OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 67.

23.01.2013 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 812×

„Co je tohle?“ zeptala se Dora a natočila knihu k Tobiasovi. Ten zvedl hlavu od svého úkolu, na kterém dělal posledních čtyřicet minut, a zamračil se na knihu. Obrátil list na předchozí stranu a zase zpět, pak se mu tvář rozsvítila pochopením.

„Způsoby uskladnění švábích oček.“

„To já vím, ale co je tohle?“ zeptala se znovu a zapíchla prst do kresby čehosi, co připomínalo kravinec.

„Hm. Tak to jsou tresčí ledvinky. Tenhle způsob skladování je dobrý i pro ně.“

„Fuj,“ ulevila si Dora a přitáhla si knihu zpět. Tohle byla pro její úkol úplně zbytečná informace. Zamračeně škrtla rozepsanou větu a podívala se na hodiny, které visely nad krbem.

„Do háje! Už je tolik? Myslíš, že bys mohl?“ zeptala se a ukázala na svoje úkoly. Tobias se ušklíbl, ale pak kývnul.

„Prefektství se podle mě neskutečně přeceňuje,“ poznamenal potichu, ale tak, aby to jasně slyšela. Nesoustředěně pokývala hlavou a vyběhla ze společenské místnosti. Poslední, co potřebovala, bylo, aby se po ní Mark mohl vozit za to, že se zpozdila. Do Velké síně dorazila naštěstí včas, ještě tam nebyl. Studenti v hloučcích posedávali kolem stolů a učili se. Kolem procházel profesor Olssen a kontroloval, aby nikdo moc nehlučel. Když ji uviděl, pokynul jí, aby přišla k němu.

„Slečno Longbottomová, výborně. Nechám to tu chvíli na vašich bedrech, potřebuji něco zařídit,“ pronesl spokojeně a než stačila něco říct, vyrazil k východu ze síně. Když tam došel, objevil se Troy a přidal se k němu. Při tom si do dlaní pleskal stočenými novinami, dokud mu to profesor jediným gestem nezarazil. Než si ale stihla všimnout něčeho dalšího, objevil se Mark. Automaticky se na něj zamračila. Oplatil jí to a vyrazil na druhou stranu sálu co nejdál od ní.

Následující dvě hodiny střídavě zastavovala u různých skupin mladších žáků, kteří ji buď požádali o pomoc, nebo aby je trochu utišila. Mark dělal to samé a přitom od sebe udržovali bezpečnou vzdálenost. Když doba samostudia skončila, většina studentů ze síně zmizela, jako když střelí do hejna vrabců. Tedy zmizeli ti, kteří se vůbec obtěžovali ukázat, starší studenti většinou studovali, kde oni sami chtěli, pokud vůbec studovali. Adorátě ale začal dozor na chodbách s pauzou pouze na večeři. Tobias měl možná pravdu, prefektská funkce se přeceňuje. A kromě toho byla tahle část jejích povinností neskutečně nudná.

„Už zase vy dva?“ zavolala na stejné dva studenty, které posledně načapala u schodiště, jak se pokouší proměnit ho ve skluzavku. Teď právě instalovali pomocí levitačního kouzla na římsku několik kbelíků zeleného slizu. Ve chvíli, kdy je okřikla, ztratili koncentraci a poslední kyblík obrátil svou cestu zpět dolů přímo na ty dva. Adoráta měla co dělat, aby se nezačala smát, když tam ti dva stáli s vytřeštěnými výrazy jako dvě slepice obalené – no, zeleným slizem.

„Výborně, takže kromě toho tři body dolů za každého a tohle uklidíte,“ nakázala a prstem obkroužila oblast chodby, která vypadala podobně, jako ti dva. Opřela se o stěnu a hlídala je, když za dotčeného frkání dělali, co jim řekla.

