OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Friends always and forever

02.02.2010 (13:00) • LonelyRebel • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1205×

Možná, že si teď říkáš proč to píšu, když ty už to určitě všechno dávno víš. Asi si říkáš co to dělám, když jsem ti to tolikrát řekla, ale já jsem to napsat musela. Musela jsem říct všem jak moc mi na tobě záleží, všichni to musí vědět kolik toho pro mě znamenáš.

Vrátím se k úplným začátkům, kdy jsme jako malé holky došli na jeden gympl. Najednou jsme si všichni připadali velcí... skoro dospělí. Byli jsme na druhém stupni a byli jsme gympláci.

Já patřila k těm, kteří tu školu znali už pět let, protože základní stupeň a gymnázium byli u sebe. Ale ty jsi byla ta nová. Ty jsi zapadla mezi ty nové žáky a my byli mazáci.

A ze začátku jsem si určitě ani nepamatovala tvoje jméno. Byla jsem plná předsudků a chovala se k tobě stejně ošklivě jako ostatní a ani jsme tě neznali.

My nevěděli jak skvělá jsi. Řešili jsme to jen podle zevnějšku... děti umí být tak kruté. A já si teď ani nedokážu vzpomenout, kdy mezi námi nastal ten zlom, který nás dal dohromady.

Možná to bylo, když jsi se posadila přede mě nebo když jsem se topila v matice a ty jsi v ní byla skvělá. Já už vážně nevím, na to si teď nevzpomenu, ale na tom se nestaví.

Já jsem najednou zjistila jak skvělá osoba jsi. Co víc... já poznala jaká jsi uvnitř. Jak hodná a laskavá osoba jsi, ale neměla jsi to lehké. Vždycky jsi všem pomáhala ze všech sil a nikdy jsi po nikom nic nechtěla. Ani doma jsi neměla zrovna růžový sad spíš zarostlou zahradu plnou plevelů, kde občas vykoukne nějaká ta květinka.

Pro jiné by ses rozdala, ale ty jsi za to nic nechtěla. Doučovala jsi matiku, fyziku... radila jsi na úkor toho, že by ses sama do jiných předmětů nestihla naučit.

A já jsem najednou zjistila, že jsi ta nejskvělejší kamarádka, kterou člověk může mít. Vždy jsi tu byla pro mě a radila mi. Pokaždé jsi pro mě měla radu a když ty si byla smutná, tak já ti neuměla poradit, ale vždycky jsem s tebou aspoň soucítila...

Vždy když jsi plakala tak se hnali slzy do očí mě. Trávili jsme spolu tolik času a já si nedokázala představit, že už do mě nebudeš valit matiku, že už bych se měla obejít bez tebe a bez tvého věčného humoru a bez tvých někdy opravdu hlasitých názorů, které sis prosazovala i kdybys měla zrušit všechny zákony fyziky.

A potom jsi nám sdělila, že po kvartě, což je pro nezasvěcené devítka, nebudeš pokračovat ve studiu na našem gymnáziu a chceš jít na školu matematicky zaměřenou.

Nevěděla jsem jak reagovat co dělat... ale přála jsem ti to. Chtěla jsem, aby sis splnila svůj sen a byla na té škole... někde hluboko uvnitř sebe jsem ale chtěla abys byla pořád semnou. Ale pořád ve mně převažovala ta část, která ti fandila a podporovala tě.

A najednou tu byl ten den, kdy jsi to dokázala. Přijali tě... byli by to ti největší kreténi, kdyby tě na jejich školu nevzali... pro mě si byla génius... mě čísla nic neříkala já se vždycky vyžívala ve slohovkách a příbězích, které si ochotně četla a já tě jima občas zavalovala a chtěla jsem vědět tvůj názor, ale ty jsi v číslech viděla ty slohové práce, které já v písmenkách.

Do konce roku to bylo fajn... snažila jsem si užívat chvíle, kdy budeme spolu a pořád jsem si namlouvala jak se budeme vídat, jak bude všechno ok...

Prázdniny... na prázdninách je normální, že je někdo tam a druhý zase jinde a je normální, že na nic nemáte čas, takže mi nepřišlo ani nijak divné, že jsme se tak často nevídali, ale potom znovu nastal školní rok.

Další přelomový rok v našem životě. První rok na střední... páni... už jsme středoškoláci... to to letí... ale já jsem si hned první den uvědomila, že mi něco chybí... byla jsi to ty... byl to tvůj úsměv v lavici přede mnou a věčné vyrušování naší třídní, když jsi se ke mně otáčela, abys mi řekla co je nového a já bych tě napomínala, aby si šeptala, protože by nás třídní vraždila pohledem, ale najednou byl klid.

Občas jsem večer brečela jako malé dítě... víš, že špatně zvládám vypjaté situace a navíc s problémy, do kterých se umím dostat to bylo těžké a já ztratila tebe. Přišla jsem o tebe a osobu, kterou jsem opravdu potřebovala.

Ty první týdny byly muka a já jsem tě chvíli obviňovala z toho, že jsi mě tu nechala, že jsi se na mě vykašlala, že na mě zapomeneš... že už nikdy nebudeme kamarádky jako dřív.

Uzavřela jsem se do svých příběhů, protože jsem se ani mé nejlepší kamarádce nenaučila svěřovat tak jak tobě... Psala jsem a psala, četla jsem, učila jsem se, ale nějak jsem se tím odcizila všem ostatním...

Když jsem tě potřebovala tak to nebylo jako dřív, protože ty jsi byla na intru a sehnat tě na icq byl téměř zázrak a přes mobil se nic nevyřeší jen prodraží a kolik toho nacpeš do sms? Moc ne.

Ale až teď jsem si uvědomila jak jsem byla sobecká a jediné co k životu potřebuju je, abys byla šťastná, abys dosáhla toho co chceš.

Myslím na tebe skoro každý den a říkám si jak se asi máš, co děláš... jestli jsi stejná... a pokaždé když tě potkám, tak tě skoro umačkám v obejmutí a odmítám tě pustit.

A ještě jednou proč jsem tohle napsala? Protože chci, aby všichni věděli jak skvělá jsi a abych ti řekla, že nikoho lepšího než tebe jsem potkat nemohla.

Vždycky budeš moje kamarádka a i kdybychom se roky neozvali, kdyby nás kdokoli rozdělil tak navždycky budeš v mém srdci, Baru.

Nikdy na tebe nezapomenu a nikdy se našeho přátelství nevzdám bez boje i kdybych se měla sama probojovat přes nepřátelskou armádu nebo přelézt Velkou čínskou zeď... ale co to tu melu... já bych nikdy nebyla sama... vždycky by jsi tu byla semnou a vždy jsi semnou byla a za to ti děkuji.

Chci, aby si tohle všichni přečetli, chci aby viděli jak skvělá osoba jsi.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Friends always and forever: