OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » V propadlišti dějin 4. kapitola



V propadlišti dějin 4. kapitolaPrvní den na Bradavické škole čar a kouzel je v plném proudu a Ember už od rána pronásledují samé nepěkné polízanice a trapasy. Přeji příjemné čtení a snad se i trochu pobavíte. ChloeMercer.

4. kapitola

Zvláštní, dokonce i duch Zmijozelské koleje je vrah… 

Odtrhla jsem oči od Krvavého barona a raději se znovu zaměřila na jídlo před sebou. Byli jsme už u dezertu a ananasový dort se mi jevil jako jasná volba. Nabrala jsem si jej pořádný kus, zatímco nám profesor Dippett připomínal obvyklá upozornění na začátku roku. Moc jsem ho ale nevnímala, protože mě více zajímal ten dort. 

Učinila jsem dobře, že jsem na něj vsadila, protože byl zkrátka výtečný. Bohužel to už ale byla zároveň poslední pomyslná kapka, protože jsem už byla nacpaná k prasknutí.

Místností se rozlehl zdvořilý, avšak nikterak nadšený potlesk ostatních studentů, což značilo, že náš ředitel opět domluvil. Vzhlédla jsem od prázdného talíře a spatřila Jessicu Stingovou, prefektku naší koleje, jak uličkou mezi stoly pomalu odvádí prváky.

„Taky jsme bývali takhle malí?“ optala se Evie pochybovačně. 

Lucinda se jen pousmála a natáhla se pro sirupový košíček. Zprvu jsem to také neměla v plánu nikterak komentovat, ale Charlie Potter se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha cosi o tom, že jsem bývala roztomilá, či co. Brala jsem to od něj jen jako jakousi snahu o dobírání si mé osoby, a tak jsem dělala, jako by vůbec nic neřekl, ale Evie se toho chytila a začala si ze mě utahovat také.

„Jo, vzpomínám si na ty tvé sponky s včelkami. Působilo to dost divně,“ zasmála se.

„No, když to říkáš,“ zamumlala jsem nepřítomně.

„Proč divně?“ nechápala Lucinda.

„Bylo jí jedenáct a ne pět,“ osvětlila nám.

Abych skryla své rozpaky, natáhla jsem se pro sklenici s dýňovou šťávou a napila se.  

Všichni přítomní si mezi sebou začali šuškat a mně chvíli trvalo, než mi došlo, že si jen vyměňují nové přístupové heslo ke společenské místnosti Nebelvírské věže a že rozhodně nemluví o mých sponkách se včelkami.

To, že se už většina osazenstva zvedalo k odchodu, mě upozornilo na fakt, že už je nejvyšší čas, abych se tam odkutálela také.

Beztak už jsem byla unavená…

***

Procházeli jsme chodbami plnými pohybujících se portrétů a neustále se měnících schodišť až ke vchodu do Nebelvírské věže. Buclatá dáma, jež tento vchod střežila, byla slyšet už z dálky. Opět si totiž nacvičovala své operetní představení. Divila jsem se nejen tomu, že ji to stále baví, ale také tomu, že jí za ty roky ještě nikdo nenaznačil, že zpívá pěkně falešně a veškerý její trénink tudíž přichází nazmar.  

„Salamandra,“ pronesla Evie jasným hlasem, když jsme stanuly před jejím obrazem.

Buclatá dáma se zatvářila dotčeně, že jsme její pěvecký výkon nikterak neocenily a ihned na ni vybafly heslo. Nicméně jí nezbývalo nic, než nám otevřít. Neochotně se tedy odklopila ode zdi a za ní se objevil úzký tmavý průchod do nitra kamenné chodby. 

Když jsme vešly dovnitř a prošly onou chodbičkou, ocitly jsme se uprostřed útulné věžní komnaty kruhovitého tvaru. Byla plná prosezených křesel a rozvrzaných stolků. Celé místnosti vévodil ohromný kamenný krb, v němž plál oheň. 

Červené závěsy v oknech dokonale ladily s tapisériemi, ale už je to doba, co jsem se naposledy zastavila, abych ocenila barevnou kompozici této místnosti, a neučinila jsem tak ani nyní, protože na mě už čekala příjemně teploučká a hlavně dokonale měkká postel s nebesy. 

Na nic jsem už nečekala a zamířila tam.  

V naší dívčí ložnici se nacházelo celkem pět lůžek s nebesy a tmavočervenými závěsy. Pokoj jsem tedy sdílela nejen s Lucindou a Evie, ale také se dvěma dalšími děvčaty. Jmenovaly se Dru Simonsová a Evelína Eliottová. Navštěvovaly jsme společně pátý ročník, ale vyloženě kamarádky jsme nebyly.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je a vešla dovnitř.

Obě dívky mi pozdrav sborově oplatily, zatímco si nad postel lepily různé plakáty a fotografie svých rodinných příslušníků.

„Jak bylo o prázdninách?“ pokračovala jsem ve zdvořilostní konverzaci a zamířila ke svému kufru, abych jej otevřela a vybalila si. 

„Šlo to,“ zazubila se na mě Evelína a Dru souhlasně přikyvovala. 

Přistoupila jsem ke své posteli a odložila si školní hábit na ramínko, které jsem následně také uklidila do skříně. Poté jsem svou pozornost opět zaměřila na pootevřený kufr se svými věcmi.

Posadila jsem se na postel a ukládala si věci do příslušných přihrádek, zatímco se Evelína s Evie začaly hašteřit kvůli jakémusi plakátu, který se dle názoru jedné z nich do pokoje vůbec nehodil, ale nevnímala jsem je dostatečně na to, abych věděla, komu že se to líbí a komu naopak nikoliv.

Konečně se mi podařilo najít své pyžamo, do kterého jsem se automaticky převlékla. Snažila jsem se najít také pantofle, ale nakonec jsem se na to vykašlala. Beztak jsem se už chystala akorát tak spát, a proto jsem toho vybalování také zanechala s tím, že se k tomu vrátím zítra.

Z postranní kapsičky kufru jsem vytáhla pytlíček s pamlsky a poklekla na chladnou podlahu ke svému miláčkovi.

Opatrně jsem otevřela dvířka tmavé klece a spěšně zkontrolovala, zda se o něj domácí skřítci postarali, jak se sluší a patří. Vzhledem k tomu, že měl nejen čistou podestýlku, ale také naplněnou mističku s granulemi a pítko s čistou vodou, usnesla jsem se, že se o něj postarali více nežli dobře.

„Tak co ty?“ otázala jsem se ho šeptem a pohladila ho po jemňoučkém kožíšku.

Dean se zdál v pohodě, takže cestu vlakem přežil ve zdraví. Byla jsem za to ráda, protože musel být v zavazadlovém prostoru, aby nerozrušoval sovy, které si mnozí žáci vezli ve svých kupéčkách. Evidentně jsem totiž byla jediná, kdo tu vlastnil zakrslého králíka.

Vložila jsem mu do mističky onu dobrůtku a klec opět pečlivě uzavřela.

Následně jsem s úlevou opět padla do peřin a neubránila se blaženému povzdechu a pohlazení si svého přeplněného bříška. Byla jsem tak moc sytá, že jsem se obávala, abych se ráno do té své nové těsné uniformy vůbec vešla, ale i kdyby ne, není problém si ji upravit za pomoci hůlky.

Jasná výhoda nás čarodějek a kouzelníků…

Co jsem to vlastně všechno spřádala? ptala jsem se sama sebe a pokoušela si vzpomenout. No, nakonec jsem se ale usnesla na tom, že na pečeni se sladkými bramborami a baby karotkami nic špatného nebylo, ale ten dort už jsem asi měla vynechat.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si, opět se protáhla a při tom za sebou zatáhla tmavě červené závěsy, visící kolem mého lůžka, abych měla soukromí.

Holky na mě sice ještě hodnou chvíli mluvily a tahaly mě s sebou do umývárny, ale já jsem s nimi nešla. Prostě jsem se rozhodla, že tady zůstanu a klidně budu i za čuníka. Je mi to totiž fuk. Na to, abych to řešila, jsem byla příliš unavená a hlavně přejedená.

„Potřebuju trávit,“ zívla jsem a z posledních sil přes sebe přetáhla přikrývku a usnula.

***

Sluneční paprsky mě zašimraly na tváři a jen díky tomu jsem poznala, že už je dávno ráno. Otevřela jsem tedy oči a hodnou chvíli mi trvalo, než přivykly slunečnímu světlu a já se tak mohla rozkoukat a vzpomenout si, kde že to vlastně jsem, nebo respektive kde nejsem, čímž mám samozřejmě na mysli domov, kde si můžu v klidu vyspávat až do oběda. Tady jsem totiž ve škole a nikdo jiný kromě mě už v pokoji není.

„Ony mě zapomněly vzbudit,“ postěžovala jsem si se značným zasakrováním a chtěla hodit budíkem o stěnu, jenomže na nočním stolku žádný kouzelnický budík nebyl.

Aby tam totiž byl, vyžadovalo by to, abych si včera večer vybalila svá zavazadla, ale to jsem neučinila, a teď za to budu hezky trpět.

Vylítla jsem tedy z postele, popadla to nejnutnější, tedy osušku a kartáček na zuby spolu s pastou, a rozběhla se do umýváren ve spodní části společenské místnosti.

Nebylo sice tak pozdě, abych zmeškala vyučování, ale rozhodně bylo dost pozdě na to, abych byla nucena pospíchat, pokud bych ho bývala stihnout chtěla…

Vběhla jsem do dívčích umýváren a už cestou z ložnice jsem ze sebe shazovala pyžamo. Byla jsem si totiž jistá, že v tuhle hodinu už tam beztak moc studentů nebude, protože všichni byli již dávno na snídani, kde bych vlastně měla být i já, kdybych ovšem nebyla nemožná a nezaspala.

***

Když jsem byla dostatečně vymydlená i po té včerejší ulejvačce, umyla jsem si hlavu, a i když mi z vlasů stále kapala voda, zabalila jsem se do osušky a rozběhla se nazpět do své ložnice.

Sotva jsem ale vystrčila nos z umývárny, narazila jsem na Protivu, což bylo školní strašidlo, co jen tropí neplechy a platí na něj jen Krvavý baron.

Kulil na mě své malé tmavé oči a vyplazoval na mě svůj dlouhý jazyk se zlomyslným smíchem. 

„Tady nemáš co dělat,“ vyjela jsem na něj, protože to byla koneckonců pravda, jenže on si z toho vůbec nic nedělal. „Tak slyšíš? Vypadni odsud!“ rozkřikla jsem se a zřejmě ho tím jen vyprovokovala, protože se nade mnou začal vznášet v kruzích a narážel mi do obličeje jako nějaký dezorientovaný pták do skleněné okenní tabule.

Protiva nebyl tak úplně duchem, takže přestože mohl procházet zdmi, svedl se i dotýkat nejen předmětů, které rád rozbíjel, ale také osob, a v tomto konkrétním případě jsem tou osobou byla já.

Snažila jsem se ho od sebe odehnat pravačkou a druhou rukou jsem si zakrývala obličej před jeho neomalenými nálety, které mi byly velice nepříjemné, ale k ničemu mi to moc nebylo vzhledem k jeho schopnosti procházet hmotnými tělesy.

„Nech toho, Protivo!“ ječela jsem na něj už vyloženě naštvaně, ale on zjevně přestat nehodlal.

Neustále do mě necitlivě narážel a tahal mě za vlasy. Při tom se přímo neovladatelně smál…

Jak jsem se mu tak snažila všemožně vykroutit nebo před ním alespoň utéct, podařilo se mi zakopnout o vlastní nohy, a jelikož jsem tomu nestačila včas zabránit, přepadla jsem i přes okraj křesla ve společenské místnosti, které mi stálo v cestě.  

Uslyšela jsem něčí blížící se kroky, ale než jsem se stihla zvednout ze studené podlahy, dotyčný už se nade mnou tyčil, a nebyl to nikdo jiný, než Charlie Potter, který na mě udiveně kulil oči.

„Co je?“ nechápala jsem, proč na mě tak civí, když vtom jsem si uvědomila, že Protiva dávno zmizel a já tu sedím jako to pako na zadku s osuškou na půl žerdi.

Urychleně jsem se zakryla, vyškrábala se na nohy a s rozpačitým výrazem jsem se rozběhla do své ložnice. Poslední, co jsem chtěla, bylo to s ním řešit.

Však já už to Protivovi nějak oplatím. Tohle si tedy rozhodně za rámeček nedá…

V ložnici jsem ze sebe strhla osušku a postavila se před zrcadlo. Pozorně jsem si prohlížela svoji tvář, abych se ujistila, že mi ji Protiva nikterak nepoškodil. Naštěstí se zdálo, že mě jenom rozcuchal, ale zato pořádně.

Natáhla jsem se pro hřeben a zapracovala na tom, abych to napravila.

Byla jsem na Protivu tak naštvaná, že jsem to ani nedokázala vyjádřit slovy. Ani za mák mi sice nezáleželo na tom, že svědkem mého ponížení byl právě Charlie. Ba dokonce ani na tom, že ze mě dost možná viděl více, nežli by měl, ale co mi rozhodně fuk nebylo, bylo to, že mi stále více hrozí, že na první hodinu v tomto školním roce dorazím pozdě.

A o to jsem vážně nestála. Neuvedla bych se dobře, a to by pro mě nebylo dobré, teď když je ze mě, slovy mé babičky, mladá dáma.

Naštěstí jsem se tím ale ani neměla čas zabývat. Navíc mi na zachovávání dekora nezáleželo.

„Kruciš, potřebuju uniformu,“ zaklela jsem a v duchu přemýšlela, jak bylo to Tomovo zaklínadlo, které na mé věci použil ve vlaku. Teď by se mi totiž docela hodilo. Jakákoli část uniformy, co jsem z kufru vytáhla, byla totálně zmačkaná od toho, jak jsem se v něm včera přehrabovala.

Protože jsem si na něj ale nemohla vzpomenout ani zaboha, nasoukala jsem se do uniformy, kterou jsem na sobě měla již včera, a spolu s brašnou plnou učebnic na dnešní den, kterou mi má osvícená maminka připravila dopředu, jsem vystřelila z pokoje.

Bože, to je ale ostuda… 

Jediné, za co jsem dnes byla ráda, bylo to, že mě moje máma znala jak své boty, protože určitě tušila, že hned první den zaspím, když mi ty učebnice chystala. Zachránila mě tak.

Prošla jsem obrazem Buclaté dámy a hnala se napříč chodbami, abych byla v jídelně co nejdříve. Poté jsem udýchaně zaplula k Nebelvírskému stolu, jako by se vůbec nic nedělo.

I když jsem si v tom fofru ani nestačila pořádně natáhnout podkolenky, a tak jsem jednu měla vytaženou u kolene a druhou na půl žerdi srolovanou u kotníku. 

„Ty teda vypadáš,“ okomentovala můj neupravený vzhled Evie.

„Ha ha,“ ušklíbla jsem se na ni. „Proč jste mě nevzbudily?“

„Copak to šlo? Posílala jsi nás ke všem čertům, když jsme se o to pokoušely,“ hájila se.

Krátce jsem se zamyslela a skutečně si matně vybavila, že se nade mnou sklání jak Lucinda, tak Evie. Obě už byly oblečené a mluvily na mě, ale já je odmítala vnímat. No, přiznat jsem to ale nemínila.

„Tak dobře,“ uznala jsem nakonec, ale jen velmi neochotně.

Raději jsem se po chvíli stěžování a mrmlání si pod nosem pustila do ovesných vloček s mlékem a posléze také do banánu. Doufala jsem, že tak alespoň budu mít dostatek energie až do oběda, ale na nic víc už mi nezbýval čas, a i to, co jsem stihla sníst, jsem musela doslova hltat.

„Pojď, už musíme jít,“ pobízely mě a já neměla jinou možnost, než odložit lžíci a následovat je.

Cestou na hodinu bylinkářství jsem se stále snažila upravit si své dlouhé černé vlasy, které byly ještě stále dosti zvlhlé, do culíku. Moc mi to ale nešlo, takže jsem měla vršek hlavy celý hrbolatý.

Dnešek je vážně bezva den, pomyslela jsem si, když naši malou skupinku míjel Charlie Potter a něco nadšeně líčil svým kamarádíčkům. Nezbývalo mi než doufat, že hlavním tématem jejich rozhovoru nejsem já a má ranní příhoda.

Tak či tak jsem ale měla po náladě…


Moc děkuji všem, kteří tuto povídku čtou a najdou si čas i na komentík.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V propadlišti dějin 4. kapitola:

3. Inugirl přispěvatel
13.11.2015 [21:03]

InugirlMoc ráda čtu tvou povídku, držím palce s pokračováním:-) Už se těším na Toma :-)

2. ChloeMercer přispěvatel
13.11.2015 [18:50]

ChloeMercerAni nevis jak rada bych ale cas mi to bohuzel neumoznuje :-(

1. sisa118 přispěvatel
13.11.2015 [18:17]

sisa118No konečne! Už som sa nevedela dočkať! Normálne som si myslela, že si to už vzdala! Fakt skvelá ďalšia časť! Len prosíiiiiim pridávaj častejšie! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!