OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Přežít vlastní smrt - rozhřešení

22.11.2013 (12:00) • Lus • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 979×

Předcházející

O pár hodin přežít vlastní smrt

Přežít vlastní smrt

„Kat, Vicky, neviděly jste Violet?“

Šklebí se na mě jak praštěný a kroutí hlavou. Jedna natahuje pivo brčkem, druhá si matlá na nos snad desátou vrstvu pudru.

„Ricku!“ řve na mě Dean z druhého konce chodby a mává flaškou, „ty vole, kde se flákáš?“

„Hledám Violet!“

„Co že, sakra, hledáš? Chlast je ve sklepě!“ huláká přes všechen ten kravál.

Protlačím se k němu. „Hledám Violet! Neviděl jsi ji?“

„Jo, viděl...“

„Kdy?“

„Nechtěla mi dát pusu, poslala mě do háje. A to jsem jí otevřel víno!“

„Deane! Sakra, kdys ji viděl naposled?“ začínám se už drobet vztekat. Jdou teprve čtyři odpoledne a Deanova předsilvestrovská odpolední párty pro neplnoleté už je plná opilců. A já tu mam najít jednu mrňavou holku s tuláckými sklony!

„To už je dlouho...“ vysouká ze sebe Dean nakonec.

No tos mi teda moc nepomohl.

Bavil jsem se s Vail skoro celé odpoledne. A tak před čtvrt hodinou z ní vypadlo, že se půjdeme mrknout ven. Fajn. Chtěla jít jen v těch svých šatičkách, nakonec jsem jí to vymluvil, že jí donesu kabát. Ona trvala na tom, že na mě počká před dveřmi.

Vymámil jsem z ní i slib, že beze mě a kabátu nikam nepůjde. Dokonce jsem ji viděl, jak otevřela domovní dveře a vyšla ven. Vypadala jak zimní víla, když se jí do vlasů a na nosík sneslo pár sněhových vloček.

Když jsem přišel s kabátem, byla pryč.

Chvíli jsem stál venku. „Violet? Jsi tu?“

Žádná odpověď. Jen vločky se tiše snášely a tály mi za krkem. Snad přeci jen šla zase dovnitř.

Ale nikde jsem ji nenašel. Violet, Violet. To tvoje promenádování se ti jednou vymstí. Jen doufám, že to ještě nebude teď.

Vysmeknu se Deanovi a běžím ven.  Mám z toho nějaký špatný pocit. Slíbila, že na mě počká. A ona není jako Kat nebo Vicky, které za minutu neví, že se s tebou bavily, nebo že snad dokonce něco slíbily. Vail sliby drží.

Violet, to se mi nelíbí. Je to hloupé, ale mám o tebe strach. Jsi taková malá, křehká, nechci, aby se ti něco stalo. Kam jsi mi zmizela? 

No tak, Ricku, to už by stačilo, napomínám sám sebe. Už to není malá holka, které jsi na základce nosil aktovku a ona ti za to dávala lehké pusinky na tvář. Už je to dávno. Tak dávno, že už to snad ani není pravda.

Ale občas si s ní připadám pořád úplně stejně. 

Ricku, Ricku. Nedoufal jsi náhodou, že až jí doneseš kabát, že zas dostaneš ten důvěrně známý letmý polibek na tvář? Kdy už konečně pochopíš, že je to jen z kamarádství?

A dost! Přestaň si ji přivlastňovat. Vážně to přeháníš. Není to tvoje holka. Nikdy doopravdy nebyla. A pravděpodobně ani nikdy nebude!

„Vail, sakra, kde jsi?“ Křičím.

Nikdo mi neodpovídá. Jen skučení větru a tichoučké bzučení vánočního osvětlení.

Vločky mě studí na tváři. Začalo sněžit někdy odpoledne a už je sněhu nad kotníky. Vail, to tě mám hledat podle stop ve sněhu jako policejní pes? Sníh na chodníku těsně před Deanovými dveřmi je ušlapaný skoro do hladka, jak každou chvíli někdo vyběhne na cigárko. Koukám, jestli v těch překrývajících se ťápotách nenajdu otisk drobných Violetiných střevíčků.

A vtom uslyším výkřik. Srdce a dech se mi na okamžik zastaví.

Ne, to nebyl Violetin hlas. Naštěstí.

A pak si ji vybavím, jak vychází do sněhu. Usměje se na mě. A pak nějak znepokojeně natáčí hlavu, jako kdyby něco podivného zaslechla.

A do háje. Violet, že ty ses šla kouknout, kdo to ječí, a do něčeho ses zapletla. 

Nerozeznal jsem, odkud zvuk přišel, proto se znovu pouštím do „čenichání“ a hledání otisků Popelčiných střevíčků. Nacházím řadu stop, táhnoucích se od udusané plochy před Deanovými dveřmi směrem k předměstí. Už je moc sněhu na to, abych mohl rozeznat otisky bot, ale rozestup jednotlivých prohlubní ve sněhu napovídá, že tudy musel cupitat někdo maličký.

Následuju stopy. Sníh mi padá do bot a dře mě na kotnících. Vidíš, co kvůli tobě dělám? Dobře, že jsi Deana poslala s tím polibkem do háje, on by se kvůli tobě sněhem nebrodil.

Stopy zahýbají za roh.

A pak se ozve zvuk, který mi málem podrazí nohy. 

Výstřel. A druhý.

Doprdele, Violet! Prosím, že někde dřepíš a stavíš si sněhuláka nebo děláš andělíčky v závěji a tenhle průser se tě netýká! Ale něco mi říká, že sněhuláci jsou to poslední, co teď asi Violet trápí.

Běžím po stopách, znovu zahýbám za roh. Už přece musím být blízko!

Ne... NE... NÉ!  Další zvuk co slyším, je dlouhý výkřik. Ten nejhorší, co vůbec může být. Ten její.

A co je ještě horší - náhle utichá. Naráz. Jako když utne. 

Srdce mi divoce buší, celý hrudník se mi svírá, jako by mě chtěl uškrtit. Mám strach jak malý kluk. „Violet! Violet! Kde jsi?!“ Chvíli stojím a chytám dech.

Místo odpovědi zaslechnu jen auto. Vyřítí se zpoza rohu, div že mě nesmete. Nějaký tmavý teréňák.

„Jak to jezdíš, magore?“ ulevím si. „Jak kriminálník!“ ušklíbnu se. Úsměv mi na tváři zmrzne. SPZtku! bleskne mi hlavou. Nepřečtu jí celou, část je zalepená sněhem. Ale lepší pár čísel než nic.

Třeba ti to ani k ničemu nebude, přesvědčuju sám sebe. Ne každý, kdo jezdí tmavým autem jak blb, je automaticky delikvent. Navíc o Silvestru!

Ale co kdyby... Čmárám si pár čísel propiskou na předloktí. 

Zahýbám za roh, odkud se auto vynořilo. Úzká slepá ulička. Liduprázdná. Žádná Violet v růžových šatičkách tu na mě nečeká. Ani nikdo jiný. Co by tu taky normální člověk dělal?

Pro jistotu znovu volám její jméno. Nic.

A pak uvidím dva rudé fleky. Do háje. Do háje! Do háje!!!

U jednoho z nich končí řada stop, kterou jsem sledoval od Deanova domu.

Nemusely to být její stopy! Mohla jít na druhou stranu! Nebo se vrátit dovnitř na záchod, tam jsi ji přece nehledal. Můžou to být stopy někoho jiného. V tu chvíli by mi bylo úplně jedno, pokud by tady přepadli kohokoliv jiného. Jen když to nebyla má malá Violet.

Veškeré myšlenky snažící se mě uchlácholit pošle k ledu jedna malá věc.

... Violetina bílá růže...

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přežít vlastní smrt - rozhřešení: