OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Přežít vlastní smrt

30.03.2012 (18:00) • Lus • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1361×

...

Tak krásné jsou hvězdy, škoda že je zastiňuje zář města. Ležím na zádech a zírám do oblohy. Už mi ani moc není zima…

„Bethie, Ryane, domů!“ slyším hlas nějaké maminky.

Bethie. „Bethie!“ snažím se vykřiknout. „Pomoz mi,“ sípu.

„Maminko, někdo tam je.“ – hlas malého děvčátka.

„Tak pojď rychle domů!“ V hlase matky zazní mírné obavy.

„Ryane,“ chroptím.

„Mami,“ huláká kluk trochu dotčeně, „já se tam kouknu.“ Srdce se mi rozbuší nadějí, nemyslím na to, že to přináší nový příval palčivé bolesti v mé hlavě.

„…Ne,“ slyším jen.

Ležím ve sněhu na doslech od záchrany a nemůžu se pohnout. Je mi teplo. Je mi krásně, už mě skoro nic nebolí. Jen hnout se nemůžu. Zírám do nebe přes stále hustější mlhavý závoj, co mi snad někdo dává přes oči. Už je mi dobře. Umrznutí není zas tak špatná smrt. Vlastně není vůbec špatná.

A ty hvězdy jsou tak krásné…

Ryan:

Využil jsem příležitosti. Zatím, co mamka svlékala Elizabethu z kombinézky a vyklepávala jí sníh snad úplně odevšad, vyklouzl jsem oknem ve svém pokoji. Já věděl, proč si vybrat pokoj v přízemí. Přibouchl jsem okno aby vypadalo zavřené, ale mohl jsem ho později snadno otevřít i zvenku. Snad se stihnu vrátit dřív, než máma zjistí, že jsem zmizel. Jen aby nesledovala loužičky vedoucí do mého pokoje. Plán úniku mě napadl těsně před tím, než jsem vešel do domu. Ani jsem nezouval boty a pelášil jsem do pokoje, určitě ze mě musela opadat spousta sněhu.

Stál jsem pod oknem a poslouchal, jestli ještě neuslyším to volání. Ale až na hukot aut z nedaleké silnice a skřípání stromů ve větru jsem už nic neslyšel.

Napadlo mě, že jsem si měl vzít baterku. Vracet už se nebudu. Konec konců, díky záři z centra bylo trošku vidět i kousek za městem. Vydal jsem se směrem, odkud se, jak jsem se alespoň domníval, volání předtím ozývalo.

Mlází a stromy házely zvláštní stíny. Asi třikrát už jsem si myslel, že jsem něco našel, ale byl to vždy jen nějaký stín podivného tvaru nebo zasněžené křoví. Popošel jsem ještě asi padesát metrů. Za stromy.

Tam byla obrovská louka. Pamatuji si, jak jsem tu jako malý pouštěl s tátou papírového draka.  Vždycky nám spadl na zem a promočil se. A pak už nelétal. Další roky jsme měli draka igelitového. Ten zas pro změnu jednou zůstal na stromě. Zkrátka, neměl jsem tohle místo zrovna dvakrát rád.

Rozhlížel jsem se po pláni a snažil se rozeznat nějaké neobvyklé nerovnosti. Naopak jsem uviděl zdaleka se táhnoucí vyšlapanou cestičku. Kus ode mě najednou končila. Rozběhl jsem se tam. Pár metrů od onoho místa jsem se zastavil. Co když měla máma pravdu? Kdoví kdo to je! Pokračoval jsem radši pomalu a obezřetně. To, co jsem ale uviděl když jsem se přiblížil na dva kroky, mi téměř vyrazilo dech.

To snad dne! Pak se sem probůh dostala?! A co se jí stalo? Prosím, ať ještě žije. Prosím!

V závěji tu leží holka možná ani ne o rok, dva starší než já. Na sobě má jen nějaké šaty. Hlavu zvrácenou, jako by zírala na hvězdy. Stoupnu si přímo nad ní, ale nevidí mě. V zoufalství zahodím čepici i obě rukavice. Dřepnu si do sněhu vedle ní. Hlavu dám co nejblíže k její a poslouchám. Sláva! Dýchá.

Snažil jsem se vybavit si, co říkají na kurzech první pomoci. Pokud pacient dýchá, nechat ho být. Nehýbat s ním; co když má něco s páteří. V mé situaci je to ovšem rada na dvě věci! Omrzliny. O těch jsme si určitě taky něco říkali... pomalu ohřát. Pacienta v bezvědomí zkusit jemně probrat. Beru tu holku za ruku. Nic. Dám jí svou teplou dlaň na tvář a blekotám něco o tom, že to bude dobrý, jen že se musí probrat. Trochu pohne očima a pootevře rty. Její tvář hrozně studí. A je celá modrá. Chci jí zvednout hlavu. Co to sakra..?!  Krev! Teď si toho všímám. Má ji trochu i na rukou a pár šmouh i na obličeji. Nevím co mám dělat. Pomoc...

Už jsem se rozhodl. Vylovím ze závěje svou  čepici a opatrně ji nasadím té holce. Fuj! Nesnáším krev! Chci jí nandat i rukavice, ale když vidím její ztuhlé prsty, napadne mě, že bych jí akorát ublížil. Strhnu bundu a obalím ji kolem ní. Co nejjemněji vezmu tu holku do náruče. Není zas tak těžká.

Vracím se domů jak nejrychleji můžu. V hlavě mi zní hlas učitele biologie: „S pacientem zásadně nehýbat!“ Blbost! Blbost! Blbost! řvu na něj. Ne příliš jistě přesvědčuju sám sebe, že když ještě před chvílí dokázala sama jít, tímhle jí nemůžu ublížit.

Oknem ji tahat dovnitř nebudu. Stojím před domovními dveřmi a tluču hlavou do tlačítka zvonku. Nic. Kopu do dveří.

„Mami, dělej!“ řvu. 

„Ryane!“ ozve se její rozzlobený a zároveň vyděšený hlas dřív, než se otevřou dveře. „Kde jsi sakra b...“ řve na mě když otvírá dveře. Větu už nedokončí. Teď určitě nasadí svůj panický ječák a začne křičet znova. Nemýlím se. „Co to je?“ vyjekne hlasem, za který by se nemusela stydět špičková operní pěvkyně. „Je... je to...“ koktá dál přeskakujícím hlasem. Možná se bojí dokončit větu.

„Holka,“ odvětím s předstíraným klidem a cpu se kolem mámy do verandy.

„Ale...“ snaží se mamka zjistit co se děje. Hlas jí pořád neposlouchá.

„Ne, není mrtvá!“ ubezpečuju mámu. Odpovídám tak na její nevyřčenou otázku.

„Bethie,“ obracím se k sestře, která vykukuje z chodby, „přines mamince mobil.“  Udělá na mě dlouhý noc. „Půjčím ti ty supr fixky,“ dodám. Děvčátku se rozzáří oči a peláší pro telefon.

Mamka stále drží kliku od dveří a nevěřícně zírá na můj náklad. Napadá mě, že by bylo možná příhodnější říct: Mamka SE stále drží kliky od dveří. Najednou zatřepe hlavou; vzpamatuje se. Zabouchne dveře a ostře zavelí: „Odnes ji ke krbu!“

„Mami, nebázni! Chceš ji zabít?!“ protestuju. Bethie s mobilem už je zpátky.  „Zavolej záchranku. A pak policii,“ přikazuju mámě. Bez odmlouvání poslechne, jde si na to radši sednout.

„Zahřívat pomalu,“ znovu opakuje profesor v mé hlavě. Na verandě je o něco chladněji než v celém domě, to by pro ni mělo být prozatím o něco lepší. Trochu bezradně se rozhlížím, co se svým nákladem. V tom uvidím vyjukanou Bethie. „Utíkej pro moji peřinu!“ Hned je s ní zpátky. Prskne ji na zem na kousavý koberec místy nasáklý vodou z rozteklého sněhu. Opatrně tu holku položím na peřinu a sundám jí svou čepici. Bethie ještě přitáhne svou peřinku a společně tu holku přikryjeme.

Nezbývá než čekat. Záchranka i policie jsou už prý na cestě. Mamka nervózně pobíhá po celém domě. Já sedím u té holky a Bethie popochází kolem nás. Vyděsím se když uvidím pod hlavou té holky na peřině rudý flek. Vůbec mě to předtím nenapadlo! Teplo znamená rychlejší krvácení! Vrazím Bethie do ruky svou čepici a přikazuju, ať do ní nabere sníh. Provizorní chlazení dám svému pacientovi pod hlavu, snad to pomůže.

Možná by se na to Bethie neměla dívat, ozývá se zas nějaký děsně vlezlý hlásek v mé hlavě. Ve čtyřech letech vidět někoho možná  umírat v kaluži krve asi není zrovna ono. Ale pak mě napadne, že Bethie asi ještě moc nerozlišuje, jestli jí teče krev z rozbitého kolínka, nebo té holce crčí z hlavy.   

Mě už ze rtů taky teče krev jak si je nervózně koušu. Kde sakra jsou! Zjišťuji, že od mámina hovoru ještě neuplynulo ani deset minut.

Její modrý obličej mě děsí. Ne že by byla ošklivá, naopak! O to je to horší. Radši zírám na ruku, co jí trčí z pod Elizabethiny peřinky. Zdá se mi, jako by pohnula prsty. Už asi vážně blázním. Beru její ruku do svých dlaní. Za chvíli už není tak strašně studená.

Vyděsím se když ucítím lehký stisk. Musím se znovu podívat do toho strašidelného obličeje. Je pořád bledá, ale už aspoň ne tak modrá. Chvějí se jí víčka. Jako by se pokoušela otevřít oči. Koukám do zdi a snažím se být trpělivý a nepanikařit. V dálce slyším dvojí sirénu. Konečně!

Ale v tom uslyším ještě něco. Slabé zašeptání. Jen jako šustění listů za oknem. „Ryane…“ spíše jen odečítám z jejích rtů. „díky…“ šeptá.

„Ještě moc neděkuj…“ povídám jí rozechvělým hlasem.

„Violet.“ Chviličku mi trvá, než mi dojde, že doplnila své jméno. „Je mi zima,“ šeptá znova. Siréna je ještě pořád daleko.

Beru tedy celý ten sendvič dvou peřin a jedné vyčerpané dívky do náručí. Nevím jak ji držet abych jí neublížil. Jak ji podepřít, aby se zbytečně ještě víc nevyčerpala. Donesu ji do obýváku a chci celý sendvič zas položit na zem.

Něco mi v tom ale zabrání. Takový lehký dotyk na rameni. Jako když mi na rameno sedne trošku vypasenější motýl. Je to její ruka. Když se shýbám abych ji položil, stisk na mém rameni téměř nepatrně zesílí. Nechce, abych ji pustil. Sedám si tedy na gauč. Violet přitom stále držím v náručí. „Fajn,“ slyším její šepot. Zdá se mi, že to znělo téměř samolibě. Vtipná holka.

Omotala si mě kolem prstu ještě dřív, než se probrala. Teď už s ní budu dokud se neuzdraví. Což nemohlo celkem protáhnout.

Nebo dokud… Ne! To ne! To by mohla být otázka mnohem kratší doby…  

Ve dveřích uvidím mamku. Když si všimne rudého fleku na peřině, trochu se nahrbí a nafoukne tváře jako by se jí udělalo na zvracení. Pevně stiskne víčka a lehce potřásá hlavou. „Já nemůžu.“ Odezírám řečené bezhlesně. Nezlobím se, chápu to. Z krve se jí dělá zle. Když si Bethie na podzim pořádně odřela kolena, museli jsme ji ošetřovat já s tátou. Máma na to nemá žaludek.

Violet se mi v náručí začíná třást. Má zas zavřené oči. Bojím se!

„Violet! Vail!“ hučím jí do ucha.

„Je mi fajn,“ mumlá a třepotá víčky jako kolibřík křidélky. „Jen mi hrozně duní v hlavě,“ dodává. Všimnu si, že moje čepice se sněhem, teď už určitě roztátým, zapadla někam do toho kudlmochu.

„Jsou tady,“ křičí Bethie od okna.

„Běž otevřít,“ nabádám ji.

Za chvíli se do pokoje vřítí dva saniťáci s nánosem sněhu na botách. Hned po nich vchází nějaká žena. Ta je asi od policie. Vail se zachvěje při pohledu na skepticky se tvářícího saniťáka. Bezděčně ji k sobě přitisknu. Saniťáci se vracejí pro svoje nádobíčko a nosítka.

U dveří zůstává stát ta bruneta ve vínovém kabátě. Už nechci vidět žádnou barvu, která by jen trochu připomínala krev!

„Ryane,“ promluví „tys ji našel?“

Přikývnu.

„Kde?“ ptá se.

„Sledujte stopy ve sněhu. Od domu zezadu. Na pláni kousek za tím lesíkem. Když půjdete hned, nemůžete to nenajít.“

Přikývla. „Díky.“ Vyšla na chodbu. S někým mluvila. Asi s nějakým mužem. Poslala ho, aby se tam šel podívat. Hned se vrátila. Zarazila se. „Promiň,“ jako by na něco zapomněla. „Sára Laneová,“ představí se.

„Ryan Gray,“ ušklíbnu se. „A Vilolet Málem Zmrzlá,“ kývnu hlavou směrem k dívce ve svém náručí.

To už jsou zpátky saniťáci i s nosítky Z brašničky vytáhnou teploměr a měřič tlaku.

„Miku?“ obrátí se Laneová na jednoho z nich. Na toho co se tak zle tváří.

Upřeně se na Laneovou zahledí a pak pokrčí rameny. Ten druhý zatím někam do toho klubka v mém náručí zabodl teploměr. Čapnul drobnou ručku, co našel mezi všemi peřinami a měří tlak.

„Felde, pojď se podívat na tohle!“ říká Mikovi. Tím myslí Vailinu hlavu.

Feld vyštrachá z kapsy gumové rukavičky a s nechutným mlasknutím je natáhne. Zvedne Violetinu hlavu a ohmatává týl. Místo, odkud jí leje krev. Kdyby Vail mohla, asi by křičela bolestí. Vidím její útrpnou grimasu a tiché slzy kutálející se po tvářích. Chce se mi taky brečet. Chápu že Feld je doktor a rozhodně nechce Vail ubližovat, ale mohl by být o něco ohleduplnější! Feld už o něco jemněji položí její hlavu zpárky na peřinu.

„Vypadá to na solidní frakturu lebky,“ prohlásí temně. „Sáro,“ obrací se na Laneovou a ztiší hlas. „Tohle není případ pro mě, ale pro bratříčka Jamese!“ Já ho ale slyšel.

„Kdo je James Feld?“ ptám se. Ticho. „Kdo to je?!“ naléhám na Laneovou.

„Patolog,“ odpoví trochu nepřítomně.

Vail to zřejmě taky všechno slyšela. Zamáčkne slzu a prohlásí směrem k saniťákovi: „Sklapni, Miku!“

„Jedeme!“ velí druhý saniťák. Řekne mi, ať jim Violet položím na nosítka, když už ji držím. Poslechnu a chci se vzdálit. Vail mě překvapivě rychle chytne za zápěstí.

„Ryana!“ šeptá prosebně k místu, kde stojí Laneová.

Rozmýšlí se jen chvilinku. „Běž se oblíct,“ přikazuje. „S mámou to domluvím.“

Letím do pokoje pro svetr a čistou čepici. Páni, ta holka je fakt skvělá manipulátorka!

Houkající sanitka s dívkou, o níž už teď vím, že mi navždy změnila život, peláší ulicemi. Sedím vedle Laneové na předním sedadle policejního auta. Jedeme hned za nimi. Ruce se mi potí a třesou. Tisknu je mezi koleny, aby Laneová neviděla, jak špatně se ovládám.

„Máš rád čokoládu?“ přeruší najednou to tíživé tichu.

Překvapeně kývnu.

„Tak otevři kastlík.“ Nechápu. Udiveně se na ni podívám.

„Je tam ta čokoláda,“ vysvětluje. „Klidně ji sněz celou.“

„Díky,“ zamumlám a nacpu si do pusy celou řádku.

„A mě prosímtě otevři a podej ty gumový medvídky.“

Vyštrachám z pod nějakých desek ještě pytlíček gumíků, roztrhnu ho a podám Laneové.

Ženeme se v těsném závěsu za sanitkou. Já systematicky likviduju čokoládu, ona se stále ještě zabývá žvýkáním středně velké medvědí smečky. „Boí mue z hoho huby, ae nemůhu fi pomoft,“ huhňá ona.

Bezpečnostní pás se mi zařízne do ramene, jak Laneová prudce zabrzdí. Rozkašlu se, čokoláda se mi zatoulala, kam neměla.

„Co se děje?!“

Jen krčí rameny a kývne hlavou směrem k sanitce, která stojí před námi. Otevřou se zadní dveře a vyskočí saniťák. Ten druhý, Mike, zřejmě řídí. Rázuje si to k nám po umrzlé silnici a mává, ať vylezeme z auta. Nevím, jestli je to na mě, nebo na Sáru. Oba otevřeme dveře.

„Grayi, dělej! Musíš s náma! Sáro, ty už ne, jak chceš.“

Srdce se mi rozbuší hrůzou. Viloet! Vyskočím z auta a klušu k sanitce. Podklouzne mi to a jsem v pangejtu. Saniťák mi podává ruku. Snažím se ignorovat naražený loket.

„Vyšiluje, kde jseš,“ vysvětluje chlápek a hodí ramenem směrem k sanitce. Když zalézám zadními dveřmi do auta, otočím se na Laneovou. Stojí vedle auta a má ruku přes pusu. Už ji asi rozbolely zuby.

„Přijedu za tebou!“ volá na mě, když zachytí můj vystrašený pohled.

To už za sebou slyším slabé naříkání. „Ryane! Kde je? Kde je?“ Bodne mě u srdce, když najednou mé jméno vyjekne nahlas. Jedeme. Protáhnu se kolem přikurtovaného lůžka.

„Violet! Vail... pššš.“ Chytím ji za ruku. Brr, je studená. Slabě opětuje můj stisk. Víčky už zas jen tak třepotá. Je jí zase hůř. Bojím se. Na tvářích má dvě slané stružky. Přistihnu se, že i já mám na krajíčku.

„Zůstaneš?“ šeptá Vail.

„Jasně, že jo.“ Snažím se, aby se mi netřásl hlas.

Zavře oči, vypadá teď docela spokojeně. „Až se uzdravíš, půjdem spolu a s Bethie pouštět draky, platí?“ navrhuju první nesmysl, co mě napadá. Skepticky se na mě podívá. Možná si to namlouvám a ona prostě jen otevřela jedno oko.

„Draci neexistujou,“ zamumlá.

Tohle se mi vůbec nelíbí!

Zastavujeme, otevírají se dveře. Nějací další chlapi, jeden v bílém plášti, druhý ve světle zeleném. „Ven!“ hulákají na mě.

„Najdu si tě,“ pošeptám Violet a hrnu se ven.

Nemám rád nemocnice. Děsí mě. Vezou Vail dlouhou nemocniční chodbou. Klušu za nimi. Někdo mi zastoupí cestu. Že dál nemůžu, že jedou na sál. Nechápu to, nechci to pochopit. Chci se tudy jen protáhnout a být s ní, jak jsem slíbil! Shazuju z ramene ruku nějaké sestřičky. Chci za Vail. Pusťte mě! Musíte mě pustit. Prosím... Vail...

Někdo mě pevně drží za předloktí. Nevnímám obličeje. Mám strach. Slyším hlasy, ale nerozumím, co říkají. Vail!

Barevné šmouhy...  Bzukot úlu...

„Ryane!“ rozeznávám v tom hučení povědomý hlas volající mé jméno. Pomalu se otočím. Ten, kdo tiskne mé předloktí nepovoluje.

To už je Laneová skoro u mě. „V pořádku,“ říká tomu co mě drží. Na okamžik sevření povolí. Vystřídá ho jiné – měkčí, přátelštější.

Laneová mě odvádí k židlím u stěny. Stále mě drží. Copak si myslí, že bych udělal nějakou hloupost?

I když nemám k tomu daleko.

Sedím a zírám před sebe. Jedenadvacet, dvaadvacet, odpočítává ručička na vybledle oranžových hodinách na protější zdi. Mrcha líná! Než jednou oběhne, člověk by se zbláznil! Jak dlouho ještě? Viloet! Sáro...

Chvěju se a nedokážu sedět v klidu. Předkloním se až se hlavou dotknu kolen. Nenápadně zaháním slzy. Pokoušejí se, potvory, ale já se jen tak nehodlám vzdát. Cítím Sářinu ruku na svých zádech. Aspoň že je tu se mnou ona. Cvakám podrážkami o podlahu, dokud kolemjdoucí sestřička rozhořčeně nezasyčí.

Už to nevydržím. Prudce vstanu. Laneová je rázem předemnou. „Nic nevyvádím,“ zamumlám. Jen si stoupnu k nejbližší stěně a opřu se o ni čelem. Krásně to studí.

Slyším zas nějaký hluk. Na konci chodby stojí ve dveřích sestřička a nešťastně něco vysvětluje doktorovi.

„Jak nemáme?“

Sestřička něco nešťastně špitá. 

„Za jak dlouho můžou přivézt vhodnou konzervu?“

Sestřička omluvně krčí rameny.

Doktor se opře čelem o futra. „Hodinu... to už bude pozdě... Nějaký vhodný dárce z personálu?“

Sestřička jen zavrtí hlavou. Poprvé uslyším její hlas. „...bylo by tu ještě jedno řešení...“ Někdo projde kolem a pár slov mi unikne. „...malý Gray...“ slyším jen.

V hlavě mi to šrotuje, čelo mi chladí stěna. Něco jim došlo. Chtějí konzervu. Nestihnou ji dovézt včas. Dárce. Malý Gray... Krev! Viloet potřebuje krev! Není to ani dva týdny co jsem byl na preventivních odběrech. Doktor tehdy vtipkoval, že je škoda, že mi ještě není osmnáct, abych mohl krev darovat. Přesně to teď zaslechnu i od sestřičky. „Problém je, že mu ještě není osmnáct. Nesmíme...“ Otočím se na ně. Doktor se na mě taky dívá. Povytáhne obočí. Jen kývnu hlavou. „Musíme,“ řekne doktor sestřičce pevně.

Za chvíli už sedím v bílé místnosti na bílé židli. Sestřička v bílém mi odebírá rudou krev. Motá se mi hlava. Sestřička s krví odbíhá. Brní mě celá ruka a prsty se mi chvějí. Sedím a zas jen zírám do zdi. Vrací se sestřička. Ani ji moc nevnímám. Stojí přede mnou a asi se tváří trochu zděšeně. „Ja celý zelený. Vážně jsme neměli...“

„Je mi fajn,“ zahuhlám. Uvědomím si, že přesně tohle říkala Violet. Jenže já neumírám. Je mi jen blbě z nervozity, atmosféry nemocnice a trochu i z toho odběru.

Sára mě bere za předloktí a někam vede. Posadí mě na postel v nemocničním pokoji. „Spi,“ přikazuje. Ani neprotestuju. Skopnu boty a říznu sebou na lůžko.

Violet:

Sanitka zastavuje. „Najdu si tě,“ slyším jakoby ze strašné dálky Ryanův hlas. Jako by to na mě snad volal přes okno.

Nade mnou se míhají světla na stropě. Zelené blikající skvrnky si s ním asi hrajou na babu. Kolečka bzučí o nerovnou podlahu. Všechno hučí, šumí, všichni něco křičí, ale já nerozumím ani slovu. Nad sebou rozeznávám tři siluety. Objeví se čtvrtá. Zlý Mike odchází. „Bum,“ asi ty bílé dveře.

Zářivka na mě nervózně pomrkává. Nech mě! Neposmívej se mi! Chci na ni křičet. To už se kolem zase míhají bílé pláště.

Tma.

Polární záře pro mě pořádá soukromé představení exkluzivně jen pod mými víčky. Všecko zpívá a čeká, až tomu zatleskám. Pak řinčí svůj nevděk. Světlo vystrčilo pacičky a uteklo do temného tunelu. Teplo a zima se perou. „Ticho,“ zařve ta polární záře. Nechce se jim, ale zmlknou a uklidí se každá do jednoho kouta kulaté místnosti.

Pořád tma.

Ale teď si uvědomuji, že už je to ta normální. Ležím v posteli, ramena zvednutá, hlavu měkce obloženou polštáři. Pálí mě prsty na nohou, ale poslouchají bez problémů. Zvedá se pravá ruka. Do boku mi někdo zaryje kopí. Tiše zasténám. Leknu se vlastního hlasu. Zaposlouchám se. Tichoučké pípání přístrojů, klidné oddechování někoho na vedlejším lůžku. Pomalu se rozkoukávám. Všechno je ještě trochu rozmazané, ale na digitálních hodinách na stolku v koutě rozeznávám číslice 6:30.  V pootevřených dveřích se zastaví sestřička. Podívá se na maličkou obrazovku, co je hned u dveří a hned zase odchází. Ani si nevšimne, že už jsem se probrala.

Čekám až se rozední. Uvědomuji si jehlu v hřbetu pravé ruky. Co to do mě asi cpou? Hlavu mám nějakou těžkou. Určitě mnohokrát obvázanou. Levá ruka se zvedá téměř bez bolesti. Na hlavě opravdu mám solidní turban. Asi mi museli ostříhat vlasy. Po tváři se skutálí zbloudilá slzička.

Kdo je to vůbec ten vedle mě? Roztažený přes lůžko, peřinu zdrchanou pod sebou. Na sobě místo nemocniční košile džíny a svetr. Převalí se na druhý bok. „Ryane!“ zašeptám a jsem štěstím bez sebe. Chci ho už probudit, pak mě ale něco napadne. Jsem zticha a čekám, až se vzbudí sám. Už se začíná hodně vrtět a převalovat. Musí se už vzbudit každou chvíli.

Začíná se pomaličku rozednívat.

Zavrtám hlavu do polštáře tak, abych měla na Ryana co nejlepší výhled. Přivírám oči jen na štěrbinku, předstírám, že spím.

Sleduju jak se protahuje. Už je vzhůru. Trochu zmateně se posadí a rozhlíží se. Kouká na mě...

Zavřu oči doopravdy a simuluju spánek.

Cítím jak mě jemně bere za levou ruku. Otevřu oči a podívám se mu do obličeje.

Usměje se, až se se mnou zatočí celý svět...

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přežít vlastní smrt: