OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Citáty - maleprase

09.02.2012 (15:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 834×

„Nikdo neumírá příliš brzy, protože neměl žít déle, než žil.“

Lucius Annaeus Seneca

Nikdy jsem neuvažovala nad smrtí. A už vůbec jsem neuvažovala nad tou svou. Proč taky? Můj život se vyvíjel nejlíp, jak mohl. Měla jsem kamarády, měla jsem kluka a měla jsem jako jedna z mála úplnou rodinu. Byla jsem celkem oblíbená, patřila jsem do týmu roztleskávaček a učení mi taky šlo. Máma vždycky tvrdila, že mám skvěle našlápnuto k nádherné budoucnosti. Snila jsem o medicíně. Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem. A jelikož jsme finančně nestrádali, bylo více méně jasné, kam po střední zamíří mé studijní kroky dál. Myslela jsem, že mi nic nechybí, jenže evidentně chybělo. To nejdůležitější.

Štěstí.

Na veřejnosti jsem nikdy nepila. Možná jsem na to byla moc slušná, ale nepotřebovala jsem z toho mít problémy. Takže jsem to většinou byla já, kdo všechny odvážel. Myslela jsem si, že se mi nemůže nic stát. Mysleli jsme si to všichni. Jenže mi až pozdě došlo, že na silnici většinou nejedu sama. A že ne všichni jsou zodpovědní.

Slyšela jsem zvuk deformujícího se plechu a řev. Pískalo mi v hlavě a těžce se mi dýchalo. Další zvuky mi zapříčinily rozbušení kladívek v hlavě a já chtěla přestat vnímat úplně. Zvuk houkačky, pláč, křik, pípání. Pravidelné a trochu pomalé pípání. A znovu řev. A pláč.

A pláč. Pláč. Pláč. A pak už nic.

Se smrtí jsem se setkala naposledy při pohřbu mé babičky. A to mi byly tři. Vnímala jsem jenom to, že mě lidé, které jsem nikdy předtím neviděla, se slzami v očích hladili po hlavě a vzlykali do kapesníků. Tehdy jsem to nechápala. A nikdy víc jsem neměla potřebu nad tím přemýšlet. Možná proto jsem vždycky myslela, že po smrti následuje ticho. Nic. Prázdno. Že už prostě nebudu vnímat.

Tak proč teď stojím na ulici, kterou jsem každý den projížděla do školy a která mi připadala stejná jako i rozdílná? Možná ještě doznívající činnost mozku. Nebo možná nejsem mrtvá.

„Jsi mrtvá,“ ozval se za mnou zvučný hlas. Překvapilo mě, že jsem sebou vystrašeně neškubla.

„Kdo jsi?“

„Jmenuju se Otis a jsem…“ Odmlčel se a zadíval se mi do očí. Nevypadal staře, snad kolem třiceti. Spíše se mi zdál… starodávný. „Nazývali mě Andělem smrti, Smrtonošem, ve tvém světě prostě Smrťákem.“ Překvapeně jsem vydechla a s pootevřenou pusou jsem na něj hleděla.

„Smrťák?“ zopakovala jsem nevěřícně. Přikývl. Začínaly mě štípat oči, protože mi až moc rychle docházelo, že obyčejní živí lidé ho nevidí. „Takže jsem vážně mrtvá?“ hlesla jsem.

„Ano.“ Znovu se mi těžko dýchalo. Tentokrát to však nebylo ničím jiným než sevřením hrdla stresem.

„A teď co? Mám se přebrodit na druhou stranu?“

„Ne. Tvůj úkol na zemi už skončil, ale zde teprve začíná.“

„Nejsem si jistá, že to chci vědět,“ zaváhala jsem, „ale co to znamená?“

„Vybral si tě.“

„Kdo?“ rozhodila jsem rukama. „A k čemu?“ Nechápala jsem, co po mně chce, proč mě nenechá jít tam, kam jdou všichni zemřelí. Proč mě nenechá být, abych mohla brečet nad svou vlastní smrtí. Nad tím, že jsem opustila všechny, které miluju.

„Smrt.“

„Cože? Vždyť ty jsi Smrt!“ připomněla jsem mu. Byla jsem naštvaná a smutná a bála jsem se. Bála jsem se, i když se mi to nejhorší už stalo. Byla jsem mrtvá, přesto jsem ho se strachem pozorovala.

„Já jsem jenom posel. Sbírám mrtvé duše a posílám je tam, kam patří. Nevybírám, kdo zemře. Jsem tady už dlouho. Už věky se starám o mrtvé, teď přišel i můj čas. Někdo musí zaujmout mé místo.“ Mluvil tak klidně, monotónně. Já měla chuť naštvaně dupnout a odejít, ale nevěděla jsem kam. Neměla jsem ani ponětí, jak to tady chodí.

„A to mám být já?“ zeptala jsem se nakonec.

„Máš v sobě nějaký potenciál, kterým jsi ho zaujala.“

„Potenciál sbírat duše?“ Chtěla jsem se probudit, tak hrozně moc jsem toužila po tom, abych se probudila a byla zase ve své posteli. Až moc zoufale jsem si to přála.

„Není čas ti všechno vysvětlovat. Všechno se naučíš v pravou chvíli,“ slíbil a natáhl ke mně ruku. Nehodlala jsem se ho chytit. Byla jsem moc strnulá na to, abych se pohnula. A i kdybych nebyla, nechtěla jsem se ho vůbec dotknout. Bála jsem se, co se potom stane. „Máme práci, Patty.“

„Patty mi říkají jenom přátelé,“ odsekla jsem mu. Nebyla na něm znát jakákoliv jiná emoce. Stále ke mně natahoval ruku a stále trpělivě čekal, až se ho chytnu.

„Musíme jít.“

„Nechci s tebou nikam jít,“ odporovala jsem.

„Stejně se to jednou stane. Nemáš na vybranou.“ Cítila jsem, jak mi po tváři stekla slza, a naštvaně ji setřela.

„Nemůžete mi říct, co musím dělat, aniž bych měla na výběr!“ nedala jsem se. Chytala jsem se každého stébla, i když jsem věděla, že tady nejspíš žádná práva mít nebudu.

„Je to tvé poslání. Tvůj osud. Narodila ses proto, abys mě jednou vystřídala.“ Mluvil pořád stejně monotónně a klidně, že mě to vytáčelo ještě více, než by se se mnou hádal.

„Narodila jsem se proto, abych zemřela?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Zbytečně ztrácíme čas, Patricio!“ upozornil mě, tentokrát se v jeho hlase ty negativní emoce trochu projevily. „Musíme jít.“ Chtěla jsem se držet, jenže jsem moc dobře věděla, že jednou to stejně budu muset udělat. Trochu jsem zvedla ruku a počkala, až mě za ni chytí. Když to udělal, pevně jsem zavřela oči a připravovala se na nějakou bolest, nepříjemný pocit nebo cokoliv, co by se mi mohlo stát. Místo toho jsem uslyšela prostý hluk velkoměsta. Stejný, jako jsem slýchávala každý den.

„Žádná bolest? Žádný vítr?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem se odvážila otevřít oči a podívat se kolem sebe. Ulice si žily vlastním typickým životem. Plno aut, plno lidí, v dáli houkačka policie.

„Ne,“ odpověděl prostě. Byla jsem z něho nervózní. Neříkal mi víc, než na co jsem se ptala. A já vážně nevěděla, jak své další otázky formulovat. Až na jednu. Ta mi hlavou létala sem tam.

„Proč jsme tady?“

„Máme práci.“

„To už jsi říkal,“ utrhla jsem se na něj, „ale jakou práci?“ Rozhlédl se okolo a nakonec ukázal směrem za mě.

„To je ona.“ Otočila jsem se a zírala v přesném směru, jakým ukazoval jeho prst. Po chodníku šla nějaká mladá žena s asi pětiletou holčičkou a o něco mladším chlapečkem. Evidentně spěchala a do toho nesla na rameni tašku, z které vyčuhoval kousek z jejího dnešního nákupu.

„Nemůžu ji zabít,“ zhrozila jsem se. „Vždyť má dvě malé děti, proboha! Nemůže umřít. Kdo se o ty malé postará? Co když nemá manžela? Co když už jsi jí ho vzal?“ obořila jsem se na něj.

„Nemyslel jsem tu ženu.“ Zarazila jsem se a ramena mi poklesla.

„A koho?“

„Její dceru.“ Zase ten klidný tón hlasu. Zase ta slova bez jakýchkoliv emocí. Zase ten naprostý klid.

„Zbláznil ses?“ vyjekla jsem. Nikdo se po mně neotočil. Nikdo nepátral po tom, proč tady ječím na celé kolo. Nikdo mě neměl šanci vidět. „Vždyť je ještě malinká. Ani nemůže chodit do školy. To nikdy neudělám! Nemůžu.“

„Musíš, Patricio!“ opravil mě. „Teď je to tvá práce.“

„Vždyť je to dítě!“ opakovala jsem neúnavně.

„Teď na tom nezáleží. Tady na tom nezáleží.“

„Ale mně na tom záleží!“ křikla jsem po něm.

„Neovlivníš to,“ upozornil mě a podíval se přes mé rameno. Než jsem se stihla otočit, slyšela jsem brzdy a mačkání plechu. A neuvěřitelný řev. To samé, co jsem slyšela při své nehodě. „Je pozdě.“

Zatímco jsme se hádali, ta žena došla k přechodu. A evidentně jí dalo přednost jen jedno auto. To druhé ji i obě její děti odhodilo o pár metrů dále. Všude ležel rozházený nákup a kolem nich se začal shromažďovat dav. Někteří křičeli děsem, druzí na ostatní, aby volali záchranku, zatímco se oni sami snažili pomoct.

Otis mě obešel a zamířil přímo k nim. Vyhýbal se lidem, občas do někoho vrazil, ale nikdo si ho nevšiml, necítil ho. Snažila jsem se rozhýbat děsem ztuhlé nohy a vydala jsem se za ním. Cítila jsem tlukot srdce, ačkoliv mně už žádné netlouklo. Možná ani moje nebylo.

Prodrala jsem se davem vedle Otise a dívala se na zakrvácené tělo té malé holčičky.

„Musíš se jí dotknout,“ podíval se na mě.

„Nemůžu,“ zavrtěla jsem vzdorovitě hlavou.

„Patricio!“

„Proč to neuděláš ty?“

„Já už nejsem posel. Já už tu možnost nemám. Zažívá teď ohromnou bolest. Musíš její duši vzít, aby našla pokoje,“ domlouval mi.

„Nemůžu,“ zašeptala jsem se slzami v očích.

„Tím pádem mi nedáváš na výběr,“ konstatoval a mávnul přede mnou rukou. Nevěděla jsem, co se stalo, ale najednou jsem cítila ohromnou bolest. Měla jsem pocit, že se mi podlomí kolena. Hlava mi třeštila a připadala jsem si, jako bych znovu žila. Jako bych ležela v tratolišti své vlastní krve a zase čekala na záchranku. Svíralo se mi hrdlo a neviditelné jehličky se mi zabodávaly po celé dálce páteře. Přes tvář mi stékal pramínek krve, a i když jsem se ho snažila setřít sebevíc, nešlo to.

Připadala jsem si, jako bych to prožívala roky. Čas plynul neuvěřitelně pomalu. Chtěla jsem zemřít. Znovu. Hlavně abych se té bolesti zbavila.

V tu chvíli všechno přestalo a naproti sobě jsem opět zahlédla Otise.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se vyděšeně a podívala se okolo sebe. Byli jsme v nemocnici. V jejím nemocničním pokoji.

„Teď už víš, jakou bolest prožívá, protože jsi jí nechtěla vzít duši.“

„Chceš říct, že je to moje vina?“ zeptala jsem se nevěřícně. Ale dávalo to smysl. Až moc velký.

„Musíš ji vzít s sebou.“ Smutně jsem obrátila hlavu a dívala se na dívčí tělíčko obklopené všemi těmi přístroji.

„Co mám udělat?“ rezignovala jsem.

„Stačí se jí dotknout.“ Přikývla jsem a přešla k její posteli. Dlouho jsem se odhodlávala a soustředila se jen na to, takže když jsem uslyšela její hlas, vyděsilo mě to.

„Ahoj.“ Zmateně jsem se podívala na Otise, ale nebyl tam…

„Ahoj, maličká,“ usmála jsem se na ni. Nechápala jsem, jak to, že s ní můžu mluvit. Ještě nebyla mrtvá.

„Ty jsi anděl?“

„Ne,“ odpověděla jsem s úsměvem a sedla si na kraj její postele. „Jak se jmenuješ?“

„Eve,“ odpověděla vysokým hláskem.

„Já jsem Patricia. Pamatuješ si, co se stalo?“

„Pamatuju si, jak maminka spěchala, aby nás s bráškou odvedla k babičce, protože musela do práce. Potom mě nabouralo to auto. Jsem v nebi?“

„Ještě ne.“

„A půjdu tam?“ vyzvídala. Váhala jsem, ale nakonec jsem přikývla.

„Bojíš se?“ Zavrtěla hlavou a usmála se na mě.

„Zase uvidím tatínka,“ řekla a celá se při tom rozzářila. „On už tam na nás čeká. Dává na nás pozor. Teď mu budu pomáhat.“ Zněla neuvěřitelně hrdě. „Je tam hezky?“

„Nevím. Nebyla jsem tam,“ odpověděla jsem popravdě.

„A půjdeš tam?“

„Odvedu tě tam. Ale já mám práci tady. Teď už to vím.“ Trochu se zavrtěla a zívla.

„Už uvidím tatínka?“ dožadovala se. Po tváři mi začaly stékat slzy, ale pořád jsem se hrdě držela.

„Už brzo,“ slíbila jsem jí. „Teď se vyspinkej.“ Horlivě přikývla a zavrtala se pod peřinu.

„Budeš mě držet za ruku?“

„Dej mi ještě chvilku, zlatíčko,“ poprosila jsem ji.

„Dobře,“ zamumlala a zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla a na chvíli jsem pevně sevřela víčka. Podívala jsem se na její drobnou ručku a pomalu ji chytila do té své.

Pokojem se rozlehl stálý pískot.

Doktoři se snažili, ale neměli šanci. Proti nim stál silnější soupeř.

Já.

Teď už jsem věděla, že nemá cenu se smrtí bojovat.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Citáty - maleprase: