úžasné jen tak pozorovat. Umělé osvětlení sic samozřejmě fungovalo, ale jelikož po setmění venku ve vesnici nebylo moc živo, tak bylo poměrně děsivé procházet se prázdnou ulicí, jen sem tam osvětlenou lampami a poslouchat přitom cvrlikání cikád. To by bylo strašidelné. Ale takhle… procházka při západu slunce pro ni byla pouze krásná.

Otevřela dveře domku, ve kterém bydlela společně s matkou a otcem. V podstatě si nemohla stěžovat na to, že by někdy byla osamělá. Vždycky měla nějaké kamarády, byť málokdy ve stejném věku, což ostatně obnášel život na vesnici. Když byla mladší, dokonce nechodila ani do školy. Základku totiž prožila pod vedením paní Vlasákové, kamarádky její maminky. Byla zde takovou soukromou učitelkou, a byť přísná, Terka ji vždy měla ráda.

Někteří tvrdili, že to škodí charakteru, když se dítě místo ve škole s ostatními učí doma. Terce to tak však nepřipadalo a rozhodně si nemyslela, že by byla o něco ochuzená. Však si školy a spolužáků užila dostatek ve chvíli, kdy nastoupila na střední. A kdyby měla možnost pokračovat pod vedením paní Vlasákové, rozhodně by neváhala. Měla sic mezi spolužáky pár přátel, ale většina městských dětí jejího věku byla prostě padlá na hlavu, kterou měli pravděpodobně jen na nošení klobouku či snad proto, aby jim do krku nenapršelo. Nebo možná tuto myšlenku jen pochytila právě od paní Vlasákové. Zdálo se totiž, že ta se příliš ve společnosti nepohybuje. Přátelila se jen s její mamkou, paní Mráčkovou a paní Lukášovou odvedle.

Terka odložila klíče na botník, zula se a sundala si bundu. Měla v plánu zajít do kuchyně a nalít si trochu vody, avšak dříve, než by tam došla, zaslechla zvýšené hlasy právě z toho místa vycházející.

„Vyber si… buď ta tvoje šílenost, nebo já!“ řval otec skoro přes celý dům.

„Nemám na vybranou v tom, čím jsem!“ odvětila matka stejně tak.

„A já nedopustím, abys do toho tahala naši dceru!“ To už se Terka dostala ke kuchyni a odkašlala si, aby na sebe upozornila. „Jé… ahoj, ty už jsi doma?“ optal se její táta, najednou krotký jako beránek.

„No, už nějakou tu chvíli. Proč se zase hádáte?“ zeptala se Terka, pohledem kmitajíc mezi těma dvěma. V poslední době po sobě takto řvali až příliš často.

„Hádáme? Ale, zlatíčko, my se nehádáme… jen prostě, máme na některé věci odlišné názory, a tak si to musíme společně s tatínkem vyříkat,“ odporovala její myšlence mamka, načež Terka jen protočila očima.

„Mami, nejsem malé dítě. Tak co se děje?“ zeptala se Terka, najednou neústupná. Nebavilo ji již pouze přihlížet tomu, jak jsou její rodiče stále na nože. A už vůbec ne teď, když se dozvěděla, že to ona je příčinou těch rozbrojů. Protože to ji mrzelo. A nechápala, co udělala špatně, že své rodiče rozeštvala.

Její mamka se už už nadechovala, aby něco odvětila, ale otec byl rychlejší: „To, co jsem řekl, stále platí, Marie. Rozhodni se, co je pro tebe důležitější. Zda ty tvé… šílenosti, nebo rodina.“ Terce se rozhodně vůbec nelíbilo, jakým způsobem vyslovil matčino jméno, ale nehodlala nadále rozdmýchávat ten oheň, co hrozil vypuknout v požár. „Dnes mě už doma nečekejte,“ dodal i přes to a dramaticky opustil místnost, načež šlo jen slyšet prásknutí domovních dveří. Marie se v tu chvíli složila na židli a hlasitě si povzdechla.

„Dneska už to neřeš, zlatíčko, brzy to bude dobré. Tatínek se umoudří,“ pronesla nepřesvědčivě, takže jí Terka nemohla věřit ani slovo. Ovšem věděla, jak je její matka znavená ze snahy udržet své zoufalství, a tak jen kývla, než se vydala pryč z kuchyně. Bez toho, aby si dala nějakou večeři, se uchýlila do svého pokoje. Byla nešťastná z toho, co se s její kdysi tak šťastnou rodinou stalo, a tak s sebou prostě hodila na postel a zvažovala. Vlastně všechno začalo být špatné už před dvěma lety. To poprvé po hádce otec odešel z domu a vrátil se až ráno. Od té doby byla atmosféra hustší a hustší…

S povzdechem pokračovala v zírání do stropu a zvažovala, proč se toho postupem času tolik zkazilo. Její rodiče totiž byli pouze špičkou ledovce. Zita - starší polovina dvojčat Lukášových - se stala nafoukanou nánou a tím se Terce odcizila i její sestra Lucie, která byla se Zitou nerozlučná. Ne snad proto, že by chtěla, ale jejich matka jim zavedla pravidla ohledně toho, že musí zůstávat jako správné sestry pohromadě a kam jde jedna, musí i druhá. A výlety, kterých se účastnila Zita, končily jednoduše katastrofálně. Ta si totiž usmyslela, že se stane Terčinou úhlavní nepřítelkyní. Nebo tak to alespoň dívce připadalo. Možná za to však mohly taktéž částečně nepříliš dobré vztahy Marie s paní Lukášovou a fakt, že Zita byla jednoduše v mnohém po své matce, stejně jako Terka. Lucka se oproti tomu podobala spíše svému diplomatickému otci, který byl shodou okolností nejlepším přítelem pana Mráčka. Dobrá, možná to mělo i lepší část, třeba se daleko více sblížila s Míšou, kterou do té doby tak nějak stavěla na druhou kolej, když měla u sebe stejně staré kamarádky. Zita s Luckou totiž byly o necelý rok mladší než Terka.

Jak se tak zabývala různými myšlenkami, ani si neuvědomila, jak je ospalá, než zavřela oči a během chvíle usnula. A té noci se jí zdál zvláštní sen…

Proháněla se po louce, běžela obrovskou rychlostí a cítila se nádherně svobodná. Ta louka snad nikde nekončila, všude, kam se podívala, viděla jen další trávu a květiny, sem tam pahorky a kousek v dáli byl les. Ale nikde nebyla ani stopa po civilizaci. A kolem ní se proháněli… koně! Stádo krásných různobarevných koní, kteří běželi společně s ní, následovali ji jako svou vůdkyni. Běželi dále krajinou a ona se necítila unavená, byť běžela společně s cválajícími koňmi. A brzy si uvědomila proč. Protože sama neměla své lidské nohy, nýbrž černá kopyta s rousy, která dusala zemi. Cválala s nimi jako jim rovná. Ale ten fakt jí v tu chvíli připadal tak samozřejmý, že se nad ním nepozastavila, jen vesele odfrkla, pohodila hustou uhlovou hřívou a pokračovala ve cvalu… tak svobodná a šťastná.

Post scriptum: Jelikož se na tuto povídku příliš nesoustředím a spíše ji jen píši tak nějak bez ladu a skladu (doufám, že to přesto není až tak katastrofální), abych zabila volnou chvíli, tak by měla být nová kapitolka na světě každou chvíli. Platit za to však pravděpodobně bude kvalitou, nápaditostí a délkou. Snad nebudu ukamenována, ale kdyby to vypadalo už moc bledě, prosím, kopněte do mě někdo. A když už jsem u toho... děkuji za příjemné komentáře Romině.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equitēs Magia: 2. kapitola: