OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » V propadlišti dějin 3. kapitola

12.10.2015 (10:00) • ChloeMercer • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1705×

3. kapitola

Nervózně jsem se pohupovala v kolenou dopředu a dozadu. Prsty své ruky jsem stále pevně svírala hůlku ve své kapse u hábitu. Připadala jsem si děsně hloupě, jak jsem se tak všemožně snažila dívat kamkoli, jen ne na obra, tedy vlastně poloobra, který se tu nade mnou hrozivě tyčil.

Dělalo mi problém v něm vidět dítě, ale moc možností jsem neměla, pokud jsem se teda nechtěla chovat stejně uboze jako ti blbečci ve vlaku, když se pokoušeli šikanovat nebohou Uršulu.

Zvláštní na tom všem ale bylo, že mě veškerý strach z Rubeuse Hagrida přešel přesně ve chvíli, kdy před námi zastavil kočár. Rubeus si do něj sice uložil onen velký jutový pytel, který si s sebou táhnul místo ostatních zavazadel, a i tu obří krabici od bot, již stále pevně svíral, ale hned poté ke mně napřáhl ruku, jak měl zřejmě celý ten čas v plánu.

Okamžik jsem na jím nabízenou dlaň vykuleně hleděla a nechápala, jenomže pak mi došlo, že se jen hodlá zachovat jako gentleman a pomáhá mi tak do kočáru. Vděčně jsem tedy jeho nabízenu dlaň přijala.

Byla jsem totálně zahanbena svým předchozím strachem a jakoukoli nedůvěrou v jeho osobu. Prostě jsem si připadala jako úplný pitomec, a to je něco, co mě opravdu moc mrzelo. Cítila jsem se kvůli tomu dost provinile, a to o to víc, že jsem rozhodně nebyla jediná, kdo na něj ve škole reagoval právě takhle.

Smutná pravda ovšem je také to, že ani letos tomu nebude jinak. Nebo to spíš bude ještě horší, protože opět povyrostl o několik desítek centimetrů

Bylo mi ho vlastně docela líto…

Usadila jsem se do kočáru a snažila se nevnímat, že když do něj nastupoval také Rubeus, začínaly se z něj ozývat velice nepěkné vrzavé zvuky, jako by se uvolňovaly všechny šrouby, pomocí kterých to drží pospolu. Dokonce jsme se i s kočárem velice nebezpečně naklonili na stranu.

Pevně jsem se chytila bohatě zdobených okrajů a zavřela oči, protože po všech těch dnešních trapasech jsem nestála ještě o to, aby se se mnou převrhl kočár.

Když se klimbání trochu uklidnilo a Rubeus dosedl, zatvářil se omluvně a snad i rozpačitě se stopou zahanbení.

„To nic,“ ujistila jsem ho a vytáhla si z kapsy hůlku.

Tlumeně jsem zašeptala zaklínadlo, které mělo vyvážit kočár natolik, abychom úspěšně dorazili do cíle bez dalšího kymácení a vrávorání. I tak se ale zdálo, že kočár má stále poměrně vážné problémy s tím, aby se rozjel, a tak jsem nás pro jistotu ještě odlehčila pomocí zaklínadla Nulonus graviciozus.

Sotva jsem kouzlo vyřkla, kočár se sám rozjel ke škole bez dalších sebemenších problémů. Prostě paráda! zaradovala jsem se v duchu, protože to, že kouzla nevyužívám úplně ke všemu, rozhodně neznamená, že žádná neumím. Vlastně je umím dost dobře, a ty si třeba trhni, Tome Riddle.

***

Očima jsem bloumala po vřesovitém okolí hradu a pokoušela se předstírat, že jsem si toho trapného ticha mezi námi dvěmi vůbec nevšimla. S Rubeusem jsme spolu totiž skoro vůbec nemluvili, a nejspíš to bylo, protože jsme zkrátka neměli o čem. I když také chodil do Nebelvíru, byl moc mladý na to, abychom se vídali na hodinách, a ve společenské místnosti jsem se moc často nevyskytovala, protože moje spolubydlící mě v naší ložnici zaměstnávaly až až, a zrovna tak studovna nebo školní pozemky. On si ale beztak na společnost ostatních studentů moc nepotrpěl.

„Dýňový muffin?“ otázala jsem se a nabídla mu jeden ze dvou košíčků, které jsem ve vlaku nestihla spořádat. „Dáš si, Rubee?“

„Mám radši Hagrida,“ opravil mě spěšně, načež jsem pouze přikývla, jako že rozumím. „A ano. Dám si rád.“

Rubeus, teda vlastně Hagrid, se na mě usmál tak dobrosrdečně, že mě všechny obavy z cesty s ním rázem přešly…

„Slyšel jsem, co si v tom vlaku udělala pro tu holku ze druháku,“ vysoukal ze sebe Hagrid s plnými ústy.

„No a?“ nechápala jsem.

„Nic. Jen, že to bylo odvážný,“ zhodnotil mé počínání uznale.

„Proč?“ zasmála jsem se, protože mi to připadalo lehce absurdní, ale na druhou stranu jsem byla v podstatě polichocena.

„Páč moc dobře vim, že postavit se té Riddleově skvadře, to chce hodně odvahy.“

„Nepřeháněj…“ mávla jsem rukou a rozpačitě zakoulela očima.

„Já náhodou nepřeháním,“ ohradil se. „Riddle je hroznej a ti jeho hoši taky.“

„On přeci nemůže za to, jaké má pod sebou studenty, i když je to primus, prefekt a kdoví co ještě. Nebo jo?“

„To možná ne, ale když takhle vypadají jeho nejlepší kámoši, nechci vědět, co je zač on…“

Nad touhle poznámkou jsem se pozastavila, protože Tom vážně někdy působil děsivě a chladně, ale zároveň uměl být tak okouzlující, že na všechny ty okamžiky, kdy se choval divně, se rázem zapomenulo.

„Myslím, že i on šikanuje děcka, ale je těžké ho při tom přistihnout. Nebo je to alespoň těžší, než přistihnout Malfoye s Blackem, kteří jsou tak tupí, že se tím ještě chlubí…“

„Cože?“ podivila jsem se. „To jako, že Tom někoho šikanuje? Vždyť to je přeci hloupost…“

Nedokázala jsem si to zkrátka dost dobře představit, i když jsem musela uznat, že s vysvobozením Uršuly zrovna dvakrát nechvátal, a byli to jeho nohsledi, co ji trápili…

„Hele, on to měl v životě děsně těžký. Nedivím se, že ho to trochu poznamenalo. Je složitý, ale nemyslím si, že je tak špatný, jak říkáš,“ pokoušela jsem se Toma bůhví proč zastávat.

„Nic sem neřek,“ vycouval tedy po chvíli Hagrid.

„Ale naznačoval jsi to.“

„Jen sem řekl, co si myslim. Na tom snad není nic zlýho…“

„Ne, to není,“ uznala jsem, ale to, že mi nasadil pořádného brouka do hlavy, se taky popřít nedalo.

Nakonec jsem to ale zavrhla, protože to byl přeci nesmysl. Tom byl sice uzavřený a občas i naštvaný na celičký svět pro to, jak se k němu jeho biologičtí rodiče kdysi zachovali, ale to ještě neznamená, že je to špatný člověk. Ne, tomu prostě nemohu a vlastně ani nechci uvěřit…

„Ke mně se taky chováš mile, a to se dneska nevidí. Cením si toho.“

Jeho slova mě téměř dojala, ale nezasloužila jsem si je.

„Nejsem zase tak milá, jak si myslíš,“ zamumlala jsem a vzpomněla si na svou předchozí vyplašenost a nelibost z jeho přítomnosti.

Vlastně jsem ho pořád nedokázala brát jen jako obyčejného kluka a dalšího studenta z Bradavické školy čar a kouzel. Asi jsem vážně strašná osoba, ale nešlo mi to, a nešlo tu pouze o to, že je napůl obr a jeho matka je lidožravá bestie. To ne, protože působil mile a dobrácky.

Možná, že to bylo přeci jen tou jeho mega výškou…

„No, rozhodně jsi milejší než všichni ti ostatní,“ shrnul to.

Vyměnili jsme si mezi sebou krátký úsměv, ale to už náš kočár zastavoval přímo před vchodem do hradu.

***

Hagrid mi opět pomohl dolů z kočáru a pak se začal sápat pro své věci, které v něm prozatím zůstávaly. Zatímco já jsem už z dálky zaslechla švitořící hlasy mých dvou nejlepších kamarádek. Lucindy a Evie.

„Ember, Ember!“ volaly na mě ihned.

Jakmile jsem je zpozorovala, vytvořil se mi na tváři ohromný úsměv. Byla to upřímná radost, že je konečně zase vidím, protože jak už jsem nejspíš říkala, nebyly jsme přes léto moc v kontaktu.

Vrhly se ke mně a uvěznily mne v hromadném objetí…

Lucinda byla skoro stejně vysoká jako já, ale její postava byla velmi štíhlá a drobná. Její dlouhé tmavé vlasy a brýle na pihovatém nosánku skrývaly líbeznou tvář spolu se zářivě modrýma očima. Evie měla naopak vlasy velmi světlé barvy. Zřejmě to bylo tím, že byla vzdáleně spřízněna s Malfoyovými, a pro ty to bylo něco jako typický genetický znak. Nejspíš to byl také důvod, proč si je tak ráda stříhávala nakrátko. Na rozdíl ode mě a Luci byla ale poměrně malinká, a tak když mě objímala na přivítanou, nesahala mi ani po ramena.

„Měly jsme o tebe takový strach, když jsme tě neviděly na nástupišti a ani ve vlaku,“ stěžovala si Evie.

„Vím, měli jsme zpoždění, protože nás cestou na nástupiště stavěla hlídka. Ještě že to taťka s těmi mudly tak umí, protože jinak bychom ten vlak nestihli.“

„Ale jsi v pořádku, že ano?“ ujišťovala se Lucinda.

„Ano, ale i tak mě z toho ještě teď mrazí. Kdo ví, jak tohle všechno dopadne…“

Inu, život v německém obležení není ani pro kouzelníky jednoduchý…

„To mi povídej. Mamka s taťkou jsou teď služebně za hranicemi. Bojím se o ně,“ povzdechla si Luci.

„Ještěže Němci už dále nepostupují. Tedy, alespoň to psal Denní věštec,“ snažila jsem se ji alespoň trochu uklidnit, protože jsem neviděla ráda, že se tak trápí.

Lucinda mírně přikývla a preventivně si otřela víčka u očí pro případ, že by jí selhaly slzné kanálky.

„Dost už těhle vážných témat, bolí mě z toho hlava,“ stěžovala si Evie. „Raději se pojďme najíst…“

„Bezva, že mám hlad,“ usmála se Luci a evidentně byla všemi deseti pro její návrh a s tím související změnu tématu.

Evie, která stála uprostřed naší malé skupinky, si prostrčila dlaně mezi našimi lokty, zaklesla je a už nás táhla do hradu.

„Tak zas někdy, Hagride,“ stihla jsem sice zvolat, ale nebyla jsem si jistá, zda mě v tom fofru vůbec slyšel.

Nechápala jsem, kam tak spěchají, když vezmete v úvahu, že před jídlem bude ještě přehlídka duchů, slavnostní zařazování prváků, Kloboukův výstup, školní sbor a v neposlední řadě také proslov ředitele školy, profesora Armanda Dippeta, který je rok co rok naprosto stejný.

No vážně. Není ničím ojedinělý, a proto ho už také nikdo kromě prváků neposlouchá…

„Cos tu s ním dělala?“ zasyčela mi Evie do ucha opovržlivě.

„Co by? Přijeli jsme spolu kočárem, co má být?“ nechápala jsem a přejela ji od hlavy k patě přísným pohledem.

„Nic,“ zrudla a raději začala básnit o něčem jiném.

Nevěnovala jsem jí pozornost, ale ne že by si toho vůbec všimla…

Raději jsem je pobídla a vykročila směrem ke vstupu do velké síně.

***

„A slyšela jsi o tom, co se stalo v…“ 

„Holky, jen popořadě, prosím,“ žádala jsem je, protože si vzájemně skákaly do řeči, jak se neustále snažily jedna druhou překřičet, protože byly přesvědčené, že právě ta jejich zpráva je tou nejdůležitější.

Ocitly jsme se ve velké síni, kde se nacházely čtyři dlouhé dřevěné stoly, které patřily jednotlivým kolejím. Nebelvíru, Havraspáru, Zmijozelu a Mrzimoru. Byly plné blyštivých talířů a zářivých číší. Nad nimi se vznášely svíce a strop, jenž připomínal jasnou noční oblohu. 

Celé místnosti dominoval profesorský stůl, takzvaný čestný stůl, kde sedával profesorský sbor, ale ne všichni už byli přítomni.

Zamířily jsme ke svým obvyklým místům u stolu, která byla naštěstí volná, a tak jsme si v pohodě sedly.

Po očku jsem si všímala ostatních. Většina mých spolužáků už tu byla a ti, co tu nebyli, už se sem alespoň blížili. Například Hagrid nám byl těsně v patách a Tom Riddle si právě sedal ke stolu zmijozelské koleje spolu s ostatními, kteří s ním byli v tom vlaku a pokoušeli se šikanovat malou Uršulu.

Žáci prvních ročníků se do hradu dostávali za pomoci podzemních tunelů, které byly vyhloubené do skalnatého útesu, na kterém hrad stál, a vedly přímo do jeho sklepení. Jinými slovy, zatím ještě nedorazili.

Na malé kulaté stoličce před profesorským stolem nehybně spočíval starý, zdánlivě špinavý a zazáplatovaný Moudrý klobouk s trhlinou, připomínající lidská ústa.

Oči mi zdánlivě bezmyšlenkovitě těkaly po místnosti, ale nakonec přeci jen opět nalezly svůj cíl, kterým nebyl nikdo jiný, než Tom Riddle.

Připadala jsem si divně, že na něj tak civím přes celou tuhle místnost, ale nemohla jsem si pomoci, protože to, co mi řekl Hagrid, mi jednoduše nešlo z hlavy. Jeho kamarádi si toho ale po chvíli všimli a drkli do něj, aby ho na to upozornili.

Urychleně jsem uhnula pohledem a pro jistotu se začala věnovat rozhovoru s Charliem, abych měla alespoň nějaké to alibi, ale myšlenkami jsem přitom byla kdoví kde.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se mě po chvíli Charlie. 

„Čemu jako?“ nechápala jsem a zmateně na něj pohlédla.

Kruci, nejspíš jsem měla dávat větší pozor na to, co mi tu vykládá. Teď vypadám jako blbka… 

„Na mé vlasy přeci,“ řekl a oběma ukazováčky si ukázal na hlavu. 

„Oh, aha. A co s nimi má být?“ Nevěděla jsem, oč se mu jedná, ale i tak jsem si ho pozorněji prohlédla.

Náhle jsem se ale upamatovala. Jeho světlé konečky z nepovedeného experimentu už totiž nebyly světlé. Zase měly ten jeho typický tmavě hnědý odstín.

Musím se přiznat, že se mi docela ulevilo, že si je odčaroval. Vypadal s nimi totiž naprosto příšerně a při pomyšlení, že v učebně sedí přede mnou a já mu na ty jeho vlasy pořád, ač nedobrovolně, koukám, mi nebylo zrovna do smíchu. 

„Copak? Nikdo jiný ti ten tvůj experiment nepochválil?“ otázala jsem se s jistým zadostiučiněním.

„Měl jsem trochu negativní ohlasy,“ připustil neochotně. 

„Tomu se mi ani nechce věřit,“ pronesla jsem to sice vážným tónem, ale měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy.

Abych to trochu zamaskovala, urychleně jsem se chopila číše s dyňovou šťávou a přiložila si ji k ústům, předstírajíc, že piju. 

Nic jsem proti Charliemu neměla, ale ne vždy to s ním bývalo jednoduché. Měl totiž ve zvyku se naparovat a dost si o sobě myslel. V hodně věcech měl proč, to je sice pravda, ale jak se říká, všeho moc škodí, a on byl vyloženě ten typ, co by potřeboval kapánek ubrat…

„Zdá se vám, že jsem ošklivý?

Myslete si, co chcete.

Chytřejší klobouk, než jsem já,

na světě nenajdete.“

To, že Moudrý klobouk začal zpívat, znamenalo jediné, a sice to, že letošní prváci už jsou dávno tady.

„Jsem moudrý klobouk z Bradavic,

jenž vám nic neodpustí.

Každému vidím do duše.

Vím, z jakého je těsta.

Nasaď si mě a řeknu ti, kam povede tvá cesta…“

Zařazovací rituál tedy začal, ale já ho téměř nevnímala. V myšlenkách jsem se totiž stále zaobírala Tomem a tím, co mi o něm říkal Hagrid.

„Možná tě čeká Nebelvír,

kde mají chrabré srdce.

Odvaha, klid a rytířskost,

jdou u nich v ruku v ruce.

Nebo tě čeká Zmijozel, kde nastane tvá chvíle?

Ti se ničeho neštítí, by došli svého cíle…“ 

Zmijozelští? Ti se skutečně ničeho se neštítí. No, v tom se Moudrý klobouk rozhodně nemýlí, ale platí totéž i o Tomovi? Vzpomínám si, že sotva se ho Moudrý klobouk dotkl, zařadil ho do Zmijozelu. Vypovídá to o něm vůbec něco, že byl zařazen právě do Zmijozelu? Vždyť ani já si nejsem tak úplně jistá, zda skutečně vlastním ono chrabré srdce, kteréhož si Godric Nebelvír tak cenil. 

Náhle jsem si vzpomněla na sebe a na své první setkání Tomem Riddlem. Zvláštní na tom bylo hlavně to, že do Bradavic jsme spolu chodili už nějaký ten pátek, ale setkali jsme se až téměř na konci prvního ročníku.

Tom byl rád sám, s nikým se zpočátku nebavil. Zřejmě si těžko zvykal na nové prostředí, a to i přesto, že to tu rozhodně bylo lepší než v tom sirotčinci, kde trávil léto, ale to jsem v té době ještě nemohla vědět.

Působil na mě jako vcelku nenápadný chlapec, ale měla jsem ho za podivína, protože já jsem byla jeho pravým opakem. Věčně se usmívající, na slunci se vyhřívající a v kolektivu všeobecně oblíbené dítě, které nedokázalo pochopit někoho tak složitého, jako on.

Zkrátka jsme se každý drželi svého ročníku a už jen proto jsme se vlastně ani vidět nemohli…

Setkali jsme se spolu až na břehu Černého jezera. Byla jsem tam s oběma kamarádkami a hrály jsme si. Poněkud neuváženě, uznávám. Protože v tom hrála jistou roli Obří oliheň, která se na nás nakrkla, když jsme se do ní strefovaly za pomocí hůlek a měnily jí přísavky na bambule.

Zpětně si vážně uvědomuji, jak velká blbost to vlastně byla, ale to mi je houby platné, že?

Tom se toho samozřejmě neúčastnil. Jenom nás přitom sledoval, aniž bychom o tom měly ponětí. Seděl totiž na větvi nad našimi hlavami, ukrytý v koruně stromů.  

Jak už jsem říkala, byl to podivín…                        

Když už se tedy ta oliheň vážně naštvala, zaútočila na nás těmi svými dlouhatánskými chapadly, takže nám nebylo nic platné, že se nacházíme na břehu.

Jednomu jejímu chapadlu s bambulkami jsem se v pohodě vyhnula, ale u druhého to už bylo o fous, a to další? To už mě rozhodně neminulo a srazilo mě na zem. Podobně na tom byly i mé kamarádky, které i přes veškerou svou snahu jim utéct byly polapeny, a chudák Tom k tomu přišel jako slepý k houslím, když ho ta oliheň shodila ze stromu a usoudila, že patří k nám.

Po tom tvrdém pádu jsem byla celá rozlámaná. Sotva jsem se ale vyškrábala na nohy, už jsem byla zase sražena dalším chapadlem, a tentokráte jsem přistála na zadku přímo vedle Toma.

Celý vyděšení a udýchaní jsme si pohlédli do tváře, když se nad našimi hlavami náhle objevil jakýsi stín. Nebýt toho, že měl tvar mužské postavy, která patřila našemu školníkovi, bývala bych si myslela, že se na nás řítí další chapadlo.

„Co to tu vyvádíte, vy děcka mizerný?“ vyjel na nás chraplavým hlasem.

„No, my… Dělali jsme si úkoly a cvičili na hodinu kouzelných formulí. Omylem jsme však trefili tu obří potvoru,“ vymlouvala jsem se.

„Nejsem blbej,“ zaburácel školník a pak nás oba odvlekl do ředitelny, zatímco Evie s Lucindou se schovaly v nedalekém křoví.

Nevím, ale asi v něm pořád vidím kousek toho malého kluka, se kterým jsme taktak vyvázli a posléze spolu vykonávali školní trest, protože nás školník napráskal profesoru Brumbálovi a také Křiklanovi, což byli ředitelé obou našich kolejí.

Během toho našeho společného trestu byl stále stejně uzavřený, protivný a mrzutý jako vždy. Zpočátku jsem se ho pokoušela nějak rozmluvit, ale nakonec jsem si jen povídala sama pro sebe a činila jsem to tak dlouho, dokud mě nezačínal posílat ke všem čertům, a i pak jsem mlela dál, protože dík tomu, jak do mě neustále rýpal a pokoušel se narušit mou věčně optimistickou slupku, mě to moc bavilo. A to mi pro daný okamžik stačilo.

To, že jsem jeho protivnosti snášela až do konce školního roku, mě proti nim učinilo prakticky imunní.

Jenže co když jsem si díky tomu věčnému ignorování jeho jedovatých poznámek a občasných urážek nevšimla, jak moc se změnil? Co když díky tomu nevidím to, co mám přímo před očima? Co když se vážně tak moc změnil? Co když…

„Nasaď si mě, neboj se. Jen vlastní strach tě leká.

Já moudrý klobouk z Bradavic ti řeknu, co tě čeká.“

Když Moudrý klobouk zakončil svůj song, rozhodla jsem se, že i já přestanu dumat nad hloupostmi a zkusím dávat taky trochu pozor na to, co se kolem mě děje, ale moc mi to nešlo.

Profesor Brumbál rozvinul svitek pergamenu a začal z něj postupně volat k sobě prváky, kteří měli podstoupit zkoušku Moudrého klobouku a být tak následně zařazeni do jednotlivých kolejí.

„Olemová, Parkinsnová, Pattylová, Peverelová…“ předčítal jména ze seznamu, ale já už byla myšlenkami zase někde jinde. 

No, a kde jinde by se mi toulaly, než u Toma, že?

Když jsme se pak totiž viděli po prázdninách, Tom se dost změnil. Konečně vylezl z ulity a začal být v kolektivu oblíbený. Tedy, alespoň u své koleje. V ostatních kolejích spíš vzbuzoval respekt, a to nejen tím, že to byl jeden z nejtalentovanějších studentů v dějinách celé školy, což jsem o sobě já rozhodně tvrdit nemohla. Přestože jsem byla dobrá, byla jsem jen a pouze dobrá. Několik věcí mi totiž prospěch kazilo…

Když se nad tím tak zamyslím, dnes jsem na něj promluvila poprvé po letech. Prostě jsme si takříkajíc hleděli každý svého. I kdybychom bývali chtěli být přátelé, tak ta všeobecně panující rivalita mezi Zmijozelem a Nebelvírem by nám při snaze o skamarádění se nejspíš moc nepomohla.

Přesto šlo ale spíše o nezájem z jeho strany, že jsme se spolu nebavili…

„Kruci,“ zaklela jsem tiše, když jsem si uvědomila, jak moc vlastně nedávám pozor.

Bylo už takovým nepsaným pravidlem, že studenti příslušné koleje jásají, když získávají nového člena, jenomže já byla tak zabraná do přemítání nad Tomem, že jsem nevnímala, ani když do mě Lucinda drkla loktem, abych laskavě věnovala pozornost slavnostnímu zařazování její mladší sestry Judy.

Zakoulela jsem očima a nepřítomně zatleskala, když se culíkatá dívenka rozběhla k našemu stolu. 

Lucinda musela být určitě moc ráda, že její sestra přišla právě do Nebelvíru, protože její starší bratr Dexter skončil v Havraspáru.

***

„Bradavice, Brada Bradavice, naučte nás více…“

Školní hymna už zněla z úst Moudrého klobouku, učitelského sboru, studentů a dokonce i z těch mých, i když jsem si toho zpočátku nebyla vědoma.

Poté, co dozněla její poslední slova, se na miskách před námi objevilo jídlo. Smažené, vařené i pečené brambory, bifteky, dušená zelenina, omáčky, všelijaké sladkosti, pár kousků ovoce a v neposlední řadě také mentolové bonbony.

Spousta studentů z mudlovských rodin se nadšeně natáhla pro jídlo, protože v těchto těžkých časech bylo maso nedostatkové zboží. Netrpěli sice přímo hladem, ale dopřát si taky zrovna nemohli. 

I já jsem měla hlad, jako už dlouho ne, a tak jsem si nandala pořádnou porci bramborové kaše. 

Do místnosti náhle vtrhlo hnedle několik průsvitných postav, které byly oděny do úborů ze všech možných časových období. Klouzavě se pohybovaly po Velké síni a pochvalovaly si mezi sebou letošní hojnou účast studentů z prvního ročníku. Byli to duchové, a ten s okružím kolem krku a v přiléhavých kalhotách byl Skoro-bezhlavý Nick. Rytíř z dávných dob, kterému zřejmě stínali hlavu tupou sekyrou. Nebelvírský duch.

Všichni jej uctivě zdravili, přestože měli plná ústa. Nick však chtěl hlavně uvítat nově příchozí studenty, kteří se ho zprvu trochu báli, ale jak brzy zjistili, neměli k tomu sebemenší důvod.

Nick byl moc rád, že k nám letos přibylo tolik studentů, a malý tlustý páter, což byl duch Mrzimorské koleje, na toto téma také právě hovořil s primusem Theodorem Diggorym.

Theodor byl neskutečně pohledný kluk a rozhodně se mu nedalo upřít, že je vzor všech ctností, což bylo v našem věku velice neobvyklé. Dokonce si získal i pozornost Šedé dámy, což byl po většinu času, který jsem zde doposud strávila, velice plachý duch, co nikdy s nikým nemluvil. Nyní ale stála po jejich boku, souhlasně přikyvovala a usmívala se.

Chvíli se mi dokonce zdálo, že záře kolem jejího těla kapánek zrůžověla, když jí Theodor úsměv oplatil.

Asi není tak mrtvá, jak by si bývala přála…

Kdo z toho ale evidentně žádnou radost neměl, byl Krvavý baron. Nenávistně si Theodora měřil a nic bych za to nedala, že žárlil, a kdyby mohl, vypíchl by mu obě oči.

Baron je duch Zmijozelské koleje se stříbrnou krví na hrudi, o které jsem se vždy domnívala, že patří právě Heleně z Havraspáru, ale na beton jsem to vědět nemohla, protože se tu o tom nemluvilo.

Nebylo to tajné, ale neuctivé. Obzvláště pak, když se jednalo o dceru jedné ze zakladatelek této školy.

Zvláštní… Dokonce i duch Zmijozelské koleje je vrah. 

Poslední dobou na tom s časem nejsem tak dobře, jak bych si bývala přála. Snad vás ale tato kapitolka potěšila a odměníte mě komentářem s vašimi postřehy a dojmy.

ChloeMercer

PS: Hagrid mluví nespisovně schválně...

Autor: ChloeMercer (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek V propadlišti dějin 3. kapitola: