OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 3



Úkol: Pomsta Pána zla - 3Sophie se skutečně nenudí, ať už díky svým ctitelům, nebo myšlenkám, které na ni dotírají ze všech stran. A nakonec překvapuje nejen své okolí, ale především sama sebe.

3. kapitola

Když už jsem stála před vstupem do své koleje a chystala se vejít, uvědomila jsem si jednu podstatnou věc. Já neznám heslo. Nikdo mi ho neřekl.

Začala jsem vzteky prudce oddechovat. Byla jsem ochotná ten pitomý obraz i kouzly rozstřílet, abych se dostala dovnitř, ale nakonec to nebylo nutné.

„Rumová slanina,“ ozval se Severus se znuděným výrazem. Zamračila jsem se na něj. Mně nemusí dělat blbou chůvu, ačkoliv by byl v tuto chvíli asi proti mému názoru. Ale za heslo jsem byla ráda, ačkoliv mi připadalo až neuvěřitelně pitomé. Snad mi něco takového nebudou chtít podstrčit na snídani. Kývla jsem na něj a on se konečně otočil a odkráčel s vlajícím pláštěm. Mstitel Zorro s mastným hárem.

Nadiktovala jsem heslo obrazu a byla vpuštěna dovnitř. Ve společenské místnosti panoval čilý ruch. Opět jsem nahodila masku nevinné studentky a usmívala se na všechny kolem. Kluci se na mě hned sletěli jako supi. Nadržení supi.

„Kde jsi byla takhle pozdě?“

Kde asi. Tajně randím s Brumbálem.

„Pokud chceš, budu ti dělat doprovod!“

A rád bys hlavně do koupelny.

„Kolik ti je?“

Ke stovce. Dobrá značka make-upu.

„Proč jsi dorazila do Bradavic až teď?“

Sova měla pár let zpoždění, tupče.

Z některých otázek jsem byla trochu nervózní. I tak jsem ale vydržela být milá a zdvořilá. Odpovídala jsem tak, jak by se čekalo. Je mi šestnáct, učila jsem se doma, jsem z čistokrevné rodiny, trochu jsem se ztratila a doprovod nechci, ale velmi si vážím nabídky. Nikdo z kluků nevypadal uraženě. Jen na mě dál hleděli. Ale musela jsem uznat, že je mezi nimi i několik moc pěkných exemplářů. To, že tu mám někoho zlikvidovat, ještě neznamená, že si nemůžu dopřát nějaké to hříšné potěšení, že…

Věděla jsem, že to okouzlení mnou je jen z části skutečně zaviněné mým vzhledem. Byla jsem jako nová hračka. Ne nutně nejlepší a nejúžasnější, ale nová. Doufala jsem, že je to přejde. Dobře jsem si uvědomovala rizika. Takový zájem na mě přitahuje pozornost, a pokud chci splnit svůj úkol na výbornou, nemůžu si to dovolit.

Když už jsem byla unavená ze vší té nežádoucí pozornosti, omluvila jsem se a šla najít svůj pokoj. Vystoupala jsem po schodišti vedoucím do dívčích ložnic a našla pokoj, ve kterém jsem měla nocovat spolu s pár dalšími. Kdyby to bylo na mně, vydupala bych si pokoj sama pro sebe, ale nic takového se tu nevedlo. Škoda.

Jen co jsem vešla, uvědomila jsem si, že to rozhodně nebude jednoduché. Jediná volná postel, u zdi, blízko okna, se nacházela hned vedle osoby, která mě tu viděla ráda asi jako komára: mudlovské šmejdky Grangerové. Alespoň že pocity vůči té druhé máme společné.    

Šmejdka mě propálila pohledem, jen co jsem vkročila, a já ji obdařila sladkým úsměvem. Moc dobře jsem věděla, že žárlí. A bylo jedno, jestli na můj vzhled, že se líbím Weasleymu, nebo jednoduše na to, že veškerá pozornost koleje a prakticky celé školy se upíná ke mně.

„Ahoj, ehm… přidělili mi tenhle pokoj. Takže hádám, že na mě zbyla támhle ta postel, že?“ optala jsem se trochu pitomě a s hranou ostýchavostí. Překvapivě to uvolnilo napětí v místnosti. Nikdy jsem moc neuměla navazovat vztahy s holkami mého věku. Díky svému původu jsem jich taky moc nepotkala. Vlastně jsem nikdy neměla moc kamarádů. A když už, tak děti smrtijedů, které se bály mého otce. Nic moc.

„Jasně. Ahoj, já jsem Ginny Weasleyová, asi už jsi potkala bráchu,“ představila se mi jedna zrzavá, s výraznými rysy, takže mi bylo i bez jména jasné, kdo to je a ke komu patří. Napřáhla ke mně ruku. Já ji stiskla a usmála se.

„Jo, Rona už jsem viděla. A jsem Sophie,“ představila jsem se mile a došla ke své posteli. Věci už tam na mě čekaly. Posadila jsem se a těkala pohledem z jedné spolubydlící na druhou. Dvě, jež se mi nepředstavily, se na mě jen neutrálně podívaly a já usoudila, že jim nestojím za pozornost. Budiž. Vypadaly skoro jako dvojčata a možná i byly. Kdyby mi držely nůž pod krkem, tipla bych si, že mají indické předky.

„Takže ty jsi tu ta nová senzace, viď?“ promluvila Ginny znovu. Nechtělo se mi povídat si, spíš jsem měla chuť prostě zalehnout a spát. Ale stejně mám ještě práci, než se mi to podaří. Kývla jsem.

„Jo, už to tak bude. Že sem někdo přijde v šestnácti, asi není úplně normální.“ A už vůbec není normální jít sem v šestnácti někoho zabít.

„To ne. Ale už se tu stala spousta divnějších věcí, ono je to přejde,“ mávla Ginny rukou směrem ke dveřím a já pochopila, že myslí ty hormonama zmítané pitomce.

„To vážně doufám. A… jaké divné věci?“ optala jsem se a zvědavě na ni koukala, ačkoliv jsem přesně věděla, co se tu dělo. Potter zachránil kámen mudrců před otcem. Potter porazil otcova baziliška, kterého jsem náhodou měla docela ráda. Pak taky Potter pomohl svému povedenému strýci Blackovi zdrhnout. Divím se, že už si ho Brumbál rovnou neadoptoval nebo mu nedal metál. A pak ještě ten úžasný turnaj. Na ten máme s otcem spoustu vzpomínek.

Ginny se neklidně zavrtěla a já už teď poznala, že se mi nechystá říct pravdu. Rozhodně mi neřekne, jak psala krví po stěnách, že Tajemná komnata, s prozíravým vstupem na dívčím hajzlíku, je znovu otevřená. Uznávám, to bylo na prvačku asi trochu drsný. A kdo ji zachránil? Potter. Ti dva by se vzali, dejte na mě. Můj úkol, bohužel pro ně, změní svatbu na funus.

„Bylo tu už hodně temných sil. Několikrát školu málem zavřeli,“ pověděla nakonec a předstírala, že má najednou spoustu práce s vybalováním. Jen jsem kývla a dál už si hleděla svého. Těch temných sil přijde ještě víc, Ginny.

 

Za hodinku se šlo na kutě a já neměla vybalenou ani polovinu věcí. Převlékla jsem se do pyžama a zalezla do postele. Přetočila jsem se čelem ke zdi, abych nemusela zírat na Grangerovou, která mě pohledem pronásledovala, kam jsem se hnula. Když mě nesnáší už teď, co bude, až zabiju jejího kámoše? Zřejmě si vzteky vytrhá všechny ty natupírované vlasy.

Když jsem o půl hodiny později cítila pravidelně oddechování svých spolunocležnic, vstala jsem a koukla, zda je vzduch čistý. Měla jsem ještě důležitější věci na práci než spánek, k mé smůle. Zastrčila jsem si hůlku za gumu od pyžama a po špičkách proklouzla dveřmi dolů do společenské místnosti ke krbu.

Chvíli jsem čekala, jestli sem někdo nepřicupitá a pak si klekla před plápolající oheň. Vytáhla jsem hůlku a máchla s ní nad plamenem, který v tu ránu zmizel. Zbyly jenom rozžhavené uhlíky. Poklepala jsem na ně a mumlala si zaříkadlo, co mě naučil otec. Byla spousta způsobů, jak se s ním domluvit, ale v tuhle chvíli mě nenapadl žádný vhodnější.

Zanedlouho v krbu zapraskalo a já slyšela dech. Vzápětí se v uhlících objevila otcova tvář. Byla jsem ráda, že to fungovalo, ale on moc nadšený nebyl.

„Sophie… co to děláš?!“ optal se naštvaně a mně se na chvíli zarazil dech v hrdle.

„Totiž, myslela jsem, že bych tě měla kontaktovat. Jsem tady a zatím všechno jde podle plánu…“

„Ach ano… Výtečně… Měl jsem tě upozornit, ať mě nevoláš. Řekni si Severusovi o sovu. Ví, o co jde.“

„Ale, tati, já…“

„Sophie! Tohle není bezpečné! Bradavice jsou plné těch, kteří slouží Potterovi a Brumbálovi! Chceš snad, aby tě odhalili? Náš plán by byl zhacen tvojí nerozvážností!“ zlobil se na mě a já jen se stisknutými rty poslouchala. Oči mu teď doslova planuly. Najednou jsem si připadala hloupě.

„Omlouvám se. Hned ráno si o ní Snapeovi řeknu.“ Sklonila jsem hlavu. Chtěla jsem být naštvaná i na něj, ale když jsem nad tím zapřemýšlela, měl pravdu, tohle bylo bláhové. Otočila jsem se, abych si byla jistá, že mě nikdo nesleduje. Nesledoval. Trochu mě zklamalo, že nemůžu někoho za svou vlastní blbost jen tak poslat do pekel.

„Ach, nevadí… jsi ještě mladá, Sophie, tolik věcí nechápeš. Ale máš úkol. Všechno, co děláš, musíš dělat pro nás, dcero. Je to pro naši budoucnost,“ spustil na mě už mírněji, ale já tohle znala. Tak si u lidí pojišťoval jejich loajalitu. Nejdřív bič a potom cukr. Nehorší bylo, že to působilo. Cítila jsem se provinile a měla zoufalou potřebu odčinit svou chybu.

„Ano, otče.“

„Výborně. Hodně zdaru,“ zašeptal a v tu ránu byl se zapraskáním pryč. Znovu jsem mávla hůlkou a oheň se rozhořel, jako by v krbu nikdy nepřestal plápolat. Zvedla jsem se ze země a místo toho se posadila do křesla.

Dívala jsem se do plamenů, jak tančily na uhlících. Nutilo to k zamyšlení. Někomu dával oheň pocit tepla a bezpečí domova, ale u mě doma nikdy teplo nebylo. Jen zima, chlad a temnota.

Nakonec jsem se zvedla, našla kus pergamenu a načmárala brkem pohozeným na jednom ze stolků krátký vzkaz, který jsem mínila poslat hned, jak dostanu sovu. Ale nebyl pro otce. Tenhle byl daleko osobnější a část mě si říkala, že se tomu nemám poddávat. Že ho vůbec nemám psát. Ale nakonec jsem byla slabá.

 

Děkuji, že se mi staráte o dceru. Snad se má dobře. Budu mít radost z jakékoliv zprávy o ní. A pozdravujte ji.

- S.R.

 

Vzkaz patřil Narcisse a já věděla, že u ní musím být stejně opatrná jako u otce. Stýskalo se mi. Jen jsem teď nedokázala přesně říct, jestli po dceři, nebo po životě, o který jsem s jejím narozením definitivně přišla. A přitom ona je to jediné štěstí, co mi zůstalo.

Srolovala jsem vzkaz, dala ho do kapsy a proplížila se zpátky do pokoje. Pergamen jsem zasunula do záhybů hábitu, aby na něj někdo náhodou nenarazil, a konečně usnula.

Tu noc se mi zdálo o plamenech, které mě pohlcovaly. A já se nechávala.

 

Další den ráno jsem se probudila s bolestí hlavy a stále unavená. Kdyby se mnou Ginny nezatřásla, ani bych neotevřela oči. Vzpomněla jsem si na včerejší večer a měla chuť zůstat v posteli až do své smrti.

Nakonec jsem se však vybatolila, umyla, bleskově převlékla a věnovala více času úpravě své fasády. To kvůli svým obdivovatelům. Jakmile jste populární, lidé se vám chtějí podobat a zároveň touží po vašem pádu. A já jsem neměla v úmyslu udělat šmejdce tu radost.

Jakmile jsem si byla jistá, že by můj dokonalý úsměv mohl nahradit slunce, vydala jsem se na snídani. Držela jsem se u Ginny a získávala dojem, že mě začíná považovat za svoji novou kamarádku. Nebránila jsem se tomu. Navíc, nedokázala jsem dost jasně myslet. Snědla bych v tu chvíli i Filchovu kočku, jaký jsem měla hlad.

 

A snídaně mě vážně nezklamala.

V ničem.

Vážně měli slaninu naloženou v rumu. Ani jsem se jí nedotkla. Ovšem jinak jsem spořádala všechno, co bylo k dispozici. Zeleninu, ovoce, džemy, nakládané cosi v čemsi, kuře, párky i fazole. Některé věci jsem ani do té doby neochutnala.

Trochu mě však při mé snídaňové krasojízdě rušili frajeři, kteří fascinovaně zírali i na to, jak si utírám pusu ubrouskem. Začínalo mě to štvát. A nejen to. Ron si hned ráno vybojoval místo vedle mě a od té doby mi nepřestal nabízet jídlo, které zároveň až příliš barvitě popisoval. Do toho pořád mlel o famfrpálu a nezapomněl párkrát prohodit, že Harry tohle, Harry tamto. Nebylo pochyb o tom, s kým by Ron chodil, kdyby byl na kluky.

Nakonec došlo na nevyhnutelné, odchod z jídelny a první zapojení do výuky letošního roku. Byla jsem si jistá, že v obraně proti černé magii nebo ve formulích mě nic překvapit nemůže. Ale v čem jsem byla špatná, až to volalo do nebe, byly lektvary. Dokázala bych někoho otrávit. Že bych byla schopná to udělat i s posilujícím lektvarem, nebo nápojem lásky, to už netřeba zmiňovat.

Vyšla jsem z jídelny za doprovodu dalších nebelvírských a táhla se jako smrad, když jsem si opodál všimla Malfoye. Postával u schodiště a vsadila bych se, že čekal na mě.

A taky, že jo. Sotva mě zaznamenal tím svým úlisným pohledem, pomalu kráčel ke mně. Někdo by možná řekl, že se snažil o sexy chůzi. Já ovšem o nic takového nestála ani v nejmenším. V mozku mi to šrotovalo všemi možnými i nemožnými způsoby, jak ho od sebe dostat pryč co nejdál, zkrátka jak se mu vyhnout. Nakonec jsem se uchýlila k tomu nejkrajnějšímu řešení, jaké jsem vůbec dokázala vymyslet.

Chytila jsem za rukáv kluka, který stál náhodně vedle mě, a přitiskla ho ke stěně. Položila jsem mu ruku na tvář, zavřela oči a vlepila mu pusu, kterou jsem vzápětí prohloubila na skutečný polibek, aniž bych věděla, koho že to vlastně líbám. Probojovala jsem se do jeho úst jazykem, a když nekladl nejmenší odpor, pokračovala jsem, dokud mi nedošel dech. V tu ránu jsem se pomalu oddálila a málem se zároveň rozkřičela a rozesmála. To si ze mě děláte srandu…

Přede mnou stál Neville Longbottom. Jeden z největších ňoumů, které jsem potkala za celý svůj život. Zíral na mě nevěřícným pohledem a rukou se dotkl svých rtů. Netuším, kdo z nás dvou byl překvapenější. Když jsem se však podívala na ostatní studenty, zírali naprosto stejně vyjeveně.

Nejlepší byl ale pohled na Draca. Jeho obvyklá maska byla ta tam a náhle se v jeho pohledu místil vztek, závist, překvapení a to, co mě těšilo ze všeho nejvíc: jasná a nepopiratelná žárlivost. Tvářil se jako nakopnuté štěně. Tak a máš to, blbečku.

Nakonec jsem se rozhodla odejít jako vítěz. Dala jsem Nevillovi ještě jednu pusu na tvář a povzbudivě se na něj usmála. Vsadila bych se, že moc polibků zatím nedostal. Krátce jsem ho objala a poté urychleně nabrala směr vyučování, nehledě na to, že většina lidí ještě stála a zírala.

Při svém úprku jsem jen matně slyšela, jak se z Nevilla všichni kluci snažili vytáhnout detaily.

A mezi nimi byl i Potter.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 3:

8. FantasyNikol přispěvatel
28.11.2015 [12:23]

FantasyNikolA zase - naprostá bomba. Emoticon Emoticon Emoticon Vsaďte se, že tyhle menší proslovy budou pod každou kapitolou. Je to všechno zajímavý, vtipný (časté hlášky ve mně budí menší záchvaty smíchu) a já jsem do toho už teď jako šílená. Emoticon Emoticon Emoticon Ty její odpovědí na otázky kluků, když vstoupila na kolej, jsem dala přečíst ségře (miluje HP) a ta se gebila úplně stejně. Emoticon Fakt jste si stylem padly do noty a Elizo, tohle se ti fakt povedlo. Emoticon Při závěrečné scéně jste to nakonec celý úžasně završily. Sophie to tam evidentně obrátí vzhůru nohama. Emoticon

Skvělá část. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Cauruella
24.11.2015 [20:16]

Holky, super! Emoticon Přečetla jsem všechny tři kapitolky na jeden nádech a v některých těch jejích situacích se živě vidím. Emoticon jen tak dál!

6. Ealex přispěvatel
24.11.2015 [20:04]

Ealex Emoticon Emoticon Emoticon

5. Inugirl přispěvatel
23.11.2015 [21:56]

InugirlNevill jede:-)))

4. Trisha přispěvatel
22.11.2015 [21:19]

Trisha Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. alanisealicecullen přispěvatel
22.11.2015 [20:25]

alanisealicecullenSuper :) V jednu chvíli jsem myslela že líbá Harryho :D

2. MimsiHale
22.11.2015 [19:43]

Výborna kapitola Emoticon Teším sa na pokračovanie. Emoticon

1. Shaun přispěvatel
22.11.2015 [18:27]

ShaunTak táto kapitola ma perfektne pobavila. Chudáčik Neville. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!