„Co se to tu děje?“ ozval se v chodbě hlas jejího otce. Na vteřinu si dovolila zavřít oči a nechat tvář vyjádřit všechnu tu frustraci, která ji už tak dlouho plnila. Pak se vzpamatovala a otočila se.

„Profesore,“ oslovila ho zdvořile, „tihle dva tu právě likvidují následky svého ne úplně zdařilého uličnictví.“ Zvládla to odreferovat tónem, který by byl na škále slušnosti ideálně uprostřed. Její otec nadzdvihl obočí a pak se na ty dva otočil.

„Peeks a Perkins, proč mě to nepřekvapuje? Vy dva mi někoho silně připomínáte, doufejme, že z toho narozdíl od nich vyrostete,“ poznamenal a otočil se od jejich zkroušených – a stále zelených – tváří zpět k ní. Ztlumil hlas. „Můžeme si promluvit?“

„Mám práci,“ odpověděla a kývla hlavou k těm dvěma, kteří se ani moc nesnažili skrývat, že chtějí něco zaslechnout. „Pánové, rychleji, nechcete tu přece být až do půlnoci, to by na vás musel dohlížet pan Filch.“ Tempo se zrychlilo.

„Adoráto, takhle to dál nejde. Oba jsme chybovali-“

„Oba? Tak to tedy ne. Já nechybovala, pokud chceš vinu shodit ještě na někoho kromě sebe, tak na Fawkese, já neudělala nic, co by tě mělo opravňovat chovat se takhle!“

„Opravňovat? Adoráto, já jsem tvůj otec, mám všechna práva, abych se choval takhle i hůř, ale to neznamená, že to udělám, nebo že chci!“ zvýšil na ni hlas, ale pak si uvědomil, kde jsou, a zase ho ztlumil. „Nechci se hádat, no tak, zlato.“

„Tak se nehádej,“ odsekla mu a otočila se k těm dvěma, kteří by v klidu mohli zápasit v pomalosti se slimáky a vyhrát. „Tak co bude!“ křikla na ně prudčeji, než chtěla. Aby jim to vynahradila, mávla hůlkou a kbelíky, které tak pečlivě umístili na římsu u stropu, snesla dolů. Jejich obsah nechala zmizet.

„Dobře, uznávám, že jsem tě nejspíš trestal za něco, co nebyla tak úplně tvoje vina,“ ozval se otec za jejími zády rezignovaně. Neotočila se, ale poslouchala. „Mrzí mě to. Ale nemůžeš celou vinu shodit na Fawkese, protože kdybys ty sama nechtěla, nikam by tě nepřenášel, alespoň ne tak často,“ dodal rozhodně.

Dobře, tohle asi byla pravda, připustila si v duchu. Vzdychla a otočila se. Kývla, aby viděl, že v tomhle souhlasí. A po dlouhé době viděla svého otce opravdu upřímně se usmát. Mělo to na ni takový účinek, že ho bezděčně napodobila. Rozpřáhl ruce, ale pak, jako by si to rozmyslel, zase připažil a odkašlal si. Místo toho natáhl ruku před sebe.

„Odpuštěno?“ Zamyšleně se na ni podívala a vteřinu se jen dívala. Pak ji stiskla.

„Pokud to bude oboustranně.“ Chvíli se zdálo, že odolá, ale nedokázal to. O chvilku později ji mačkal v náruči.

„Tati!“ protestovala přidušeně. Pustil ji a se šťastným výrazem odcházel. Chvilku se za ním dívala a pak se obrátila na ty dva, kteří začali rychle zase drhnout.

„Ani slovo a uklízet.“

∂

Adoráta zívla s takovou vervou, až jí luplo v čelisti. Protřela si oči. Zívala už dobrou hodinu v kuse, pravděpodobně usne za pochodu, než se někam dostane. Večerka byla před hodinou, tak snad už by mohla s klidným svědomím nechat toho hlídání. Kdyby předtím nezaslechla ty dva rošťáky, jak si povídají o něčem novém večer, už by to vzdala dávno. Takhle pro jistotu hlídala nejpravděpodobnější místa, jako schodiště ve Vstupní síni, Velkou a Pamětní síň nebo sklepení. Neobjevili se nikde, takže buď bude zítra překvapení někde jinde, nebo dostali rozum a nic nevyvedli.

Šourala se po schodech směrem vzhůru, což bylo hrozné, vzhledem k tomu, že vyrazila ze sklepení a Havraspárská věž byla úplně na druhé straně hradu nahoře. V podstatě ji od postele dělilo téměř devět pater. Hrůzná představa, ale to zvládne.

Už jen sedm pater.

Šest.

Čtyři.

„Tady jsi.“ Adoráta málem zkolabovala, když se z temného výklenku ozval tlumený hlas. Uskočila a připlácla si dlaně na tvář, aby utlumila křik deroucí se ven. Postava rychle vystoupila ze stínů a světlo pochodní se zatřepetalo s pískově zbarvených vlasech.

„Tony?“

„Ahoj,“ usmál se a rukou si prohrábl již zmíněné vlasy v trochu nejistém gestu.

„Ty- Pitomče! Málem mě trefil šlak,“ ztišila hlas po první nadávce. Zatvářil se provinile.

„To jsem nechtěl, jen jsem doufal, že tě překvapím.“

„Tak to se ti opravdu povedlo, ale to to nešlo nějak… míň děsivě?“ Pokrčil rameny.

„Kdo by to byl řekl, že jsi tak lekavá,“ usmál se a došel až k ní. Rukama jí sevřel ramena a palci ji jemně hladil. „Omlouvám se, vážně jsem nechtěl. Odpustíš mi to?“ Zrůžověla, když ji tak zblízka pozoroval. Pochodně mu na tvář vrhaly stíny a ty sebou škubaly a kroutily se, jako by byly živé. Dodávalo mu to trochu nebezpečný výraz a hnědé oči se zdály úplně černé až na třepetavé odrazy plamenů.

„Tak jo,“ kuňkala sotva slyšitelně, protože jí úplně vyschlo v krku. Už to zase přicházelo; mrazila ji kůže po celém těle a přísahala by, že ji šimrají i jednotlivé vlasy. Celé její tělo jako by se přepnulo do módu, kdy i pouhé zašeptání vyvolávalo bouřlivé reakce. Zašimrání dechu na tváři. Na uchu. Na krku.

„Merline,“ zašeptala s očima za zavřenými víčky obrácenýma k nebi. Smích. Ne zvuk, spíš jako čistá esence. Cítila, jak se směje, místo aby to slyšela. Zaklonila hlavu o trochu víc, kam až jí to zeď dovolila. Zvala ho, aniž by si předtím stihla rozmyslet, jestli to chce, a když ucítila teplý a vlhký dotek na kůži mezi krkem a ramenem, bylo už na nějaké myšlení pozdě.

Rukama mu zabloudila pod hábit. Pod svetr. Pod košili. Syknul, když se špičkami studených prstů dotkla jeho teplé kůže na břiše. Cuknul sebou, ale neodtáhl se. Jemně ji zuby štípl do ucha a pak to místo přejel jazykem. Zalapala po dechu. Strašně něco chtěla. Tak moc, že by pro to udělala cokoliv. Ale ať by udělala cokoliv, nevěděla, co to vlastně chce. Jen to chtěla víc s každým centimetrem kůže, který svými prsty objevila. Tak krásně hřál. Vábilo ji to k němu.

Chtěla se ho dotknout i něčím jiným než rukama. Když jí to došlo, otevřela oči a vytřeštěně zírala do protější stěny. Došlo jí, že dýchá, jako by tohle patro proběhla, a pokusila se uklidnit, jenže pořád tu byl Tony, který si nemohl všimnout toho, co se jí dělo v hlavě, a pokračoval v tom, co dělal doposud. Ničil jakékoliv pokusy jejího mozku o smysluplnou činnost.

„Tony,“ vydechla, ale sama to stěží slyšela. „Tony,“ přidala na hlasitosti. Zvedl k ní pohled. Teď ještě temnější než prve, dýchal skrze pootevřené rty podobně jako ona. „Já-“ Nějak netušila, co mu vlastně chce říct. Vlastně ano. Opravdu moc mu toužila říct, aby pokračoval v tom, co dělal doteď, ale už jen ta samá myšlenka jí vyvolala na tvářích ruměnec. Přesto to na tom nic nezměnilo. Chtěla by- Chtěla-

Někde mezi l a a všechny myšlenky zahodila a sklonila se k němu tak, aby ty naběhlé rty cítila na svých. Chutnal jako… vlastně zrovna teď nejspíš trochu jako ona. Jako její kůže a on. Málem jí to podlomilo kolena. Tentokrát to byly jeho ruce, které se seznamovaly s teplou kůží. Stoupaly jí po zádech a zlehka hladily každý překonaný centimetr. Vypjala se k němu, aby jim poskytla víc místa. Přitiskl ji k sobě a vyhrnutý svetr jí odhalil pás břicha, o který se otřel studený vzduch, až se otřásla.

„Zima,“ vydechla, když se odtrhla. Bylo zvláštní, že ji dokázala roztřást zima, když si byla docela jistá, že uvnitř hoří. „Zima,“ zopakovala, když se odtáhl.

„Pojď se mnou,“ vydechl a chytil ji za ruku. Neptala se, nedivila se, jen se tomu poddala. Tak trochu jako ve chvíli mezi spánkem a probuzením. Je to reálné i není, a nejsnazší je nechat se jen vést. Zastavili přede dveřmi a Tony ji rychle políbil.

„Šeříkový keř.“

Otevřel dveře a vtáhl ji dovnitř. Jakmile za nimi zabouchl, na stěnách se kouzlem rozblikalo několik svic.

„Koupelna?“ vydechla překvapeně, zatímco přecházeli od dveří k nádrži zapuštěné v podlaze a dobré stovce kohoutků s trubkami trčícími do výšin jako obrovské prapodivné varhany.

„Nebude ti zima,“ zašeptal, když si ji přitáhl do náručí a jí konečně došlo, proč je zavedl tam. Zbledla, zrudla, zalapala po dechu a vyplašeně kníkla - to všechno najednou. Zaváhal. „Možná- Asi jsem-“ váhavě hledal slova. Do toho se ozvalo tiché zachrápání mořské panny z vitráže. Všechen ten šok a panika splaskly jako propíchnutý balónek.

„Ale otočíš se,“ řekla místo všech těch námitek, které jí prve prolétly hlavou. Vytřeštil na ni pohled.

„Cože?“ Nervózně se usmála.

„Otočíš se, až polezu dovnitř. T-to je podmínka.“ Krátké zakoktání prozradilo, že není až tak klidná, jak by si přála. Znovu ji políbil.

„Samozřejmě,“ zašeptal jí do úst a mávl hůlkou k několika kohoutkům. Voda se s tlumeným rachotem vyvalila z trubek. Sama se pak od něj odtáhla a došla k jednomu, kterým otočila ručně. Když uviděla, jak ji zvědavě pozoruje, zlehka pokrčila rameny a přiznala:

„Moje oblíbená.“ Velké plus dané příměsi do koupele bylo, že tvořila velmi hustou až neprohlédnutelnou pěnu. Místností se pomalu šířila vůně konvalinek a voda rychle stoupala. Najednou se nervozita znovu objevila a s novou vervou do ní zaťala drápy. Mohla by ještě couvnout, aniž by ze sebe udělala hlupačku? Nejspíš ne, odpověděla si okamžitě. Trvalo jí několik dlouhých vteřin, než byla schopná se na něj podívat. Už neměl hábit ani svetr; obojí se mu válelo u nohou a zrovna si přetahoval přes hlavu košili. Zajíkla se, ale naštěstí to zaniklo v rachotu vody. Odložil kus oděvu k ostatním a všiml si jejího pohledu; usmál se. Ruce se mu na knoflíku kalhot zastavily. S nakloněnou hlavou se vydal k ní. Uvědomila si, že stále klečí vedle kohoutků s vodou, a rychle je začínala jeden po druhém zavírat, aby nevypadala, že ho sleduje. Zbytek se zničehonic zavřel sám. Když vzhlédla, Tony zrovna odkládal hůlku na hranu obří vany - nebo spíš malého bazénu. Natáhl k ní ruku. Neměla, na co by se vymluvila, a tak se ho chytla dřív, než jí mozek stačil navrhnout nějakou jinou, zbabělejší alternativu. Vytáhl ji na nohy. Vzal ji za zápěstí a obě její ruce si položil na nahou hruď.

Ztuhla jako prkno, aby vzápětí ucítila pod prsty pravé ruky jemné zadunění. A znovu. A znovu. Tlukot jeho srdce nebyl klidný, naopak, hnal se kupředu. Zvedla k němu tvář.

Tony byl nervózní! Úplně stejně jako ona a zrovna teď jí to prozradil. Úplně záměrně. Usmála se. Nervózně a pokřiveně, ale přesto v tom musela být znát úleva, kterou cítila. A dokud ji cítila, dokázala si věřit. Naklonila se a vtiskla mu drobný polibek na klíční kost. Pak se otočila.

Rychlý šustot a následné cáknutí bylo důkazem, že nezaváhal. Byla řada na ní. V náhlém tichu koupelny, když už nebyla slyšet burácející voda, se každý její pohyb zdál nepřiměřeně hlasitý. Když si svlékala hábit, svetr, i když jí košile šustila na holé kůži. Všechno odložila stranou tak daleko od vody, aby měla jistotu, že se to ani omylem nenamočí. Jen hůlku položila na kraj vany tak, jako to udělal Tony. Tomu z vody koukala jen ramena a hlava, jen se opíral o opačný kraj vany a díval se z okna. Obešla to k místu, kde byly schůdky, ale poplašeně se ohlédla, když někoho zahlédla. S tichým vnitřním smíchem si uvědomila, že ji nachytalo zrcadlo. Odráželo jen ji samotnou s vlasy trochu delšími než jen do půlky zad. Nahou.

Došla jí celá ta absurdnost situace. Neoblečená, přesněji nahá jako palec, si prohlíží sama sebe v zrcadle, zatímco v malém bazénu u jejích nohou čeká na její příchod hezký kluk, který je nahý úplně stejně. Rozesmála se. Nedokázala tomu zabránit, najednou z ní všechno to napětí tryskalo ven v podobě smíchu.

„Co se-“ chtěl se Tony zeptat, ale přerušilo ho hlasité cáknutí, jak skočila do vody. V radostném vytržení úplně zapomněla na nějaké schůdky. Protože ona byla tady, s ním. Už to bylo mnohem víc, než kdy od života čekala.

Vykoukla nad hladinu a zalapala po vzduchu. Musela si vytřít pěnu z očí, protože je měla té věci plné. Rozhodně takové množství pěny mělo i své nevýhody.

„V pořádku?“ zeptal se, když připlaval blíž.

„Jistě,“ vydechla spokojeně a užívala si pocit, kdy se jí velmi teplá voda zakusovala do kůže a prohřívala i spodní vrstvy kůže a svalů.

„Co tě tak pobavilo?“ Neměla v úmyslu mu říct pravdu a tak jen řekla, že se sama sebe lekla v zrcadle. Jemu to stačilo. Shrnula si mokré vlasy dozadu a několika pohyby se dostala k okraji nádrže. Spokojeně se opřela hlavou o kraj a tělo nechala nadnášet vodou.

Když poprvé ucítila jeho dotek, sklouzla a málem se utopila. Zpod hladiny vykoukla trochu vyjukaná a za jeho pomoci. Tiše se jí smál.

„Bojíš se mě?“ zeptal se tiše, když se natáhl k jejímu uchu, aby ho mohl líbat.

„Ne,“ odpověděla popravdě, ale stejně se jí trochu třásl hlas. Nedokázala úplně vnímat, co říká, protože musela vnímat spoustu podstatnějších detailů. Třeba pravou ruku, kterou ji podpíral pod zády, aby znovu nesklouzla, a přitom měl zápěstí tak blízko, že se o něj téměř třela stranou hrudi. Nebo levou ruku, která cestovala po její noze. Špičky prstů mapovaly cestu od kotníku přes lýtko k podkolení jamce a pak po stehnu vzhůru. A taky cítila, jak se její nohy dotýkají jeho těla. Ten pocit byl zdrcující. Chtěla by víc a přitom to bylo něco tak intimního, že se musela přemáhat, aby neutekla. Prsty levé ruky se roztáhly a palec se přesunul na vnitřní stranu. A v přesně ten moment toho bylo příliš. Škubla sebou a narovnala se tak prudce, že nestačil ustoupit. Zničehonic se tak ocitla nalepená přímo na něm. Zalapal po dechu stejně jako ona.

Ten pocit byl tak intenzivní! Dýchala rychle a zhluboka, přesto měla pocit, že jí chybí kyslík. Bála se pohnout, stejně jako on, ale nakonec neodolala. Jen se malinko posunula a otřela se o něj celou plochou těla. Zasténal. Ten zvuk byl nádherný, alespoň pro ni. Zopakovala to. Teď to byl on, komu měkla kolena, a Adorátě přišel ten pocit povznášející. Taková neskutečná moc! Zvedla ruku a přejela mu od boků k rameni a zpět. Zavřel oči a pootevřel rty. Sjela až na hýždi a zatnula prsty, jak jí to poručil instinkt. Znovu zasténal.

Přisála se mu rty k bradě a jazykem jemně zkoumala ten drobný důlek uprostřed, o kterém slyšela mluvit tolik holek ze všech možných kolejí, a byla si jistá, že tohle nedělala žádná z nich. Jednou nohou se kolem něj obtočila, aby udržela tu těsnou blízkost, a uvolnila si ruce. Se zápalem výzkumníka zkoušela, co z něj vyloudí ten vzrušující zvuk. A on dělal, co chtěla, stačilo jen naznačit, jen se správně dotknout. A když se poprvé otřela o jeho vzrušení, málem je to smetlo oba. Ty pocity byly nové, neokoukané a nezažité. V jednu chvíli ji mlhavě napadlo, že tu právě tvoří dějiny. Tohle přece musí být už navždy velký milník jejího života, to bylo jisté.

„Ne, to neď-“ chtěl říct Tony, když ho sevřela v ruce, ale pak přerušil sám sebe vzrušeným zasténáním, které jí otřáslo kostmi. Zalapal po dechu. A když rukou několikrát pohnula, sevřel ji až skoro bolestivě a tlumeně zavyl do jejího krku. Doteď pevně stisknutá víčka se mu otevřela, on ji s výdechem pustil.

„Já- Já-“ Nemohl najít slova a Doře na tom nezáleželo. Políbila ho. Důkladně. Ještě nikdy nezažila tak opojný pocit. Někdo byl plně závislý na jejích rozhodnutích, na jejích činech, na ní.

Milovala to. Milovala ho. A možná to bylo nevyhnutelně spojené.

Díval se na ni s očima plnýma pocitů a dojmů, které jí nikdy neřekne, a v jednom ze ztichlých tmavých koutů tlumeně zaštkala Ufňukaná Uršula.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 67.: