01.05.2015 (16:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 744×

Kapitola třetí… „Tady John, Ag.“

Zbývalo toho ještě dost, co měla v plánu Ag stihnout před svým odletem. Ovšem prve si hodlala trochu odpočinout, protože minulou noc se toho moc nenaspala. Sny jí byly občas dosti na obtíž, zvláště pak proto, že se s jejich obsahem nikdy nikomu nesvěřovala. Její strachy byly jen její záležitostí – ostatní do toho neměli co strkat nos, tomu věřila. A tak si teď pustila hudbu vhodnou k relaxu a položila se na postel.

Jen tak ležet, lenošit, nespat, avšak ani nebýt vzhůru a přemýšlet o různých hloupostech, to si hodlala nechat líbit. Mohla by takhle strávit hodiny, aniž by jí cokoliv kazilo náladu. Když hrála hudba, mohla si navíc pobrukovat uklidňující melodii a upadat do sladkého polospánku, ve kterém ji noční můry nechytily, protože v něm mohla svou mysl dostatečně ovládat. Proto to milovala… daleko více než spánek, ze kterého se poslední dobou probouzela s určitou nervozitou. A přitom přesně nevěděla proč – vlastně se jí nezdálo nic… děsivého. Jen to bylo… divné. Nemohla si pomoci, aby se nebudila s pocitem, že se brzy stane něco velmi špatného. Ale to byly přec jen sny!

Po notné chvíli zjistila, že je čas se pustit do práce – aneb musela si sbalit to nejdůležitější. Ale prve bylo nutno rozhodnout, jakou osobnost si vezme, až bude u Nicholase na Aljašce. Musela mít novou, ne tu, která jí byla vlastní minule. Takže ještě chvíli zůstala ležet a uvažovala, když tu zaslechla nezaměnitelný zvuk zvonku.

Zamračila se a neochotně se zvedla z postele, neřešíc fakt, že se dosud neoblékla, ba ani si přes ramena nehodila deku a jednoduše se přesunula ke dveřím s mírně nabručeným výrazem. Neměla ráda překvapení a tedy ani nezvané hosty. Nejen proto, že neměla přátele, tedy kromě Charlieho a Nicka… a snad i Johna, ale to stejně znamenalo jejího šéfa, kolegu, jenž ji do téhle branže přivedl, a osobního řidiče a asistenta v jednom – mimo svou práci tedy neznala nikoho tak, aby o něm mohla říct, že je její přítel. „Kdo je?“ zeptala se rozmrzele.

„Tady John,“ odpověděl její milenec, jenž tedy dlouho mimo její společnost nezůstal, a ona automaticky přitiskla palec na čidlo, aby mu dovolila nastoupit do výtahu. „Pan ředitel Allen vám posílá vaše letenky a nové doklady, které budete používat pro pobyt na Aljašce,“ dodal ještě, čímž vyřešil její předchozí krizi, a pak už Ag slyšela jen, jak se výtah dal do pohybu. Klidně počkala před dveřmi, než se otevřely a ona spatřila, jak John polknul, když si všiml, cože to vlastně má na sobě – či spíše, co na sobě nemá. Po tváři se jí rozlil úsměv a jemu červeň.

„Tak, kýmpak budu?“ zeptala se bez toho, aby nějak dále komentovala jeho reakci.

„Ehm…“ Sklopil zrak a začal horečnatě hrabat v černé kožené kabele. Ag však už vyrazila směrem do obývacího pokoje spojeného s kuchyní a sedla si na jednu z rudých barových židlí, které tam měla. „Tady to je!“ zahlásil nadšeně a přicupital za ní. „Angela Moore, jednadvacet let,“ představil jí její novou identitu a podal jí občanský průkaz a řidičák.

Tím ji naprosto vyvedl z rovnováhy. „Počkat, Moore? Nějaká souvislost s šerifem Nicholasem Moorem?“ zeptala se hned s jasným podezřením. Na té kartičce s její fotografií to však stálo poměrně jasně, ač se tomu těžko věřilo.

„Zdá se, že byste měla být jeho dcera,“ odvětil John a podal jí papíry, ve kterých měl všechny dodatečné informace. Rychle je prolistovala a zjistila, že si z ní její asistent opravdu nestřílí. Ale šéf nejspíše ano!

„Dobrá tedy,“ pronesla i přesto. „Ještě něco?“ otázala se Johna a podívala se na něj s naprosto frigidním výrazem, jako by před chvílí neprodělala šok či vůbec neseděla téměř nahá před mužem, jenž byl ještě toho rána v ní.

„Ehm… totiž… ne… už… půjdu,“ vysoukal ten ze sebe nakonec, protože k ní přece jen na chvíli zabloudil pohledem a to v něm opět vyvolalo lehké rozpaky. Vycouval z místnosti a ona se jen zachichotala. Pak seskočila ze židle, nechávajíc své nové doklady i informace o své dvoutýdenní identitě na stole, a vyčkala před dveřmi, než se v nich opět objevila jeho roztomilá čupřina. „Ag?“ optal se opatrně, když otevíral dveře a neb ji jimi málem praštil do nosu, udělala by byť jen jediný krok navíc, zarazil se a opět zrudnul. „Ehm… promiňte…“ Opravdu se velmi dobře bavila nad jeho výrazem, ale usoudila, že pokud ho bude zlobit ještě chvíli, určitě jí uteče a kdo by ji pak zítra vezl na letiště, že?

„Samozřejmě, že ti otevřu,“ blýskla úsměvem, prošla kolem něj, provokativně při chůzi vrtíc boky, když jí zadeček hladily jen lehce nepříliš cudné krajkované černorudé kalhotky. Přitiskla palec k bezpečnostnímu čidlu, a když se dveře začaly otevírat, ještě se otočila na Johna a políbila jej, přičemž se o něj provokativně otřela. „Zatím, drahoušku, uvidíme se zítra v devět,“ pošeptala mu sladce ještě do úst, než jeho spodní ret ochutnala špičkou jazyka, otočila se a navrátila do obýváku. Jeho překvapený výraz si pečlivě uchovala v paměti a velmi litovala toho, že není více času, protože dle tlaku, který cítila v jeho kalhotách, měla opravdu lákavou možnost užít si druhé kolo.

Teď však měla důležitější věci na práci než zkoumání těla jejího zaměstnance – Navíc, dvakrát za den? Ještě by mě nařkli ze sexuálního obtěžování! Pravda… nebylo by to poprvé, zhodnotila s úsměvem a pak se vrhla na ty papíry, které tentokráte už pečlivě prohlédla. No, alespoň to neskončilo tak, že by ze mě chtěl udělat nezletilou, ale zatraceně… dcera Nicka? Jako fakt? Jsem zvědavá, jestli s tím souhlasil… nebo, že by jim to…?! Ne, to by si nedovolil. Určitě bude stejně zmatený jako já. A kolik mu vůbec je, že mu přiřkli čerstvě dospělou dceru? To, že nezná věk svého zachránce a vlastně prvního člověka, kterého si v životě pamatuje, byla věc, která ji příliš netrápila. Raději to tedy ukončila jednoduše jako správná žena… zamířila do svého rozměrného šatníku, aby vybrala těch pár šťastných kousků, které s sebou poveze na dalekou cestu na Aljašku. Kufry přece jen nebyly nafukovací a ona musela mít něco na sebe, ač hodlala taktéž provětrat svou kreditku, jejíhož omezení se dosud nedopočítala ani se svou láskou k tomu občas vyrazit na lov zbytečně luxusních a tedy i nechutně drahých kousků.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: 3. kapitola: