OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 60. kapitola

10.05.2017 (14:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 816×

Vzbudila se brzy ráno. Cítila se plná energie. Hojivý lektvar opravdu zabral a veškerá zranění byla pryč. Slastně se protáhla a zadívala se na magický prsten na svém levém prsteníčku. Šťastně zavrněla a přitulila se ke svému ochránci. Automaticky měl ruku pod polštářem. Už jí na tom nepřišlo nic zvláštního. Políbila ho na znetvořenou tvář a čekala. Ani se nepohnul. Usmála se a vtiskla mu něžný polibek na bradu. Opět se nic nestalo. To už se smála od ucha k uchu. Věděla, že je vzhůru, jenom si s ní hraje. Nechápala, jak dokáže udržet vážnou tvář a ještě nedat najevo, že ji vnímá. Jemně mu začala přejíždět ukazováčkem přes čelo a nos ke rtům. Z ničeho nic po ní chňapl. Úlekem vyjekla, ale hned se začala smát.

„Mám tě,“ zakřenil se.

„Moc dobře jsem věděla, že jsi vzhůru,“ vyplázla na něj jazyk.

„To ti tak věřím,“ a vytáhl ruku zpod polštáře se stisknutou hůlkou. Posadil se na posteli a protáhl se. „Jak se cítíš?“ zeptal se jí.

„Moc dobře, děkuji,“ kývla na souhlas.

„To moc rád slyším. Běž se nachystat, mám pro tebe něco připraveného,“ řekl jenom tak mimochodem a pokynul jí směrem do koupelny.

„V poslední době mě stále jen překvapuješ,“ zavrtěla hlavou. „A co to má být za tajemství?“ pozvedla tázavě obočí.

„Poznáš, neboj se,“ a znovu jí ukázal na dveře od ložnice.

„Dobře, nebudu tě zpovídat. Vím, že to nemá smysl,“ pokrčila rameny a vyskočila z postele.

„Jo!“ zavolal ještě za ní, když už se ztratila v chodbě. „Obleč si něco pohodlného a nemusíš se nijak extrémně krášlit, nejdeme do společnosti.“ Ve futrech se objevila její hlava.

„Boha, kam mě to zase potáhneš? Začínám mít strach,“ zamračila se.

„To bys měla,“ a škodolibě se ušklíbl.

„Nejsi příbuzný s ďáblem?“ založila si ruce na prsou a pozorovala ho.

„Možné je všechno,“ a záhadně se usmál. Zavrtěla hlavou a zmizela v koupelně. Severus také vstal. V kuchyni utrhl list papíru z blbenky a tužkou napsal vzkaz. V obýváku vhodil do krbu hrstku letaxového prášku a zprávu poslal za ním. Sedl si na pohovku a vyčkával. Během několika minut se před ním objevil Fiškus.

„Máš všechno?“ zeptal se ho Severus, když od něj přebíral věci, o které ho žádal. Skřítek přikývl. Kouzelník je zběžně prohlédl a mrkl na souhlas. „V pořádku, můžeš jít,“ a pokynul mu, že může zmizet. Fiškus se uklonil a s lusknutím se ztratil. Dooblékl se právě ve chvíli, když Mia dorazila z koupelny. Měla na sobě legíny s košilí a vlasy si zapletla do copu. Severus naklonil hlavu na stranu a pozoroval ji zhodnocujícím pohledem. Mia pevně stiskla rty, až se jí vytvořily dolíčky v koutcích. Najednou si všimla ale jeho vizáže. Nechápala, že ji nezaznamenala okamžitě. Byl oblečený v černých kapsáčích a černém přiléhavém triku. Právě si přes ramena přehazoval mikinu. V polovině pohybu se zasekl. „Co?“ zeptal se jí.

„Nic. Jenom jsem vyvedena z míry, když tě vidím v nekouzelnickém oděvu.“

„Někdy musím být inkognito.“

„No, jistě,“ a s úsměvem pokývala hlavou. Severus protáhl obličej a cvakl si z placatky. Okamžitě se začal měnit. Masku si schoval do vnitřní kapsy mikiny a rukavice do jedné z bočních kapes kalhot. Lahvičku s lektvarem vhodil do malého váčku, který si schoval do zadní kapsy. S upřeným pohledem ji minul a zamířil k hlavnímu vchodu. Mlčky ho následovala. Hůlkou zajistil dveře a natáhl k ní ruku. Přitiskla se k němu a nadechla se. Přemístili se. Ztěžka oddechovala, když se ocitla zpět na pevné zemi. Ještě stále si na tento typ cestování úplně nezvykla. Ale rozhodně to již bylo lepší než úplně poprvé. Když už opět mohla popadnout dech, rozhlédla se po okolí. Všude kolem nich se nacházel porost, křoví, stromy. Podívala se vedle sebe, Severus u ní ale nestál. Polekaně se otočila. Nacházel se za ní s rukama založenýma v bok. Rozhlížel se kolem.

„Kde to jsme?“ zeptala se ho.

„Pst,“ sykl na ni se zakaboněným výrazem. Okamžitě ztichla. Najednou několikrát za sebou hvízdl ve zvláštní melodii. Za nimi se ozval ten samý tón. Severus se s kamenným výrazem otočil za zvukem. Pár kroků od nich se zavlnily větve ležící na zemi. Mia uskočila a přivinula se ke svému společníkovi s rychle tlukoucím srdcem. Před nimi se vynořil muž, ověšený jehličnatými větvemi, v khaki oblečení a pomalovanou tváří maskovacími barvami. Přistoupil těsně k Severusovi s nečitelným výrazem ve tváři. Mia se schovala za černovlasého muže a přitiskla se k němu ještě víc.

„Pane Smithi,“ vyslovil neznámý bez mrknutí oka a bez jakéhokoliv pohnutí hlasu.

„Pane Johnsone,“ oplatil mu Severus stejnou mincí. Oba si naráz podali ruce.

„Opět se tu za záhadných okolností objevujete. A tentokrát ne sám," a pronikavě se zahleděl na Miu. Ta si ho zvědavě prohlížela. Nemusela přemýšlet moc dlouho, aby jí došlo, že se ti dva neznají skutečným jménem. Severus na jeho konstatování kývl.

„Toto je paní Smithová,“ a palcem ukázal na ženu za sebou. Mia vystoupila z jeho stínu a postavila se vedle něj. Pan Johnson jí také podal ruku a lehce se uklonil.

„Paní Smithová.“

„Pane Johnsone,“ zachovala se stejně zdvořile. Očima opět sklouzl na Severuse.

„Co byste potřebovali?“ zeptal se odměřeně.

„Naučit ji základy boje z blízka, pane Johnsone.“

„Cože?“ vyjekla Mia a sjela ho vytřeštěným pohledem.

„Vidím, že paní Smithová nebyla dosud s vaším rozhodnutím seznámena.“

„Nikoliv. Vždy jí vše oznamuji jako hotovou věc. Nemá potom šanci protestovat.“ Muž v khaki se potutelně usmál.

„To chápu.“ Mia se na Severuse zamračila. Začínala být naštvaná. To jeho házení do neznámé vody ji přestávalo bavit. Ale jinak měl pravdu. Dobrovolně by na žádný z jeho nápadů nepřistoupila. Ale na druhou stranu jí to pomohlo. Povzdechla si a zkřížila si ruce na prsou. „Nehněvejte se, madam,“ pokračoval pan Johnson, „pan Smith k tomu má určitě velmi vážný důvod, jinak by vás sem nevodil,“ a pokynul rukou směrem do zeleně, aby ho následovali.

„Tohle máš u mě,“ procedila skrz zuby.

„S ničím jiným ani nepočítám,“ ušklíbl se Severus. Mlčky potom pokračovali opodál mezi stromy. Pan Johnson nakonec několikrát dupl do země před ním. Zvedlo se těžké betonové víko. Zapřel se do něj a otevřel ho tak, aby se jimi mohli protáhnout. Několik minut šli stísněnou podzemní chodbou, až dorazili do malého údolíčka, uměle vytvořeného pro potřeby jeho stavbaře. Zvedl ruce a zakroužil rameny, aby ze sebe shodil své maskování. Větve zvedly vrstvu písečného prachu. Pan Johnson popošel kousek dál a zaujal místo na lavičce u zdi svého skromného příbytku. Pokynul oběma, aby si sedli naproti němu. Severus si sedl na zem do tureckého sedu. Mia se na něj chvíli dívala a potom zaujala stejnou pozici.

„Tak spusťte,“ pobídl voják své návštěvníky. Mia se dívala do země a urputně sledovala kamínek před sebou.

„Pohybujeme se v nebezpečné společnosti,“ vydechl Severus. Pan Johnson pomalu mrkl a kývl hlavou.

„To je mi známo, pane Smithi.“

„Dokud se nebezpečí týkalo jenom mne samotného, bylo to v pořádku. Nyní je ale ohrožena i moje žena,“ a pohodil hlavou směrem k Mie. Ta prudce zvedla hlavu a zadívala se na něj s rozšířenýma očima. Nevěřila vlastním uším. „Nejsem schopný ji mít stále na očích. Potřebuji, aby se ubránila sama. Není třeba, aby z ní byl vycvičený elitní voják, ale aby zvládla základy. Na útočníka, který něčemu takovému nerozumí, to bude stačit.“

„Jistě,“ kývl pan Johnson a několikrát pohodil oblázkem, který žmoulal v ruce. Zkoumavě se zadíval na Miu a přeměřoval si ji pohledem. Byla nervózní. Radši mlčela a nevyjadřovala se. „Umí paní Smithová něco?“ zeptal se po chvíli.

„Naučil jsem ji základy střelby,“ přitakal Severus.

„Proč jí neposkytnete výcvik sám?“

„Po takové době už mívám menší mezery. Upřímně jsem ho extrémně nepotřeboval. Mám obavu, abych něco nevynechal, a hlavně jsem velmi zaneprázdněn. Nejsem schopen dodat dostatečnou kvalitu.“

„Dobře,“ kývl veterán na souhlas. „Podmínky znáte, a cenu taky,“ a vstal. Severus se také sebral ze země a Mia s ním. Přitočila se k němu.

„Ty nejsi schopen něčemu dodat dostatečnou kvalitu? Ty?“ protáhla obočí a uštěpačně se usmála.

„Já mám hůlku,“ štěkl po ní tiše, „nepotřebuji boj z blízka. Byl ale součástí výuky. Umím se ubránit, kdyby bylo potřeba, ale nemám čas přemýšlet nad správností lekcí. Navíc, ty potřebuješ intenzitu, kterou ti nejsem schopen v tuhle chvíli dát. Víš to moc dobře.“

„Ale, Severusi,“ zkusila ještě zaprotestovat šeptem. Zdvihl ruku v umlčujícím gestu. Hned sklapla a povzdechla si. Diskuze byla u konce.

„Kdy máš představení nebo zkoušku?“ zeptal se jí. Mia zaklonila hlavu a obrátila oči k nebi. Začala přepočítávat.

„Za tři dny mám zkoušku, představení za pět,“ vypadlo z ní nakonec. Severus se otočil k panu Johnsonovi.

„Dva dny? Je to reálné?“

„Při intenzivním přístupu, a šikovnosti paní Smithové, základ určitě. Není potom problém opakování a rozšíření povědomosti.“

„Výborně,“ a natáhl ruku k Mie. Vložila mu dlaň do jeho a poodešla s ním kousek opodál. „Pan Johnson tě tu na dva dny přijme...“

„Cože?!“ skočila mu do řeči. „Ty ses snad zbláznil!“

„Nech toho,“ odsekl jí, „i když to tak nevypadá, má tu vše potřebné, až se budeš divit. Nebo chceš, aby tě Frump zabil?“

„Říkal jsi, že už se nevrátí!“

„Předpokládám, že ne, ale nehodlám ponechat nic náhodě. Musíš se s tím prostě smířit! Je mi jedno, co se ti líbí a co ne. Snažím se tě v tomhle příšerném světě jenom naučit se bránit. Nehodlám se dívat na to, jak se ti jednou může něco stát. Pokud je možnost tomu alespoň trochu zabránit, učiním tak.“

„Připadám si hůř, než když jsem ti byla lhostejná,“ prskla na něj naštvaně. Uchopil její bradu mezi palec a ukazováček a zvedl jí obličej k sobě. Díval se těma svýma medovýma očima a aniž by chtěla, i když už si říkala, že je proti tomu jeho pohledu imunní, téměř se jí podlomila kolena. Ty oči… ty medové oči, které téměř svítily. „Nedívej se na mě tak,“ špitla bezmocně. „Nemysli si, že to na mě platí.“

„Dobře, jak chceš,“ pustil ji a poodstoupil od ní. „Tamhle je východ,“ a ukázal za sebe. Mia pevně sevřela rty a vyplašeně se podívala na vojáka, který jim dopřával chvíli soukromí, i když samozřejmě slyšel vše. Střetla se s jeho pohledem. Povzbudivě kývl.

„Nenávidím vás, pane Smithi,“ ušklíbla se nasupeně. Otočila se k němu zády a přidala se k panu Johnsonovi.

„Přijdu zítra večer, očekávejte mne,“ kývl Severus na muže v khaki a otočil se k východu. Mia se nadechla, aby na něj zavolala. Nechtěla, aby se rozloučili takhle. Než ale stačila vydat hlásku, obrátil se ještě k nim. „Mimochodem, stala se mi jistá nehoda. Zítra na sobě budu mít bílou masku. To jen, abyste mě poznal.“ Učitel mrkl na souhlas, že všemu porozuměl. Kouzelník věnoval ještě jeden ledový pohled Mie a rozešel se k odchodu. Ta si hlasitě povzdechla.

„Tak počkej přece,“ a rozběhla se k němu. Zastavil se, ale neotočil se. Obešla ho a bez jakékoliv grimasy mu pohlédla do očí. Letmo ho políbila na rty a vrátila se zpět na místo vedle pana Johnsona. Dívala se za Severusem, dokud se neztratil z dohledu. Poté se zaměřila na svého společníka.

„Nebudete ke mně krutý, že ne?“ zeptala se bázlivě s mírným pobavením, aby odlehčila situaci.

„Nebojte se, krutý ne, pouze důsledný,“ a rozšířil úsměv od ucha k uchu. Mia tiše zaúpěla. Neměla ani páru, co ji čeká. Filmů s vojenským výcvikem ale viděla přehršel, a jestli na nich byla jenom špetka pravdy, měla se tedy na co těšit.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 60. kapitola: