OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » O pár hodin přežít vlastní smrt

31.12.2011 (19:00) • Lus • Povídky » Jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 1952×

Padá. Pořád. Pořád padá!

Otázkou zůstává, kdo, nebo co vlastně padá. Asi kamení. Ano, musí to být kamení a padá přímo na moji hlavu.Proboha ať už to přestane! A pořád padá. I na hrudník. Při každém úderu srdce jakoby se na mě vysypal pytlík písku a při každém nádechu se mi do boku zaryje další kus skály.

Anebo jsem to já, kdo padá čím dál hlouběji do propasti? V hlavě mi buší tisíc kladiv a supí tisíc lokomotiv. Nejsem schopná určit, kde je nahoře a kde dole. Jestli ležím na břiše, či na zádech, vznáším se ve vzduchu, nebo se nechávám drtit lavinou. Kdybych na ně věřila, tvrdila bych, že do mě tisíc malých satanášků zabodává své rozžhavené vidle. Anebo tak ledově chladné?

Na prstech mám olověná závaží,o celých rukou ani nemluvě. Na víčkách snad nesu váhu celého světa. S nadlidským úsilím otvírám jedno oko. Všude je bílo.

To už je konec? Vždyť je mi ještě tak málo… Bílo. Je konec…? Víčko mi zas pomalu klesá. A je černo.

Padá… Pořád. Pořád padá. Je to ale ta bílá věc, co pořád padá. Je to sníh. Tohle není konec! Nemůže být. Budu boj…

Musela jsem na chvilku zas ztratit vědomí. Když jsem trošku přišla k sobě, ucítila jsem pach mokré rzi. Takhle páchnou stará kovová vrata, na které zapršelo. Starý klíč od prapradědečkovy truhly nalezený na půdě, kam zatéká. Zbytek kovové obruče z kola od trakaře vytažené z potoka. A pak je ještě jedna věc, co je takhle cítit… Marně jsem sama sebe uklidňovala, že to nemusí být pach mé krve, co cítím.

Otevřela jsem oči. Co jsem já husa hloupá mohla čekat! Všude jen bílo. Ostré krystalky ledu hnané větrem se mi zabodávaly do celého těla. Ležela jsem za zádech. Zvedla jsem se na lokty, pak jsem si pomalu začala sedat. Neskutečně se se mnou všechno zatočilo a já znovu práskla hlavou na zem. Převalila jsem se přitom trochu na bok, do závěje jsem teď měla zabořené čelo. Po chvíli jsem někde našla sílu trochu se zvednout. V místě, odkud jsem zvedla hlavu, byla ve sněhu malá skvrnka krve. Vzpomněla jsem si na jednu verzi pohádky O Sněhurce, kde se děvčátko zrodilo, když královně ukápla na bělostný sníh kapka krve. Při pohledu na místo, kde jsem měla hlavu předtím, jsem si sarkasticky pomyslela něco o celém regimentu Sněhurek.

Poprvé jsem si uvědomila, jaká je mi zima. Aby taky ne! Měla jsem na sobě jen plesové šaty koktejlky páskové taneční boty s podpatky. Byly to moje nejoblíbenější šaty. Světle růžové se dvěma volány. Teď byly celé ušmudlané. Na pravém boku byla jemná látka zatrhaná a trošku skrz ní prosakovala krev. K těmhle šatům jsem si do vlasů vždy zapíchla světlou růži. Nějak automaticky jsem si chtěla překontrolovat, jestli tam je. Sáhla jsem si zezadu na hlavu. O růži jsem musela přijít. Ale kdy? Pamatuji si, že jsem byla na večírku. A pak až tohle. Bezděčně jsem si osahávala účes. Celkem vydržely, ale nebylo to tím příšerně drahým lakem. Půlku vlasů jsem měla slepenou v tmavě rudou hmotu. A celý týl jsem měla nějaký opuchlý. Musela jsem dostat pořádnou ránu do hlavy; tím by se vysvětlovala ta kladiva a lokomotivy.

Musím se odsud dostat, nebo zmrznu. Ale kam mám vůbec jít? Zvedla jsem se na kolena. Jen tak tak, že jsem sebou nepráskla znova. Byla jsem na zasněžené pláni, tedy pokud jsem to mohla správně rozeznat. Všechno jsem měla rozmazané a navíc vánice na viditelnosti taky zrovna dvakrát nepřidala. Při dalším pokusu zaostřit se mi zas zamotala hlava. Musela jsem se opřít dlaněmi o zem, už tak mě dost pálily mrazem. Po chvilce jsem na pláni rozeznala sem tam nějaký zasněžený strom. A přímo uprostřed starou mrtvou borovici. Vypadala jako ježibaba; přes rameno měla přehozené tlusté koště, v ruce držela kostnatého kocoura. Znám to tu. Vím kde jsem.

Tak blízko a zároveň tak daleko! Do města to mohlo být tak tři kilometry. Pokud by se ovšem člověk vydal správným směrem. Kousek od místa, kde jsem se probrala, byly ve sněhu patrné stopy pneumatik. Směřovaly však téměř na druhou stranu než jsem se domnívala, že město leží. Naoranžovělá zář městských světel odrážejících se v tmavnoucí obloze mě utvrdila v mé domněnce. Ztěžka jsem se zvedla na nohy a vydala se za oranžovou září.

Vrávorala jsem ze strany na stranu. Nebyla jsem s to, udržet správně rovnováhu a přímý směr. Nohy mi těžkly a každý krok pálil. Bořila jsem se do sněhu do půl lýtek. Děkovala jsem všem svatým, na které jsem stejně moc nevěřila, že jsem si vzala alespoň tyhle boty a ne lodičky na jehlách. Přesto jsem měla velmi brzy odřené nohy skoro až ke kolenům. Promočené šaty brzy začaly tuhnout jak mrzly. Vlasy zmáčené krví stejně tak. Jen na krku jsem cítila neustálé teplo. Krev mi zřejmě pořád stékala v tenkém čůrku.

Zakopla jsem o vlastní nohy a svalila se na zem. Chvíli jsem nechala obličej zavrtaný v závěji, ani jsem se nepokoušela se zvednout. Bylo to ještě tak daleko. Tak daleko k prvním domům, hlavní silnici, nemocnici, obvazům, kapačkám a transfúzím… Těšila bych se na to všechno, kdybych byla schopná pořádně vnímat. Místo toho jsem se snažila neomdlít a prskala jsem roztáté sněhové vločky. Ostrá bolest nohou mi připomněla, že jestli s sebou nehodím, už mi žádná kapačka nikdy nepomůže; zmrznu. Musím jít!

Znovu jsem se zvedla a potácela se dál. Zkřehlými prsty už jsem téměř nemohla pohnout, nos a uši mě šíleně pálily. Měla jsem husí kůži po celém těle a neovladatelně jsem se třásla zimou. Zuby mi cvakaly rychleji než šicí stroj. Asi mi vypadla plomba, k čertu s ní!

Vláčela jsem se sněhem a najednou jsem zas byla na zemi. Ani jsem nevěděla, jak jsem spadla. Nebyla jsem schopná zvednout se na nohy, už jsem je téměř necítila. Lezla jsem dál po kolenou jako dítě. Po kolenou to šlo, ale ruce, které jsem potřebovala k opírání, se mi třásly a podlamovaly. Téměř jsem je už neovládala. Jakoby z boků mi ze zorného pole ukrajovaly černé fleky. A všude tančila zelenožlutá světýlka. Tma.

Když jsem se znovu probrala, zdálo se mi, že už snad slyším ten známý hukot města. Auta, tramvaje, slogany vyvolávané před obchoďákem mechanickým hlasem jakési plastové figuríny. A snad i smích dětí a jejich rodičů z krajových domků města. Snad se smáli při hře ve sněhu na svých zahradách. Jak můžou…? rozhořčila jsem se. Jak jen můžou…

Posledních sil jsem se vyšvihla do stoje a běžela. Chtěla jsem si už jenom lehnout a spát a na všechno se vykašlat. Plíce mě pálily, hlava třeštila a z očí mi lily slzy. Přesto jsem běžela dokud to šlo. A i když už to nešlo, tak jsem pořád ještě běžela.

Domky už byly opravdu na dohled. Viděla jsem světýlka oken. Ale už jsem opravdu nemohla. Rezignovaně a pomalu  jsem se jako skládací štafličky poroučela k zemi.

Tak krásné jsou hvězdy, škoda že je zastiňuje zář města. Ležím na zádech a zírám do oblohy. Už mi ani moc není zima…

„Bethie, Ryane, domů!“ slyším hlas nějaké maminky.

Bethie. „Bethie!“ snažím se vykřiknout. „Pomoz mi,“ sípu.

„Maminko, někdo tam je.“ – hlas malého děvčátka.

„Tak pojď rychle domů!“ V hlase matky zazní mírné obavy.

„Ryane,“ chroptím.

„Mami,“ huláká kluk trochu dotčeně, „já se tam kouknu.“ Srdce se mi rozbuší nadějí, nemyslím na to, že to přináší nový příval palčivé bolesti v mé hlavě.

„… Ne,“ slyším jen.

Ležím ve sněhu na doslech od záchrany a nemůžu se pohnout. Je mi teplo. Je mi krásně, už mě skoro nic nebolí. Jen hnout se nemůžu. Zírám do nebe přes stále hustější mlhavý závoj, co mi snad někdo dává přes oči. Už je mi dobře. Umrznutí není zas tak špatná smrt. Vlastně není vůbec špatná.

A ty hvězdy jsou tak krásné…

Soudní patolog James Feld seděl v kanceláři a usrkával dvojitou černou kávu bez cukru. Bylo deset večer a venku silně chumelilo.

„Zdravím,“ ozval se ve dveřích unavený hlas vyšetřovatelky Laneové.

„Sáro, pojď dál,“ vyzval ji Feld.

„Tak cos zjistil?“ chtěla vědět Laneová. Od dveří se zřejmě nehodlala hnout. Feld si povzdechl a neochotně se zvedl z vyhřáté točící židle.

„Nebude se ti to líbit.“ A zamířil na pitevnu. „Kdybych nevěděl to, co vím,“ začal když pouštěl vyšetřovatelku do dveří, „musel bych říct, že příčinou smrti byla silná rána do hlavy nějakým tupým předmětem. Má roztříštěnou lebku, pár zlomených žeber na pravé straně hrudníku oproti tomu snad ani nemá cenu počítat.“

„Ale jak víme,“ doplnila ho Laneová, „ta holka musela umrznout. Jamesi, na kdy jsi určil čas smrti?“

„Tak sedum, půl osmý. Kdy že ji našli?“

„Mezi osmou a půl devátou. Kluk jménem Ryan Gray. Řekl nám, že někdy v šest, když měli jít se sestrou domů, slyšeli, jako by někdo volal jejich jména. Matka mu prý zakázala jít se podívat, co se děje, tak tajně vyklouzl ven ve chvíli, kdy koupala malou sestru. Našel její tělo tak dvě stě metrů od domu. Kdy jsme přijeli, vydali jsme se v jejích stopách ve sněhu dokud ještě úplně nezapadaly. Ta holka nějak překonala alespoň dva kilometry!“ zajíkla se. „Sakra, proč ji nenašli o hodinu dřív?!“ Nějak se jí nedařilo udržet si profesionální odstup.

„Stejně by jí to nepomohlo,“snažil se Feld Laneovou trochu uklidnit, „takovýhle zranění hlavy nemůže normální člověk  přežít! Abych tak řek… ta holka prostě jen o pár hodin přežila svou vlastní smrt.“

Laneová se zhluboka nadechla a odkryla ze stolu plachtu. Na stole ležela dívka ve světle růžových šatech se dvěma volány.

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek O pár hodin přežít vlastní smrt: